Kašpar Lén/II

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén II.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 2, č. 3, č. 4 a č. 5
Vydáno:	1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Bylo už notně přes půlnoc, když Lén jda kolem zbrojírny zasalutoval vojenské stráži vypjav hruď podle řádu a nakročiv parádním chodem. Za rohem však hned schlípl a shroutil se Lén zase v postavu, na níž nic nebylo ze vznosného vojáka, jak se byl včera z Tyrol do Prahy vrátil.

Žhavý nápoj, vypitý tam v nálevně do chodníku zabořené, jakoby byl v těle Lénově vyhloubil, vyleptal dutinu, kterou nutno bylo schoulením postavy zaplnit. Už nemusel vestu stahovat přes pás.

Šel uličkou tmavou jako rokle. Kdesi na druhém jejím konci neviditelnou, nárožím skrytou svítilnu prozrazoval malý svit.

Loktem drhna o hrubou omítku šel Lén v před váhavě a stále váhavěji, čím více blížil se místečku, uprostřed uličky znatelnému skupinou kamenů ve vlhké dlažbě, zasažených reflexem světla blikavého původu.

Ozvalo se zakašláni a šoupnutí střevíce o kamenný stupeň ten; o protější zeď opřen nerozeznával, kdo to, neboť blikavá lampa visela za druhými, vnitřními skleněnými dveřmi, nad několika stupni povýšenými. Ze špinavého obdélníku skla matně vyvěrala tmavým obrysem kulatá ženská hlava, obtočená vlášením rozsochatého účesu; hlava se naklonila v před a pod září lampy, těsně za sklem prolínající, ukázala v krátkém zátylí vypouchlé ohbí šíjového obratle.

Ozvalo se to z vrátek, utopených v dlažbě, jako, všechny dvéře a vrata v celé uličce.

»Š-p..čk!« nebo něco podobného zašeptala mladice seskočivši s líčenou rozmarnosti oběma nohama najednou se stupňů, a tu ukázalo se, jak krátké, široké postavy je. Lén shlédnuv k tomu, že má vlasy plavé, téměř bílé, jedním hmatem své kostnaté prolaklé ruky popadl ji v záloktí těsně pod širokým ramenem, sněhobíle se ronícím ze živůtku bez rukávů.

Děvče prohnulo se, zasyčelo pod železným jeho sevřením:

»'svou cestou 'šťáku, se žádným kořalou nikdá nejdu!«

Lén neopouštěl.

»Řvát nebudu,« jektala, »to ne!« supala hledíc rámě vyrvati z Lénovy hrsti. »Ale tady je!« vykřikla rdouseným hlasem a dlaň její vpeřila se strašným políčkem do vychrtlého obličeje Lénova.

Rána byla tak prudká, že vytrhla z Lénovy pěsti její sevřené rameno, děvče vyskočilo na třetí stupeň.

»Ježíši! Lén! zhrozilo se a celou tíhou vpadlo mezi kývavé veřeje, že se rozlétly dokořán. Lén za ní, že se veřeje ani nepostačily zavřít. Hned za dveřmi byl dvorek jako dlaň, přeskočila jej dvěma skoky a již byla na schodech. Lén v patách. Schody náhle zatočily, a než se nadál, vskočila tu do skleněných dveří zevnitř vápnem obílených, těsně na schodech ústících. Zapráskla prudce a dvakráte klíčem otočila, ale zámek nezachytil, ve štěrbině mezi dveřmi zůstaly prsty levice Lénovy.

Zaťal zuby a jediným vzepřením ramene otevřel přes to, že veřej po podlaze krouhala její nastavené chodidlo.

»Pro boha moje noha!« zaskučelo děvče tichým vzkřekem dřepnouc na podlahu, »Ježíši, Je-ží-ši!" hořekovalo stále tiše, ale náhle ustalo.

Na schodech ozvaly se velké šlápy a hlas skuhravě chrčící, takže ztěžka bylo uznati jej za hlas ženy; spílal zdola:

»Co pak se to děje? Mám vzbudit starýho?«

Děvče vzchopilo se se země a našlapujíc na patu přibelhalo k pootevřeným dveřím. Zlobným hlasem, sekanými slovy vyjeklo ven:

»I jsou dole! To je ‚můj‘ a zůstane tu!«

Chrčivé huhlání venku nasadilo ještě rozezleněji, ale Márynka Kryštofova roztočivši zámek na slepo zamknutý, přitřáskla dveřmi a zamkla znova na dva západy.

Ale hned zase dřepla na zem, znovu popadla odřené chodidlo a pokračovala ve svém tiše úpěnlivém nářku:

»Ježiši, té bolest…«

Hlavu vtisknutou mezi kolena stkala, až se jí směšná jakási štětička z vrcholku účesu trčící natřásala.

Lén pozoroval dobře, že do opravdy nepláče. Hořel ve tvářích, na pravé víc; tu připaloval poliček, jejž dole utržil.

Díval se na tu pevným účesem utaženou hlavu, úplným zaujetím zapomínaje na všechno okolí. Násilným vmáčknutím hlavy na kolena rozevřely se praménky nastrojených vlasů i ukázalo se, že oproti vrchním, nejsvětleji plavým, takřka bezbarvým uvnitř kštice tmavější, div nečernají hlubší vlny vlasů, tak hustě vyvěrající, že rozčísnutí nikde ke kůži nešlo. I štětička z účesu Márynčina trčící, byla takto dvojbarvá.

Léna popadla strašná, co živ byl nepocítěná lítost. Rty mu zkameněly, ale slzy, jež nebyl schopen vyplakati, v chřipí ho rýpaly, skráněmi mu cukaly.

Pohlížeje na plavé, úpravně mnohými průsvitnými hřebínky a jehlicemi na spoustu kadeřinek a tuhých vlasových ozdůbek rozdělené témě dívčiny hlavy, před ním až k zemi ponořené, vzpomněl si na okamžik, kdy poprvé uviděl na místě této ohavně umělé spousty dětský culíček z jednoduchého, na rychlo utaženého účesu trčící, dvojbarvý chvostík, bolavě plavý a temně rusý.

Hruď zachvátila mu křeč, mohl jen s namáháním vdechnouti, ale rdousil se vydechuje v trhavých přestávkách.

Bylo to jednou na stavbě, když Márynka přinesla za otčimem oběd.

Zrovna před polednem byla přestala bouřka, od noci trvající a nesmírným lijavcem provázená, takže zedníci, ač pracovali se žokovými hadry na zádech, museli ze stavby utéci a většinu dopolední doby strávili pod lešením. Zrovna před polednem se slunce rozesmálo a hned se poslouchalo žbluňkání notných kápejí na krajích prken lešení nabíhajících veseleji. Odrazem silného, mohutně rozžehajícího světla, náhle s nebe spadlého na rozlehlou, mělkou louž, oči až přecházely. Na vodě zajiskřilo bílé slunce a jak oko oslněno od něho uteklo, rozselo se na hladině hned několik modravě stříbrných koulí slunečních. Po nebi prchal skořicový cár mraku za cedícími hnědými valouny roztržených mračen, mocným násilím větru za obzor pěchovaných.

Bylo radostno; z řady zamlklých dělníků ozvala se zas řeč, kouř z Lénovy dýmky zmodral a unášen větrem vrhl na zemi stín tak zevrubný, že v něm byla i vlákna dýmových svitku patrná. A zář rostla, rostla - jako by slunce s nebe padalo, celé okolí deštěm zalité úsilno rozblesklo, na ohromnou louž v proláklině materialiště nebylo možno prohlédnout, věci od slunce odvrácené úplně zčernaly a v tom — na protějším břehu jezírka, v písčitou půdu již vsakujícího, postavila se černá, boubelatá postavička Lénovi zrovna mezi ohnivé kruhy, jež mu v očích zůstaly od udeření slunce z vodní zrcadliny v zrak.

Zavalitému puckovi sáhaly sukénky sotva po kolena a taška s obědem až hnedle na zem; byla to první »polednice«. Stála zaražena, každodenní cesta na staveniště byla dnes náhle zatopena. Nedlouho rozpakovala; hned vydala se na cestu kolem. Leč potkala ji nehoda — dostala se jenom k hranici cihel, kde bylo sotva pro šíř chodidla místa — a už se válela ve vodě. Ulomila se s ní kůra prsti louží podhloubená.

Nehoda dítěte uvítána byla řevem veselí se strany dělníků, a říjeli dokonce smíchem, když z tašky trhovky vyvalil všechen oběd a hrnky vylily obsah, daleko zřejmý, přímo do špíny.

Rozmar diváctva octl se pak na vrcholu, když děvče, stojíc po kotníky v louži s velikou a jaksi na odiv stavěnou hospodyňskou čiperností počalo lžicí loviti hutné součástky oběda do hrnků. Napřed kousek masa a potom zemčata.

Malá nešťastnice nedbala ani poznámek, dobře míněných rad ni chechtu a co se dalo zachrániti, zachránila. Vylezla z louže, hrnky srovnala do torby a přicházela krokem náramně pomalým.

»Skopový s marjánkou!« vykřikl kdosi, »no, Ježišmarjá, já bych tě roztrh', holka, kdybys mi to udělala!«

»Naber si taky polívky, hloupá!« nabádal jiný, »je kapaná!«

Tu rozječela se malá náhle rozezvučelým pláčem, jakým děti v doslech rodičů se blížící, i přiznávají se k trestu i snaží se působiti na jeho zmírnění okázalou lítostí — slzami politá přetvářka.

Krůčky její byly stále kratší a kratší, až se zastavily před starým nevlidou zrovna vedle Léna. Seděl na zemi v suchém cihlovém poprašku a kouřil po celou tu dobu tak klidně, jako by se ho věc ani z daleka netýkala, ani Lén se nenadal, že se to rozlil oběd starému Kryštofovi, se kterým na zdi nabíral z jedné kádě malty.

Ovšem že bylo v tom mnoho neodolatelného, když děvče v suknici zmočeno před otcem stojíc levou rukou zmohlo na tváři špinavé slzy a pravou od těla napjatou podávalo brašnu s namíchaným obědem a klidně kanoucími velikými kapkami bláta, a když táta nebral, ba ani se nehýbal a jen klidně kouřil, zatím co dcerka stále úpěnlivěji brečela.

Byla to jistě velká švanda a diváci dopřávali si ji jako zadarmo, až konečně Kryštof dokouřil, dýmku docela chladně vyklepal, za zástěru zastrčil, povstal a patrně, aby celé veřejnosti ukázal, jak chlapsky si dovede počínati otec jako on, napřáhl ruku k hrozné ráně.

Děvče zavřísklo, jakoby ji bylo dostalo, ač otčimova pěst nedopadla, uvázla v hrsti Lenově.

»Snad byste nebláznil, starej blázne!« řekl Lén zatáhna sevřenou pěstí, až Kryštof k němu přirazil.

»A co vy se mnou šmejkáte, když já trestám dítě za jeho svývolnost,« osopil se Kryštof s ohromným vztekem, nastrčiv siný obličej téměř až k samým očím Lenovým.

Hned však zkrotl, a ku podivu klidně usedl zas do prachu pod lešením, přijal brašnu s obědem a pustil se do masa i zemčat tak jakoby se ani nebyly v louži oplákly.

A nikoho ani nenapadlo, aby se tomu zasmál, ačkoli to bylo snad nejvíce k smíchu. Ale ne. Zrovna tady při tom soustu z bláta vyloveném veselost selhala. Všichni mlčky odešli a ztratili se svobodní a přespolní po výčepech a hokynářských krámcích a ti, již čekali svoje »báby« s »manžárem«, odebrali se na svá každopoledni dostaveníčka do rodinného kroužku na hodinku, než polír zazvoní.

Lén, samotář, netoužil jíti za ostatními, mezi nimiž neměl kamaráda, a záleželo mu na tom, aby zůstal, aby se nějak se starým Kryštofem zase udobřil; nabírali spolu z jedné kádě. Však se toho dne ještě s nemluvou a nevlidou starým tak sřečili, že se od týdne Lén ke Kryštofovům nastěhoval »na postel«. Oběma to přišlo vhod; starému přiskočil den na týdnu jen tím noclehem a Lén věděl, co to je, když dělák spí každou noc na otepi slámy ze sedmnácti stébel, maje pod hlavou za podušku lenoch povalené židle.

Zatím seděli oba dva, Kryštof i Lén, mlčky pod lešením.

Márynka celým tělem skytajíc ždímala promočenou suknici pečlivě nad samou louží,aby ani kapka mimo nekápla.

Zimní vlněný čepeček s kulatými střapy sesunul se jí do týla i objevil se krátký, tlustý rulíček utažený, ze světloučkých vlásků navrch a tmavých vespod. Zrovna na temeni natřásala se dvojbarvá štětička vzlykáním holčiným.

Tenkráte bylo Lénovi Mařky líto, ovšem jinak než dnes. Jakým už byl od jakživa dětinou milý Lén, ačkoli si to sám ani nedoznal, tehdáž odešel z práce s Kryštofem hned téhož dne do nového domova, ne sice hlavně, ale přece jenom také proto, že chtěl Mařku ochrániti před výpraskem, jak se Lén nadál u starého Kryštofa, dobře schovaným.

Ale dnes, když viděl u svých nohou klubko svinuté ze širokých bílých, až přes rámě obnažených paží, mohutných lýtek, jen do polou vězících v jakýchsi dětských punčochách, hlavu, plnou kudrlinek a točinek, hřebínků a jehlic, ztuha vetknutou mezi kolena, jichž obnažené češky až jamky na oblině ukázaly, jak těsně nohy k dříku přitáhla, tu z mlh zpilé ztupělosti pohlédly na Léna dvě dětská očka nejbledší modře, jak svítívala před třemi lety z líček do hněda opálených, když malá polednice přišla s obědy.

A ejhle, Lén poznal ve svém životě poprvé, že člověk v prsou něco má, co hruď rozvírá, když by chtěl vdechnout, a svírá, když by chtěl vydechnouti. Suchý vzlykot mohl mu srdce utrhnout.

Zasípěl slyšitelně. Mařka asi zaslechla. Neboť Lén náhle ucítil její tvář mezi svými holeněmi a paže její kolem svých nohou. Pohyb udal se s takovou prudkosti, že Lén zavrávoral a skutečně nutnost udržovati rovnováhu zaměstnávala jej v tomto a následujících okamžicích víc než každé jiné pomyšlení. Byl sice silák, ale tohle popadení kolem nohou nad kotníky ne silou, ale křečí dívčiných loktů zbavilo jej vlády, že kymácel celým tělem.

Byl přepaden, překvapen, zmaten. Postavení, v jakém se octl, jej uleklo nesmírně. Co jej nejvíc mátlo, byla zuřivá zrovna prudkost, s jakou zarývala tvář mezi jeho holeně. Prudké dýcháni nosem nasvědčovalo, že má zuby zaťaty. Svaly na jejím hřbetě, hlubokým výstřihem obnažené, vlnily se, a jak čelem vrtala, střídavě ukazovaly se mezi lopatkami jejími dolíky.

Nutno pověděti, že dělník tento ženy dosud nepoznal a jakživ z ní tolik neviděl, co se mu nyní naskytovalo. Na každé jeho hnutí, vyprostiti nohy z houžví jejích loktů, odpovídala zvýšeným úsilím, rozdrtiti obličej o jeho hnáty. Při tom vášnivě opírala se nohama o podlahu a stenala.

Lén, ač těžce chápal, přece jenom poznal, že síla, která drží jeho nohy jako mezi dvěma kládami, jest zmnožena hnutím duše, a když při cloumavém zápasu o své vyproštění zahlédl rozšklebené její rty prskotem a sršící zaťaté zuby, zatím co údy roztahovala po podlaze v hadříku růžovém, spíš kamizole to než suknici, porozuměl s ohromením, že nebohá jedná ve strázni studu, v životě ženy nejmimořádnějším, v jehož záchvatu celé tělo vystaví na pospas, jenom tvář vyjímaje.

Lén uhodl to spíš pudem než rozmyslem a v tom okamžiku upustil od surových výmyků z křečovitého objetí ztracené nešťastnice. Až dosud zápasil s nemenší zuřivostí než ona, vydrážděn ze záchvatu lítosti nad ní, podivně překvapujícím postavením, v němž se octnul.

Toliko podepřev se levou dlaní jemně o témě její hlavy, pokoušel se pravicí rozvázati její prsty, těsně nad jeho patami semknuté.

Předvídajíc podlehnutí děvče dravě zařičelo jakýms v hrdle roztrhnutým, chroptivým: »Ne!« a trhnuvši mocně celým tělem, povalilo Léna na zem.

Tím byl Lén uvolněn i vymrštil se vzhůru se vztekem statečného muže své třídy, který nesnese směšnost fysického pokoření ženou delší chvíli.

Ještě okamžik a byl by ji udeřil strašnou ranou.

Také Mařka vylítla jako štvaná a se šílenou mrštností učinila krok ke dveřím a hned potom k oknu, jako kdyby požáru chtěla uniknouti. Pohyb její byl tak zoufalý, že Lén mimoděk nastavil před její útěk jednu i druhou ruku.

Týmž závratným obrtlíkem otočila se na zad a jedním skokem už ležela na hnusně potrhané pohovce u zdi i zaryla hlavu do podušky.

Rukama, do křečovitých hrábí ztrnulýma, zaryla do vlasů, dávno v chundel rozcuchaných, a drápala jistě až na kůži. Všechny kypré vlny obnaženého hřbetu jejího shrnuly se k šíji a chvěly se duněním hrudi, z plna hrdla řvoucí do polštáře. Bylo slyšeti jen tlumené úpění mučednice, tak cizího zvuku, že Lén nikdy na něj nezapomněl.

Ustrnuv stál Lén nad ní zaražen tím, kde nabírá vzduchu k těmto výkřikům hrůzy, poduškou rdouseným, a když zahlédl, kterak na zčervenalých skráních vystouply žíly, popadl ji drsným chvatem za loket a zatřásl ní prudce, jako se lidé z mdlob probouzejí.

Odpověděla kopnutím do prázdna, docela jinam, než stál, a to uvolnilo jeho napjetí, že schladl z nesmírného rozčilení nad neznámými mu příznaky hysterického záchvatu předrážděním bičované ženy.

Pohladil ji jemně po šíji, a sevřené lopatky její pod tím dotykem povolily a ramena sklesla. Několikrát sic ještě vymknula se z jeho hrsti, ale konečně přece dala se obrátiti na bok, tvář stále ještě skrývajíc.

Léna popadla náhle touha, spatřiti celý její obličej, když jej zahlédl zpola. Nebylo v tom hnutí — dosti živém — nic ze chtíče, ale hledal potvrzení svého dojmu; žena před ním ležící byla týmž dítětem, jaké znal před třemi lety ještě, jen trochu zbytnělým v postavě a tvarech. Obličej aspoň byl týž a Lén by byl rád viděl oči Maryščiny, slabě modravé se zřítelnicí vbodenou, na slunci téměř bezbarvé v opálených tvářích.

Do obou dlaní vzal její hlavu, i pokusil se zvednouti ji ze zarytí. Chvíli se bránila napjetím šíje, konečně zeslábla a rty její se otevřely k slovu:

»Pro boha vás prosím, nechtě mne, kdo vám jenom o mně povídal, bože, bože — echrrr…«

Mluvila blábolivě, jako kdyby se slovy tekl z hrdla proud řeč rdousící, a skončila podivným chrapotem.

»Co pak dělá, kde pak je tatík, Mařko?« zeptal se Lén se všemožnou jemností hlasu. Měl za to, že promluviti musí.

Na ta slova vymrštila se Mařka vzpruhou a bouchnouc hlavou do stěny v sedě natáhla se vedle Léna jako struna.

»Ježíši Kriste, Ježíši!« chrčela hrdlem do široka rozestouplým, skráně chvěly se jak slabé hráze pod návalem krve.

»Mně to udusí, udusí, udusí!« sténala hlubokým, nepřirozeným, nikdy neslyšeným hlasem, tisknouc hlavu, celou jaksi náhle opuchlou, mezi ramena, takže zjev její nabyl vzezření mrtvě naduřelého. Oči zřejmě vystupovaly pod zavřenými víčky, obnažená kolena chvěla se viditelně tlakem nohou, špičkami křečovitě do podlahy opřených. Hákovitě zaťaté prsty pravice zachytily obrubu vystřižené bundy a odtáhly ji daleko od těla.

Lénovi připadalo, že se nešťastnici jinak uleviti nemůže, leda vyhřeznutím části útrob ústy, jak se zdálo, do hrdla se jí tlačících.

Ach, bylo mu hnusno a strachlivo při podívání do té zbrunatnělé tváře zavřených očí, s obrysy nosu a úst nějak do běla okoralými. Nenašel v ní ani památky po dávném dětském výrazu malé Mařky, třebaže tvář jinak ji dosti připomínala.

Připadlo mu však najednou, že ten výdech dlouho trvá, a když mezi širokými, řídkými, ale křídově bílými zuby Mařčinými počala řinouti pěna, lekl se Lén, i vzchopil se. Nedokročil však ani první krok a rukávu jeho chopila se pevně Mařčina pěst, tak pevně, že jej zas přitáhla na pohovku.

Celé prudké, hrdlující ji napjetí náhle rozpadlo se vzlykem a mezi semknutými řasami oka vyronila se velká kápěj, první čistá věc, kterou tu Lén až dosud spatřil.

»Vskočil do vody!« šeptly horké, nevlahé rty, a dřív než se mohla ta velká slza rozplynout, zachytla ji Mařka do lemu suknice, sklonivši hlavu neuvěřitelně hluboko do klína.

Rozeštkala se bouřlivě, ne hlučně, ale náruživým rychlým pláčem a ručejem slz, kteréž dávno čekaly na roztavení palčivých očí. Plakala dlouho,monotonním,nezkojitelným rytmem, jako by se neměla nikdy konce doplakati, ale přece jenom slzy byly nahrazeny konečně vzdechy, ruce sklesly a šepotem začala své dlouhé vypravováni.

*

V zatuchlé uličce za vojenským skladištěm už zabřeskalo, když Lén odcházel. I ten krapet světla, jímž noc teprve bledla, bolel jej do očí. Každé nároží zrovna jako trhnutím poodstoupilo a na okamžik ve zraku zůstavilo ostrý, div ne bolavý kmit. Jakživ nevypil tolik lihoviny, co včera, před vojnou jistě ne. A na vojně taky málo. Ani vlastně nevěděl, od čeho byl zmámenější, od kořalky anebo od toho, co slyšel; kdyby mu byl někdo napohlavkoval, víc jej hlava bolet nemohla.

»Kriste Ježíši!«

Vzdychl z hluboka, až to zahvízdlo. Trochu páry odešlo mu od úst, sotva světlejší než řídká mlha, zatápějící nízké domky až přes střechy. V tom, jak hlavu vzpřímil, měře hnědou čáru ovlhlých prejzů na lomenici, cvaklo mu v krku a zjevila se mu světlá kulovitá skvrna, sem tam se pohybující. Sem tam točila se, až se zarazil.

Už věděl, co to je! Holá lebka kupce, pana Jindřicha Konopíka, jak se nad účty včera před lampou v krámku v právo, v levo nakláněla. Zjevila se mu tak jenom náhodou, anebo z toho všeho, co mu Mařka nahučela?

Ej, ať tak či onak, od té chvíle věděl, že jej zabije, pana Konopíka, když už bylo jisto, že jej zabít musí. Musí! Stiskl kloktající dáseň, zaťal pěst a mrštil jí vpřed. Mámení zmizelo a Lén okřál na svěžejším, ale nehnutém vzduchu, se kterým se srazil, když zatočil kolem nároží Hardmutky na břeh. Řeka mlhy plynula tu nad řekou vody, světlá mlha nad tmavou vodou, v mlze topila se bludička lucerny, postavené na dřevěnou kozu. Přes tuto vedla prkna k pramici, na níž někdo hodně nahlas počítal tuctové zboží, patrně nádoby, jichž okraje při skládání drnčely.

Na zdi blízkého skladiště dříví hořel ve svítilně plynový plamen v těžkém, mokvajícím ovzduší mlhy rovně bez hnutí; včera večer ve větru také plápolal, nyní stál vážně, jako nezvratné rozhodnutí. Nad ním, nade zdí trčela vysoko hnědá prastará prkna jako šmouhy, do mlhy vmáznuté, a za nimi stály stíny jako prstů ohromné ruky, která ty šmouhy provedla, stíny do mlhy vříznuté, daleko a vysoko se do ní ztrácející. Plzká mlha plula nade vším, div ne se slyšitelným sykotem, a nikdo by nebyl věřil, jak daleké stíny do ní stačila jediná svítilna házeti. Nebýt mlhy, byl by snad již den, ale ta bílá tma spíš ještě houstla.

Když Lén zapadl do takového průseku stínem do mlhy vedeného a způsobeného docela štíhlým sloupem, tabulku s jakousi výstrahou nesoucím, měl zase záchvat své vidiny s lysinou pana Konopíka, ale tenkráte v kulovité její podobě sem tam se komíhající tkvěl bod vbodený — plamen v zraku jeho černě zbylý. Tu Léna přeběhla už hrůza mrazem, pocítil, že jej drží osud v pěsti, zachrul se bradou do límce těsného kabátku a upaloval v před, chladem rozražen. Za sebou slyšel jít po prkně muže s nákladem z člunu, porculánové nádobí v krosně na zádech nosičových ztichoučka si při každém kroku zastěžovalo. Lucerna na koze stojící ukázala nad hladinou nosec lodi zcela nové, pod ním na nízké stojaté vodě — řeka tedy neplula! — na hladině, sinavě při břehu osvětlené, točila se mizivá štíhlá vřetena rychle v před. Z nich tkána byla velká plachta mlhy nad řekou, nesená dolů větrem, jinak naprosto neznatelným.

Lénovi srdce poskočilo, když zahlédl těsně nad prahem jezu ležet vory, pramen vedle pramenu nazděno až do nedohledna středu řeky; nebýt toho, byl by musel zbytek noci prochodit. Pravda, i ve vratech jezových trčely hustě bílé žerdě, zavírající výpusť, kterou dnes až před poledním vrátný otevře. Noc a půlden melou mlýny, potom se plaví. Lén bude moci spát do deseti hodin. Po dvou dnech jízdy a dvou nocích probděných.

Chutě zahnul nejbližší uličkou v pravo, dostal se na plácek jak dlaň, zrovna snědený velikými vraty dokořán otevřenými a vedoucími do dvora o hodně většího než náměstíčko venku.

Hned za vraty na levo byla hospoda, v níž bývalo v ty hodiny k ránu živěji než večer. Přes chodbu otevřenými dveřmi bylo vidět hranaté postavy v tlustých kytlích, se soukennými čepicemi na hlavě hráti těžkopádně na ohromném kulečníku; hned u zápraží na velikém trakaři zeleniny, vrcholem naloženém, spal dlouhán zelinář a chrápal. Ještě několik takových trakařů tu stálo do tmy dvora, lidé při nich dřímali i bděli; na hromadě klad čapěla řada žen s hlavami opřenými o bílé zavití nůší před nimi postavených. Někde mezi nimi cvrnkala lžíce o hrnek polévky.

Lén táhl a ztrácel se ke kůlnám do zadu. Bílé jich zdivo, nedávno natřené, prolomeno bylo pravidelnými obdélníky dřevěných štaketů. V jednom z nich byla dvířka. Prostrčil mezi dřevy ruku a odsunul petličku z vnitř našroubovanou. Nebýt nízké vody, byla dvířka zavřena na visaci zámek. V kůlně na vysoké hromadě, celou šíř a hloubku zaujimající hromadě kéhos drobného, do zadu ke stěně se vršícího násypu, ležela rozkladitá těla velikých mužů. Voraři, tak klidně a nehnutě jako klády jich pltí venku na řece a hnedle tak těsně vedle sebe.

Jen jeden z nich se hnul a hlavu zdvihl, když Lén vstoupil. Podle jistoty, s jakou příchozí našel petlici a ji otevřel, ovšem uhodl probuzený nocležník hned, že se jedná o člověka, který tu není dnes poprvé. S takovým zachází se jako s kamarádem.

»Ses čistej?« povídala hlava k Lénovi ne šepotem, ale přece takovým hlubokým zabručením, aby se nikdo neprobudil.

»Se ví, vole! Sak du zrovna z vojny,« odvětil Lén týmž nuceným hlasem hlubokého tónu, aby nikoho neprobudil, sic mu bylo zle, to věděl.

»No, nemáš-li brouky, tak lehni a kušuj!« zval vlídný hospodář. »A pamatuj na žebra, to znáš!«

Jako podťat padl Lén na hromadu mezi spící. S rozkoší vsály nozdry jeho kořennou vůni naplňující kůlnu. Hromada, sloužící všem za společné lůžko, bylo tříslo, vyluhované již koželužskou dílnou ve dvoře a nasušené přes léto na zimní palivo. Tady Lén už před vojnou přespal tak mnohou noc. I to jej jalo, že se tu ta zvyklost zachovala.

Zahrabal se, pokud jen šlo do sypké »spodnice« a takřka týmž okamžikem padly naň mrákoty před spánkem. Ale zrovna, když měly v hlavě oněmět hučící myšlenky, už z polosnění se znova vybouřil. Připadalo mu, jakoby ještě jednou slyšel oslovení na uvítanou: »Seš čistej?«

Než nikdo ani nehlesl. Všichni spali jako jedním dechem od úst k ústům přeletujícím.

Bodejť by nebyl čist!… Čist i od Mařky.

Umučený jeho mozek nebyl už s to, ještě jednou předložiti si všechno, co se za ty dvě hodiny od ní dozvěděl, ba i tou cestou sem sotva vlekl těžkou hrůzu, jakou na něj naložila, a nyní omakávaje myšlenkami toto břímě, cítil, jak jej v hlavě bodá od hrotů, do ní naměstnaných.

Ne, pryč s tím! A podařilo se mu odhoditi ten centnýř. A oddechl si z hluboka a odtud dýchal už rovnoměrnými, hlubokými doušky spánku.

Kterak se k němu přilísala, když byla skončila svou dlouhou zpověď! Její bleďounce modré oči, které vylily před tím tisíce slzí, suchem nyní zrovna háraly a Lén povšiml si, proč je nemohl hned poznat; bylyť na spodním víčku široce a černě podmalovány. Co z nich hledělo, mrazem i horkem jej přejelo. Rozsochatý účes ten tam, na hlavě má vlňáček s kulatými, červenými střapy, z pod nich čouhá rusý a plavý culíček; přes nahý kulatý loket tašku trhovku, v jaké nosívala obědy. Hupky mu na klín, ručky šíj objaly a modře rozsivělá očka dětská náhle přimhourala se; tvářinka táhla se k němu, ústa k ústům, tak blízko, že na líčkách zřejmě rozeznal okoralé loužičky z pláče i louže, v níž tatínkův oběd utopila.

Lén utrhl tak prudce, jako to učinil před půlhodinou ve skutečnosti, a posadil se na hromadě třísla u vytržení. Krev klokotáním narážela mu do temene hlavy.

Mžikem vzpamatoval se, kde je. Naproti němu trčely černé tyčky dřevěné výplně kůlny, mezi nimi až sem protékala mlha jako mléko nyní zhoustlá. Před zrakem jeho mihly se bílé trámce přehrady ve vratech jezu, potom tága kulečníková, jak je zahlédl rovněž kolmo srovnaná v postavci na zdi krčmy před chvílí.

I zvrátil se střemhlav nazpět do třísla a hned v tom mžiku usnul tvrdým hlubokým spánkem, mdlobě podobným.