K otázce projevů presidenta republiky

Údaje o textu
Titulek:	K otázce projevů presidenta republiky
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 67, č. 8. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	09. 01. 1927
Licence:	PD old 70

Otázka tato rozvířila zase jednou, aspoň pokud se mne týče, hodně nevěcnou, ovšem našim mravům odpovídající diskusi, která mne nutí, abych objasnil své stanovisko k celé otázce. Nebudu se přirozeně zabývati výmysly, jako že jsem roztrhal interview, poněvadž je to zajímavým jen pro úroveň vychovanosti pisatele, ani záležitosti p. red. Penížka. Co se mne týče, velmi rád konstatuji, že jsem se vyslovil s naprostou rozhodností proti uveřejnění rozhovoru v Nár. Listech, že jsem však žádal, aby p. Penížek docela loyálně to oznámil presidentové kanceláři, než vůbec k presidentovi půjde, a že jsem důsledně, když mne p. P. rozhovor poslal a ptal se, co s ním, setrval při svém zásadním stanovisku. A při tom bych přirozené zůstal, i kdyby byl president vůbec nic jiného nemluvil, než samou chválu naší strany.

Toto stanovisko zastávám od samého počátku republiky, a to mně platí pro každého presidenta republiky, ať se jmenuje Masaryk nebo jinak. A takovým zůstane, poněvadž vidím všecky, pro věc republiky opravdu málo příznivé důsledky jiného názoru. Nebudu mluvit ani o dojmu, který na mne učinilo reklamní oznamování interviewu s presidentem pro vánoční číslo jednoho pražského listu…

Od počátku tedy stojím na stanovisku, že president republiky od okamžiku, kdy zaujme své místo, má býti nad stranami, povznesen nad jejich boji a zápasy, stejně spravedlivý ke všem, a z něho že má mluviti jen stát se svým nade všecky stranické zájmy a názory povýšeným stanoviskem. To není útok na individualitu presidentovu, nýbrž jen žádost nutné oběti pro blaho státu. Vždyť nikdo mu nebude brániti, aby ve styku s politickými osobnostmi působil k urovnávání protiv a k ulehčení úkolů vlády, k níž má důvěru. Ale veřejně může mluviti po mém soudu jen to, co schválila vláda, resp. ministerský předseda, který sám a jediný odpovídá za projevy presidentovy. Ten nesmí býti k žádné zodpovědnosti poháněn, a v tom šli jsme tak daleko, že jsme na ochranu jeho výminečného postavení odhlasovali velmi přísné tresty v zákoně na ochranu republiky, což by bylo naprosto odiósním, nemožným obmezením ústavou zaručeného práva na svobodu myšlení a jeho projevů, kdyby komplementárním, třeba ne v zákoně vysloveným, předpokladem této přísnosti nebylo, že na druhé straně president zdrží se naprosto všech projevů osobních, které by mohly dáti podnět ke kritice, jinak ve svobodném státě samozřejmé.

Proto jsem také v jednom z prvních sezení ministerské rady po návratu presidenta do Čech co nejrozhodněji prohlásil, že každý projev presidentův musí býti schválen ministerským předsedou nebo min. radou, poněvadž jen zodpovědná vláda musí zaň nésti zodpovědnost, tak aby president zůstal vůbec mimo jakoukoliv diskusi. V tom smyslu jsem také s presidentem mluvil po svém návratu z Paříže, když už jsme měli několik jeho projevů, na př. o socialistickém prvku u našich sedláků, o přirozenosti rudozelené koalice atd., které neodpovídaly zrovna tomu, co jsem si o projevech hlavy státu jednak theoreticky, ale i podle zkušeností s jiných států představoval.

Četl jsem sice v socialistické revue duchaplnou poznámku, že bych dal jistě uveřejniti v „Národních Listech“ interview s Františkem Josefem, ale to je patrně jen k tomu, aby pisatel ukázal celou prázdnotu svého vědění. Je zdá se jen poválečné. Interview před válkou dal jen Vilém II., a je známo, jak to dopadlo. Ani president Francouzské republiky nikdy nedával interview žurnalistům, poněvadž něco takového je tam přímo nemyslitelno. Jen pan Millerand pronášel ve svých příležitostných řečech své osobní názory na rozšíření práv presidentových a také na strany levice. Ale když zvítězil kartel levice ve volbách, byl donucen vzdáti se svého úřadu, což jedno i druhé bylo povážlivým narušením ducha francouzské ústavy. I německý president Ebert, ač vyšel z bojovných řad socialistických, choval se naprosto reservovaně a byl proto provázen úctou všech stran, když zemřel. A zrovna tak se chová nynější president Hindenburg, jemuž demokratická veřejnost německá velmi vyčítala dokonce soukromý dopis, který napsal člověku osobně sobě blízkému. Myslím tedy, že mohu se odvolávati na starou, dobrou tradici jiných států, a že by bylo tudíž velmi zbytečno, abychom u nás tvořili novou opačnou.

Tím spíše, že zrovna naše poměry přímo imperativně žádají nadstranické postavení hlavy našeho státu. Jsme, bohužel, dosud společensky i politicky hodně nevychováni. Vždyť u nás i ministr resortu, který má být vzorem diplomaticky zdvořilé mluvy, píše někdy tónem, snad „demokratickým“, ale v dobré společnosti ne právě obvyklým! U nás je plno závisti, žárlivosti a především naprostý nedostatek toho gentlemanství, které rádo a ochotně uzná i u protivníka, co udělal a co je v něm dobrého, a které je předností národů dospělých s jejich kulturní tradicí. A proto je náš politický boj, bohužel, až příliš často jen pomluvou, lží, zkracováním a podezíráním! Jsme pořád ještě v duši nesvobodni, pořád ještě máme ošklivé vlastnosti porobeného národa s jeho závistí, falší, podlízánim nahoru a bezhraničným hrubstvím vedle sebe a dolů — čili prostě nedorostli jsme ještě na duševní výši svobodného národa, svobodných lidí.

Není v takových poměrech přímo povinnosti žádati, aby president republiky byl nade vším tím, co je ošklivého v našem životě, aby opravdu byl nad oblaky, jak sem to vždycky formuloval, nedotknutelným naši nevychovaností a negentlemanským způsobem boje, a aby tak zachoval si netknutou autoritu rozhodujícího faktora ve státě, když by ve vážné chvíli ve srozumění a za odpovědnosti vlády promluvil? Kdo takové autority potřebuje víc, než stranickými boji rozvášněný náš národ? A může být tato autorita nedotknuta, když je president každou chvíli, skoro po každém interviewu předmětem kritiky a sporů? Není to přímo ohrožením toho, co má být každému opravdovému republikánu vážným a důležitým, totiž nedotknutelnosti autority presidentovy, když se dokazuje, že není závady, aby do arény našich ošklivých bojů sestoupil president našeho státu, kdežto by měl zrovna v tomto kvasícím, nehotovém prostředí nedávno osvobozeného národa býti jasným příkladem, a řekl bych skoro útočištěm vnitřní vyrovnanosti, naprosté nadstranickosti, moudré, rozšafné spravedlnosti, stejné blahovůle ke všem a radostného uznání dobrého činu pro stát, ať vychází od kterékoliv strany? Jaké může to mít jiné důsledky, než buď polemiku, nebo aspoň skryté narážky, a docela jistě odpor všech, kteří se cítí dotčeni, a sice tím ostřejší, čím přísněji zákon jim zapovídá brániti se stejně bezohledně — anebo ponižující patolízalství těch, kteří se u nás konstituovali jako dobrovolní nebo nedobrovolní pretoriáni presidenta republiky a kteří každou, byť sebe vážnější kritiku takových projevů prohlašují za crimen laesae majestatis, což dojista neodpovídá ani názorům samého presidenta.

Vždyť zrovna prof. Masaryk byl apoštolem bezohledné kritiky a příkladem, jak se mohou káceti i nejsvatější modly! A není nic podivuhodnějšího, než že ve jménu celého života Masarykova vidíme u nás tolik zlomených páteří, tolik lidí, kteří s největším klidem prohlašují za bílé, co kdysi rozhořčeně viděli černým, a kteří s nejklidnějším svědomím jsou ochotni falšovati historii, znehodnocovati všecko, co bylo před osvobozením, neviděti nic, co dělali druzí a co dělal celý národ, jen aby v nových poměrech neztratili místo — na slunci… A tak si člověk často myslil, že musí přijíti nový Masaryk, aby bojoval proti falešným legendám…

Není mou vinou, že nedovedu se zbaviti těžkého dojmu, vidím-li, kam jsme se dostali se svým demokratismem. Ale proto právě myslím, že je povinností všech, kterým jde i pro všecku budoucnost o autoritu hlavy našeho státu, aby mužně a otevřeně řekli, že neschvalují zasahování presidenta republiky do otázek denních politických sporů novinářskými interviewy. Vždyť čím vzdálenější zůstane všedních našich bojů a rozmíšek, tím větší bude jeho autorita, které mladý náš stát tolik potřebuje!

Tak my si představujeme možnost, aby v našich neveselých poměrech byla nedotknutou zachována alespoň autdrita hlavy státu, které tolik potřebujeme pro chvíle vážné a rozhodující. A mohu říci, že nás v tomto přesvědčení nejméně už zvrátí podezírání z nedostatečné loyality vůči státu nebo jeho představiteli. Máme příliš oddanou lásku k republice, abychom nevěděli, čím jsme povinni jejímu presidentovi, ať je to ten či onen, ať jsme s ním dříve souhlasili nebo nesouhlasili, ale ve schvalování nebo mlčení k tomu, co se nám nezdá býti ku prospěchu státu, i když to dělá jeho president, nevidíme loyalitu, nýbrž nedostatek mužné přímosti a hřích proti zájmům státu. A ten je a bude nám vždy výš, než všecko ostatní!