Křižáci (překlad Kredba)/I.

Křižáci (překlad Kredba)
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. 2. vydání. Praha : Kvasnička a Hampl, 1933. s. 3-19.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Kredba
Licence překlad:	PD old 70

Křižáci (překlad Kredba)KřižáciEnglishpolski

V Týnci, v hospodě u »Lítého tura«, patřící k opatství, sedělo několik lidí, naslouchajíc vypravování vojáka, jenž mnoho okusil a zavítav z dalekých zemí, líčil jim příhody, jaké zažil ve válce a cestou.

Byl to člověk s plnovousem, statného věku, širokých ramenou, skoro obr, ale vyhublý; vlasy nosil shrnuty do pontlíku neboli do síťky, prošívané korálky; na sobě měl kožený kabátec s rýhami, vytlačenými krunýřem, na něm pás, celý z měděných spon; za pasem nůž v rohové pochvě, po boku krátký, cestovní kord.

Hned u něho za stolem seděl mladíček dlouhých vlasů a veselého pohledu, patrně jeho společník nebo snad zbrojnoš, neboť byl oděn zrovna tak do cestovního šatu, do stejného, krunýřem vytlačeného, koženého kabátce. Ostatní družinu tvořilo dvé zemanů z okolí Krakova a tré měšťanů v červených, skládacích čepicích, jejichž tenké konce visely jim po straně až na lokte.

Hospodský, Němec, v plavé kápi s límcem, zubovitě rozstřiženým, naléval jim z konví husté pivo do hliněných korbelů a dychtivě naslouchal válečným příhodám.

Ale ještě dychtivěji naslouchali měšťané. Za těch dob nenávist, jaká za časů Lokietkových odlučovala město od rytířského zemanstva, značně již byla ochabla, a měšťanstvo nosilo hlavy daleko více vzhůru nežli ve staletích pozdějších. Ještě byla ve vážnosti jejich odhodlanost „ad concessionem pecuniarum“; proto také nejednou se stávalo, že byli po hospodách vídáni kupci, popíjející se šlechtou na bratrství. Ano, byli i rádi vídáni, protože jako lidé, u nichž je hotový groš spíše po ruce, platili obyčejně za erbovníky.

A proto seděli také nyní a rozmlouvali, pošilhávajíce občas po hospodském, aby doléval korbely.

»Pak jste tedy prošel kousek světa, šlechetný rytíři?« řekl jeden z kupců.

»Nemnozí z těch, co se teď stahují se všech stran do Krakova, viděli tolik,« odpověděl příchozí rytíř.

»A dorazí jich sem nemálo,« pokračoval měšťan. »Nastanou veliké radovánky a veliká blaženost pro království! Říká se také, a to je jisto, že král poručil vystlati celé lůžko královnino zlatohlavem, prošívaným perlemi, a právě taková nebesa zříditi nad ním. Budou zábavy a turnaje, jakých svět až dosud neviděl, mezi šranky.«

»Kmotře Gamrothe^[1], nepřerušujte rytíře,« pravil druhý kupec.

»Já nepřerušuji, kmotře Eyertreteře, ale tak si myslím, že také on zví rád, co se povídá, protože jede asi do Krakova. Beztak se dnes nevrátíme do města, protože zavrou dříve brány, a v noci červ, který se rodí v třískách, nedává spáti, máme tedy na vše pokdy.«

»Však vy na jedno slovo odpovídáte dvaceti. Stárnete, kmotře Gamrothe!«

»Ale štuku vlhkého plátna unesu ještě pod jednou paží.«

»Aj, aj, takového, kterým prosvitá jako sítem.« Další spor byl však přerušen toulavým vojákem, který řekl:

»Toť se ví, že zůstanu v Krakově, protože jsem slyšel o turnajích a já rád zkusím své síly mezi šranky – stejně tak i tento můj synovec, jenž, ač mlád a holobrádek, nejeden krunýř viděl již na zemi.«

Hosté pohlédli na mladíka, který se vesele usmíval a shrnuv si rukama dlouhé vlasy za uši, zvedl k ústům nádobu s pivem.

Starý rytíř pak dodal:

»A konečně, kdybychom se i chtěli vrátiti, nemáme kam.«

»Jakže?« otázal se jeden ze šlechty. »Odkud jste a jak se jmenujete?«

»Jmenuji se Maćko z Bogdańce a tomuto výrostkovi zde, synu mého vlastního bratra, říkají Zbyszko. V erbu máme Tupou Podkovu a heslo Krupobití!«

»A kde je váš Bogdańiec?«

»Bah, raději se ptejte, pane bratře, kde byl, protože ho již není. Hej, ještě za boje Grzymalitčíků s Naleczskými vypálili nám náš Bogdańiec až do základů, takže zůstal jen starý dům, a co zbylo, pobrali, zatím co služebný lid se rozutekl. Zůstala holá země, neboť i kmeti, co byli v sousedství, odešli dále do pralesa. Vystavěli jsme všechno znovu s bratrem, otcem tohoto jinocha zde, ale následujícího roku nám to vzala voda. Pak bratr zemřel a když zemřel, zůstal jsem se sirotkem sám. Myslil jsem si tedy: neusadíme se! Ale tenkráte se vypravovalo o válce a o tom, že Jaśko z Oleśnice, jejž král Vladislav po Mikuláši z Moskorzowa vypravil do Vilna, horlivě hledá v Polsku rytíře. Znaje tedy důstojného opata a našeho příbuzného, Janka z Tulcze, dal jsem mu do zástavy půdu, za peníze jsem koupil zbroj a koně – opatřil jsem se jako obyčejně na válečnou výpravu; hocha, kterému bylo dvanáct let, posadil jsem na koníka a hajdy k Jaśkovi z Oleśnice!«

»S výrostkem?«

»Tenkráte ještě nebyl výrostkem, ale na hošíka byl statný. Nejednou ve dvanáctém roce opře kuši o zemi, stlačí ji břichem a klikou zatočí tak, že ani jediný z Angličanů, které jsme zde u Vilna viděli, lépe jí nenatáhne.«

»Až tak tedy byl silný?«

»Přílbu nosil za mnou a když dovršil třinácte zim, i pavézu.«

»O boj tedy nebyla u vás nouze?«

»To Vitold byl příčinou. Seděl si kníže u Křižáků a co rok podnikal výpravy na Litvu až k Vilnu. Táhl s nimi různý lid: Němci, Francouzi, Angličané, v zacházení s luky nejznamenitější, Češi, Švýcaři a Burgundové. Prosekali se lesy, stavěli cestou zámky, až na konec Litvu hrozně zpustošili ohněm i mečem, že celý národ, který tuto zemi obývá, chtěl ji už opustit a hledati si jinou, byť samý kraj světa, byť i mezi dětmi Belialovými, jen když to bude daleko od Němců.«

»Tady se také proslýchalo, že všichni Litvíni chtěli odtud odejiti s dětmi a ženami, ale my jsme tomu nevěřili.«

»A já jsem se na to díval. Hoj, kdyby nebylo Mikuláše z Moskorzowa, kdyby nebylo Jaśka z Oleśnice a – nechci se chválit – kdyby nebylo ani nás, bylo by již veta po Vilně.«

»Vím o tom. Zámku jste nevydali.«

»Ba, nevydali. Pilně tedy rozvažte, co vám povím, neboť jsem člověk ve službách zběhlý a války znalý. Staří ještě říkávali „rozkacená Litva“ – a byla to pravda! Statečně se potýkají, ale s rytířstvem na poli se měřit nemohou. Když se Němcům koně zaboří do bahna nebo když přijde hustý les – to je jiná.«

»Němci jsou dobří rytíři!« zvolali měšťané.

»Jako zeď stojí v železném brnění, junák vedle junáka, tak do něho zakrytí, že těm ničemům jsou sotva oči vidět skrze mřížky. A jdou jako příval. Stávalo se, že udeří na ně Litva, ale ta se rozsype jako hrách, a nerozsype-li se, tedy ji Němci srazí na hromadu a rozšlapou. Nejsou mezi nimi samí Němci, neboť co je národů na světě, to slouží u Křižáků. A jsou chrabří! Pojednou se rytíř přikrčí, natáhne kopí před sebe a sám jediný, ještě před bitvou, rozežene se proti celému vojsku jako jestřáb do hejna.«

»Kriste!« zvolal Gamroth. »Kteří jsou z nich nejlepší?«

»Podle toho. V kuši je nejlepší Angličan, který šípem prorazí krunýř naveskrze a holuba trefí na sto kroků. Čechové hrozně řádí sekyrami. V šavlích s dvojí rukojetí není nad Němce. Švýcar zase rád mlátí železným cepem do přílb, ale největší rytíři jsou ti, co pocházejí ze země francouzské. Takový se ti bude bít s koně nebo pěšky a při tom bude k tobě mluvit hroznými, válečnými slovy, kterým však neporozumíš, protože to je taková řeč, jako bys cínovými talíři o sebe tloukl, ačkoli je to národ zbožný. Dali nám prostřednictvím Němců na srozuměnou, že hájíme pohanů a Saracenů proti kříži a zavazovali se, že to prokáží rytířským soubojem. Prý dojde k takovému božímu soudu mezi čtyřmi jejich a čtyřmi našimi rytíři, utkání pak je stanoveno na dvoře u Václava, krále římského a českého.«^[2]

Zde byli jati ještě větší zvědavostí zemané a kupci, takže až natahovali krky nad korbely směrem k Maćkovi z Bogdańce a hned se ptali:

»A kteří z našich to jsou? Mluvte rychle!«

Maćko zvedl nádobu k ústům, napil se a odvětil:

»Eh, nebojte se o ně. Jest mezi nimi Jan z Włoszcowy, kastelán Dobrzyński, je dále Mikuláš z Waszmuntowa, jest Jaśko ze Zdakowa a Jarosz z Czechowa i všichni zvláště vybraní a statní hoši! Půjdou-li do boje na kopí, na meče nebo na sekyry – není jim to novinkou. Budou oči lidské míti se na co dívat a uši co poslouchat – neboť, jak jsem byl řekl, šlápni Francouzovi nohou na hrdlo a ještě k tobě mluví rytířskými slovy. Tak mi dopomáhej Bůh a Svatý Kříž, jak říkávají ti tam, ale naši je porazí.«

»Bude sláva, jen když Bůh požehná,« řekl jeden ze šlechty.

»A svatý Stanislav!« dodal druhý. Obrátiv se potom k Maćkovi, jal se dotazovati dále:

»Nuže, vypravujte! Vychválil jste Němce a ostatní rytíře, že jsou chrabří a že snadno Litvu ničili. A proti vám nedařilo se jim hůře? Šli na vás stejně nadšeně? Jak Bůh jim přál? Oslavte naše lidi.«

Ale Maćko z Bogdańce nebyl patrně z těch, co chválí samy sebe, neboť odvětil skromně:

»Ti, kdož právě přišli z dalekých krajů, hnali se ohnivě proti nám, ale zkusivše to jednou, dvakrát, hnali se ne již s takovým srdcem. Jeť náš národ úporný, kteroužto úpornost nám často vytýkali. »Pohrdáte smrtí (říkávají), ale podporujte Saraceny a za to budete zatraceni!« Ale v nás úpornost jen rostla, protože nebylo tomu tak. Obojí království litevské pokřtili a každý tam vyznává Krista, ačkoli ne každý to dovede. Je také známo, že i náš pán milostivý, když v katedrálním kostele v Plocku shodili čerta na zemi, poručil mu, aby přiložil oharek – až teprve kněží musili mu říci, že se tak činiti nesluší. Což teprve obyčejný člověk! Nejeden si také říká: »Kníže poručil, abych se pokřtil, tedy jsem se pokřtil; poručil, abych se Kristu kořil v prachu, tedy se kořím; ale k čemu mám litovati drobečků tvarohu pro staré pohanské ďábly nebo proč bych jim nehodil pečené řípy nebo neulil pěny s piva? Neučiním-li tak, padnou mi koně nebo zprašivějí krávy nebo mléko z nich se krví zkazí – nebo ve žních to půjde s obtížemi!« A mnozí také tak činí, čímž upadají v podezření. Ale to dělají z nevědomosti a ze strachu před ďábly. Bývávalo druhdy oněm ďáblům dobře. Měli své háje, veliké numy i jízdné koně a brali desátek. Ale teď jsou háje pokáceny, není co jíst – zvony po městech vyzvánějí, proto se ta ohavná čeládka poschovala do nejhustších borů a tam běduje steskem. Přijde Litvín do lesa a tu ho v mladé smrčině zatáhne ten onen za kožich a řekne: »Dej sem!« Někteří také dají, ale jsou i smělí chlapíci, kteří dát nechtějí nebo dokonce je popadnou. Nasypal vám jeden z nich praženého hrachu do volské měchuřiny a hned měl třináct čertů v hlavě. Ale on je přivázal na jeřabinový kůl a přinesl kněžím Františkánům na prodej do Vilna a ti mu ochotně dali dvacet skojců^[3], aby zahubili nepřítele jména Kristova. Sám jsem tu měchuřinu viděl, od kteréž zdaleka odporný puch dráždil člověka v nose – neboť takto projevovali ti bezectní duchové svůj strach před svěcenou vodou…«

»A kdo spočítal, že jich bylo třináct?« ptal se rozvážně kupec Gamroth.

»Litvín počítal, ten, co viděl, jak lezli. Bylo patrno, že tu jsou, protože po samém puchu bylo možno rozeznati, ale kůlu se raději nikdo nedotkl.«

»Zázraky jsou to, zázraky!« zvolal jeden ze šlechty.

»Nadíval jsem se na veliké zázraky nemálo, neboť nelze přece říci: je tu národ, ale všecko jest u nich zvláštní. Mají husté kštice, ale sotva který kníže vlasy pěstuje; jsou živi pečenou řepou, dávajíce jí přednost před jakýmkoli jiným jídlem, říkají totiž, že po ní sílí statečnost. Ve svých numách žijí společně s dobytkem a hady; v pití a v jídle neznají míry. Vdané ženy nemají u nich ceny, naproti tomu dívky těší se u nich veliké úctě a těm připisují velikou moc; kdyby lecjaké děvče natřelo člověku život sušenými játry, nastane z toho hryzení ve střevech.«

»K čemu litovati, že máme hryzení, jen když jsou ženské hezoučké!« zvolal kmoch Eyertreter.

»Na to se zeptejte Zbyszka,« odvětil Maćko z Bogdańce.

Zbyszko se rozesmál, až se pod ním lavice začala třásti.

»Bývají hezoučké!« řekl. – »Což Ryngalla nebyla hezoučká?«

»Kdo vlastně byla ta Ryngalla? Nějaká milostnice či co? Rychle!«

»Jakže? Vy jste neslyšeli o Ryngalle?« ptal se Maćko.

»Neslyšeli ani slova.«

»To je přece sestra knížete Vitolda, manželka Jindřicha, knížete mazovského.«

»Nepovídejte! Jakého knížete Jindřicha? Byl jediný kníže mazovský toho jména plockým elektem, ale ten umřel.«

»To byl právě on. Měla mu přijíti z Říma dispens; ale smrt mu dala dispens dříve, protože svým chováním nejspíše tuze málo potěšil Boha. Byl jsem tenkráte poslán se psaním od Jaśka z Oleśnice ke knížeti Vitoldovi, když od krále přijel do Rytersweder kníže Jindřich, plocký elekt. Tenkráte již Vitolda vojna omrzela, právě proto, že nemohl dobýti Vilna, a našemu králi se zprotivili rodní bratři a jejich nevázanost. Vida tedy král u Vitolda větší obratnost a větší rozum nežli u svých rodných, poslal k němu biskupa s naléháním, aby Křižáky opustil a vrátil se k poslušnosti, za což měla mu býti dána Litva do správy. A Vitold, vždy bažící po změně, milé poselství vyslechl. Byly také hody a zápasy. Elekt rád vsedal na kůň, ačkoli ostatní biskupové toho neschvalovali, a mezi šranky prokazoval svoji rytířskou sílu. A siláky jsou rodem všichni knížata mazovští - jakož je známo, že dokonce i dívenky z té krve lehce lámou podkovy. Jednou také srazil kníže se sedla tři rytíře, po druhé pět – a z našich lidí shodil mne a pod Zbyszkem kůň si při srážce sedl na zadek. Odměny přijímal kníže všecky z rukou rozkošné Ryngally, před kterou poklekal v plné zbroji. A zamilovali se do sebe tak, že jej na hodech odtahovali od ní za rukávy clerici, kteří s ním přijeli, ji pak mírnil bratr Vitold. Až teprve kníže promluvil: „Sám si dám dispens a papež mi ji potvrdí, ne-li římský, tedy avignonský, ale svatba musí býti hned, sice shořím!“ Byla to veliká urážka Boha, ale Vitold nechtěl se stavěti na odpor, aby proti sobě nepopudil královského posla – a svatba byla. Pak dojeli do Suraže, pak do Slucka, k veliké lítosti právě tohoto Zbyszka zde, který si po německém obyčeji kněžnu Ryngallu vyvolil za paní svého srdce a sliboval jí věrnost na věky…«

»Bah!« přerušil jej pojednou Zbyszko. »Je to pravda! Ale pak lidé říkali, že kněžna Ryngalla, zpozorovavši, že se jí nesluší, aby byla provdána za elekta (neboť ten, ač se oženil, nechtěl se zříci své duchovní hodnosti) a že nemůže býti takové manželství Bohem požehnáno, muže otrávila. Uslyšev to, požádal jsem jednoho svatého poustevníka u Lublina, aby mne toho slibu sprostil.«

»Poustevník to byl,« odvětil Maćko, směje se, »ale byl-li svatý, nevím, protože jsme k němu zajeli do boru v pátek a on medvědí kosti sekyrou rozsekával a morek vysával, až mu to v hrdle lupalo.«

»Ale tvrdil, že morek není maso a mimo to, že si k tomu vyžádal svolení, protože po morku mívá ve spaní rozkošné vidiny a nazítří může prorokovati až do samého poledne.«

»Nu, nu!« odvětil Maćko. »Ale rozkošná Ryngalla vdova tu ještě jest a může si tě povolati do služeb.«

»Marně by povolávala, protože si vyvolím jinou paní, které do smrti budu sloužiti a pak i ženu si najdu.«

»Napřed najdi rytířský pás.«

»Hej, což nebude turnajů, až královna slehne? A předtím nebo potom bude král nejednoho pasovati na rytíře. Postavím se každému k boji tváří v tvář. Kníže nebyl by srazil ani mne, kdyby se mi kůň neposadil na zadek.«

»Budou zde lepší tebe.«

Nato zemané od Krakova začali volati:

»Pro milého Boha, vždy tu před královnou vystoupí ne tací, jako jsi ty, nýbrž rytíři ve světě nejslavnější. Bude zápasiti Zawisza z Garbowa a Farurej a Dobko z Oleśnice a takový Powala z Taczewa a takový Paszko Zloděj z Biskupic i takový Jaśko Naszan i Abdank z Góry i Ondřej z Brochocic i Kristián z Ostrowa i Jakub z Kobylan!… Jak ty by ses mohl s nimi měřiti, když ani zde, ani na dvoře českém, ani uherském nikdo se s nimi měřiti nemůže. Cože to říkáš: že jsi lepší jich? Kolik je ti let?«

»Osmnáct,« odvětil Zbyszko.

»Pak tě každý při zápasu rozmačká.«

»Uvidíme!«

Ale Maćko řekl:

»Slyšel jsem, že král štědře odměňuje rytíře, kteří se vracejí z litevské války. Mluvte, kdo jste: je to pravda?«

»Přisámbůh, pravda!« odvětil jeden ze šlechty. »Je známa ve světě královská štědrost, jenom že nebude teď snadno dostati se ke králi, jelikož v Krakově se to hemží hosty, kteří se sjíždějí ke královnině slehnutí a na křtiny, chtějíce tím našemu pánovi projeviti poctu či hold. Má se dostaviti uherský král, dostaví se, jak se vypravuje, i římský císař, různých knížat, hrabat a rytířů bude jako máku, takže každý doufá, že přijde sám papež Bonifác, který rovněž potřebuje přízně a pomoci našeho pána proti svému nepříteli z Avignonu. Nuže, v takové tlačenici nebude přístup snadný, ale jen když se přístup najde a bude možno obejmouti pánovi nohy – pak již zasloužilého pán štědře obdaruje.«

»Pak mu také nohy obejmu, protože jsem skončil službu, ale bude-li válka, ještě půjdu. Něco si tam našinec vzal jako kořisť, něco zase získal odměnou od knížete Vitolda; bídy netru, jenomže mi již nadcházejí večerní léta, a ke stáří, když síla z kostí vyprchá, rád by měl člověk pokojný koutek.«

»Rád viděl král ty, co se vrátili z Litvy pod Jaśkem z Oleśnice – a teď všichni sedí u hojných jídel.«

»Hleďte! Ale já jsem se tenkráte ještě nevrátil a bojoval jsem dále. Musíte totiž věděti, že za tu shodu mezi králem a knížetem Němci pykali. Kníže zchytra schytal rukojmí, a pak hurrá na Němce! Zámky pobořil, spálil, rytíře pobil, mnoho lidu postínal. Němci se chtěli mstíti společně se Svidrygallem, který se k nim utekl. Došlo zase k velké výpravě. Sám mistr Kondrat šel na ni s četným lidem. Oblehli Vilno, pokoušeli se s hrozných věží zbořiti zámky, pokoušeli se dobýti jich zradou – nepořídili ničeho. A na zpáteční cestě jich padlo tolik, že se nevrátila ani polovina. Vypravovali jsme se ještě do pole proti Oldřichovi z Jungingen, mistrovu bratrovi, který jest rychtářem sambijským. Ale rychtář se knížete zalekl a s pláčem prchl, od kteréhožto útěku jest pokoj – a město se buduje znovu. Jeden svatý mnich, který mohl choditi bos po rozžhaveném železe, prorokoval, že od té doby nespatří Vilno u zdí ozbrojeného Němce, co bude svět světem. Ale bude-li tomu tak, čí ruce to dokázaly?«

To řka, Maćko z Bogdańce vztáhl před sebe dlaně – široké a neobyčejně silné – ostatní pak začali pokyvovati hlavami a přisvědčovati:

»Ano, ano, v tom, co říká, je práv! Ano!«

Ale další rozmluva byla přerušena hlukem, který přicházel od oken, z nichž byly vyňaty blány, neboť se snesla teplá a klidná noc. Zdáli bylo slyšeti hrčení, lidské hlasy, ržání koní a zpěvy. Podivili se přítomní, neboť byla pozdní hodina a měsíc již vysoko vzešel na nebi. Hospodský Němec vyběhl na dvůr hospody, ale nežli byli hosté s to, aby do dna vyprázdnili poslední korbele, vrátil se ještě spěšněji, volaje:

»Nějaký dvůr se blíží!«

O chvíli později objevil se ve dveřích pacholík v modrém kabátci a skládané červené čapce na hlavě. Stanul, rozhlédl se po přítomných a zahlédnuv hospodského, řekl:

»Otříti zde stoly a rozžehnouti světla: kněžna Anna Danuta se tu zastaví na odpočinek.«

To řka, obrátil se. V hospodě povstal ruch: hospodář začal volati na čeleď a hosté se s údivem dívali druh na druha.

»Kněžna Anna Danuta,« pravil jeden z měšťanů, »to bude asi Kiejstutova dcera, manželka Janusze mazovského. Je již ode dvou neděl v Krakově, jenomže odjela do Zatora, na návštěvu ku knížeti Václavovi, a teď se jistě vrací.«

»Kmotře Gamrothe,« řekl druhý měšťan, »pojďme na seno do stodoličky; pro nás je to společnost příliš vznešená.«

»Že jedou v noci, tomu se nedivím,« ozval se Maćko, »protože ve dne je úpal, ale proč zajíždějí do hospody, když mají nedaleko klášter?«

Tu se obrátil ke Zbyszkovi:

»Rodná sestra rozkošné Ryngally: rozumíš?«

A Zbyszko odvětil:

»A mazovských panen jistě je s ní hodně mnoho. Hejsa!«

---

1. Tehdejší jméno či spíše přezdívka.
2. Historické.
3. Polský peníz z doby Piastovců; platil asi dva groše. Pozn. překl.