Křižáci/XXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXI.
Autor: Henryk Sienkiewicz
Původní titulek: Krzyżacy
Zdroj: SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 275–283.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Augustin Spáčil
Licence překlad: PD old 70

Po odjezdu Zbyškově ustanovil Macko správcem veškerých statkův spychovských Čecha Hlavu, který, oženiv se se Sieciechovnou, věrně a pečlivě řídil opuštěný majetek svého pána.

Macko pak, sebrav se svolením Zbyškovým hojně peněz i lidí ze Spychova, začal v Bohdanci stavěti pěknou tvrz a tak spěchal se stavbou, že Zbyško při svém návratu ani Bohdanec nepoznal a ani se vynadiviti nemohl, že nyní tak pansky vypadá. Mladý rytíř také přivezl z vojny hojnou a bohatou kořist i několik lidí, kteří se ve všech polních pracích vyznali, což Macka nesmírně potěšilo. Ale ještě více jej potěšila klidná Zbyškova tvář.

„Což jsem vám nepovídal,“ řekl mladík, „že, jak slib vyplním, hned snadněji smutek přemohu. A upřímně se přiznám, že, jak jsem složil na rakvičce Danušině pět pavích chocholů, které jsem s pomocí Pána Ježíše sňal Křižákům s přílbic zároveň s hlavami, tak se mi u srdce ulehčilo, že již veseleji na Boží svět hledím.“

A opravdu od té doby byl již veselejší. Pomáhal Mackovi vésti dozor nad pracemi při dostavování tvrze, chodil s kuší do lesa na hony. Rád také celé hodiny trávil a bavil se s Jagienkou, lna každodenně více a více k hodnému děvčeti, takže po roce začal Macko zase na něho naléhati, aby si ji vzal za ženu. Zbyško se již neprotivil a brzy po námluvách slavili hlučně svůj sňatek.

Manželství jejich bylo šťastné. Pán Bůh jim požehnával na majetku i na dětech. Starý Macko se již nemusit báti, že jeho rod vymře, neboť během šesti let se narodilo pět silných a zdravých hochů, a nejstarší z nich Jurand byl miláčkem dědouška Macka.

Zbyško i Jagienka těšili se veliké úctě a oblibě po celém okolí. O Jagience říkali, že takovou ženu by bylo možno hledati jen na hradě královském v Krakově. Neboť kromě bohatství, krásy a ušlechtilosti vážili si také nesmírné její svěžesti a síly. Šel jeden hlas: „Že je to jediná žena, která medvěda oštěpem v lese podepře. Ořechy ani vůbec louskati nemusí, jen je na lavici položí a náhle si na ně sedne, a hned jsou všecky tak rozdrceny, jako by je někdo mlýnským kamenem rozmačkal.“

Tak ji oslavovali ve farní Křesni, i po sousedních vsích, ba i ve vévodském Sěradci. Jakkoliv Zbyškovi z Bohdance všichni záviděli, nedivili se příliš, že ji dostal, protože válečná jeho pověst byla tak proslulá, že se takovou v celém okolí mimo Zbyška nikdo honositi nemohl. Mladí vladykové i šlechtici si navzájem vyprávěli celé pověsti o Němcích, které v bitvách pod velením Vitoldovým „rozlouskal“ nebo v zápasech na ušlapané zemi pobil. Říkali, že mu nikdy ani jeden neodolal, že jich v Marburku dvanáct srazil s koní, mezi nimi bratra velmistrova Ulricha, že se konečně mohl i s krakovskými rytíři potýkati, a že sám nepřemožitelný Záviš Černý mu byl velice nakloněn.

Starý Macko se velice chlubil synovcem i jeho ženou a velmi rád povídal o „novém pořádku“, jaký je u nich zaveden.

„Víte!“ řekl jednou starému Vlkovi z Březové. „Víte! Někdy se tomu sám divím. Je přece známo, že Zbyško i na hradě v Krakově u krále býval (ba, málem by mu tam byli hlavu sťali), i na Mazovsku i v Marburku i u knížete Januše, a Jagienka také žila v hojnosti, ale vlastní tvrze přece neměli… Nyní ale je to tak, jako by nikdy vůbec ani nebyli jinak žili… Chodí — říkám vám, po komnatách, chodí, chodí — služebnictvu rozkazy dávají, a když se unaví — hned si sednou. Pravý kastelán a kastelánová. Mají také komnatu, kde se šafářem a s čeledí obědvají, v té jsou stolice pro něho i pro ni vyšší — ostatní pak sedí níže a čekají, pokud si panstvo hodně na mísy nenabere. Takový je tam dvorský zvyk, takže si člověk musí připomenout, že to není žádné velké panstvo, nýbrž synovec a snacha, kteří mně starému ruce líbají, na prvém místě usazují a svým dobrodincem nazývají.“

„Proto jim také Pán Ježíš požehnává,“ poznamenal starý Vlk.

„Dobré jsou to děti, hodné!“ říkal se stále větším nadšením Macko. „Kdyby ta německá můra člověku prsa netlačila, bylo by opravdu líto uprostřed takového štěstí umírati.“

„Šťastně málokdo žije a německá můra všecky dusí,“ poznamenal zachmuřeně starý Vlk z Březové.

A opravdu tomu tak bylo: Přílišné křivdy a útisky, řádem křižáckým páchané, dusily prsa všech, rozněcovaly všecka srdce pomstychtivostí a touhou po válce. Ale vojny přece nebylo, ačkoliv od smrti velmistra Konráda a od zvolení Ulricha kapitula neustále o válce mluvila. Povídalo se také o neshodách mezi králem Vladislavem a Řádem a také o zemi Dobřínské, ačkoliv byla již před lety vykoupena; pak o pohraničních sporech, i o jakýchsi Drážďankách, o nichž mnozí po prvé za svého života slyšeli a o něž se obě strany přely, ale vojny nebylo.

Konečně i sám Macko, jenž mnoho takových vojenských hrozeb a sporů pamatoval — nevěděl, co si má o všem tom pomyslit, a odebral se do Krakova, aby se o všem něčeho určitějšího dozvěděl. Nezdržel se tam dlouho, za šest neděl již se vrátil a to s tváří velice vyjasněnou. Když pak jej v Křesni jako obyčejně obklopila šlechta, odpovídal jim na četné dotazy otázkou:

„A hroty u kopí i sekery máte dobře naostřené?“

„Cože? Pro rány Boží! Jaké noviny nesete? Koho jste viděl?“ volali na něho se všech stran.

„A slyšeli jste o Drážďankách?“

„Ovšem, že jsme slyšeli. Ale je to zámeček, jakých je mnoho, a půdy tam asi nebude ani tolik jako u vás v Bohdanci.“

„Je to nepatrná příčina války, co?“

„Zajisté, že nepatrná. Bývalo již více důvodů k válce a přece k ní nedošlo.“

„A víte, co mi Zyndram z Maškova o Drážďankách vypravoval?“

„Jen rychle povídejte, vždyť vidíte, že nám čapky na hlavách zvědavostí hoří!“

„Řekl mi tedy toto: Šel slepý silnicí a upadl, klopýtnuv o kámen. Upadl, protože byl slepý, ale kámen byl přece příčinou. Nuže, Drážďanky, to je takový kámen.“

„Jak to? Vždyť Řád ještě stojí.“

„Nechápete? Tedy vám to řeknu jinak: Je-li nádoba již plná, i jedna kapka již přeteče.“

Všichni rytíři byli tak velice rozníceni, že je Macko musil zdržovati, protože chtěli hned na koně sedati a do Sieradce jeti.

„Buďte připraveni,“ říkal jim, „ale čekejte trpělivě. Však oni na nás nezapomenou.“

Byli tedy připraveni, ale čekali dlouho, snad tak dlouho, že již někteří zase počali pochybovati. Ale Macko nepochyboval, neboť jako se pozná jaro po tom, že ptáci zase přilétají, tak také on, člověk zkušený, dovedl z různých znamení poznati, že se blíží válka — a to veliká.

Především byly nařízeny lovy ve všech lesích i pustinách královských, tak veliké, že podobných ani nejstarší lidé nepamatovali. Padla celá stáda zubrů, turů, jelenů, kanců i různé menší zvěře. Z lesů se kouřilo po celé týdny i měsíce, v dýmu uzeno solené maso a pak posíláno do měst vojvodských a tam odtud na sklad do Plocka. Bylo patrno, že se jedná o zásoby pro veliké vojsko. Macko dobře věděl, co si o tom myslit, protože Vitold pořádal takové lovy na Litvě před každou větší válkou! Ale byla také jiná znamení. Lid selský počal houfně utíkati z německých panství na Mazovsko a do království. Do okolí Bohdance přicházeli hlavně poddaní německých rytířů ze Slezska, ale bylo viděti, že se všude děje totéž a na Mazovsku zvláště. Čech, jenž hospodařil na Spychově, poslal do Bohdance mnoho Mazurů, kteří se k němu utekli z Prus. Lidé ti prosili, aby jim bylo dovoleno vojny „pěšky“ se zúčastniti — protože chtěli pomstít bezpráví páchaná na nich Křižáky, které z celé duše nenáviděli. Říkali také, že některé pohraniční vsi v Prusích jsou úplně opuštěny, neboť usedlíci se hromadně se ženami i dětmi do knížetství mazovského stěhovali. Křižáci sice věšeli polapené uprchlíky, ale nešťastný lid nemohlo již nic zadržeti, a nejeden volil raději smrt než život pod strašným jařmem německým. Potom se po celém kraji počali přímo rojiti „žebráci“ z Prus. Všichni táhli do Krakova. Přicházeli z Gdaňska, z Marburku, z Toruně, ba i z dalekého Královce, ze všech pruských měst i ze, všech komturií. Nebyli mezi nimi jen žebráci, nýbrž také žebraví mniši, varhaníci a různí sluhové klášterní, ba i klerikové a kněží. Všeobecně se mělo za to, že donášejí zprávy o všem, co se v Prusku děje: o válečných přípravách, o opevňování hradů a zámků, o posádkách, o vojsku najatém i hostech. Někteří se pokradmo vraceli do Prus a pak se zase objevovali v království. Z Krakova docházely zprávy, že král a jeho rada v Krakově vědí jejich pomocí o každém kroku Křižáků.

V Marburku bylo naopak. Jeden z uprchlých kněží z té stolice se zastavil u pánů Koněcpolských a vypravoval jim, že velmistr Ulrich a jiní Křižáci se nestarají o zprávy z Polska, a že jsou jisti, že jedním útokem přemohou a povalí celé království na věky věkův tak, „že ani stopa po něm nezůstane“. Opakoval při tom slova velmistrova, která tentýž na hostině v Marburku pronesl: „Čím více jich bude, tím lacinější budou kožichy v Prusích.“ Chystali se tedy s radostí a opojením, doufajíce ve vlastní svou sílu a v pomoc, kterou jim všecka i nejvzdálenější království pošlou.

Ale vzdor všem těm znamením války, vzdor všem přípravám i uprchlíkům se vojna přece neblížila tak rychle, jak si lidé přáli. Mladému vladykovi na Bohdanci se již doma stýskalo. Všecko bylo již dávno přichystáno, jeho duše práhla po slávě a po boji, proto jej každý den prodlévání tížil — a často činil proto strýci výčitky, jako by válka nebo mír od něho závisely.

„Sliboval jste najisto, že bude,“ říkal, „a kde nic, tu nic!“

Na to zase Macko:

„Jsi moudrý, ale ne mnoho! A nevidíš pranic, co se děje?“

„A což, jestli se král v poslední chvíli rozhodne jinak? Říkají, že si vojny nepřeje.“

„Nechce, ale kdo — ne-li on — vzkřikl: „To bych ani nebyl králem, kdybych dovolil Drážďanky zabrati,“ a Dráždanky Němci vzali a posud je mají. Král nechce prolévati krev křesťanskou, ale pánové v radě, kteří mají bystrý rozum, cítíce přesilu na straně polské, tlačí Němce ke zdi — a jen tolik ti povídám, že kdyby nebylo Drážďanek, nalezlo by se něco jiného.“

„Slyšel jsem, že mistr Konrád zabral Drážďanky, a ten se jistě krále bál.“

„Bál se, protože znal lépe než všichni ostatní moc polskou, ale on nebyl s to zdržeti chtivost křižáckou. V Krakově mi povídali toto: Starý von Ost, pán na Drážďankách, v době, kdy Křižáci zabírali Novou Marchii, se poklonil jako holdovník králi, protože to byla odjakživa země polská, chtěl tedy ke království náležeti. Křižáci jej pozvali do Marburku, spili vínem a podvodně od něho vylákali zápis. Již tehdy přešla krále trpělivost.“

„Není divu, že jej přešla!“ zvolal Zbyško. Ale Macko řekl:

„Je tomu ale tak, jak to Zyndram z Maškova povídal: Drážďanky jsou jen kámen, o který slepý klopýtl.“

„A kdyby Němci zase vrátili Drážďanky, co bude potom?“

„Pak se zase najde jiný kámen. Ale Křižák ti nevydá, co jednou polkl, leč bys mu břicho rozpáral, což abychom brzy učinili, dej Bůh!“

„Ne!“ zvolal Zbyško. „Konrád snad by vrátil, Ulrich však nevrátí. Je to pravý rytíř, na němž chyby není, ale hrozně vznětlivý.“

Tak spolu rozmlouvali a zatím se události valily jako kamení chodcem s horské stezky odkopnuté, řítící se stále prudčeji do propasti. Náhle se po celém kraji rozezvučela zpráva, že Křižáci přepadli a vyloupili staropolský, Johannitům zastavený Santok.

Nový velmistr Ulrich odjel zúmyslně z Marburku, když mu vyslanci polští přijeli blahopřáti ke zvolení, a hned od prvního okamžiku své vlády nařídil, aby bylo ve styku s králem polským místo posavadní latiny užíváno výhradně němčiny — a ukázal nyní zjevně, kým je.

Krakovští pánové, kteří tajně k válce podněcovali, pochopili, že velmistr křižácký podněcuje k válce zjevně, ale nejen zjevně, nýbrž s takovou drzostí, s jakou se velmistři vůči národu polskému nechovali nikdy, ba ani tenkrát, kdy jejich moc byla větší než království polského, jako nyní!

Ale přece méně vznětliví a zkušenější hodnostáři řádu než velmistr Ulrich, kteří Vitolda znali, hleděli si jej získati dary a pochlebnictvím veškerou míru přesahujícím. Podobného pochlebování bylo nutno hledati jen v těch dobách, kdy římským césarům stavěli chrámy a oltáře za živa. — „Dva jsou dobrodinci Řádu“ — říkali poslové křižáčtí, klanějíce se Vitoldovi jako náměstkovi Jagiellovu až k zemi. — „První je Bůh a druhý Vitold. Proto je každé slovo i každé přání Vitoldovo Křižákům svaté.“

Prosili jej o rozhodnutí v záležitosti Drážďanek v domnění, že urazí krále, jakmile jako jeho poddaný se odváží svého pána souditi — a dobrý jejich poměr bude přerušen, ne-li na vždy, pak zajisté aspoň na delší dobu. Ale pánové z královské rady věděli o všem, co se v Marburku děje i osnuje, proto také král Vitolda rozhodčím ustanovil. I litoval Řád svou volbu. Důstojníci křižáčtí, jimž se zdálo, že velkého knížete znají, neznali ho přece dobře, poněvadž Vitold netoliko přisoudil Drážďanky Polákům, nýbrž vida, jak ta záležitost skončiti musí, způsobil zase ve Žmujdži pozdvižení, a ukazuje Řádu stále hroznější tvář, pomáhal vzbouřenému lidu vojskem, zbraní i potravinami ze svých úrodných krajů.

Po té události všichni ve všech zemích ohromného království pochopili, že odbila rozhodná hodina. A odbila.

Jednou seděli starý Macko, Zbyško i Jagienka před hradní branou v Bohdanci, užívajíce krásného počasí a tepla, když se náhle před nimi objevil neznámý člověk na zpěněném koni, hodil cosi podobného věnci z vrboví a rákosí rytířům k nohám, a vykřiknuv: „Chystejte se k válce! Chystejte!“ jel dále.

Oba vyskočili rovnýma nohama, velice rozrušeni. Tvář Mackova nabyla slavnostního a hrozivého výrazu. Zbyško odběhl poslati pacholka se zprávou dále, pak se vrátil se zářícím zrakem a zvolal:

„Vojna! Konečně! Bůh dal! Vojna!“

„A taková, jaké jsme nikdy před tím neviděli,“ dodal vážně Macko. Pak vzkřikl na čeleď, která se v okamžiku kolem svých pánů shromáždila:

„Zatrubte na rohy z hlásnice do všech čtyř úhlů světa! Jiní zase ať se rozběhnou k rychtářům všech obcí, aby se všichni službě vojenské povinní sem na tvrz dostavili. Vyvésti koně ze stájí a do vozů zapřáhnout! Rychle!!“ Hlas jeho ještě ani nedozněl a čeleď již se rozprchla na všecky strany, aby vyplnila rozkazy, které nebyly těžké, protože bylo již dávno všecko přichystáno: lidé, vozy, koně, zbraň, zásoby — jen sednout si a jeti!

Ale napřed se ještě Zbyško zeptal Macka:

„A vy nezůstanete doma?“

„Já? Co ti to napadá?“

„Protože podle práva byste mohl, jelikož jste věku pokročilého a Jagienka i děti by zde aspoň měly ochránce.“

„Nuže slyš: do šedin jsem na tu novinu čekal.“

Stačilo pohlédnouti na jeho chladnou, zarputilou tvář a hned člověk poznal, že by bylo veškeré přemlouvání marné. Ostatně, vzdor sedmému křížku, byl to ještě chlap silný jako dub, ruce se mu v kloubech dobře pohybovaly a sekera z nich jen svištěla. Nemohl sice již skočiti v plné zbroji bez třmene na koně, ale také mnoho jiných, zvláště mezi západními rytíři toho nemohlo dokázati. Za to měl neobyčejný rytířský cvik a zkušenějšího válečníka nad něho v celém okolí nebylo.

Jagienka se patrně také nebála zůstati sama, neboť uslyševši slova mužova, vstala a políbivši mu ruku, řekla:

„O mne, milý Zbyšku, se nestarej, vždyť tvrz je pevná a to víš, že se příliš nebojím, a že ani kuše, ani sudlice mi není novinkou. Není nyní čas mysliti na nás, když je třeba zachrániti království a nás zde bude chrániti Bůh.“

Náhle se jí oči zalily slzami, které skanuly ve velkých kapkách po krásné liliové tváři. Ukázavši na hromádku dětí, pokračovala hlasem rozechvěným, zajíkavým:

„Hoj, kdyby nebylo těch capartů, tak dlouho bych ti ležela u nohou, až bys mne vzal také na vojnu!“

„Jagienko!“ zvolal Zbyško, objímaje ji.

Ona jej také objala a opakovala, tulíc se k němu ze vší síly:

„Jen ty se mi navrať, můj zlatý, můj jediný, můj nejmilejší!“

„A ty zase denně děkuj Bohu, že ti dal takovou ženu“ — řekl Macko hlasem hlubokým, z něhož ostře vyznívalo veliké pohnutí.

Za hodinu na to sňata byla s hlásnice korouhev na znamení, že pánů v tvrzi není. Zbyško i Macko svolili, aby je Jagienka zároveň s dětmi doprovodila do Sieradce, i posilnivše se hojně, vyjeli všichni najednou s lidmi i s celým táborem vozů.

Den byl jasný, bez větru. Lesy se ani nepohnuly. Stáda na polích i úhorech také užívala poledního odpočinku, přežvykujíce pastvu jako v zamyšlení. Tu a tam se zvířily na cestě kotouče žlutavého prachu do vzduchu a mezi tím se zableskly četné jiskry ve svitu slunečním, jako by tam nesčetné ohníčky hořely. Zbyško je ukazoval ženě i dětem, říkaje:

„Víte, co se to nad tím prachem blýská? To jsou hroty kopí a sudlic. Je viděti, že vyzvání k válce již na všechna místa došla a lid táhne se všech stran na Němce.“

A také tomu tak bylo.

Nedaleko za hranicemi Bohdance se setkali s bratrem Jagienčiným, mladým Jaškem ze Zhořelic, který jako dosti zámožný vladyka vedl s sebou tři oděnce a dvě stě lidu poddaného.

Brzy potom na rozcestí zahlédli v prachu zarostlou tvář Otana z Robova, který sice nebyl velkým přítelem Bohdaneckých, ale nyní z daleka křičel: „Zdrávi dojeli na psí duše!“ — a ukloniv se jim přátelsky, cválal v šedém mračně prachu dále. Potkali také starého Vlka z Březové. Hlava se mu již sice stářím třásla, ale táhl také zmužile do války, pomstít smrt syna, kterého mu Němci ve Slezsku zabili.

A čím více se Sieradci blížili, tím častěji se na cestách zdvihala mračna prachu. Když pak se objevily městské věže, celá silnice se hemžila rytíři a jejich vyzbrojenými pacholky, kteří vesměs spěchali k určenému shromaždišti. Vida starý ten v boji pružný a vytrvalý, teplu i mrazu zvyklý, nad jiné houževnatý lid, potěšil se starý Macko v srdci svém a sliboval si jisté vítězství.