Křižáci/XVI.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 240–244. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Jurand se probudil z dlouhého spánku u přítomnosti kněze Kaleba a nevěda, kde je, počal zeď i lože ohmatávati. Kněz Kaleb jej objal a pláče pohnutím, jal se mluviti: „To jsem já! Jsi ve Spychově, bratře Jurande! Bůh tě zkouší… ale jsi mezi svými… Milosrdní lidé tě přivezli… Bratře Jurande!… Bratře…“

A přitisknuv jej k prsoum, jal se líbati jeho čelo, jeho prázdné oční důlky a zase jej tisknouti k prsoum. Jurand byl z počátku udiven a zdálo se, že nechápe. Konečně však si přece přejel levou rukou několikrát čelo a hlavu, jakoby chtěl zaplašiti těžké chmury snu a překvapení.

„Slyšíš mne a rozumíš mi?“ tázal se kněz Kaleb.

Jurand přisvědčil, že slyší, potom hmatal rukou po zdi, až nalezl stříbrný kříž, který kdysi dobyl na bohatém rytíři německém, sňal jej se zdi, přitiskl k ústům i k prsoum a podal knězi Kalebovi. Ten pak řekl:

„Rozumím ti, bratře! Ten ti zůstává, a jak tě z nevolnictví vyvedl, může ti také vrátiti vše, co jsi ztratil.“

Jurand ukázal rukou nahoru na znamení, že teprv tam mu bude všecko vráceno, při čemž se prázdné oční důlky opět zalily slzami a nesmírná bolest se objevila na zmučené tváři.

V tom okamžiku vešel starý Tolima a za ním hradní posádka, správcové přednější i starší kmeti spychovští, lesní i rybáři, neboť zpráva o pánově návratu se již po celém Spychově rozlétla. Objímali mu kolena, líbali ruce a mnozí se bolestně rozplakali při pohledu na mrzáka, starce, který již ničím nepřipomínal bývalého strašného Juranda, ničitele Křižáků a vítěze ve všech bojích.

Některými však, zvláště těmi, kteří s ním chodili na výpravy, lomcoval vztek, takže jim tváře bledly a nabývaly zuřivého výrazu.

Za chvíli se shlukli v hromady, šeptali si, strkali se lokty, ponoukali, až konečně jeden z posádky vystoupil do popředí a zároveň s ním kovář spychovský, jistý Suchař. Ten přistoupil k Jurandovi, objal jeho nohy a řekl:

„Jak vás sem přivezli, pane, hned jsme se chtěli na Ščitno vrhnouti, ale kněz Kaleb nedovolil. Vy, pane, nyní to dovolte, protože bez pomsty zůstati nemůžeme. Ať je tak, jak bývalo kdysi… Netupili nás beztrestně a také nebudou… Chodili jsme na ně za vaší vlády, půjdeme také nyní pod Tolimou, nebo též bez něho. Ščitna dobyti musíme a vycediti z nich tu jejich čubčí krev — k tomu nám dopomoz sám Bůh!“

„K tomu nám dopomoz sám Bůh!“ opakovalo několik hlasů.

„Na Ščitno!“

„Žízníme po krvi!“

A hned plamen zachvátil vznětlivá srdce mazurská. Čela se jim počala vrásčiti, oči blýskati, tu a tam se ozvalo skřípění zubů. Ale za chvíli hlasy i skřípění zubů umlkly, a oči všech se upřely na Juranda.

Jemu pak hned zrudly tváře, jakoby se v něm bývalá zuřivost a bojechtivost probudila. Vstal a hmatal zase rukou po zdi. Lidé myslili, že hledá meč, ale zatím se jeho prsty dotkly kříže, který byl kněz zase na předešlé místo pověsil. Sňal jej tedy podruhé se zdi, načež mu tvář zbledla; obrátil se k lidem, povznesl k nebi prázdné oční důlky a vztáhl ruku s křížem před sebe.

Nastalo mlčení. Venku se již stmívalo. Otevřeným oknem dolétal štěbot ptactva do komnaty. Poslední rudé červánky slunce vnikaly a padaly na kříž k nebi vztyčený i na šedivé Jurandovy vlasy.

Kovář Suchař pohlédl na Juranda, ohlédl se na soudruhy, podíval se podruhé, konečně se pokřižoval a odešel tiše z komnaty. Za ním odešli rovněž tak tiše ostatní a zastavivše se teprv až na dvoře, počali mezi sebou šeptati:

„Nuže, co je?“

„Nepůjdeme, či co?“

„Nedovolil!“

„Ponechává pomstu Bohu. Viděti, že se celá jeho duše změnila.“

A tak tomu opravdu bylo.

*

Dny plynuly, Jagienka se již tak dobře dovedla s Jurandem srozuměti, že časem i kněze Kaleba zastupovala.

Jurand také, když se nemodlil, což činil téměř celé dny, hledal kolem sebe a rád slyšel její mladistvý hlas, který mu ztracenou dcerušku připomínal.

Jagienka pak chodila k němu často, protože upřímné její duši bylo nešťastného rytíře opravdu líto a mimo to jí rychleji u něho ubíhal čas čekáním na zprávy, které jí měl Macko po Hlavovi poslati. Ke konci května se objevil na Spychově Hlava a dívka, vyběhnuvši mu vstříc, zahrnula jej otázkami a pak jej vzala s sebou k Jurandovi.

Zastala jej ve velké komnatě, s ochočenou vlčicí u nohou, sedícího s knězem Kalebem, se Sieciechovnou a se starým Tolimou. Místní kantor, který byl zároveň zpěvákem a hudebníkem, zpíval mu při loutně o jakémsi dávném boji Jurandově se „surovými Křižáky“, a všichni podpírajíce hlavy rukama, naslouchali ve smutku a zadumání.

Komnatu osvětloval měsíc.

Po dni téměř již parném nastal večer tichý, velice teplý. Okna byla otevřena a při světle měsíčním bylo viděti hemžící se po zemi chrousty, jichž bylo plno na lipách na nádvoří rostoucích. Na ohništi však přece hořelo několik polen, nad nimiž panošík zahříval med, smíšený se silným a libě páchnoucím vínem. Zpěvák a zároveň kantor i služebník kněze Kaleba začínal právě novou píseň „o šťastném setkání“:

„Jede Jurand, jede,
kůň se pod ním vzpíná…“

když vešla Jagienka a řekla: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Na věky věkův,“ odpověděl kněz Kaleb.

Jurand seděl na lávce s lenochem a opíral o něj lokty. Uslyšev však její hlas, obrátil se hned k ní a jal se ji svou jako mléko bílou hlavou vítati.

„Přijel Zbyškův zbrojnoš,“ ozvala se dívka „a přinesl noviny.“

„Noviny?“ tázali se přítomní.

Ona pak začala vypravovati všecko, co byla od Čecha zvěděla: jak se setkal s Mackem kněz ze Ščitna, který mu řekl, že Siegfried de Löwe, uzdraviv se, bál se přece při vzpomínce na onu noc, kdy jej nalezli ve mdlobách, a o bezživotí Danuščino již neusiloval. Odvezl ji však ze Ščitna do Ragnety.

Macko i Zbyško se kojí nadějí, že se s ní na cestě setkají a do Spychova ji přivezou.

Když Jagienka vypravování skončila, zavládlo v komnatě ticho. Jen v lipách na nádvoří ozýval se tlukot slavíků, který se sladkým zvukem po celé komnatě rozléval. Oči všech se obrátily k Jurandovi, který s přivřenými očními víčky a s hlavou do zadu skloněnou nejevil ani nejmenší známky života.

„Slyšíte?“ otázal se ho konečně kněz Kaleb.

Světlo měsíční padalo mu přímo do tváře, na bílé vlasy, na vypálené oči, a v té tváři bylo tolik mučednictví a zároveň tolik odevzdání se do vůle Boží, že se zdálo všem, že vidí jen duši sproštěnou tělesných pout, vyvolanou, která odloučena na vždy od života pozemského ničeho v něm již nehledá ani od něho neočekává.

Zase nastalo ticho, zase bylo slyšeti jen příval slavičích hlasů po komnatě i nádvoří se rozlévající. Ale Jagienku zachvátil náhle nesmírný soucit i láska k tomu nešťastnému starci a proto, následujíc prvého hnutí svého, přiskočila k němu a uchopivši jeho ruku, jala se ji líbati i zároveň rositi slzami a řekla:

„Zůstanu s vámi, pokud se Danuška nevrátí!… Bůh zajisté bdí nad sirotami… Mně Němci zabili tatíčka, ale váš miláček je živ a vrátí se. Dej to milostivý Bůh, dej to, matko Nejsvětější, milosrdná…“

Kněz Kaleb pak náhle poklekl a hlasem slavnostním se ozval:

„Kyrie elejson!“

„Kriste elejson!“ odpověděli Čech i Tolima zároveň. Všichni poklekli, ježto pochopili, že je to litanie, kterou neodříkáváme toliko v hodině smrti, nýbrž také k osvobození drahých a blízkých osob ze smrtelného nebezpečí.

Poklekla také Jagienka, Jurand se svezl s lávky na kolena a všichni sborem jali se modliti:

„Kyrie elejson! Kriste elejson… Otče nebeský, smiluj se nad námi! Synu vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi!“

Lidské hlasy i prosebné lkání:

„Smiluj se nad námi!“… mísily se s tlukotem slavičím.

Náhle však se zvedla s medvědí kůže ochočená vlčice, která u lavice Jurandovy ležela, přiblížila se k otevřenému oknu, vzepiala se na rám a zvednuvši k měsíci trojhrannou svou hlavu, počala zticha a žalostně výti.