Křižáci/XIV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XIV.
Autor: Henryk Sienkiewicz
Původní titulek: Krzyżacy
Zdroj: SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 223–232.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Augustin Spáčil
Licence překlad: PD old 70

Siegfried de Löwe se právě chystal k odjezdu do Marburku, když mu náhle pacholek přinesl list od bratra Rotgiera.

Usmál se, čta prvou část listu, v němž Rotgier líčil, jak žádal, aby kníže za křivdy na Řádu spáchané také Spychov Křižákům v manství odevzdal. Ale hned druhá část listu obsahovala zprávy neočekávané. Dodávalť tam také Rotgier, že vhodil jednomu z mazověckých rytířů rukavici, aby dokázal, že je Řád v únosu dcery Jurandovy úplně nevinen, a vyzýval každého, kdo by o tom pochyboval, na soud Boží, t. j. na souboj vůbec před celým dvorem. „Nikdo jí nezvedal,“ psal dále Rotgier, „protože všichni věděli, že o pravdě našich slov svědčí list samého Juranda, když v tom se tam objevil mladík, kterého jsme viděli v lesním dvorci a jenž je patrně manželem dcery Jurandovy — a ten vyzvání přijal. Z té příčiny se nedivte, zbožný bratře, že se s návratem opozdím. — Protivník můj je přímo dítětem, a mně zápas, jak víte, není novinkou, proto snadno tu krev ke slávě Řádu proleju, a to zvláště pomocí Krista Pána, jemuž se zajisté více jedná o ty, kteří kříž na plášti nosí, než o lecjakéhos Juranda, nebo o křivdu nějakého bídného mazurského děvčete!“

Siegfried, přečta list, byl trochu znepokojen: hle, milovaný jím Rotgier má podniknouti smrtelný boj na obranu nevinnosti křižácké, a oni jsou přece vinni, bude tedy bojovati pro lež… Což, stane-li se neštěstí? Ale za chvíli se to Siegfriedovi zase zdálo nemožným. Ano! Pravdu má Rotgier, když píše: Kristovi jistě se bude více jednati o ty, kteří kříž jeho nosí, než o Juranda a jedno děvče mazurské. „Ano, za tři dny se Rotgier vrátí — a vrátí se jako vítěz!“ — upokojoval se v zatvrzelé své duši starý Siegfried.

Zatím uplynuly od lhůty, kdy Rotgier sliboval se vrátiti, dny dva, potom tři i čtyři, a žádný průvod se před ščitenskou branou neobjevoval. Teprve pátého dne, téměř již za soumraku, zavzněl hlas rohu před baštou vrátného. Siegfried, který právě skončil večerní modlitbu, vyslal ihned pacholka, aby se dozvěděl, kdo právě přijel.

Pacholek se za chvíli vrátil s tváří rozpačitou, ale změnu tu nemohl Siegfried zpozorovati, protože v komnatě hořel na hlubokém krbu oheň a přítmí jen spoře osvětloval.

„Přijeli?“ tázal se starý rytíř.

„Ano,“ odpověděl sluha.

Ale v hlase jeho bylo něco takového, co Křižáka znepokojilo.

Otázal se tedy:

„A bratr Rotgier?“

„Bratra Rotgiera přivezli.“

Na to Siegfried s křesla vstal. Dlouhou chvíli se držel opěradla, jako by se bál, že padne, načež se přitlumeně ozval:

„Dej mi plášť.“

Sluha mu přehodil plášť na ramena. On pak patrně již nabyl síly, neboť sám si shrnul kápí na hlavu a vyšel z komnaty. Za chvíli se octl na hradním nádvoří, kde byla již úplná tma, a šel po skřípajícím sněhu volným krokem k družině, která projedši branou, nedaleko ní se zastavila. Stál tam již hustý houf lidí a svítilo několik pochodní. Spatřivše starého rytíře, pacholci se rozestoupili. Při světle pochodní bylo však přece viděti ustrašené tváře a tiché hlasy třesavě šeptaly: „Bratr Rotgier…“

„Bratr Rotgier je zabit…“

Siegfried se přiblížil k saním, na nichž leželo na slámě pláštěm přikryté tělo, a zdvihl konec pláště. „Dejte světlo blíže,“ řekl, pozvedaje kápí.

Jeden z pacholků nachýlil pochodeň, při jejímž světle spatřil starý Křižák hlavu Rotgierovu a tvář bílou jako sníh, zmrzlou, ovinutou tmavým šátkem, který byl pod bradou svázán na suk, patrně proto, aby ústa nezůstala otevřena. Oči byly zastíněny víčky, kolem očí i na skráních modré skvrny. Na lících lesklo se jíní.

Komtur hleděl na mrtvolu za všeobecného mlčení dlouho. Ostatní se zase dívali na něho, patrně proto, že se choval vůči nebožtíkovi téměř jako otec a velice jej miloval. Ale ani jediná slza mu z očí nevytryskla, měl jedině tvář ještě přísnější než jindy a v ní jakýsi ztrnulý klid.

„Tak jej poslali!“ řekl konečně.

Ale hned potom se obrátil k správci hradu:

„Ať je do půlnoci sbita rakev a tělo pak vystavte v kapli!“

„Zbyla jedna rakev z těch, které byly zhotoveny pro ony, jež Jurand pobil,“ odpověděl správce. „Dám ji jen potáhnouti suknem.“

„A přikryjte jej pláštěm,“ řekl Siegfried, přikrývaje zase tvář Rotgierovu, „ne však tímto, jen pláštěm našeho Řádu.“

Po chvíli pak dodal:

„A víko neuzavírejte!“

To řka, odešel volným krokem a vrátiv se do komnaty, usedl na témže křesle, na němž jej zastihla neblahá zvěst — a seděl s tváří kamennou, bez hnutí tak dlouho, až to znepokojovalo sluhu, který stále častěji otevřenými dveřmi do komnaty nakukoval. Hodina prchala za hodinou, v hradě zmlkal obvyklý ruch, jen od kaple dolétaly sem tlumené, neurčité údery kladiva, a potom nic nerušilo ticho, jen provolávání stráží.

Byla již téměř půlnoc, když se starý rytíř jako ze sna probudil a sluhu zavolal.

„Kde je bratr Rotgier?“ tázal se.

Ale hoch, rozčilený tichem, událostmi i nevyspáním, patrně mu neporozuměl, protože pohlédl na něho s tváří ustrašenou a řekl hlasem se chvějícím:

„Nevím, pane!…“

Stařec se zasmál srdcervoucím smíchem a řekl:

„Ptám se, hochu, je-li již v kapli?“

„Ano, pane.“

„Nuže dobře. Řekni Diderichovi, aby sem přišel s lucernou a aby počkal, pokud se nevrátím. Ať také vezme kotlík s uhlím. Je v kapli již světlo?“

„Hoří tam svíce vedle rakve.“

Siegfried se zahalil pláštěm a odešel.

Přišed do kaple, rozhlédl se ode dveří, není-li tam nikoho, pak je pečlivě uzamkl, přiblížil se k rakvi, odstavil dvě svíce z šesti, které u ní hořely ve velikých měděných svícnech, a klekl u ní. Rty ani nepohnul, nemodlil se tedy. Chvíli ještě hleděl na ztuhlou, ale posud hezkou tvář Rotgierovu, jako by v ní chtěl nějakou stopu života vypátrati. Pak za hlubokého ticha jal se přitlumeně volati:

„Synáčku! Synáčku!“

A umlkl. Zdálo se mu, že čeká odpověď.

Potom, vztáhnuv ruce, strčil suché, spárům podobné prsty pod plášť, prsa Rotgierova přikrývající a jal se hledati zranění, až konečně nahmatal pod suknem ránu, táhnoucí se od vrchu pravé plece až po páži. Ohmatal ránu po celé její délce a pak zase mluvil hlasem, v němž se chvěl nářek: „Ó! — jaké to nemilosrdné seknutí!… A tys povídal, že tvůj protivník je téměř dítětem!… Celé rameno je od těla odděleno! Celé rameno! Tolikrát jsi je povznášel na pohany v obraně Řádu. A nyní ti je usekla polská sekera… Ha! Takový je tvůj konec! To je tvá zkáza! — Nepožehnal ti Kristus, protože se mu patrně více jedná o jedinou křivdu lidskou, než o celý náš Řád… Ve jménu Otce i Syna i Ducha: nepravdu jsi hájil, pro nepravdu jsi padl, bez rozhřešení — a snad také duše tvá…“

Slova mu uvázla v hrdle, rty se počaly chvěti, a v kapli opět zavládlo mrtvé ticho.

„Synáčku! Synáčku!“

V hlase Siegfriedově byla nyní prosba… a tišeji, ještě tišeji, jako by chtěl vyzkoumati hluboké, strašné tajemství, zaúpěl:

„Kriste milosrdný!… Nejsi-li posud zatracen, Rotgieře, pak mi dej znamení, pohni rukou, nebo otevři oči! Jen na chvilku! Mé staré srdce touží po tobě, Rotgieře! Vždyť jsem tě tak vřele miloval! Dej znamení! Znamení! — Promluv!…“

Opřev pak ruce na okrajích rakve, upřel své supí oči na zavřená víčka Rotgierova a čekal.

„Ach, jak bys mohl promluviti,“ řekl konečně, „čiší z tebe mráz a umrlčina. Ale když mlčíš, pak já ti něco povím, a tvá duše ať přilétne sem mezi hořící svíce a poslouchá.“

To řka, sklonil se k tváři mrtvoly.

„Pamatuješ se, jak kaplan nám nedal dobíti Juranda a jak jsme mu to slíbili. Nuže dobře: dostojím přísaze, ale tebe potěším, ať jsi kdekoliv, byť bych i sám měl býti zatracen…“

To řka, ustoupil od rakve, postavil zase svíce na předešlé místo a vyšel z kaple.

U dveří komnaty spal dlouhým bděním zmořený sluha, uvnitř pak čekal podle rozkazu Siegfriedova kat Diderich. Byl to malý, zavalitý člověk, oděný v kaftan z kůže buvolí. Za pasem z téže látky měl svazek klíčů a krátký nůž.

„Jsi hotov?“ tázal se Siegfried.

Kat mlčky ukázal kotlík s uhlím, lucernu i pochodeň.

„Nuže slyš, pse,“ řekl Siegfried. „Kdysi jste vybrebtali ty a tvá dcerka, co ti kázal učiniti komtur Danveld. Komtur pak dal tvou dcerku oběsiti a tobě jazyk vyříznouti. Ale protože bys ještě mohl na prstech ukázati knězi, co chceš, povídám ti, že jestli mu jediným pohybem naznačíš, co na můj rozkaz uděláš — dám také tebe oběsiti. A nyní jdi napřed a veď mne do Jurandova vězení!“

Kat uchopil lucernu i kotlík a vyšli. Sešedše se schodů, dali se dlouhou chodbou, vedoucí po celé šířce domu a končící těžkými vrátky. Diderich je otevřel, a octli se pod šírým nebem, na malém dvorku, obklopeném špýchary. Pod jedním z oněch špýcharů byly podzemní žaláře pro vězně.

Kat otevřel dubové, železem pobité dvéře, a svítě komturovi lucernou, sestupoval zároveň s ním po úzkých, točitých schodech, na jejichž konci se objevily druhé, železem pobité dvéře, vedoucí do jámy Jurandovy. Za chvíli zaskřípaly závory, i vešli. Ale v jámě bylo úplně tma. Siegfried pak, nevida dobře při mdlém světle lucerny, dal zapáliti pochodeň a teprve při světle jejího plamene spatřil na slámě ležícího Juranda. Vězeň měl okovy na nohou, na rukou pak řetěz o něco delší, aby si mohl pokrm do úst podávati.

Oděn byl v tentýž pytel kajícníků, v němž se před komtury dostavil, ale potřísněný nyní temnými skvrnami krve z ran, které mu pacholci zasadili.

Ležel na slámě v řetězech, nemocen, ale ohromný, tak že činil dojem nějakého skalního balvanu. Siegfried kázal katovi, aby mu posvítil přímo do tváře, a chvíli na ni mlčky pohlížel. Pak se obrátil k Diderichovi a řekl:

„Vidíš, že má jen jedno oko, vyloupni mu je!“

V jeho hlase se chvěla slabost a vetchost, ale právě proto zdál se hrozný rozkaz ještě hroznějším. Proto se také pochodeň v ruce katově trochu zachvěla, ale přece ji nachýlil, a brzy na to začaly kapati na oko Jurandovo veliké, hořící krůpěje smoly, a konečně je pokryly docela od brv až po vyčnívající kost lícní.

Tvář Jurandova se zkroutila, rusé vousy se zježily a odkryly zaťaté zuby, ale nepronesl ani slova. Buď následkem vysílení nebo ze zarputilosti hrozné jeho povaze vrozené, ani nezasténal.

A Siegfried řekl:

„Bylo ti slíbeno, že vyjdeš odtud volný, ale nebudeš moci obžalovati Řád, protože jazyk, jímž jsi se mu rouhal, ti bude vytržen.“

A zase dal znamení Diderichovi, avšak tomu se jen vydral z hrdla hrozný skřek. Dal komturovi posunky na srozuměnou, že k tomu potřebuje obou rukou a mimo to že chce, aby mu komtur posvítil.

Komtur vzal pochodeň a držel ji v natažené, chvějící se ruce. Ale přece, když klekl Diderich Jurandovi na prsa, odvrátil hlavu a pohlížel na ojíněnou stěnu vězení. Chvíli bylo slyšeti řinčení řetězů, potom chrčení, pak cosi jako jediné hluboké zasténání a zase bylo ticho.

Konečně se zase ozval hlas Siegfriedův:

„Jurande, trest který snášíš, tě měl zastihnouti, bylo to ujednáno, ale mimo to jsem slíbil bratru Rotgierovi, jehož zabil muž tvé dcery, že mu vložím do rakve tvou pravici.“

Diderich, který již byl vstal, uslyšev to, opět se sklonil nad Jurandem.

Po chvíli se octli starý komtur i Diderich zase na onom dvoře, oblitém nyní světlem měsíčním. Prošed chodbou, vzal Siegfried z rukou katových lucernu a jakýsi tmavý v hadru zavinutý předmět, a řekl si hlasitě:

„Nyní zpět do kaple a pak do věže!“

Diderich na něho ostře pohlédl, ale komtur mu kázal jíti spat, sám pak se vlekl směrem k osvětleným oknům kaple. Cestou přemýšlel o tom, co se stalo. Cítil jakousi jistotu, že i jeho poslední hodina se blíží, a že jsou to poslední jeho skutky na zemi. Duše jeho křižácká, z vrozené povahy spíše ukrutná než lživá, vlivem neúprosné nutnosti si tak již navykla vykračování a zastírání krvavých skutků Řádu, že i nyní bezděky myslil na to, jak by hanbu a zodpovědnost za muka Jurandova se sebe i s Řádu svrhl.

Nuže, co dále? Kdo se doví, že Jurand neutržil všecky rány v boji s pacholky? Snadno mohl pozbýti jazyka bodnutím kopí mezi zuby, snadno mu mohly meč nebo sekyra pravici uraziti. Oko měl jen jedno, jaký tedy div, že mu je vypíchli? Ach, Jurand je na vždy přemožen! Poslední divoká radost v jeho životě zachvěla srdcem starého křižáka. Ano. Jurand, jestli se uzdraví, může býti puštěn na svobodu! Tu si Siegfried vzpomněl, jak se kdysi o tom radili s Rotgierem a jak mladý bratr se smíchem povídal: „Ať si pak jde, kam jej oči ponesou, a nebude-li moci najíti cestu do Spychova, ať se na ni zeptá.“ Vše, co s Jurandem nyní provedl, bylo mezi nimi již ujednáno. Ale nyní, když Siegfried zase vešel do kaple a kleknuv u rakve, složil krvavou ruku Jurandovu u nohou Rotgierových, ta poslední divoká radost, která před chvílí jej prochvívala, se rovněž naposled zračila na jeho tváři.

„Vidíš,“ řekl, „učinil jsem více, nežli jsme ujednali: protože král Jan Lucemburský, ačkoliv byl slepý, táhl přece ještě do války a slavně tam zahynul, ale Jurand již nepotáhne, zhyne jako pes za plotem… A ještě více tě pomstím, synku! Posud žije tvůj vrah! Přísahám ti, že se ho zmocním… a než jej do svých rukou dostanu, ještě jiná muka, horší než smrt, mu způsobím…“

Za chvíli vstal a přiblíživ se k rakvi, jal se klidným hlasem mluviti:

„Tak se loučím s tebou, můj Rotgieře! Pohlédnu ti naposled do tváře, snad poznám, máš-li z mého slibu radost. Naposled!“

Po těch slovech odhalil tvář mrtvoly, ale hned s hrůzou uskočil.

„Směješ se…,“ řekl, „… ale strašně se směješ.“

Tělo roztálo teplem svící, následkem čehož se počalo s neobyčejnou prudkostí rozkládati a tvář mladého komtura nabyla opravdu podoby hrozné. Opuchlé, veliké a zčernalé uši vypadaly netvorně, zsinalé pak, nadmuté rty byly jako smíchem zkrouceny. Siegfried zakryl tu strašnou masku lidské tváře co nejrychleji.

Pak vzal lucernu a vyšel. Cestou zase se mu nedostávalo dechu, až byl nucen opříti se o zeď. Vrátiv se tedy do komnaty, vrhl se na tvrdé řádové lože a ležel nějakou dobu bez hnutí. Myslil, že usne, ale náhle se ho zmocnil divný pocit. Zdálo se mu, že se již nikdy sen na jeho víčka nesnese, a jestli zůstane v komnatě, že hned na něho přijde smrt.

A v tom patrně slyšel jakýsi hlas, jenž mu šeptal do ucha:

„Vyjdi z této komnaty! Zítra bude pozdě a nevyplníš to, co jsi slíbil: vyjdi z komnaty!“

Namáhavě vstal s lože a vyšel. Na hradbách volaly na sebe z různých stran stráže, u kamenné studny se bavili dva černí psi, tahajíce jakýsi černý hadr, ale nádvoří bylo prázdno a ticho.

„Tedy je to nutno ještě této noci!…“ řekl si Siegfried. „Jsem dnes nesmírně unaven, synku, ale ty chceš, jdu tedy!… Jenže hleď, prsty mi zdřevěněly, síla opustila ruce mé, a já sám ji nemohu udávit!… Dokončí to služka, která s ní spí… Tak mluvě, šel těžkým krokem k věži, v níž byla vězněna Danuše. Psi přiběhli k němu a počali se lísati. V jednom z nich poznal Siegíried Diderichova zamilovaného „britana“.

Pes, uvítav komtura, zaštěkal zticha a běžel k věži, jakoby myšlenku člověka uhádl.

Náhle se po několika krocích zastavil, neboť o něco výše, těsně nad sebou slyšel cosi jako sumtění člověka nebo zvířete.

„Kdo to?“

Nedostalo se mu odpovědi, jen sumtění bylo stále rychlejší.

Siegfried byl člověk neohrožený. Nebál se smrti, ale také jeho odvaha a sebeovládání byly touto hroznou nocí již úplně vyčerpány. Hlavou mu prolétla myšlenka, že mu cestu zastupuje Rotgier, nebo snad zlý duch, vlasy na hlavě se mu zježily hrůzou a čelo se pokrylo studeným potem.

Couvl téměř až k samému vchodu.

„Kdo to?“ ptal se zajíkavě.

Ale v tom okamžiku jej cosi udeřilo do prsou silou tak strašnou, že stařec se zvrátil ve mdlobách na zem otevřenými dveřmi bez hlesnutí.

Nastalo ticho, pak se z věže vyplížila hranatá postava Diderichova, který při vzpomínce na zavražděnou dceru chtěl Danuši od smrti zachrániti a očekával starého komtura na schodech do věže vedoucích. Kat, nikým nepozorován, pospíchal k stájím na levé straně. Velký „britan“ běžel mlčky za ním. Druhý pes skočil také za nimi a zmizel ve tmě, ale brzy se objevil zase s hlavou k zemi sklopenou, jakoby hledal stopu. Přiblížil se k Siegfriedovi, bez hnutí na zemi ležícímu, očenichal jej, a konečně usednuv mu u hlavy, zvedl čumák nahoru a jal se výti.

Vytí se rozléhalo dlouho, naplňujíc novou žalostí a hrůzou tu pochmurnou noc. Konečně zaskřípěly dvéře ukryté ve výklenku velké brány, a na nádvoří objevil se dveřník s halapartnou.

„Mor na toho psa!“ řekl. „Já tě naučím v noci výti!“

Napřáhnuv kopí, chtěl jím zvíře bodnouti, ale v tom okamžiku spatřil, že někdo leží blíže bašty.

„Herr Jesus! Co je to?“

Skloniv se, pohlédl ležícímu člověku do tváře a dal se do křiku:

„Pomoc! Pomoc!“

Potom skočil ke bráně a jal se ze vší síly tahati za provaz zvonu.