Přeskočit na obsah

Jiskry a plamínky/Úloha a klouzačka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Úloha a klouzačka
Autor: Josef Kožíšek
Zdroj: KOŽÍŠEK, Josef. Jiskry a plamínky. Praha: Alojs Hynek, 1893. s. 63–69.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V Zálesí u háje stojí stará ovčárna.

Ve světnici sedí chlapeček maličký, ale starosti má veliké. Před ním leží na stole školní úloha, ale před okny se blýská pěkná klouzačka. Chlapečkovi se zdá, že úloha se usmívá a hezky prosí:

„Buď tady, Toníčku, se mnou. Kamínka příjemně hřejou, budeme si tu spolu povídati.“

A klouzačka, čtverácká, do okýnka nakukuje, také milounce se usmívá a Toníčka vábí:

„Poběž, Toníčku, poběž ven! Jsem hlaďounká jako cín a blýskám se jako stříbro! Svezu tě pěkně po kopečku až na Pražský most.“

A Toníček sedí, dívá se na úlohu, dívá se na klouzačku a zase neví, koho by poslechnul. Posléze povídá:

„Napřed klouzačka — potom úloha!“

A hup! již byl venku před chaloupkou.

Klouzal se až do klekání. Když odcházel, zdálo se mu, že klouzačka za ním volá:

„Přijď, Toníčku, zítra zas!“

Toníček slíbil, že zítra přijde, a běžel domů.

Úloha ještě ležela na stole. Ale na chlapečka se neusmívala. Měla očka ospalá a Toníček také. Úloha šla spat do brašny a Toníček do postýlky.

I ve snu zdálo se mu, že se vozí po klouzačce a že jede na Pražský most. Potkal tam děvčátko uplakané.

„Čí pak jsi, chudinko?“ ptal se a bylo mu děvčátka lito, že pláče.

„Toníčkova úloha,“ řeklo děvčátko smutně. A Toníček už se ve snu nezasmál ani jednou.

Když se ráno probudil, běžel k brašně a sliboval úloze, aby neplakala, že po druhé bude s ní seděti doma tak dlouho, až bude hotova.

Úloha neplakala, ale Toníček šel do školy přece smutně.

Ve škole řekl pan učitel:

„Toníčku, Toníčku, jsi nepořádný žáček. Zapomněl jsi na úlohu.“

Toníček sklopil oči a zastyděl se. Ale po chvíli si myslil:

„Kdyby už zvonek raději zacinkal, aby bylo po škole.“

Měl strach, aby mu klouzačka neutekla.

A když zvonek zacinkal a děti vyšly ze školy, byl Toníček první doma.

Zase si položil na stůl úlohu, ale klouzačka před oknem ještě více se třpytila nežli včera a ještě líbezněji hovořila:

„Poběž, Toníčku, poběž ven, pojedeme spolu až na Pražský most.“

A když Toníček nešel, volala:

„Nepůjdeš-li ty, půjde Pepánek Tichých!“

Toníček vyhlédnul z okna a hle! Pepánek Tichých už běžel.

Co si měl Toníček počíti? Rád by úlohu dokonal, to je pravda, ale rád by se svezl po klouzačce do Prahy. I řekl:

„Napřed klouzačka — potom úloha.“

A již byl venku.

Druhý den řekl pan učitel:

„Toníčku, Toníčku, zase nemáš úlohu. Jsi ze všech dětí poslední. Takový žáček ještě v Zálesí nebyl, aby v učení byl po zadu.“

Slyšely to záleské děti a na cestě k domovu pověděly žákům z vyšších tříd.

„Počkej, Toníku, počkej,“ domlouvali mu hoši. „Děláš celému Zálesí nečest. Toho ti trpět nebudeme.“

I radili se. radili, jak by Toníčka napravili. Postavili se do kolečka, něco si šeptali a všichni honem hlavami pokývali.

„Tak, tak,“ řekli a rozběhli se k domovu. Tam uložili brašny a hopky k ovčárně.

Jen se podívejte, co tam dělali. Navalili velikou kouli ze sněhu a šup! ke dveřím.

Toníček byl právě ve světnici. Zaslechl venku jásot kamarádů a již pod ním nožky hrály. Vyběhl do síně a chce honem ven.

Otevře dveře a hle! Přede dveřmi stojí těsně veliká koule sněhová, že Toníčkovi ani beranice přes ni nevykukuje.

Hned se do ní ručkama zapírá, aby ji odvalil. Ale koule stojí jako zkamenělý hlídač a za ní se děti smějou, že Toníček je zamčen na veliký zámek.

I myslí si Toníček:

„Aha! Chlapci chtějí sami jeti na Pražský most. Ale klouzačka, pane, čeká na mě.“

A na hlas povídá:

„Pusťte mě ven! Pojedeme všichni, ale klouzačka chce, abych já byl kočím.“

Ale chlapci na to:

„Napřed úloha — potom klouzačka.“

A frr! rozběhli se po ledu. Kouli nechali u dveří, aby nepustila malého neposedu ven.

Vrátil se Toníček do světnice. Na stolku leží úloha, pěkně se usmívá a prosí:

„Buď tady, Toníčku, se mnou. Kamínka příjemně hřejou, budeme si tu spolu hráti.“

Sedl si Toníček, sedl, úlohou se počal obírati a za chvilku byla úloha čistě napsána.

I poradila Toníčkovi, aby zaťukal na okénko a chlapcům ji ukázal.

Toníček to učinil, chlapci odvalili kouli a z ovčárny vyběhl Toníček jako bujný koníček. Měl radost, že se pěkně vyklouzá a že mu zítra nebude pan učitel domlouvati. Časem se ohlédl do okénka, vidí-li jej úloha, kterak umí jezditi a jaký je z něho šviháček.

Když byl druhého dne pochválen za pěknou úlohu, líbilo se mu ve škole tak, že si myslil:

„Kdyby ještě zvonek raději necinkal! Je tady hezky a pan učitel má mě rád.“

Ale zvonek přece zacinkal. Děti šly ze školy a Toníček také.

Cestou se vyptával hochů, zamknou-li jej zase dnes v ovčárně? A sliboval, že si úlohu zase napíše.

Chlapci se postavili do kolečka, něco si pošeptali a všichni hlavami pokývali. Potom jeden oznámil:

„Víš, Toníčku, ještě ti docela nevěříme, ale kouli ke dveřím přece již nepovalíme. Uděláme z ní tři hlídače a ti budou na tebe dávati pozor.“

Když přišli k ovčárně, rozbořili kouli a počali stavěti. Toníček ani učení si domů nezanesl. Drží je pod paží a dívá se, jaké hlídače postaví hoši před chaloupkou.

„Hi-hi! Sněhurka!“ směje se po chvíli, když chlapci vystavěli ze sněhu panenku.

„Hihi — Sněhulák — hihi, Sněhulíček,“ zase usmívá se Toník, když chlapci vystavěli hranatého Sněhuláka, a k němu ještě bělounkého hošíčka.

„Jen ty se, Toníčku, nesměj,“ povídá Pepánek Tichých, „budeš-li zase nedbalým, poví nám to zítra pan Sněhulák a zase tě zamkneme na veliký zámek.“

A Vašík Marečkův dodal:

„Nepoví-li na tebe Sněhulák, poví Sněhurka, nepoví-li Sněhurka, poví Sněhulíček žalobníček, co vyvede pan Toníček.“

Pan Toníček se zasmál, že se žalobníka nebojí, a cupity do chaloupky. Tam si rozložil papír a řekl:

„Napřed úloha — potom klouzačka.“

Psal a psal, ani se na klouzačku nepodíval. Teprve, když vykonal vše, co mu bylo uloženo, vyběhl z chaloupky jako živé klubíčko a na klouzačku.

Taní pobyl až do klekání, a když se vracel, povídala klouzačka:

„Přijď, Toníčku, zítra dřív.“

Ale Toníček odpověděl:

„Napřed úloha — potom klouzačka.“

Když usnul na své postýlce, zase se mu zdálo, že jede až na Pražský most. Potkal tam zase děvčátko, ale uplakané nebylo. Smálo se na Toníčka z daleka tak přívětivě, že se ptal:

„Čí pak jsi, zlatoušku?“

„Toníčkova úloha,“ řekl zlatoušek.

„Toníček isem já!“ povídá radostně hoch, a svoji hezounkou úlohu naložil si na sáňky a dovezl až do školy.

Když se ráno probudil, pořád si vzpomínal, jak pěkný měl sen.

Běžel k brašně a slíbil úloze, že vždycky si bude hleděti napřed jí a potom teprve klouzačky. Úloha byla ráda a kývala spokojeně hlavou:

„Tak, Toníčku, tak: Napřed práce — potom zábava! Takový pořádek sluší každému člověku.“

Po škole seběhli se hoši zase k ovčárně a vyptávali se sněhových hlídačů, mají-li jakou žalobu na Toníčka.

Sněhulák ani nemukal, Sněhurka také nežalovala. A malý Sněhulíček roztahoval jen ručky, aby jej hoši svezli i s Toníčkem na saních. Hoši je naložili na sáňky a šup s kopečku! Smál se pěkně Sněhulíček a smával se pěkně i Toníček! Vždycky si potom napřed vykonal úlohu a pak teprve hledal zábavu. A zábava těšila ho dvojnásob.

Což on se teď klučina může směle smáti, když má úlohu napsanou a nemusí se báti, že se mu bude zdáti o děvčátku uplakaném!