Jindra, hraběnka Ostrovínová (Smrž)

Údaje o textu
Titulek:	Jindra, hraběnka Ostrovínová[red 1]
Podtitulek:	(Uvádí Lloydfilm)
Autor:	Karel Smrž (jako ksž.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 9, č. 8. s. 75
Vydáno:	18. leden 1934
Licence:	PD old 70

Dvakrát se již dočkal tento sentimentální, dnešku na míle vzdálený román Ivana Klicpery filmového zpracování za časů filmu němého. Nenamlouvejme si, že důvody k tomu byly jiné, než obchodní. Jestliže i dnes, za doby zvukového filmu se podnikatelé rozhodli pro tento námět, je to anachronismus, který by bylo lze omluvit jen tehdy, kdyby literární předloha byla opravdu filmová, nebo kdyby skýtala nějaké zvláštní hodnoty, kterých by bylo lze využít právě zvukovou technikou. Ani jedna z těchto podmínek tu však není splněna, takže zase – po kolikáté už? – vznikl film, který dnešnímu člověku nemůže nic říci, a který není kladným činem ani v zorném úhlu filmu jako umění. Film, jehož pohnutky vzniku jsou zase jen obchodní a o němž by nebylo třeba se šířit, kdyby znovu a tak typicky neukazoval tvář drtivé většiny naší filmové produkce. – Námět? Archaický románek nešťastné lásky velkostatkářovy dcery k domácímu učiteli, sňatek s nemilovaným mužem, který má zachránit milovaného otce, nešťastný, slzotvorný konec. Všechno vzdálené a cizí našemu věku. – Co z toho vytvořil režisér? Viděli jsme desítky kalendářových příběhů, z nichž ruka povolaných tvůrců vytvořila mistrovská filmová díla. Karel Lamač se o to ani nepokusil. Pracoval podle ustálené šablony líbivých, obchodně úspěšných lidových filmů. Lidových ve špatném slova smyslu, t. j. těch, které svůj úspěch staví na slabých stránkách širokých vrstev obecenstva – v našem případě sentimentalitě a sklonu k slzám. Za časů němého filmu měl režisér, který nedovedl pohnutí vyvolat dramatickým skloubením ožívajících obrazů, po ruce neomylný prostředek: filmový titulek, statický balast, jehož tklivá slovní náplň dovedla vyvolat slzy. Je groteskní, že i v tomto zvukovém filmu dociluje téhož cíle zase vlastně – titulek, neboť nejsilnější posmrkávání se v hledišti ozývá, když se na plátně objeví stránka Jindřina deníku se sentimentálním vyznáním lásky Vojtěchovi. Zvukový film ukázal názorně, jak nebezpečný je detail tváře zpívajícího člověka. Režisér tak zkušený jako Lamač mohl se proto vyhnout blízkým snímkům jinak sympatické a fotogenické Marii Tauberové, když zpívá některou ze svých tklivých písní. Zpěv je vůbec slabou stránkou tohoto filmu. Není vklouben organicky do celku. Zpívá se, aby se zpívalo, čímž vznikají únavné, statické pasáže – i tehdy, když má píseň své sentimentální »poslání«. Jarmila Lhotová a Karel Lamač jsou ve svých sladkobolných rolích největšími hereckými omyly tohoto filmu – ačkoliv oba, zejména pak Lamač, měli již příležitost ukázat, ve kterém oboru je jejich pravé místo. Jediným kladem tohoto filmu je krásná fotografie Hellerova, dosahující zejména ve venkovských snímcích vysokých obrazových hodnot. A ještě poznámku, která se už netýká filmu, nýbrž jeho plakátů. V českém podnikání bychom snad spočetli na prstech jediné ruky případy, kdy plakát měl alespoň jakousi grafickou hodnotu. Naši výrobci mají hrůzu přede vším, co jen trochu zavání uměním, vymlouvajíce se, že to není lidové. Proto i v plakátech si počínají stejně, jako ve svých filmech: zaměňují dvě slova – »lidové« a »špatné«. Plakáty na »Jindru« jsou přesvědčivým důkazem tohoto tvrzení.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Film