Jeden z největších světových dramatiků

Údaje o textu
Titulek:	Jeden z největších světových dramatiků
Podtitulek:	V Římě zemřel 10. prosince slavný italský dramatik a romanopisec Luigi Pirandello ve věku 69 let.
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 275–278. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 11. XII 1936
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Luigi Pirandello

Když Luigi Pirandello za svého návratu ze Švédska, odkud si vezl cenu Nobelovu, zastavil se v Praze k představení komedie „Non si sa come, Neví se jak“, dělal svým ubledlým vzezřením a dutým trochu hlasem skutečně dojem člověka nějak chorého nebo nahlodaného, ale přece by se bylo nehádalo, že smrt ho stihne už teď, tak brzy po té jeho slavné cestě, ve věku nedokončené sedmdesátky, do níž mu chybí ještě rok. Jako rodák z Girgenti, z ohnivého řeckoklasického ostrova, zařadil se tehdy sám v mnohopoučné přednášce universitní do rodu básníků a spisovatelů význačně sicilských, za Capuanu, za Vergu, jeho prvním literárním dílem byla v době filosofických studií na universitě německé vědecká rozprava „Laute u. Lautenentwickelung der Mundart von Girgenti, Hlásky a hláskový vývoj nářečí girgentského“ a sicilské maloměstské prostředí je ovzduším nebo zase aspoň základem jeho románové, novelistické a dramatické tvorby.

Už na počátku naklonil se Pirandello k oné německé filosofii, jež se postavila na zásadu „als ob, jakoby“ a vytvořil si svou nauku klamavého, omylného, přijatého zdání. Z jeho prvních krásných próz, tak všelijak divných a tajemných, proslul román „Nebožtík Mattia Pascal“, kde hrdina, prohlašovaný za mrtvého, obchází bludně s cizím jménem a údělem, až unaven, zmořen odhodí tuto vybájenou jsoucnost. Své pojetí života vyvinul Pirandello nejdříve na „filosofii zrcadla“, podle níž nikdy neznáme pravé své podoby, nýbrž jen tu, kterou nám obrážejí zrcadlící oči našich spolubližních a ta bývá taková, že nám nad ní nezbude než ustrnout a zděsit se. Záleží podle toho jenom na tom, jak se jevíme lidem svého okolí a na tom, zůstavíme-li tuto jejich představu o nás náhodě či máme-li dost uvědomění a sebevlády, abychom si ji zařídili podle své potřeby a svého přání. Chce-li kdo, může tu pirandellovskou filosofii pokládat za nejhorší, nejsmutnější vyřešení životní otázky, za krajní schopenhauerovský pesimismus, jenž zbavuje člověka vší jistoty o sobě a rodí tak tísnivé, kruté komedie, jak je nalézáme u Pirandella od „Není-li tomu tak“, od „Rozmysli se, Jakoubku“, od „Budiž, zdá-li se vám“. A chce-li kdo jinak, může si Pirandellovo stanovisko zvrátit na utěšující, zbujňující optimismus, který ulehčeně věří, že má všechen svůj vezdejší sociální osud v moci a že lidem namluví a vnukne o sobě všecko, co si zamane. „Ale není to vážná věc“, „Člověk, zvíře a ctnost“, „Jako dříve, ale lépe než dříve“. Ať si však pesimismus či optimismus, jde v obou případech o umění, zvyk a platnost masky, o něco, co Pirandello pro moderní dramatickou tvorbu nově objevil a tolikrát odvážně, krkolomně, někdy přímo pirátsky vyzkoušel. Je-li někdy příšerno z masek, jež se v jeho komediích různě hemží žalostnými hlupáckými, zbědovanými tvářemi, je z nich také i masopustně veselo jako v strindbergovském mumrajovém reji, jejž si lze podrobit a podřídit.

Nuže, právě svou tvorbou, uměním a velkým pochopením masek vymohl si Pirandello právo, aby byl navždy jmenován jako předchůdce, zvěstovatel a účelný vyznavač toho, na čem, nehledíc k národní politice, spočívá italský, mussolinský fašismus. „Šest postav, hledajících autora“, — roztříštěné, rozražené, rozběhlé stádo, jež hledá podnikavou tvůrčí vůli, aby se ujala jeho uměleckého, trvalého uspořádání, aby mu vdechla jednotící myšlenku a zjednala mu zlaďující ucelenost jejími příkazy. V „Rozkoši počestnosti“ ukázal Pirandello přímo, jak taková tvůrčí pořádací vůle vyrůstá z daného podvodu, jak podvodné zdání proměňuje v přísnou neústupnou pravdu, jak nemravnost pročišťuje na bezúhonnou, vítěznou mravnost. „Jindřich Čtvrtý“ je dokladem, že Pirandello se nebál naložit na hereckou a maskovací lidskou schopnost nejnesnazší břemena, vymáhat od ní nejkrušnější nadhamletovské výkony a útočit na ni nejprudšími otřesy, aby prokázala, že dokonale obstojí za všech i nejhrozivějších okolností: šílenče, hraj dále, šílenče, uznáváš-li nezbytí a prospěch! Připojme z nejčerstvějších dodávek, ne-li „Lazara“, aspoň ještě vinohradské nedávné „Jak ty mne chceš“, kde odhodlaná experimentující ženská vůle chce dovést totéž, co mužská, upravit se pro svět do libovolné stanovené podoby a nahradit rozvrat pevným, osvobozujícím řádem, rozzářit nitra, vzkřísit k lepší, radostnější budoucnosti. Na nás jest, na našem chtění, na našem sledování vytčeného cíle. Po případě, „člověk neví, jak“, raději vyzývavě zemřít ranou cizího vydrážděného revolveru, než potácet se v nejistotách, v bezradném tápání a v otroctví cizího, nevýzpytného určení.

Bude se dlouho studovat, jaké vzory semknuté dramatické stavby Pirandello sestrojil, jak proti D’Annunziovi povznesl scény a dialogy do vyostřenosti, příkré napjatosti, rozumové zápasivosti a strategičnosti. Jeho rozsáhlé dílo je teprve na krajíčku své dráhy, jeho časná smrt je také toliko zevním zdáním.