Japonské pohádky/Šippeitaro

Japonské pohádky Adolf Wenig
Čarovný vodopád	Šippeitaro	Kterak se lišáček jezevci pomstil

Údaje o textu
Titulek:	Šippeitaro
Autor:	trad.
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:WENIG, Adolf - Japonské pohádky.djvu, s. 14–20
Vydáno:	Pacov: Přemysl Plaček, 1917
Licence:	PD traditional
Překlad:	Adolf Wenig
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Obraz psa Šippeitara možno spatřiti leckde nad dveřmi domovními, nádoby bývají jím ozdobeny, na pokrývkách bývá vyšit, v modlitebnách se spatřuje. Lidé věří o Šippeitarovi, že je ochranou před ďábly a zlými duchy, uctívají jej proto a jeho obraz je jim talismanem. Taková pak je pověst o Šippeitarovi:

Dávno, pradávno, kdy ještě víly a obři byli na zemi, hadi obrovští a draci tu bytovali, stateční rytíři po světě chodili a zakleté princezny vysvobozovali — tehda vybral se do světa statečný chlapík, udatný bojovník, aby hrdinné činy vykonal a slávy nabyl.

Šel dlouho a dlouho, nikoho nepotkávaje, až konečně došel do velikého lesa, a tamtudy po dlouhém putování do neznámé krajiny se dostal, opuštěné, kde se zvedala černá hora divokých srázů. Kolem dokola ani vesničky, ani obydlíčka. Úzká zarostlá stezička, která ho tam přivedla, ztratila se mu mezi kamením. Den zašel za horu, šerý soumrak se přivalil a cesty nebylo, kudy se odtamtud dostat. Houština stále rostla, nebylo možno z ní se vyplést. Zmořen a uondán, nohy sotva vleka, v úplné tmě dostal se konečně bojovník k osamělému chrámku, sešlému staveníčku. Dál se mu nechtělo.

»Tady zůstanu,« povídal si, »aspoň před studenou rosou jsem uchráněn, rána tu dočkám.«

Neměl s sebou ničeho k snědku a s prázdným žaludkem ulehal k spánku blízko oltáře. Zavinul se do svého pláště, meč svůj dobrý po bok si položil a za chvíli spal jako zabitý. Když nadešla půlnoc, venku hřmot a hluk se strhl přenáramný. Mladý bojovník myslil zprvu, že se mu to jen zdálo, ale hřmot neustával, křik a jek, řev a bručení ozývalo se víc a víc. Vyskočil bojovník, meče se chopil a opatrně přikradl se k díře ve zdi, aby pohleděl, co se venku děje. A co spatří? Hejno šeredných koček skákalo tam v divokém reji a jejich odporné mňoukání ozývalo se strašlivě tichým lesem. Chvíli poslouchal ječivé hlasy koček, až konečně rozeznával i slova písničky:

Šippeitaro ať jen o tom neví,
běda, jestli kdo mu pravdu zjeví.
Šippeitaro ať jen o tom neví!

Měsíček svítil klidně a jasnou září poléval tento výjev, jemuž mladý bojovník s údivem přihlížel. Když půlnoční hodina minula, rázem všecko zmizelo a byl zase klid a ticho kolem chrámku. Po strašidelných kočkách ani památky. Mladý bojovník ulehl zase a spal tvrdě, až ho probudilo sluníčko, které vyšlo nad lesem a zahledělo se do kapličky. I vstal honem a spěšně opustil místo, kde byl v noci tak postrašen. Našel při denním světle stezičku, která ho z pustiny vyvedla do širého kraje. Tam i domků několik uzřel a za nedlouho došel k vesničce. Malá byla, pod horou se krčila; a z ní pláč a nářek zazníval mladému bojovníku vstříc. Hlad hnal jej ke vsi, ale žalostný nářek ještě k rychlejšímu kroku jej pobádal. Z domku na samém kraji pláč se ozýval a když tam bojovník vešel, spatřil všecky domácí v nesmírném žalu. Ptá se, co by to znamenalo, co se stalo, a zda by pomoci nemohl.

Ale dlouho nedostalo se mu odpovědi pro pláč. Potom jen hlavou vrtěli všichni a naříkali, že tu pomoci není.

»Horský duch je naším neštěstím. Co rok oběti sobě žádá, násilím vymáhá,« řekli mu. »Přišel čas nové oběti, a naše dcera jediná má mu býti vydána této noci, aby ji pozřel. Proto naříkáme, pomoci nevíme, naděje nemáme!«

Vyptával se mladý bojovník, všecko vyzvídal a tak mu pověděli, že takový je příkaz, aby při západu slunce nebohá oběť do nosítek byla uzavřena a dopravena k horskému chrámku. A to bylo staveníčko, ve kterém bojovník nepokojnou noc byl ztrávil. Do rána prý obět zmizí a nikdo neví, kam se poděla. Tak každým rokem se děje. A kdyby neposlechli, krutá bouře by se strhla a celou vesničku balvany z hory by zasypala.

Mladý bojovník jiného na mysli neměl, než jak by pomohl neštastné dívce. Vzpomínal na příhody minulé noci a připadlo mu zeptat se, neznají-li tu, kdo by byl Šippeitaro.

»Šippeitaro je silný, veliký pes,« řekli mu, »patří starému samurajovi, který nedaleko odtud přebývá. Často ho vídáme, kterak za pánem kráčí, krásný, statečný chlapík.«

Když se tak mladý bojovník na všecko vyptal, řekl lidem, že snad ještě pomoci najde a spěchal k obydlí samurajovu, aby si od něho psa vypůjčil. Jen na jedinou noc že ho potřebuje. Nechtěl samuraj krásného psa svěřit neznámému člověku, vysmál se mu, potom ho zhurta odbyl. Nezbývalo tedy mladému bojovníku, než aby vyšel s pravdou ven a pověděl samurajovi o svém úmyslu. Teprve tehdy propůjčil samuraj svého psa Šippeitara, a jen na den. Říkal, že by sám se vydal s mladým bojovníkem do hor, že však je už stár a údy mu dobře neslouží, Byl však hrdý na psovu pověst a chtěl, aby byla novým skutkem prokázána.

Mladý bojovník šťasten vedl Šippeitara do lesa. Statný pes ochotně ho následoval. Na cestě zastavil se bojovník v chatrči ubohých rodičů dívčiných. Děvče bylo už připraveno na poslední cestu, ale bojovník poručil, aby jen zůstalo doma a nehnulo se z příbytku.

Potom vyžádal si nosítka, pro dívku uchystaná, posadil tam Šippeitara a poprosil několik mladíků z vesnice, aby nosítka odnesli do lesa ke chrámku.

Kráčeje za nosítky došel bojovník až na místo svého včerejšího noclehu. Ale sotva hoši nosítka u chrámku na zem postavili, vzali bez jediného slova do zaječích a utíkali ze zlopověstného místa, jako když jim hlavu zapálí.

Tak zůstal tam mladý bojovník sám se psem Šippeitarem. Psa nechal v nosítkách, sám skryl se v chrámku, aby tam očekával, co se stane.

Sotva nastala půlnoc, se hřmotem objevily se zase kočky. V bledém světle měsíčném pozoroval bojovník trhlinou ve zdi, že prostřed hlučícího a skučícího zástupu zvířat objevil se obrovský černý kocour, převyšující všecky ostatní strašlivostí a silou. To byl sám horský duch, jemuž vesničané byli nuceni dávati oběti.

Zástup koček přihnal se jako skučící vichřice až ke chrámku. Sotva obrovský kocour spatřil nosítka, vyrazil vítězný skřek a skákal kolem, raduje se z nové oběti. V příšerném tanci lítaly ostatní kočky kolem něho.

Po malé chvíli skočil kocour až k nosítkám, hodlaje je otevříti. Ale v tom okamžiku vyrazil z nosítek Šippeitaro, kocoura zuby uchvátil a zmítajícího se pevně držel. Tu už přiskočil mladý bojovník a jedinou dobře mířenou, mocnou ranou meče sťal hlavu příšerné obludy.

Kocour svalil se mrtev. Ostatní kočky stály tu jako přimrazeny; žádná nemohla se úděsem z místa hnout. A tak je bojovník se statečným psem na místě spořádali, že z nich jediná naživu nezůstala.

Vesele spěchal mladý bojovník se Šippeitarem do vsi, dívce a jejím rodičům úzkostí trnoucím radostně zvěstoval, že jsou od zloby horského ducha navždy osvobozeni, že jim už netřeba se ho báti. Také pověděl, že za to vše děkovati mají přispění statečného psa Šippeitara.

Potom odebral se statečný mladý muž k starému samurajovi, s díkem psa vrátil a pověděl, co Šippeitaro dokázal.

Rozloučiv se pak se všemi ubíral se mladý bojovník z horského kraje, do šírého světa zamířil, smělých dobrodružství vyhledávat, statečnost prokazovat.