Jan z Hvězdy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jan z Hvězdy
Podtitulek: (Jan Jindřich Marek)
Autor: František Zákrejs
Zdroj: Spisy Jana z Hvězdy. Svazek třetí. Praha : I. L. Kober, 1876. s. 500–508.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan z Hvězdy

Autor, jehož sebrané spisy XVIII., XX. a tento díl Národní bibliotéky v novém, rozmnoženém vydání přinášejí, přijal básnické jméno Jan z Hvězdy z podnětu, jejž Rudolf Wunš v 10. č. týdenníku „Slovana“ z r. 1874 zaznamenal. Marek (vypravuje Wunš, syn z Hvězdovy nejmladší sestry Terezie, mezi zprávami z doby, v níž jeho strýc na plzeňském lyceu studoval) začal se v brzce zanášeti literaturou vlasteneckou. Byv totiž některými, tehdáž ovšem ještě velmi řídce vycházejícími spisy českými na lahodnost a bohatost jazyka mateřského upozorněn, jal se čítati a co nejhorlivěji studovati starší spisy české, načež v krátkém čase začal již spisovati menší básně. Tu stávalo se často, že sedával ve škole bez patřičné součinnosti při přednáškách. A často se i stávalo, že profesor jeho Minikati zpozorovav jeho roztržitost, kárával jej slovy: „Jene, jste zase ve hvězdách?“ Důtky takové zavdaly příčinu k přezdívce, jaké se pak dostalo Markovi od spolužákův a kterou přijal potom sám za spisovatelské jméno své: Jan z Hvězdy.

Článek, z něhož toto vysvětlení čerpáno, v 8.—11. čísle jmenovaného časopisu pod nápisem „Jan Jindřich Marek. (Jan z Hvězdy.) Příspěvky životopisné“ uveřejněný, jest nejobšírnějším a nejdůležitějším zřídlem zpráv o Hvězdových osudech, tak že mi ho v tomto náčrtku vděčně bylo použiti, při čemž mi však zároveň možno bude, jej tu onde doplniti hlavně na základě příspěvků, které mi důstojný pan vikář a farář kralovický P. Zahálka a důstojný p. fará ř liblínský Antonín Křížek s laskavou ochotou poskytli.

Hvězda sám byl snad po celý svůj věk toho domnění, že se narodil r. 1801. Pamětní kniha kralovická obsahuje některé zápisy psané rukou sama Marka, druhdy faráře kralovického, a v teto knize stojí na str. 46. Markovou rukou vepsána zaznámka: „Kněz Jan Jindřich Marek, rodilý z Liblína (dne 4. listopadu 1801), na kněžstvo vysvěcen 14. srpna 1826.“ Leč toto domnění bylo mylné, a ustálilo se v literárních dějinách zejména tím, že jak J. V. J. Michlův „Ouplný literaturní letopis“, tak i delší, posud pozoruhodný Markův životopis v 285. čísle J. V. Šestákových „Pražských novin“ z r. 1853 a po něm „Naučný slovník“, A. V. Šemberovy „Dějiny řeči a literatury české“, J. Jirečkova „Anthologie z literatury české“ a j. týž rok a den narození udávají. Však Wunš šťastně nalezl v knize ceremonií Markova otce Františka jiné dátum Hvězdova narození, a sice 4. listopad 1803, kteréž Markův otec zaznamenal. Poprosil jsem tedy liblínského p. faráře A. Křížka o zjištění onoho dátum, a skutečně: dátum, na které Wunš upozornil, jest správné. Dle matriky liblínské, tedy dle pramenu nejspolehlivějšího, narodil se J. Marek v liblínském čísle pop. 47., dne 4. listopadu 1803 (tři). Liblín leží na Plzeňsku a byl před r. 1848 hlavním místem alodiálního panství.

Hvězdova matka slula Barbora a byla rozená Sejkorova z obce Lukavic. Syn její obdržel na křtu jména Jan Nepomucký a Tadyáš (ne Jindřich) — Tadyáš dle kmotrova jména. Z jaké pohnutky psal se Marek druhým jménem „Jindřich“, neumíme pověděti.

Marek měl pět sester: Marii, Annu, Josefu, Kateřinu a Terezii, která nám pérem svého syna Rudolfa zachovala mnohou zprávu o Hvězdovi. „Jan nikdy nepoznal radostí dětských,“ praví Wunš o době Janova mládí. Janovým neblahým osudem byla otcova přílišná přísnost a svědomitost až pedantická. Zpozoroval při synovi nevšední nadání, a proto jej ke knize a k duševní činnosti záhy připoutával tak bezohledně, že mu ani nedopřával, by s kterým jiným hochem obcoval nebo dětskými hrami se vyrážel, a matka jakkoliv k synovi laskavá i podivuhodnou bystrostí ducha nadaná, bála se manželovy neústupné přísnosti tou měrou, že synův los jinak ulehčovati se neodvažovala leč po straně, aby muž o tom nevěděl. A tento Janův smutný los na neštěstí ještě se málem zhoršil, když chlapec, otcovým vedením byv počátečným vědomostem vyučen, svěřen byl liblínskému faráři, aby tento jej vycvičil v naukách pro další studie potřebných. „Stařičký farář,“ dí Wunš, „v brzce zamiloval si Jana a po celý den zabýval se jím; vyučovali Jana po procházkách i doma bez unavení, a tak dostal se náš mladistvý Jan od přísného otce svého k učiteli skoro ještě bedlivějšímu.“ Kněz tento psal se Ignác Heirovský a byl farářem v Liblíně od r. 1806 až do r. 1818. Když se průpravní učení skončilo, byl Marek dán na studie do Plzně.

I co student vynikal Hvězda nejen ušlechtilým zevnějškem, ale též tichou, jemnou, rozvážnou povahou a bystře vnímavým, soudným a tvůrčím duchem, tak že každý, kdo se s ním stýkal, srdečně si ho zamiloval. Jak upřímně Liblínští mu přáli, osvědčil nejlépe příběh, který by bez jejich zakročení dojista pro Marka velmi osudně se byl skončil. Marek, kdykoli mu to školní prázdniny dovolovaly, spěchal domů, by touhu po domově ukojil. Však jedenkráte o vánocích vydal se z Plzně na cestu po delším dešti, na cestě ho zasáhlo stržení mračen, viděl se nucena, přepraviti se kdes rozvodněným potokem, jenž ho proudem svým zachvátil, tak že Jan jenom se zoufalým namáháním vlnám uniknul, i musil dále promoklý a promrzlý oklikami se bráti, až se konečně dostal k Liblínu. Však nikde nebylo hůře než tu. Rozvodněná Mže byla zničila všecku obyčejnou možnost, dostati se přes ni. Jenom s nebezpečím života přepravilo několik odhodlaných Liblíňanů milovaného syna páně učitelova přes rozzuřeně vody. Ještě v týž (Štědrý) večer ulehnul Marek, zastižen nejvýš nebezpečnou horečkou, která teprvé po delším utrpení studiím ho vrátila.

Mezi Hvězdovými studentskými druhy nalézali se i Josef Jaroslav Kalina, Jan Pravoslav Koubek a Jakub Rafael Macán; muž pak, který v těchto čilých mladících vlasteneckou mysl probudil, byl profesor Josef Vojtěch Sedláček, jenž se později stal i přítelem Markovým a jehož činnost i povahu tento životopisem r. 1836 v Musejníku vydaným přátelsky sice, však bez přijímání osoby ocenil. Vzpomínce na toto úzké přátelství zasvětil Marek znělku „† J. V. Sedláčkovi“.

Jinýma očima pozorovali Marka druzí profesoři plzeňští. Kdo hledí na žáka s přísně školského stanoviska, dá jim snad za pravdu. Čilý student obíral se co nejhorlivěji písemnictvím, a rukopisy jeho prací dosti valně vzrůstaly. Tím však poněkud ztrácel čas a mysl pro školu, tak že profesoři hlasitě si stěžovali na ochablost jeho ve školských studiích. O tom dozvěděl se i přísný otec, načež o příštích prázdninách synově spisovatelské činnosti všemožné překážky v cestu kladl, ano posléze, kdežto matka z Janových zajímavých básní a povídek přesrdečně, až slzíc se radovala, značnou sbírku synových, k vydání připravených poetických prvotin, výsledek to kolikaletého přičinění, v zuřivém hněvu spálil. Což všecko mělo za následek, že Jan odtud s větším sebezapřením školskému učení pozor a péči věnoval. R. 1822 dokončil studia v Plzni a po té až do r. 1826 byl posluchačem bohoslovecké fakulty na universitě pražské. Však nezvolil sobě Marek stav kněžský dobrovolně, nýbrž otcovským donucením, a jak mimoděk se mu oddal, viděti z toho, že svým časem mimo vědomí otcovo chtěl ze semináře vystoupiti, ba že později dokonce se strojil prchnouti do Ameriky, jen aby ušel otcovu naň nátlaku. A teprvé, když se mu tento zámysl nezdařil, vida nezbytí, podvolil se dne 14. srp. 1826 obřadu posvěcení na kněžství u přítomnosti rodičů, sester i další přízně. Že v Markovi ještě také v pozdějších letech dosti mocně proti orthodoxnímu knězi bojoval volnomyslný laik, vysvítá z mnohých míst v „Jarohněvovi z Hrádku“, v nichžto patrně straní velikému husitovi Jiřímu Poděbradskému.

Když skládal kněžské sliby, zaujímal Marek již velmi čestné místo mezi tehdejším domácím spisovatelstvem. V následujících řádcích podávám seznam prací, které náš básník v l. 1820—26 vydal.

„Čechoslavem, národním časopisem pro Čechy a Moravany atd.“ přineseny postupně: r. 1820 poslání „Marek Sedláčkovi z Hrubé Skály do Plzně“, začínající slovy: „Příteli, tím ponejprv tě zůvi jménem“, pak „Ubohý pastýř“, romance, „Nadějná“, sonet, „Zastaveníčko“ a „Na tetku“; r. 1821 „Alexis“, pastýřská idylla neb selanka, a „Svatý Václav“; r. 1823 „Jezd pro nevěstu“, „Stesk“, znělka, začínající slovy: „Když zpěv slýchám“; r. 1824 „Radomíra“, „Má radost“, jež začíná slovy: „Ó dívko, kýž již můžeš mojí slouti“ a při níž podpis „Jan z Hvězdy“ po prvé se objevuje, dále „Ženská hlavní ozdoba“, „Pěvec“ (dle Goethea), „Svatý Ivan“, „Podivné shledání“, „Pohádka“ (hádanka), „Toužení“, „Drahomíra“, „Kazimír a Vanda“, idylla, posléze „Slepého krále smrt“; r. 1825 „Světoběžná milenka“. Mezi tím vydal M. r 1823 svazek „Básní“ a r. 1824 první svazek „Konvalinek“, obsahující povídky: „Jiří z Doupova“, „Následkové žárlivosti“, „Obět bratrské lásky“ a „Smíření“. „Dennice aneb Novoročenka na r. 1825“, vyšlá sebráním J. Chmely a F. L. Čelakovského, má od Hvězdy „Svatbu na Slavětíně“, „Hrob milenců“ a čtyry „Pohádky“ (hádanky). První díl „Poutníka Slovanského“, sebráním Františka B. Tomsy, z r. 1826, přináší „Píseň májovou“ („Ó té krásy! — Máj se milostný“), a „Vzdechnutí“, z Göthea („Jenom kdo tužbu zná“).

Poněvadž se Markův otec zatím byl z Liblína za učitele dostal do Horního Stupna u Radnic v Rokycansku, slavil náš spisovatel kněžské prvotiny (r. 1826) v tomto novém, malé 3 hodiny jižně od Liblína ležícím domově rodičův, a téhož roku byl, jak Pamětní kniha kralovická rukou sama Hvězdy poznamenává, poslán do Kralovic, míli severně od Liblína ležících, za druhého kaplana k předchůdci svému v úřadě kralovického faráře, Jakubovi Langovi, a pobyv tu dvě léta (1826—28), dostal se rozhodnutím knížete Klimenta Lotara z Metternichů, nejvyššího kancléře rakouského, do Plas, 3 hodiny cesty západně od Liblína vzdálených, za zámeckého kaplana při rodinné hrobce a kostele sv. Václava, kterežto místo po čtyry léta zastávav, přišel r. 1882 za administrátora in spiritualibus et temporalibus do Kozojed (asi 1/3 míle severně od Liblína), kdež za rok farářem se stal a v této hodnosti 14 let, až do třetiny ledna 1847, úřadoval.

V tomto období 1826—1847 byl mnohostranně činný.

Přineslyť od něho „Konvalinky“ v 2. svazku r. 1828 následující povídky: „Meč pomsty“, „Růže na poušti“, „Podivné shledání“ a nový otisk „Světoběžné milenky“; „Časopis českého museum“ uveřejnil r. 1829 „Starého pěvce smrt“ a „Útěchu v nesmrtelnosti“, dále r. 1831 zpěv lyrický „Jaromír a Vršovci, a konečně r. 1836 „Život Josefa Vojtěcha Sedláčka“. V „Jindy a Nyní, národním zábavníku pro Čechy, Moravu a Slovany v Uhrách“ vyšla r. 1833 romantická pověst „Čechové v Prusích“. „Květy české, listy zábavné pro všeliký stav“ přinesly r. 1834 „Mé žely“ a „Mysliveckou“, roku 1835 „Domácího lékaře“, který tam má heslo (z Čelakovského):

— — Píme vodičku!
Barvu voda dává krásnou,
Jako suma mysl jasnou.

R. 1839 otisknul týž list od Hvězdy „Proslov k hudební akademii, dávané v prospěch chudých v král. krajském městě Rakovníce“, dále r. 1840 „Píseň českou“, „Píseň májovou“, „Dívčino pozdravení“, „Pochod kozácký“, „Při obžinkách“, „Sedláka na billiáru“. V témž ročníku vyšly „Paběrky“, z nichž viděti, jak rád se Hvězda zabýval českými dějinami. Dle jeho mínění tamže vysloveného sloul předchůdce Jiřího Poděbradského, král Ladislav, za příčinou svého mládí králem Holcem, poznámka to, která čtenářům „Jarohněva z Hrádku“ na svém místě nebude nevhod. Mezi týmiž „Paběrky“ nalézá se též článeček „Přirození básníci čeští“. R. 1841 uveřejnily „Květy“ povídku „Harfenici“. „Květy, národní zábavník pro Čechy, Moravany, Slováky a Slezáky“ podaly od Hvězdy r. 1845 na kvap básněnou, názvem neopatřenou píseň na uzdravení Smetanovo.

Slavnostní spisek „Hlasy věrných Čechů k Jejich cís. král. Milostem Ferdinandovi I. a Marii Anně“, v říjnu 1835 vydaný, obsahuje na sedmém místě Markovu báseň: „Černý mrak se rozstřel nad krajinou“. R. 1836 vydal náš spisovatel v Praze „O důstojenství kněžském“, kázání, jež měl v Plzni 8. prosince 1835, v kterýž den Antonín Hlavan, infulovaný arciděkan plzeňský a t. d., v ouřad pastýřský uveden byl. — Téhož r. 1836 přinesl od něho „Časopis pro katolické duchovenstvo“ „Elegii při prvním navštívení hrobu Sedláčkova“. V září r. 1836 vyšly na oslavu 7. a 12. tohoto měsíce péčí V. M. Pešiny „Hlasy duchovenstva k Jejich cís. král. Majestátům Ferdinandovi a Marii Anně při slavnosti korunování“. Od našeho autora je tam báseň „Aj tu vstaňte pěvci národu a vlasti“ s německým volným překladem. Jiný, o dvě léta později vydaný slavnostní spisek má titul „Hlasové duchovenstva k slavnému dosednutí na stolec arcibiskupský u sv. Víta v Praze, Jeho knížecí Milosti pána, pana Aloysia Josefa, svobodného pána Schrenka z Notzingu, arcibiskupa pražského a t. d. v den sv. Karla Boromejského, 4. listopadu 1838; věnováni od redakcí Časopisu pro katolické duchovenstvo“. I tam nalézá se báseň („Stojíť skála v divoproudném moři“) podepsaná jménem Markovým. V témže roce přinesla „Bibliotéka zábavného čtení“, vydávaná od J. B. Malého, v 11. sv. noveletku „Známosti z průjezdu“ od J. z Hvězdy. Konečně „Vlastimil, přítel osvěty a zábavy“ uveřejnil r. 1840 „Muromskou korouhev“.

Jak poutavě a zpěvně Marek písně básniti uměl, uznali tehdejší čeští hudební skladatelé nejlépe tím, že mnohou jeho práci uvedli v hudbu. „Věnec ze zpěvů vlastenských uvitý a obětovaný dítkám vlastenským“ uveřejnil v r. 1837 „Lásku nad bohatství“, dvojzpěv od Františka J. Karasa, napotom „Společní píseň“ složenou Václavem Josefem Rosenkrancem; v r. 1838 „Lízinku“ komponovanou od Františka Drechslera a (po druhé) od Františka J. Karasa. Drechslerova komposice jest oblíbena do našich dnů. V témže ročníku vydal F. J. Karas také „Žárlivého“, „Večerní“ a „Sylvestrovou noc“, v ročníku 1839 konečné uveřejněny J. V. Chmelenským „Nemocná děva“, Fr. Janem Karasem „Růže a děvče“, Václavem Josefem Rautenkrancem „Láska a bohatství“ a „Večerní“: vesměs komposice na slova Hvězdova. Také „Věnec, sbírka českých zpěvů, nové pokračování“, přináší komponované básně Markovy: „Ranní“ F. J. Karasem, pak „Ranní“ a „Večerní“ Škroupem J. N. (mladším).

Do r. 1843—47 připadá desítisvazkové vydání Hvězdových „Zábavných spisův“ u Jaroslava Pospíšila, 1843—47. Svazek 1. obsahoval „Ballády, romance, pověsti a legendy“, sv. 2. „Písně a jiné drobné básně“, sv. 3—5. „Jarohněva z Hrádku“ (1843), sv. 6—7. „Mastičkáře“ (1845), sv. 8. „Známosti z průjezdu“ a „Harfenici“, sv. 9. „Drobných spisů“ sv. 1., totiž „Čechy v Prusích“, „Nocleh v Kaceřově“, „Hrob milenců“, „Volšanský zámek“, a sv. 10. „Drobných povídek“ sv. 2.: „Jiřího z Doupova“, „Radomíru“, „Čechy před Mediolánem“. Prvnímu svazku připojil skladatel věnování svých básní „Vilímu z Wurmbrandu Stuppachu, Jeho c. k. apošt. Majestátu skutečnému podkomořímu, Pánu na Liblíné, Velkém Ždíkově a t. d.“

Německé listy pražské rychle využitkovaly tohoto vydání tím, že svému čtenářstvu podaly překlady Hvězdových vypravovatelských prací. Rud. Glaserova „0st und West“ uveřejnila „Nocleh v Kaceřově“ a „Známosti z průjezdu“, lístek „Prag“ vydal „Hrob milencův“, a „Bohemie“ výňatek z „Jarohněva z Hrádku“, v kterém se přepadení Prahy Jiříkem Poděbradským líčí.

Do Královic přijel Marek dne 12. ledna 1847, byl zde hodnostami a osadníky s velikou poctou přijat i uvázal se hned v duchovní správu osady; dne 14. února 1847 byl pak slavně instalován od infulovaného arciděkana plzeňského Antonína Hlavana, při kteréžto slavnosti měl kázaní k lidu na slovo braný vlastenec a Markův přítel dr. Frant Jos. Smetana, profesor silozpytu a přírodopisu na filosofických školách plzeňských, jemuž na počest byl r. 1845 složil příležitostní báseň slavící jeho pozdravení se z těžké choroby.

Časopis českého Museum z r. 1846 (III. str. 379—398, IV. str. 527—534) a z r. 1847 (str. 666—675) uveřejnil kusý článek „Úvahy, literární obrazy a charaktery“ od J. K. Tyla, v kterých tento básnickou činnost Hvězdovu a zejména výpravné jeho práce šíře posoudil. Markovi zdál se tento soud býti tak příkrým, že se následkem něho, jak mi p. Jaroslav Pospíšil na základě dopisu, jejž od našeho autora obdržel, dosvědčil, další literární činnosti vzdal. Jenom ještě r. 1851 sepsal na oslavu padesátileté památky F. J. Smetanova narození báseň, jejíž závěrečné tři sloky v „Lumíru“ téhož roku na str. 214 vyšly. Kdy Marek přeložil část „Vůdce hříšníkův“ od Ludvíka Granadského, později prof. Janem Nep. Frant. Desoldou doplněnou, neumíme pověděti.

Jaké vážnosti v okolí svém slovutný náš spisovatel požíval, o tom souditi možno z různých významných údajů. R. 1848 byl Marek, ač nepřítomen, od katechetův a učitelův v Plzni shromážděných jednohlasně zvolen za předsedu školských porad sekce plaské. Rovněž jednohlasně byl r. 1850 při volbách nového zastupitelstva obcí Dřevce, Bučku a Hodiny zvolen do výboru a v Kralovicích do výboru i za prvního radního; v r. 1852 — za Bacha — vzdal se však úřadu prvního radního a byl brzy na to jmenován čestným měšťanem kralovickým. V r. 1851 položil základ k stavbě nového křídla soudního domu, bývalé radnice, a řídil stavbu tu až do jejího dokonání v následujícím roce.

Hvězda byl muž velmi společenský. Když úřadoval ještě v Kozojedech, často docházíval do svého rodiště Liblína, kde se vyrážel s proslulými vlastimily Vilémem hrabětem z Wurmbrandu Stuppachu, pánem na Liblíně, a s básníkem Václavem Jaromírem Pickem, tehdejším vrchním panství liblínského. I jiné výlety se zálibou podnikával, ku př, na Libštein, Krašov a Kaceřov, jejž nám v „Noclehu na Kaceřově“ vylíčil. V Kralovicích nemohl si dlouho zvyknout, i bavíval se jeden čas vyučováním mladého vraníka umělým kouskům. Básnickým pracem věnoval se, jako za studentských let, hlavně v noci. V Kralovicích utrpěl velikou ránu smrtí otce svého, jenž mu hospodářství vzorně byl vedl. Z téhož města rád si zajíždíval do Plzně, kdež se ve společnosti přátel, zejmena obou profesorů dra. Smetany a P. Karlíka, nynějšího převora v premonstrátském klášteře teplském, pak P. Záruby, nynějšího faráře dýšinského, vyrážíval. V plzeňském hostinci u Růže se tamními národovci mnohý večer zaslavil na poctu Hvězdovu.

Marek zemřel dne 3. listopadu 1853 na vodnatelnost a byl na kralovickém hřbitově nádherným způsobem pohřben. V době bohdá blízké bude mu z příspěvků vlasteneckých postaven důstojný náhrobní pomník.

Hvězdův životopisec R. Wunš chová jedinou podobiznu našeho básníka, na slonové kosti malovanou a pocházející z Markových mladých let, když na kněze byl vysvěcen. Dle této podobizny zhotovena jest fotografie k tomuto svazku připojená.