Jan Neruda (Novák)/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jan Neruda
Autor: Arne Novák
Zdroj: NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 23-25.
Online na Internet Archive
Vydáno: 1914
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

Z NÁSTRAH, které číhaly na mladého Nerudu u cest jeho literárních počátků, nebyl svůdný hlas školy mladoněmecké nástrahou nejméně nebezpcčnou. V době, kdy klassicism proměnil se v bezmocných rukách epigonů v studenou hru prázdné kombinace, kdy romantika nebyla již než pestrým kostýmem rozptylujícím měšťákům z doby restaurace ospalou nudu. Mladé Německo mělo na své straně ducha, mládí, temperament. Sensitivnost nového rodu nalézala uspokojení v hudebních a barevných kouzlech dojatého impressionisty a příležitostného filosofa Jeana Paula, jenž byl stilovým učitelem Mladého Německa. Emancipační snahy společenské a politické, prýštící z nacionalistického a liberálního pojetí světa, přijímaly štědré podněty z typického žurnalisty mladoněmeckého, z Boerna. Mladé Německo adoptovalo neprávem, přes veškeru svou hluchou nečitelnost k lyrice, i Jindncha Heina, jehož písně, grácie neobyčejně křehké, vyjadřovaly mladá srdce stravovaná bolestným rozporem citovosti přejemnělé a ironie raffinované. Se stejným úspěchem dovedli si dobýti sympathií mladého pokolení theoretisující novináři a aesthetisující polemikové školy, Gutzkow, Laube, Jung. Jejich literární vzpoura, nedomyšlená a povrchní, chtěla nejen smésti romantické bůžky, ale i postaviti na oltář nového moderního Člověka, zformovaného v dílně feuerbachovské a straussovské filosofle; jejich naivní kosmopolitism a humanism toužil rozšířiti látkově i psychologicky oblast poesie, zároveň však též sociální okruh občanstva, jejich revolucionářský optimism přissátý k přítomnosti a jejím potřebám ukládal nejen o život neplodného aestheticismu, ale i zbytečných kněží, absolutistických vladařů, úzkoprsých zákonodárců. Vše to deklamovaly i ohlušující básně veršujících epigonů školy mladoněmecké, strakatého Freiligratha, revolučního diletanta v divadelním krunýři Herwegha, lyrického tribuna Alfréda Meissnera. Kde mohlo vše to okouzliti literární mládež více než v Čechách padesátých let, zemi romantiky naprosto již odumřelé a konservativismu směšně ztrnulého? Po byronismu, neúplně ztráveném, stalo se mladoněmectví, nekriticky přijaté, myšlenkovou a uměleckou methodou mládeže: kdežto oba starší byronovci a máchovci Sabina a Frič obmezili se na mladoněmecké theoretisování, přijali mladší duchové Hálek, Neruda, Karolina Svědá theorii a praxi Mladého Německa do té míry, že jejich almanachy a časopisy, »Lada Nióla« a »Máj«, »Obrazy života« a »Rodinná kronika« jsou doslova mladoněmecké orgány česky psané.

Jako emancipační hnutí myšlenkové znamenalo mladoněmectví pro literární pokolení padesátých a šedesátých let velmi mnoho; byl to právě Neruda, jenž jeho obrodným tendencím statečně a úspěšně prosekal cestu v Čechách. Snažil se kosmopoliticky rozšířiti látkový okruh; obhájil řešení dobových problémů v literatuře; zavedl podrobné studium nejvšednějšího života na základě živých dokumentů; vybojoval proletáři domácí právo v básni, v novelle, v románové studii; prohlásil naprostou volnost slova a výrazu při rozboru mravních otázek a při líčení každé skutečnosti za životní podmínku moderní literatury; občerstvil knižní jazyk a básnickou mluvu prvky z ulice, ze jargonu, z městského ruchu. Nasadil za to vše, co má mladý muž nejlepšího; vystavil se výtce libertinství a výčitce gaminství; nezalekl se podezření lehkovážně vyvolaného literárního skandálu ani výčitky nenárodnosti; nedal se zaraziti ani nebezpečím směšnosti. Tato neúchylná důslednost, tato chrabrá odvaha dávají Nerudovi důstojenství tvůrčího kritika, třebaže propagoval axiómata vypracovaná o deset, o dvacet let dříve za hranicemi. Dnes stala se polemická akta onoho boje mezi starou a mladou generací podílem literárních dějepisců; jména Nerudových odpůrců odvál spravedlivý vítr zapomenutí; rozmarné a vyzývavé popěvky však, jež bzučel si mladistvý Neruda, čistě český chlév Augiášův, posud nezastaraly ve »vlasti panenského písemnictví«. Jak často usedá na rty krutý sarkasmus písničky »Na vršíčku dům stál bláznů«, pojaté z »Hřbitovního kvítí« do »Knih veršů«, nebo divoký posměch jiné improvisace, potlačené v knižním vydání:

»Jen pijte vodu řidounkou
a jezte z fíků růžence
a zazpívejte hláskem svým,
ať zahanbíte kleštěnce.

A listy z fíků schovejte,
vždyť dají šat vám svátečný
a skryjou hanbu každého,
že před světem je bezpečný.«

Škola mladoněmecká, jež myšlenkově a kulturně byla osvobozujícím prouděním, byla umělecky nebezpečím velice povážlivým. Všecka její literární theorie založena byla na bludu právě tak pohodlném jako osudném, že slovesné umění nemá býti než pravdivou a opravdovou improvisací, jež by neseslabena procesem umělecké stilisace, podávala plnost okamžiku, svěžest nápadu, bezprostřednost přítomné skutečnosti. Byly-li poesii klassické a romantické ochránkyněmi a inspiratorkami Musy, družky Apollinovy, tančící rhytmicky kolem zurčících zdrojů, vzývali Mladí Němci jako svou bohyni Pallas Athénu, která vyskočila ozbrojena ze zamračené hlavy Diovy: nikoliv rhytmem a taktem zřízený pohyb uprostřed volných heroických scenerií, nýbrž výbušný skok s pancířem na nohách a se zbraní v ruce imponoval pokolení mladoněmeckému. Tento kult improvisovaného a okamžikového projevu znamenal lhostejnost k propracované úměrné stavbě, znamenal opovržení k slohové, vyzrálé kráse, znamenal nechuť k organickému rozvíjení motivů, povah, dějů. Nejradikálnější z Mladych Němců zavrhli vůbec verš jako nástroj nemoderní, nepřiléhavý, málo vážný; jiní nastolili místo uzavřeného románového a novellistického umění stručnou, letmo nahozenou skizzu, rozmarnou arabesku, bezprostřední momentku v prose; konečně třetí shodli se na tom, že žurnalism jest nejvyšší a nejmodernější literární formou, kde bez výhrad a bez ústupků lze psáti slohem brillantním, pikantním, jak zněly šibolety dne. Konečný výsledek byl, že Heine z umělecké cudnosti protestoval proti tomu, aby byl literárně stotožňován s těmito protibásnickými ikonoklasty; že duchové cele zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel, Otto Ludwig, Bohumír Keller, přetrhali všecky svazky s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali; že laubovská a gutzkowovská směsice žurnalismu a epiky, polemiky a psychologie, pósy a nezralosti stala se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníky. Neruda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň jako prosaik; a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od »Arabesek« až k »Malostranským povídkám« odehrává se zápas mezi epikem a feuilletonistou, v němž feuilletonista namnoze vítězí. Velká výpravná linie jest chvíli od chvíle zborcená causeristickou odbočkou; postavy jsou náhle přelomeny vtipným nápadem; dějový tok vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického apergu a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává takřka nikde poslední revisi, nýbrž jen druhé, trochu retušované znění, ve většině případů spokojuje se pouhým přenesením skizz na plátno bez komposice, bez jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. V »Arabeskách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého sešití zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočujíčího herce«, »Starý mládenec«, »Z notiční knihy novinkářovy«, »Mému vrabci«, »Z tobolky redaktorovy« a ještě obě práce, které značí časové mezníky »Povídek malostranských«, »Týden v tichém domě« a »Figurky« sestaveny jsou touto mosaikovou methodou. Neruda jest tu nejvěrnějším epigonem prosy mladoněmecké: vlastní rozmarná osobnost, obírající se nejintimnějšími svými záchvěvy po způsobe drobnomalby jeanpaulovské, tlačí se do popředí na úkor všech ostatních figur, o které by šlo epikovi; množství časových narážek, módních novinek, žurnalistických poznámek ruší illusi epiky; ironické pohledy do vlastního nitra, úmyslně koketující konfesse, veršované citáty a improvisace zvyšují dojem násilné důvěrnosti, kde by opravdový mistr prosy tíhl k samozřejmé nerušené objektivitě.

Kdesi, mluvě v této souvislosti o svém charakteru lidském i literárním, vyznává Neruda, že »tropil ve škole života samá alotria«. Literární termín pro alotria v prose byl arabesky. Neruda, jenž svoje umělecké síly spíše podceňoval než přeceňoval, nechtěl zprvu vytvořiti více než právě arabesky, maličkosti, hračky, ornamentální marginálie ke knize života, osobní variace na epické motivy ze skutečnosti. Již v první knize pros podal však daleko více: jest tam několik stručně a zkratkově narýsovaných postav, které mají svou vnitřní, typickou tragiku; jest tam několik příběhů, v nichž transparentně za dějem časově i místně vázaným proudí věčné vlny lidského života; jest tam několik náladových obrazů, značících úplné osvobození od dokumentů, modellů, skizz ve prospěch celku poetického. Tady přemáhá tvůrčí básník mladoněmeckého improvisatora, — škoda, že ne na vždy.