Jan Neruda/5

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
4	5	6

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 18-22. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

ZE sprahlé půdy bezútěšných poměrů sociálních vyrůstá mladý Neruda do mrtvé doby; již procítil s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé té generace, prodchnuté vůbec duchem revolty. Osmnáctiletý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu dobu nejen význačnou charakteristiku, ale i nezapomenutelně případné epitheton, jež má přímo ražbu epigrammatu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující třetí díl »Knih veršů«, jest z rodu současné západoevropské lyriky politické, kterou z rozpukané půdy reakce a restaurace vydupaly obrněné kročeje roku 1848: básník obrací se k zástupu jako tribun lidu; chce pathosem odpoutat nikoliv esthetickou zálibu, nýbrž statečný čin; odmítá s pohrdáním minulost, která není než přítěží; neodvažuje se vyvolávat přelud budoucnosti a soudí i přítomnosti přísnými verši:

»Mám pět o nynějšku bratrům písně,
mám pět tklivou jara obnovu?
Jakž to možno, když už za odměnu
slyším v píseň řinkot okovů?
Smíme dýchat, ne však o tom mluvit,
smíme mluvit, ne však vlastní řečí,
smíme žíti, však jen skromně, skrytě,
bojovat též, — ale v jaké seči!«

Touha a protest kříží se v této herweghovské básni: touha po veřejném činu a protest proti spoutané době, která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwegha má tento výkřik tendenci výslovně politickou; Neruda reklamuje s důraznou jasností právo svobodného projevu politické myšlenky a odsuzuje bachovskou persekuci volného občanského smýšlení — osobní výkřik proměňuje se hned v časovou polemiku. Naši romantikové z národního obrození neměli pochopení pro takové tóny; duchovním domovem romantiky byla právě restaurace, která zabraňovala sice jednati, ale dovolovala sníti, toužiti, vzpomínati. Obezřetný Jungmann položil k trůnu císaře Františka, jedné ze tří hlav evropské reakce, loyalní klopstockovskou ódu; naivní Čelakovský zalkal prostonárodní elegií nad smrtí cara Alexandra, druhého z této nejsvětější trojice; panslavista Kollár pracoval ve vládních službách proti revoluci.

Teprve z jara 1848 vpadají do těchto romantických lesních rohů kovové údery zbraní, jichž chápe se právě mládež. Vedle citových exaltovanců, kteří viděli v revoluci možnost pompésního vykoupení z romantického světobolu — Neruda vykreslil jednu takovou problematickou povahu v Josefu harfenistovi, Pfleger druhou a mnohem typičtější v Jaromíru Olšovském — srazili se v svatodušních očistných bouřích se starým, zpuchřelým řádem světa, hlavně novotáři, literární, umělečtí i političtí. Mánes, člen »Slovanské lípy«, kreslil s nadšením prapory a kroje pro revolucionáře, Sabina bil se na barikádách, Frič alarmoval studentstvo, Sladkovský řečnil monumentálním svým způsobem ve Svatováclavských lázních. Neruda byl tehdy ještě chlapcem -— sám jmenuje se »pulcem« — ale dal se již uchvátiti tím omlazujícím a tříbícím vichrem revoluce, vichrem to mládí a nadějí. Svatodušní svátky zůstaly mu vždy jako Alfrédu Meissnerovi symbolem sbratření lidstva a osvobození země, jaro 1848 jevilo se mu ještě v mužných letech velkou epickou událostí novověké historie. Jaká zpěvná lehkost, jaký taneční rhytmus, jaký opojný ples vlní se v manesovsky blažené a junácké »Romanci o jaře 1848«:

»Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj,
druh druhovu ruku třímal;
a jásavě ku předu šel ten voj,
byť osud i v děla hřímal.
Kde klobouk tam pero, kde bok tam zbraň —
kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň,
jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral,
z těch každý by stokrát život dal:
»Za národ i lidstvo celé!«

Nejkrajnější reakce, kterou zastihla junácká léta Nerudova, byla odpovědí na tyto nadšené tuchy jeho chlapectví. Neruda promyslil si kletbu reakce a politické persekuce až do posledních důsledků a neuspořil si tu ani jediné trpké a zahanbující úvahy. V »Českých verších« a v »Popěvcích k vlasti«, kde lyrika vlastenecká pracuje namnoze výrazovými prostředky Nerudovy lyriky erotické, účtuje Neruda velmi přísně s povahou národa, jenž nedovede reakci odolat a jenž se jí dává určovat ve svém rozvoji, ve svém duchovním růstu, nebo zase skepticky ironisuje chyby své vlasti: poprvé ozývá se tu v české vlastenecké lyrice statečné heslo »slepá láska mizerná je páska, uvědomělou je pravá láska«. Neruda sám zpronevěřil se nejednou tomuto hledisku, vždy k škodě své myšlenky, často za cenu prohry své poesie. Nerudova obezřetná zdrželivost v projevech vlasteneckých, jeho nedůvěra k hyperbolám řádícím v tak zvané škole národní, jeho nepokrytá schopnost odhalovati i domácí viny — tyto vlastnosti tak vzácné u básníků patriotických, byly rodnými sestrami jeho autokritiky a opouštěly Nerudu současně s ní. Jsou-li v »Českých verších« třiatřicetiletého básníka nadsázky bolesti a zoufalství (»My neumíme ještě umírat« neb »A chceš-li ještě, osude«), diktované tíhou doby, ozvou se o deset let později v »Kosmických písních« nadsázky zbožnění a lásky, jež právě proto dobyly všeobecné přízně. Za to ve »Zpěvech pátečních«, kde básníkovi stále hrozilo toto úskalí, zachránil se Neruda tím, že každému tahu v knize dal freskovou perspektivu a dimensi, že zahrál na pathetických varhanách své lyrické exaltace pleno, on, jenž druhdy podezříval každou exaltaci z nepravdivosti, každý pathos z dutosti.

Pro Nerudu z padesátých let bachovské reakce, jenž by byl první větu Dobrého poselství tlumočil dojista větou »Na počátku byl Čin«, mohl znamenati jen jediný muž velkou inspiraci životní, jako v té době jediný Erben znamená mu z domácích spisovatelů velkou inspiraci básnickou. Byl to Havlíček. V »Hřbitovním kvítí« apostrofuje mladý Neruda básníka »Kytice«, v »Knihách veršů« posílá pozdravnou apotheosu k slavnosti borovské. Havlíček byl dojista úzce literárně spřízněn s generací Nerudovou: byl duch kritického rozumu, útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel citových parád a lyrických dekorací, člověk přitomnosti a skutečnosti, Boernův žák a žurnalista-umělec. Nevím však, zda cokoliv z těchto příbuzenských znaků rozhodovalo u Nerudy a jeho vrstevníků; ti uctívali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé době bez poesie, bez krásy, bez vznětů, byl jim Havlíček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň silně inspiruje básníky. Neruda, jenž již jako žurnalista přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého dithyrambu prostá a vřelá slova:

<poem> »Jen bílý den nám plné, volné slovo, jen bílý den nám svobodný dá čin, Ty’s mužem dne, Ty’s pronesl to slovo, Ty’s vykonal ten volný, velký čin. A je-li básník jinochem pověčným, jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín, ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.«