Jan Neruda/4

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
3	4	5

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 14-17. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

PROLETÁŘSKÉ vědomí Nerudovo, důrazný protest společenského utlačence proti křivdám bohatců, povýšenců a farisejů, trpká příchut bídy a ústrku při každém soustu mocně hlásí se v Nerudově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla dobrá polovice »Hřbitovního kvítí«: hned předzpěv praví výslovně »noha spěla má k těm chudým rovům, poutcova jakk hrobu spasitele«. Zde leží kořeny sociálně obranné neb filanthropicky zabarvené epiky z prvního dílu »Knih veršů«, jimiž Neruda dostává se nad Erbena, jinak rozhodující vzor jeho balladistiky; bez těchto předpokladů sotva bychom pochopili Nerudu-apologetu bídy, mravní depravace proletářského utrpení, jakým jest později v »Obrázcích v nočním světle«, v »Pražských policejních obrázcích*, v »Trhanech« a ve feuilletonech »Z kraje bídy«. Osobní účastná utrpení a křivdě posledních mezi posledními, intensivní procítění sociální poroby, reální smysl pro opravdovou velikost proletářovu, nepotřebující nižádných romantik ckých dekorací ani tajemných zápletek, schopnost najíti v zavrženém pátém stavě prvky nového hrdinství, nové tragiky, nové poetičnosti — to vše staví Nerudu vysoko nad filanthropicky socialism v rukavičkách, kterým konec koncův zůstává i ušlechlilé stanovisko Nerudova protichůdce Gustava Pflegra Moravského.

Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, kdy Neruda vůbec překonává negaci, pessimism a mnoho jiných daemonů nitra, v onom památném období, v němž statečně se zaříká, že nebude potud básníkem, pokud v něm neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se i svého sociálního světobolu a přestává se cítit proletářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dětství, která určovala první jeho formy životní. Ale ten, kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Nerudova srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti, nejeden z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá doslovně dojat velikým tím kontrastem. Neruda nemá ani jediného záporného a nízkého rysu svojí sociální třídy: nenaučil se nikdy závisti; nedělal ze svého utrpení a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řemesla; neznal malicherné podezrívavosti ke všemu vekému a mocnému; nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově, nikdy lakomě chrániti své statky, nýbrž rozdával plnýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž vždy zůstane více než se může rozdati. Již v nejstarších partiích Nerudova díla shledají se takové tahy doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let nabyly nezapomenutelné reliefnosti. Tehdy do druhého vydání »Knih veršů« přidal Neruda dvě paralelní básně, epickou »Legendu o chudobě« a lyrickou »Vším jsem byl rád!«. Před Osudem hrdě stojí Pária s povznesenou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manželství svou dceru Chudobu:

»Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.«

A podobně básník sám, když byl vyznal všecky šlehy bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé jeho rozmáry, kruté jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně: a čím jsem byl, tím byl jsem rád!

Před takovou statečností a charakterní výší rozptylují se veškeré předsudky, že prý společenské prostředí určuje povahu, že člověk nosí s sebou až do smrti morální hodnoty své rodné třídy: synem pradleniným a hokynářovým jest dokonalý rytíř, jenž se nikdy neotřísní dotykem špinavého prádla a jenž nikdy nesmlouvá se o bagatelly ani nekupčí malichernostmi. Myslím, že nebylo by třeba illustrovat jakýmkoliv příměrem mravní hrdinství Nerudovo, jež ostatně by dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí Alfréda de Vigny, potomka bůhví kolika šlechtických předků; postavím-li proti Nerudovi básníka jeho srdce, Jindřicha Heina, přispěji tím snad oklikou k vystižení poměru dvou různorodých duchů, nejednou se setkavších. Heine umělec při hlubším poznání roste tím výše, čím Heine člověk ztrácí; tuším, že u Nerudy jest pravý opak. Heine nedovedl býti nikdy rytířem; špatné hamburské a düsseldorfské tradice židovského rodu kupeckého stále se mu věšely na paty. I ve při s osudem příliš smlouval a to s jistou potměšilostí; i své vlastní velké utrpení dovedl proměnit v kapitál, z něhož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal je pokorně jako dar bohů; nezbavil se nikdy nedůvěry, kterou mívají strážci obchodních tajemství a oživil si svůj obzor nepřáteli, jež přeceňoval; nedošel vůbec k distanci mudrce nesúčastněného ve všedních starostech.

Na Nerudu umělce a pozorovatele i soudce veřejnosti lze se již mnohem menší měrou spolehnouti než na Nerudu člověka; ve věcích vkusu, slovesné kultury, aesthetického soudu zůstane společenské ústředí, zůstanou tradice domova vždy směrodatnými. Tím vším trpí až do základů Nerudova novellistická prosa a hlavně jeho divadelní a literární kroniky, jimž nepřísluší vždy jméno kritik, kdežto v básních stojí v první řadě na stráži vysoké a charakterní lidství Nerudovo a vedle něho hned jako věrný zbrojnoš přísná Nerudova autokritika. Kus plebejského nevkusu a lidové triviality mají ty soudy aesthetické, společenské a kulturní; ty banality z ulice a z kuchyně, nasazující si škrabošku vtipu, ty masité a strakaté apotheosy života pozemského. V oblasti aesthetického soudu zvýšila Nerudovu bezradnost ještě anarchie zaviněná žurnalisty a utilitáři, hlasateli hmotné modernosti a populárních tendencí; čistě plebejsky zavrhne Neruda všecko povýšené umění založené na složitých konvencích; znudí se absolutní snahou klassického díla o krásu formální; odvrátí se nedočkavě od minulosti do aktuelní přítomnosti. Touto daní vyplatil se svému plebejskému původu, svému proletářskému domovu Neruda spisovatel v pracích určených hodině, potřebě, žurnálu; Neruda člověk vyšel čist a svoboden a vryl hrdinský reliéf svůj do kovu svých veršových děl a nejlepších ze svých knih prosaických.