Jan Neruda/2

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
1	2	3

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 5-4. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

NERUDA člověk, Neruda básník vyrůstá ze sprahlé půdy, z mrtvé doby, ze zoufalé konstellace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva věděl, zda ho vše to neudusí a nezlomí. Je-li Neruda až k samému pokraji mužného věku pochybovačem, misanthropem a pessimistou, jest to jen nutný akt sebeobrany a sebezáchovy. Poddat se, byť jen na okamžik, svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy krvavě vydobyté místo v životě. Nerudova posměvačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, Nerudův chladný zápor — toť trojí forma jeho mladistvé poctivosti. Pochopit tuto hořkou pravdu, která tvoří první praemissu porozumění Nerudovi, jest arciť méně pohodlné než selankovitě přebásnit Nerudovo mládí.

Vlastní, počtem dost hojné, Nerudovy dokumenty o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností, nejsouť věrohodné. Vznikly většinou v pozdějších dobách básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala trny, otřela hroty, ba kdy osamělé a opuštěné srdce proměnilo si malostranská chlapecká léta v kontrastu k prázdné, studené přítomnosti v ztracený, žádoucí zlatý věk. »Malostranské povídky« s dokonalým svým obrazem harmonického, uzavřeného světa, rozkošný veršovaný feuilleton »Letní vzpomínky«, kde arkadické mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií pod čarou — to vše jest od polovice fikce idealisující touhy, fikce útěšného idyllického sna. Srovnejte však s tím, nedím ani lyrické konfesse ze »Hřbitovního kvítí« neb z »Knih veršů«, kde pod každým slovem třesou se marně zadržované slzy, jen partie »Arabesek«, v nichž Neruda stál svému dětství ještě blíže, pročtěte vedle legendární veleby »Svatováclavské mše« naze prosaickou arabesku, takřka autobiografické hodnoty »Byl darebákem« — a hned pozbudete víry v autentičnost a spolehlivost všech oněch umělecky nesporných výtvorů.

Víme sotva, zda horoucí intensita synovské lásky Nerudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova, zda v této naprosto citové perspektivě nezmizela neprávem postava Nerudova otce. Vždyť reální obraz Nerudovy matky známe jen matně a zlomkově, je-li v deseti lehkých popěvcích první verse »Knih veršů« ještě pravdivě zachyceno prosté a primitivní lidství této stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je-li tu vystiženo ještě věrně instinktivní, mlčelivé a spolehlivé dorozumění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita života před jakousi abstraktní ideologií, jakou Neruda opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden z nejtypičtějších vůbec, bude právě pro Nerudu nekonečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý pozornější čtenář hned z této řady básní. Neruda dospívá tu ve dvou ve třech číslech (»Ze všeho jediná zbyla’s mně matičko«, »Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas«) k svému nejvlastnějšímu lyrickému umění, vyjádřit prostými symboly základních jevů přírodních citový svůj svět, provádí tu s pravým štěstím rozeného lyrika opravdové řadění cyklické, naráží tu skoro mimoděk poprvé na analogie lidského života a vesměrného dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celištvou soustavu básnickou, později vyrůstají »Kosmické písně«. V druhém vydání »Knih veršů« po pěti letech připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv z cyklu »Matičce«: první báseň (»Ty’s šla, a v naší světničce teď žiju samu sobě«) psána jest ještě doma ve stilu starší řady písní, v bezprostřední citové blízkosti k zemřelé matce, druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě (»Což nemá blaha více ani hoře«), má již nový rhytmus, neznámé potud pathos, jinou hudbu slov, jaké naučil se básník v hovoru s mořskými větry a kolotavými vlnami. Avšak i sama představa matky se obměňuje, stávajíc se z reálního obrazu oblitého měkkým světlem citovým obecnější ideou, již v tomto teskném doslovu soustřeďuje pro Nerudu postava matčina vůbec vše, co básníka poutá k domovu, k zemi, k životu. Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlenka-symbol nabývá perutí, lze ledovati v celé další básnické tvorbě Nerudově. V »Písních kosmických« prochází idea ta dvojím stilem, jenž jest vlastní této knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou (»Také to Slunce ohnivé pomalu pousíná«) zpívá Neruda o ní důvěrně, prostě, bez pathosu, takřka s primitivností a úsečnou slovní hospodárností lidové písně, podruhé (»Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky«) ověšuje ji smutečními prapory pathetického slohu, rovná kolem ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů, dekoruje ji, nikoliv bez námahy, těžkou výmluvností umělých paralelismů. Avšak za dvojím tím, vedle sebe skoro do kontrastu položeným slohem básnickým ukrývá se stejné pojetí: idea mateřské lásky splývá s posledními a nejvyššími kosmickými dumami — Nerudova Völuspa — a to tak, že myšlenku a symbol nelze více odloučit. Nejinak jest v »Balladě pašijové«, kterou vrcholí »Ballady a romance«; básník posunuv v této knize křesťanské mythologie oběť na kříži do samého středu dějin lidstva, vystupňovává golgatskou tragoedii mukami mateřského srdce.

Konečně ve »Zpěvech pátečních« zjeví se poslední metastase velikého Nerudova thematu, když v »Matce sedmibolestné« seskupí se kolem tohoto krystallisačního bodu trojí hlavní motiv knihy: náboženské vzpominky křesťanské tradice, vlastenecká elegie, osobní utrpení. Přemítněme však několik stran téže knihy a najdeme jakousi překvapující petitio principii. Bylo to pouhým klamem rozumové pýchy, zdálo-li se, že citový vztah dá se přetvořit v kosmickou myšlenku, přeložit v intellektuelní princip, odosobnit a tím překonat. V dlouhé a těžké chorobě Nerudovy citovosti otevřely se ke konci všecky staré rány, propukla znovu individuelní bolest, a básníkovi jest, jakoby právě stál nad otevřeným hrobem matčiným. Báseň, která přinaší toto tragické doznání, zaujímá v Nerudově poesii místo zvláště významné. V památné té improvisaci »Láska« slévá se ve vyšší jednotu dvojí stil, který dotud poltil básníkovu tvorbu, sloh důvěrný, písňový, prostoduchý se slohem pathetickým, řečnickým, ornamentálním. Na této stanici své básnické cesty, nedlouho před umlknutím, zaznívá bolný a krvavý výkřik:

»Koho bych miloval širém tom na světě!?
srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte —
do stáří, do skonu volá si po matce.«

A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Neruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a syna, bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání Nerudový osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad markantní postavou jeho otce. Neruda, statečný voják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou, málomluvnou, naučil se od něho disciplině prostého vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zjistit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi, měl jeho rozum chladný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn dovedl postavit do služeb intelligence velmi široké a povýšené, jež však u sestárlého vysloužilce zdály se jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě povahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika Nerudových povídkách, sestrojených z motivů dětství, jak otec, skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl chlapci stálou hradbou při všech radostných rozbězích za lehkomyslnou hrou života, za bezstarostným štěstím, za neplodnou fantasií, v pozdějších letech nastupuje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys, jenž stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou srdce, s dětinskou důvěrou v život, odkazy matčinými. Proto nedoceněný cyklus »Otci« z »Knih veršů«, jenž znamená mnohem více než pouhou folii k cyklu »Matičce«, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy pod dotekem smrti již tuhnou a špičatí jeho tahy, a jí sourodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více rodinnou podobu, Našli-li jsme v cyklu »Matičce« nejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladistvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní, trpkou příchut rozkladu a zmaru, do náhrobní dumy tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým hrobem«), místy sociální (»Kéž dobudu si jména věčného«) meditace, na každý bezprostřední projev citu klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželivosti; je-li někde pathos a vzlet, jest nesen snahou povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři čísla ryze osobní zpovědi Nerudovy, kde v několika suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace i bez nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou nejbolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vůbec; tak známá piega »Milovali jsme se, otče, jak jen milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky hutnější:

»Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,
a u hrobu ta pýcha zlá
se v nás zas obou budí,

Jsme blízko zas i daleko
jak jsme si vždycky stáli,
zas rozpínáme ruce své,
bychom se neobjali.

Jsme blízko zas, však v oči zas
druh druhu nepohledí,
zas velká láska pojí nás
a dělí nás zas ledy,«