Jan Neruda/19

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
18	19	20

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 80-82. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

MUŽNOU a důvěrnou rovnováhu, s kterou stanul v pětačtyřiceti letech uprostřed hvězdného a plesného kosmu, nalezl Neruda i v mikrokosmu českém. Zprvu jen feuilletony a kritiky, později zvučné chansony vlastenecké, posléze nejosobnější lyrika a drobné epické kusy umělého broušení prozrazují, že někdejší světoobčan, plný nedůvěřivé a záporné ironie k horování vlasteneckému, zaujal k domovu, k národu, k tradici stanovisko důsledného kladu a shovívavé lásky. Miloval-li již dříve, zpola instinktem dítěte z lidu a zpola vkusem umělcovým, vše, co zpívá a jásá, šumí a šveholí v koruně stromu národního života, lidovou píseň a starobylý tanec, vtipné pořekadlo a fabulační šprým, sestupoval nyní vždy hloub ke všemu, co tkví v kořenech; čítal pilně v Slovniku Jungmannově, a bylo mu, jakoby byl přijal osvěžující lázeň; probíral se opětovně Mudroslovím Čelakovského a cítil v ostré původnosti přísloví dech odvěký; nemohl se vynačísti Erbenových pohádek a jejich bájeslovných výkladů. Nikde neprojevil krásněji své zanícení slohové, hledající v uměleckém díle především »foremný květ českého národa«, než ve výmluvném odstavci, v němž hlásá uvědomělou kulturu a neumdlévající kultivování mateřské řeči: ale kázeň ta značí pro Nerudu mužného především disciplinu lásky a něhy. V sedmdesátých letech, kdy vymírali poslední mluvčí předbřeznového obrození, a kdy přicházelo pokolení šťastnější a extensivnější, než byla bolestně intensivní generace »Májová«, oblíbil si Neruda nový způsob v portrétování a oceňování představitelů oné dobové skupiny, proti které vystupoval výbojně ve svých kritických počátcích. V nesčíslných podobiznách a nekrolozích, střídajících pevnou čáru charakterisační s měkkým koloritem vzpomínkovým, zpívá a šeptá měkce srdečný tón, jakým otcové mluvívají k dětem o pradědech a o »letech jak voda uplynulých«.

Nerudovy úvahy literární, vyjímající s trpělivou shovívavostí z každé knihy, třeba epigonské či diletantské, pouze rysy kladné a neotročící přece nikdy jepicovitým potřebám chvíle a tendence, vracejí se nyní z jakési závazné nutnosti vždy znovu k jedné ústřední otázce, kterou nelze pojmenovati jinak než zhodnocením a obmezením mladistvého kosmopolitismu let 50. a 60. Překonav solipsism vzpurného jinošství, který zabíjel, vyrostl k pochopení hodnot nadosobních, jež rozvíjejí. Setřásl s obuvi novinářský i agitátorský prach šedivého světoobčanství, které hlásala škola mladoněmecká, a pokorně a vděčně ssál dech svěže kvetoucí poesie kmenově rázovité. Zmužněv a sesíliv, odložil »básnickou uniformitu světovou« staroliberalistického střihu a sociálně reformní přízdoby, do níž oblékal sebe i své druhy v »Obrazech života«, a stanul před zraky stěží chápajícími v »kroji svém osobitém, řekněme národním«, v 70. letech jako kritik, o desetiletí později však též jako básník. Dříve, než sám byl očekával, stalo se skutkem to, proč v pětadvaceti letech nalezl symbol tak prostý a hluboký:

»Co dítě jsem je slýchal
ty Loretánské zvuky,
a srdéčko mé chtělo
v svět širý nést své tluky.

Co muž je nyní slyším
a k prsoum jsem si sáhnul,
rád bych to velké srdce
zas ve srdéčko stáhnul!«