Jan Neruda/13

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
12	13	14

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 52-54. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

TA TRUCHLÁ, dlouhá noc stala se na novo dominantou vnitřního života osamělého básníka. Chvílemi se zdálo, jakoby vzpomínka na předčasně zemřelou milenku měla v sobě slastný odlesk a vlídnou útěchu oné krásné episody samy. Básník prodléval u ní se zálibou. V dušičkovém feuilletonu po 13 letech oživoval si hlediště prozatímního divadla jen proto, aby se mu zjevila dvojice Sebastiana a Violy. V nejkrásnější své knize, v »Prostých motivech« nadepisuje jednu erotickou pieçu alespoň jménem Terezy à Gesu, aniž již myslil na milostnou svou elegii s Terezií Macháčkovou, tak rozdílnou od tohoto kapriciosního motivu.

Ale zvolna vyprchá a zmizí všecek slastný přízvuk marného erotického snu… vzpomínka na živou milenku vyvane, tvář její vybledne ze srdce… a jen hořký vyčítavý cit smutné ztráty zůstává. Přidruží se k ostatním bolestným dojmům života, zvýší básníkův stesk do osudu zpola jen prožitého. Poslední akt tragikomoedie lásky počíná. Milenka byla pouhým nástrojem v ruce osudu, který jitře bolestnými a strastnými ději nitro básníkovo, vybavoval jeho nejpravdivější a nejhlubší díla umělecká. Kdykoliv Neruda, osamělý a chorý chodec po tvrdých dlaždicích života, účtoval se svou minulostí, se svým mládím, se svou samotou, nezapomněl vyčísti zlým božstvům, že mu vzala milenku, že jej »zasnoubila s pouhou nadějí«.

Již v druhém vydání »Knih veršů« zaznívají tyto bolestné tóny, a to bez sordiny, bez stilisace. V básni »Našel jsem se«, této zkrvácené konfessi z roku 1871, dere se na rty výkřik:

»A vím, že jsem chtěl také šťasten být
a sluncem v okeán se lásky vpít,
že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky — -
Ach, bože, bože, — kde to moře lásky!?
Sám sedím zde a trapné u nevoli,
zrak pustý v pustém hledá koutě klid,
a srdce — srdce bolí!«

Hlouběji ještě rozrývá Neruda svoji ránu v básni »Vším jsem byl rád«, aby přece rakev svých nesplněných životních snů pokryl temným příkrovem mužné resignace:

»Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde toto velké milování,
smrt vyrvi dívku tvému celování,
ty žij a v prsou svých nos její hrob.
A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě,
též kryptou musím býti rád.«

Rána nezaceíila se nikdy. V »Kosmických písních«, tváří v tvář vesměrnému divadlu vzniku a zmaru, žaluje Neruda:

»A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastná spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem,
a obě srdce letí v propast dolů —
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!«

Zdaž však nesplynul zde do temných a hlubokých vln jediné sloky žal dvojí: žal nad milenkou, urvanou smrtí, a bolná vzpomínka na tu, jež odešla sama, svedena svědomím upřílišeným?