Jan Lohel, arcibiskup Pražský

Údaje o textu
Titulek:	Jan Lohel, arcibiskup Pražský
Autor:	Gothard Holubář (jako Gotthard Holubář)
Zdroj:	Blahověst : katolické hlasy pro kněžstvo i lid jazyka českoslovanského, díl II., svazek 1., s. 17–22. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	24. listopadu 1855
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jan Lohelius

Konec XVI. věku a počátek XVII. století vyznačuje se v našem církevním dějepisu převraty a obraty podivnými. Nemůže nás mýliti, že mnozí dobu tu „zlatým věkem literatury české“ nazývali. Žalostná rozvrcenosť mysli, rostoucí ze dne na den kvašení a spory v náboženství, zmáhání se protestantismu na mnoze pod pláštíčkem strany pod obojí, mravní porušenosť po městech i mezi panstvem: to vše sbíralo se jako mraky nad zemí českou, až pak propuklo mrzkým zbouřením r. 1618. Za takových smutných časův musí rozvážlivá mysl zhusta umlknouti a jediné rozjitřená vášeň náruživosti žádá první a poslední slovo. — Protož marné tu bylo snažení, smířiti a v jedno uvésti ve vlasti naší odporné strany; míníme zde katolickou a onu tak nazvanou pod obojí. Na sněmích zemských o věc zhusta rokováno, na vysokých školách hádáno, i se strany císařův, Rudolfa II. a Matiáše I., nadarmo usilováno. Spory a odpory, živené vášní, zmáhaly se den po dni, až rokem 1618 přihnala se bouřka, hrozíc katolíkům patrně zkažením. Strana katolická potlačována, sklíčena a všudy haněna, musela se konečně dočkati mrzké onéno doby a podivného výjevu, že Bedřich Falcský, Němec kalvín, za krále zvolen jest a v Praze byl uvítán. Jak se tu vedlo věrnému stádci z pravého ovčince Kristova — kterak pastýřům jeho: patří do obšírnějšího pojednáni o dějinách církve české; dosti na tom, řekneme-li, že se tudíž počínal dovršovati kalich utrpení.

Uprostřed zmatkův a zuřící bouře válečné seděl v Praze na stolici arcibiskupské Jan Lohel, muž skromný, jehožto jméno tu vyslovujeme se vší úctou, která náleží jemu právem. Neboť život Janův jest co pomník, na němž by mohlo a mělo býti psáno zlatými slovy: Prozřetelnosť Boží nikdy neopouští svých milých; a maličtí povýšeni bývají v království Božím a poslední stávají se první. —

Jan Lohel narodil se v městě Chebu léta P. 1549, měl nábožné a poctivé, ač velmi sprosté rodiče. Co byl otec, povědomo není, vůbec pak mají za to, že jsa rolníkem, zároveň i povoznictvím se živil, poněvadž Jan Lohel později, an se r. 1612 stal arcibiskupem Pražským, na znamení nízkého rodu do příznaku svého zvolil sobě zdvihadlo (hever) s tím nápisem: „Sescitans de term inopem et de stercore erigens pauperem“.^[1] Sprostý rod, z něhož pocházel, nebyl překážkou v jeho budoucím a vznešeném povolání: při něm zajisté vyplnilo se kéž, což byl dávno slovutný Seneka pronesl: „že i z chatrče veliký muž vyjíti může.“ Jím nebyla zatemněna, nýbrž vzbuzena sláva rodu prvé neznámého.

O útlém věku Janovu, ač málo známo, není předce pochybnosti, že on co ještě maličký v otcovském příbytku zbožně, zvláště pak v duchu katolické Církve přísně odchován byl, tak že vedle slov knihy Moudrosti (8, 19.) o něm smí se říci: „Byl pachole vtipné, a dostal jest duši dobrou.“ — Jako David, tak byl náš Jan záhy miláčkem Božím. Jako onen král, podobně náš krajan hlídával otcovo stádo, maje tolikéž z pastvy vzat a povznešen býti na stolici vrchního pastýřství v církvi české. — Není divu, že domácí pověsť o prvních letech života Janova nejednu vypravuje událosť. Nebeští zástupové, co někdy věstili radosť velikou pastýřům Betlémským, rozveselili prý také jednoho dne mysl mladičkého pastýře našeho rajským zpěvem svým. — Nevinný, tehdáž asi třináctiletý pacholík ubíral prý se do blízkého městečka. I bylo mu odpočinouti kdesi na cestě, a vytřásal z obuvi písek, jenž ho hnětl. Sedě na pěšince a obíraje se touto prací, zaslechl najednou velmi líbeznou, jako s nebe znějící hudbu: viděti však nebylo žádného. Pro radosť zapomenul na všecku bolesť, a hned umínil sobě, v živém pohnutí duše své, že se chce odebrati rovnou cestou do kláštera Tepelského, památného to samostanu Premonstrátského duchovních synův sv. Otce Norberta.

Opatem Tepelským byl tehdáž Jan Murregius, a ten slitoval se nad pacholíkem, prosícím o přijetí za zpěváka v chrámu Páně. A hle, tak dostal se náš Jan jako na první stupeň budoucího povolání svého. V krátce objevily se při něm neobyčejné schopnosti ducha, tak že pozornost opata a duchovních bratří Tepelských naň se musela obrátiti.^[2] Po některém času stal se v klášteře organistou. Čistými mravy a uměním převyšuje — předče nad ostatní chovance klášterní, jedinou v srdci svém nosil touhu — touhu po stáncích Hospodinových, po službě Páně ve stavu kněžském. I vyplnila se mu konečně svatá toužebnosť, jelikož do řehole Tepelské přijat, a r. 1573 bílým rouchem sv. Norberta přiodín jest. Po dvou letech noviciátu slavné učiniv sliby řeholní, stal se skutečným údem proslulého tohoto řádu. Všecko chování jeho již v této době patrně okazovalo, že ho sobě Pán odchovává na službu svou k velikým věcem. Nebylo při něm viděti, leč že ve všem hledá jediné Boha a spasení duše. Bohumilý řeholník uprostřed jakovékoli nevinné, vrchními kláštera povolené zábavy nikdy nespustil z mysli zbožný účel řeholní ústavy, a péči veda o vyšší zdokonalení sebe, uměl výborně ze všelikých pozemských věcí utvořiti sobě nějakou duchovní rozkoš. — Sličná duše jeho zářila se v přirozené čistotě, a vidouc jak jest Hospodin krásný na nebi a na zemi ve skutcích přirozenosti, poznávala víc a více, že ještě krásnější a podivnější jest v skutcích své milosti. Blaze bylo duši Janově, kteráž nejdříve skromně a nízko smýšlela o sobě, hrubě ani nevědouc o zpanilosti a ušlechtilosti své. Čím dále prospíval věkem, tím více skvěl se svatou horlivostí duše a nebeskou moudrostí před Bohem i před lidmi.

Že se měl všestranně vzdělati a dospěti ve všelikém potřebném umění, poslán jest od opata na vysoké učení Pražské. A tu pod dohlídkou několika kněží z tovaryšstva Ježíšova v řečnictví a mudrctví se cviče, takové pokroky činil, že roku 1576 na kněžství posvěcen býti, a v Tepelském chrámu Páně první oběť mše svaté konati mohl. Jeden z jeho učitelů byl tu důmyslný a neúhonným životem proslavený Edmundus Kampian, tentýž, jenž později v Anglicku koruny mučenické dosáhnul. Mohlť se výborný učitel ten vším právem chlubiti žákem, a takovýto chovanec opět honositi učitelem; jednomu i druhému slušela vzájemná sláva. V roce 1577 vrátil se do Prahy zase, chtěje a maje dokončiti učení theologické, a sobě nashromážditi vzácných pokladův, z kterých později staré a nové zásoby tak slavně vynášeti uměl.^[3]

Po skončeném učení bohovědeckém vrátil se do kláštera v Teplé. Cožkoliv zde veřejně hlásal, přednášel tak dojímavě, že každý již jeho řečnické obratnosti, již hluboké moudrosti, nejvíce pak jeho bohověrné mysli musil se diviti. A to bylo příčinou, že hned podpřevorem a kazatelem byl jmenován, kteréžto úřady zastával pochvalně s velikou zásluhou. Duchovní řeči jeho byly vždy důvodné a učení božské dotvrzoval kazatel živým příkladem. Neunaveně čítaje v knihách posvátných, sbíral sobě i jiným zásoby nebeského pokrmu. — Maje ustavičně na mysli, jak vznešené jest důstojenství kněžské, snažil se věrným učeníkem, a kde potřeba, neohroženým sluhou božského Mistra svého státi. I obracel na sebe napomenutí zbožné a hrdinské Judith, řkoucí: „Nyní bratří, poněvadž vy jste starší v lidu Božím, a na vás záleží duše jejich: protož výmluvností svou pozdvihněte srdcí jejich“ (Jud. VI. 21.). Kněz Jan Lohel v skutku pozdvihoval srdcí lidských, a to sice městských obyvatelův Tepelských, zachvácených bludy povstalého Martinem Luthrem protestantismu. Neunavený Lohel, jako dobrý pastýř, zbloudilé ovce, vzdálené již pravého ovčince Kristova, uvodil nazpět do lůna Církve katolické, až pak se po nedlouhém čase všecky, k jeho největšímu potěšení, přihlásily k víře pravověrných otců svých.

Toto zdárné apoštolské usilování Lohelovo v Teplé, patrně provázené zázračnou milostí Ducha svatého, naplnilo celou krajinu nemalým podivem. Pověsť o kazateli Tepelském rozešla se na všecky strany, a jemu brzy otevřela se dráha k vyšším důstojnostem. Při konci roku 1578 zvolen byl Lohelius za převora pustého tehdáž kláštera strahovského v Praze. V pravdě byl on jediný z mnohých všecken způsobný k tomu, aby kleslou kázeň řeholní na Sioně opět vzkřísil, kterou byl vnucený opat, jakýsi Jakub ze Šternovic, z tohoto Božího příbytku dočista vyobcoval.^[4] Jaký to asi byl stav strahovské, druhdy rozmilé kvetoucí kanonie, těžko nám vypsati slovy. Po třikráte byla ohněm v rum a popel obrácena; jedna rána ubíjela ji za druhou; nejráznější byla ona, když se jí dotknul rozlíceny živel husitské bouře, po které se v 150 létech zpamatovati a sesíliti ještě nebyla v stavu. Ona, jenž postačovala jindy k zaopatření mnoha set duchovních, v tuto dobu nemohla jich více leč dvou anebo tří uživiti. Byla to doba strašná, kdež synové Sionští hořekovali s Jeremiášem: „Sion pláče, a slzy na lících jeho: není, kdo by potěšil ho. Všecky brány jeho jsou zkaženy: kněží jeho lkají, on sám utlačen jest hořkostí.“ V takové bídě nalezl Jan klášter! Při takovém živého politování hodném stavu lze již souditi, že nesmírné zásluhy muže, který pozdvihl a zvelebil na novo v klášteře kázeň a kázní život na Sioně našem, ani dosti uznány a oceněny býti nemohou. Nad to líbilo se Prozřetelnosti Boží, že Jan v roce 1586 svorným hlasem bratří za opata strahovského byl zvolen. Od té doby již s památnou kanonií tou úzce se spojil a všecken život jí obětoval. Bylo více než pět opatů před ním v tom klášteře, jižto buď sami dobrovolně důstojnosti té se vzdali, aneb ji složiti museli z hodných to příčin. Kde jiní viděli všecko úsilí býti marné, a domnívali se býti bez naděje, tam nebyl Jan malé mysli. Neboť jak mile byl zvolen, ustanovil se na tom, že hledaje nejprvé království Božího a spravedlnosti jeho, silnou může míti důvěru, že všecko ostatní bude přidáno jemu. Takového bohomyslného opata a obezřetného muže nezklamala důvěra, nepomátlo nové důstojenství, nezaslepila jakási záře zevnější pocty, která se slučuje s důstojností. Nebyloť ho tajno, za jakými příčinami kláštery mnohdykráte klesají; proč jejich důchody a záduší se vyprazdňují až na dno; — a proč jim ubývá požehnání Božího, na kterém nejprve a konečně všude ve všem spočívá všecko. I obrátil všecku sílu svou na to, aby činností náležel přede vším všecken toliko své řeholi, by sobě získal a pojistil důvěru a lásku bratří, a tudíž blaze a požehnaně mohl na všecken život jejich působiti. Ostatně rozumí se samo sebou, že vzdálený zůstal domněnky, jako by panování jeho bylo z tohoto světa. Že základ, na kterém stavěl Jan, byl pevný, dobrý a požehnaný: o tom svědčí dějepis strahovský až na naše časy, to dokazuje hojné ovoce, kterého sbíráno z tohoto kmene, vštípeného zbožným opatem Loheliem. —

Sličná duše, zahřívaná nebeským ohněm, rozněcovala srdce Janovo k činům neobyčejné lásky. Ač všemi ctnostmi ozdoben byl, předce byla mu dobročinná útrpnosť k chudým co zvláštní dar přistvořena. Mohl říci sám o sobě, co pověděl Job v knize své (21, 18.): „Od dětinství mého rostlo se mnou slitování: a z života matky mé vyšlo se mnou.“ Protož praví o něm životopisec jeho: „Lohel byl v skutku muž slitování, který velikou čásť klášterních příjmů rozházel — dávaje chudým. Ohnivá láska k chudým rozehřívala, roztápěla peníze v rukou jeho, aby tekly na chudé. On tak velikou k nuzným oplýval štědrostí, že je častokráte obohatil, sebe samého učiniv chudým. Cožkoli patřilo jemu, o tom domníval se, že by náleželo nuzařům; jeho pak roční příjmy a účty byly tak pomíchány s vydáním almužny, že myslel, jakoby nedával ani ze svého. Když pak neměl, co by dal, modlíval se aspoň po každé Otče náš a Zdrávas, jako za náhradu, že chudí odešli prázdni“.^[5] — Ostatně kdož se nepodiví, an slyšeti bude, že opat šlechetný kolikráte nočního času vstával, a právě v nejkrutší zimě dříví sbíral, a na vlastních ramenou donášel až přede dvéře mrazem křehnoucí chudiny. Jednoho dne, když pozorovav to jeden z bratří jeho — byltě to Kašpar z Questenbergů, nápotomní opat, — jal se prositi jej, aby sám se ušetřil a takovou obtížnou výpravu odložil, až nastane pohodlnější a teplejší povětrnosť, dal za odpověď: „Kdybych nepřišel dnes, přijdou nuzní o všecku radosť!“ —

Jméno takového důstojného muže slynulo čím dále, tím více u dvora císaře Rudolfa II., kterýž tak velmi nakloněn byl šlechetnému opatu, nezřídka rady jeho věhlasné používaje v státních a církevních záležitostech. Nezůstalo též neznámo ani sv.  Otci v Římě, jakým výtečným knězem jest opat strahovský, Lohelius. Již z obou stran pomýšleno na to, jakým by způsobem lze bylo netoliko odměniti zásluhy hodné odměny, nýbrž i činnosti jeho užiti v rozsáhlejší míře. A. za tou příčinou pro větší dobré Církve svaté i království českého obětovala se r. 1602 biskupská stolice v Sebasté a suffraganství v Praze. Pokorný opat vzpíral se proti takové důstojnosti, všemožně u císaře a papeže omlouvaje sebe. Císař ale přesvědčen jsa o jeho výborných vlastnostech a neobyčejných dokonalostech, uměl dobře uvážiti cenu takového kněze. A protož osobně sám přemlouval Lohelia, okazuje — předkládaje mu výhody, které pojíti mohou z toho, pakli on na sebe vezme úřad suffragana u arcibiskupské stolice v království českém. Posléze tedy Jan, vyhnouti se nemoha, přijal obětovanou důstojnost biskupskou, a r. 1604 na ni posvěcen byl. —

Zbinek Berka z Dubé a nástupce jeho Karel z Lambergů byli jsou arcibiskupové Pražští, u kterých Jan Lohelius úřad světícího biskupa zastával, ovšem s nemalou chválou. Nové ty posluhy, kterými se zavděčil Církvi svaté, vedly ho zase k důstojnosti nové. Karel z Lambergů, arcibiskup Pražský, upadl do nemoci nebezpečné, která mu bránila prohlédati — dostáti k obtížným povinnostem vrchního pastýře. — Že nutně vyhledávala veškera Církev česká náležitého opatření: král Matiáš schválil našeho Lohelia r. 1611 sv. Otci Pavlovi V. za koadjutora Pražského, který ho bez odkladu za pomocníka — zástupce a spolu i nástupce Lambergova potvrdil bullou r. 1612 dne 14. května. Když pak se bulla ta k rozkazu krále u přítomnosti urozených pánův českých četla, a tudíž nová důstojnosť odevzdávala povýšenému výtečníku: líce Janovy polily — slze pokory a bázně. — Arcibiskup Karel z Lambergů, jenž se nějaký čas za příčinou churavosti zdržoval na Oseku, roku 1612 dne 18. září zesnul v Pánu. Lohel musel tudíž ještě téhož léta uvázati se v uprázdněné místo, a dne 8. prosince t. r. Františkem z Ditrichsteinů, biskupem Olomúckým a sv. římské církve kardinálem, podáno mu pallium, odeslané z Říma. —

Loheliem dostalo se Pražskému kostelu vrchního pastýře, který byl hoden arcibiskupské stolice, jakož ona důstojna jeho. — Prohlédaje svědomitě k náležitému konání povinností arcipastýřských, stkvěl se Jan Lohel, čím více očí naň obráceno bylo, tím větší — patrnější září svatého, bohumilého života. Ukryté ctnosti počaly nyní svítiti jako hvězdy na vysoké a prostranné obloze nebes, tak že se na něm shledalo, co někdy svatý otec Chrysostom pravil: „Svatí všickni, pakli se kdy svrchovanou ctí odívají, tehdy k větší pokoře se sklánějí“ (cap. 6. Is.). A protož muselo na to přijíti, že ač sebe pokládal za nejmenšího, předce, jak od duchovenstva tak i od lidu svého vysoce vážen jest a milován. K takovéto vážnosti přispělo velmi, že povaha duše jeho u vysokém nyní postavení ani v tom nejmenším se nezměnila, pokory nic mu neubylo.^[6]

Což ale bolestně svíralo ducha jeho, byla smutná tehdejší tvářnosť Církve katolické v Čechách. V ubohé vlasti naší se tehdáž čím dále, tím více zmáhala náklonnosť k učení Lutherovu a Kalvínovu. Tím horlivěji musil vrchní pastýř nasazovati všecku sílu, aby odvrátil nebezpečenství, odrazil útoky a k novému životu, žádoucímu rozkvětu přivésti mohl náboženství katolické ve vlasti. A za tou příčinou procházel celou diecési svou. Na jedné straně — jmenovitě ve Hrobě, na statcích arcibiskupských přinutili jej bludaři užíti proti nim též ramene spravedlnosti pozemské. Bludaři tito vystavěli si chrám na půdě, příslušející arcibiskupovi, a ten velel modlitebnici tuto zavříti, zpečetiti a posléze i obořiti na čisto. — Horlivostí jeho neunavenou o náboženství, vrátili se ovšem nejedni z zbloudilých do lůna Církve svaté, jemu ale tím samým mnohá protivenství činěna jsou od nepřátel, obzvláště pak r. 1618, když byly osudné bouřky počaly násilným smetáním některých pánův a dospěly odbojem proti zeměpánu a králi. Tehdáž tovaryšstvo Ježíšovo bez prodlení vypuzeno — vyhnáno jest ze země, a po té hned pronásledován arcibiskup Lohel, který se na místě úřadu svého vzdáti a pod ochranu císaře, slavné paměti Ferdinanda II., do Vídně utéci musel. U vyhnanství tom pobyl až do roku 1620. Zatím rozptýlena jest také celá důstojná kapitola Pražská, a statky její zloupeny, jak to vykazuje Diarium děkana tehdejšího Arsenia z Radbuzy, a psaní od kapitoly, poslané do Vídně k Lohelovi.^[7] Potomně byl Bedřich V., falckrabé na Rejně, roku 1619 dne 26. srpna za krále zvolen, jemužto dne 4. listopadu koruna česká se odevzdala. Jak sobě dotčený Bedřich počínal v Čechách, jak on i rouhačná manželka jeho řádili proti Církvi a katolickým kostelům Pražským, nejvíce ale proti hlavnímu chrámu na hradě sv. Vácslava, nelze pro bolesť vypraviti; slovem toliko budiž podotknuto, že vzácná svatyně byla všeliké ozdoby zbavena a o poklady své oloupena, památné nábytky a drahocenné obrazy z ní vyházeny, dílem pak spáleny; hroby Svatých neuctěny a bourány a všecken posvátný ten stánek Páně obrácen v ohavnosť a zpuštění.^[8]

Co se věci takové dály v Praze, přebýval arcibiskup ve Vídni. Doslýchaje, kterak se řádí v Čechách, nepřestával se modliti za Církev a svěřené stádce, modlil a přimlouval se tak dlouho, až vyslyšána jest prosba jeho, a okázalo se, že Prozřetelnosť Boží svých milých neopouští. — Bitva na Bílé hoře r. 1620 dne 8. listopadu svedena, rozhodla v Čechách osud víry katolické. Že tu Ferdinand II. svítězil pomocí udatného Maximiliana, vévody bavorského, a království českého znova jest dobyto, tudíž rozhodnul se též osud arcibiskupa Lohelia. Jak mile se byli rozprchli nepřátelé: navrátil se z Vídně do Prahy, ale mnoho usoužený a s chatrným zdravím. Péčí jeho byl hlavní chrám Páně opraven, uspořádán, a r. 1621 dne 28. února znova vysvěcen. Děkan Arsenius z Radbuzy oslavil obřad ten latinskou řečí, které bez pohnutí ani čísti nelze.^[9]

Netřeba tu doličovati, kterak se po svém do Prahy a na stolici arcibiskupskou navrácení usiloval, aby násilím a válkou netrpěla ubohá země a Církev. Když tedy po řečené bitvě na Bílé hoře nové zavozovalo se zřízení: té doby hájil proslulý kněz práva duchovenstva neohroženě, a dovedl u císaře, že kněžstvo na sněmích zemských opět obdrželo místa a hlasu, což mu Jiřím Poděbradským odejmuto bylo. Jeho péčí k arcibiskupství Pražskému přivtělil se Rožmitál, Týn nad Vltavou a Červenou Řečicí; řádu Premonstrátskému klášter Želiv s příslušnými statky, a řádu cistercianskému klášter Osecký, který se všemi požitky Ferdinandem I. odejmutý, náležel ariibiskupu Pražskému. Mimo to zjednal důstojné kapitole právo, že svobodně voliti sobě může probošta. Posléze pak, co bývalý opat strahovský a arcibiskup Pražský, vykoupil z cizích rukou statky: Ouhonice, Horoměřice, Chýn, Kněživku a Pohořelec, i vrátil je klášteru strahovskému.

Když byl tolikeré památné služby prokázal Církvi, ubývati mu počalo síly, až se přiblížil konec života, a sluha Boží uprostřed mnohonásobných prací r. 1622 dne 2. listopadu zesnul v Pánu v 73. roce věku svého v pověsti Svatého.^[10] Sprosté jméno a nepatrný jeho rod účastno jest té slávy, že se skvěje v řadě urozených a ve vlasti proslavených kmenů Malovecských, Vlašímských, Jenšteinských, Skvoreckých, Hasenburských, Berkovských a Lamberských, a budeť ono, jakož oslavena jest jím na zemi Církev, po slitování a milosti Páně skvíti se též v nebi slávy sluncem věčné. —

Vzácné ostatky jeho spočívají v kostele strahovském po levé straně velkého oltáře, blíž hrobu sv. Norberta, zakladatele řádu, arcibiskupa Děvínského, patrona českého. Nástupce v opatství, Kašpar pán z Questenbergův, a synové hory Sion zvěčnili hrob jeho nápisem:

D. O. M.

Memoriae illustrissimi, reverendissimi sacrorum principis D. Joannis Lohelii, quem erga civem, ordo Praemonstratensis Teplae Professorem, disciplina assertorem, monasteria hujus regni pannonici, sarmatici titulo vicarii generalis inspicem Sebaste Armeniorum episcopum Pragae denigue e suffraganeo et coadjutore habuit archiepiscopum. Quem ob mores et pietatem etiam perduelles haeretici admirari debuerunt, et colere virum antiquae fidei, meri candoris, ardentis zeli, effusae charitatis, sanctae modestiae, curae pervigilis, laboris in vinea Domini inexhausti. Qui grassante impia factione triennium ob Christum exul, sedi cum gloria redditus ob invictissimo caesare Ferdinando II. luporum ab ovili suo expulsionem, ecclesiarum omnium in manum archiepiscopi restitutionem impetravit et effecit, ut bona, quae dudum haeretico tenebantur invasore, archiepiscopum dominum suum resalutarent. Tandem dierum operumque plenus, sensuum adhuc ut animi integer Jesum ingeminans, Jesu meritis ipso animarum die anno Christi MDCXXII. suo LXXIII. Cathedrae X. in paratam sibi requiem translatus est, magno sui desiderio et eximiae sanctitatis opinione apud omnes relicta.

Hic seputtus est.
Successor in abbatia Casparus a Questenberg et religiosi conventus Strahoviensis filii Domino archiepiscopo, patri suo, nunc intercessori
Dignissimo P. P.
MDCXXVI.

---

1. To jest: „Kterýž vyzdvihuje se země nuzného, a z bláta povyšuje chudého.“ (Žalm 112, 7.) V Chebu má prý býti až po tu chvíli jeho obraz, který, že již náš Berghauer viděl, sám svědčí v knize: Protomar. poen. Joannes Nep. pag. 111.
2. Létopisové kláštera Tepelského, r. 1621 převorem Šillingem sepsané, dávají Tomo I. tu zprávu: „Hoc anno (1586) circa festum Nativ. B. V. M. Frater Joannes Lohelius, quondam Monasterii Teplensis Professus, Abbas Strahoviensis electus est. Dum ita scribo, adhuc in vivis est, et Archiepiscopum Ecclesiae Pragensis agit. Puer in monasterium Teplense ex patria venit, et stabularium egit. Illius indole a D. Abbate Joanne Meuskönig animadversa, in illius famulum susceptus est. Ex famulo organista, administrante D. Abbate sumptus, effectus. Sed ille tandem saeculi pertaesus, religiosam vitam meditatus est, et accepta a Rdmo. Archiebiscopo Pragensi Antonio dispensatione, anno 1573 habitum Religionis in monasterio suscepit. —
3. Toho jsou ještě některé památky, a knihovna strahovská uchovala jeden theologický Kodex, roku 1578 v Praze sepsaný rukou jeho. Rukopis jest nadepsán: Casus conscientiae expositi a Reverendo in Christo Patre Francisco Antonio, Professo Soc. Jesu in Collegio ejusdem Societatis. Frater Joannes Lohelius. Anno 1578.
4. Jakob ze Šternovic, který nevešel do ovčince hory Sion řádně a skrze dvéře, vyhubil až běda strahovský klášter, tak že konečně, bez pochyby přičiněním našeho Lohelia, na poručení samého císaře Rudolfa II. roku 1579 dne 4. února s opatství ssazen byl.
5. Viz knihu: Sion, mons inclytus; a R. P. Amando Friedenfels, ss Theologiae et Philoiophiae Professore. Pragae 1702. pag. 244.
6. Píše o tom nadzmíněný Amandus Friedenfels pag. 253. Multi ad dignitatem promoti, se ipsos nesciunt; hinc ctiam paulo ante familiariter notissimos non noscere se simulant, ita ut videantur praeteritorum perdidisse memoriam et omnium hausisse oblivionem. Licet enim archiepiscopali tiara fuerit infulatus, nunquam tamen extitit vento superbiae inflatus, secutus semper Ecclesiastici (cap. 15.) monitum. Quanto magnus es, humilia te in omnibus, et coram Deo inveniet gratiam. Verbo Lohelius semper mansit idem, qui pridem.
7. Srovnej Pešiny: „Phosphorus septicornis“ pag. 346—350.
8. Jak se tehdáž dálo s náhrobkem sv. mučeníka Jana z Nepomuku, viz pamětihodné příhody v knížce: „Stoletá památka vyhlášení za svatého Jana Nepomuckého. Od Vácslava Neumanna, kanovníka strážného hlavního chrámu Páně. V Praze 1829.
9. Jest vytištěna pod titulem: Oratio in solemni reconciliatione almae metropolitanae Ecclesiae Pragensis, atque consecratione summi Altaris s. Viti. Excudebat Pragae, Tobias Leopoldus A. D. 1621 in 4. Dedikace Lohelovi.
   Připomenouti jest, že co arcibiskup korunoval r. 1616 dne 10. února Annu, choti krále Matiáše, a roku 1617 na den svatých apoštolů Petra a Pavla Ferdinanda II. za krále českého, a že byl velmistrem řádu křížovníkův s červenou hvězdou.
10. Na ten den v direktáři kostela strahovského poznamenáno stojí: „Hodie Memoria beati Joannis Lohelii Abbatis Strah. et Archiepiscopi Pragensis.“