Jan Hus (Král)/X.

Jan Hus Josef Jiří Král
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Josef Jiří Král
Zdroj:	KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 53–56. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Husova smrt v Kostnici sama o sobě stačí přesvědčiti myslícího člověka, že církev katolická právě jako jiné církve jest instituce lidská, třeba že si z pravidla vede velice nelidsky. Sice sama se zve svatou církví římsko-katolickou, ale není na ní pranic svatého, nerci-li božského. Byla založena a vybudována lidmi a velice často řízena lidmi bídného charakteru, zločinci nejhoršího zrna, vrahy, traviči a loupežníky. Ta nábožná luza, která poctivého Husa bestiálním způsobem ztýrala a pak za živa upálila, nebyla ani o mák lepší nežli luza římská, kterou těšívaly zápasy gladiatorů, nebo která házela odsouzence dravým šelmám. Pravda boží do jista by nepotřebovala násilí na svou obranu — a církev římská proti Husovi také nehájila žádné pravdy boží, nýbrž pouze a výhradně svého panství a svých příjmů, které Husovým vystoupením byly ohroženy.

Hus byl kacíř a rebel, o tom není pochyby. Byl vinen, ale trest nebyl mu vyměřen podle jeho viny, nýbrž podle zhovadilosti jeho soudců. Hus sám název kacíře považoval za urážku a sebe vždy za věrného syna církve, jak on si církev představoval. Ale již tím, že usiloval o nápravu křesťanského života podle evangelia, stal se rebelem, neboť prvotní církev byla demokratická, bez kněžské kasty, bez papeže, kdežto církev doby Husovy byla absolutní monarchií, ve které kněží tvořili vládnoucí třídu. Hus potíral privileje kněží, hájil volnost kázati, upíral poslušnost nehodné vrchnosti — jeho reformní činnost vedla k demokracii. Snaha po demokratizaci církve vedla mimo jiné také k požadavku, aby obyčejní věřící, laikové, přijímali svátost oltářní pod obojí způsobou (sub utraque specie — odtud název utrakvistů či podobojích). V katolické církvi kněží tvořili privilegovanou kastu, a přijímání pod obojí způsobou, chleba i vína, bylo jedním z rozdílů, kterými se lišili od laiků, jimž podáván toliko chléb. Tento rozdíl měl býti zrušen, a laik postaven v přijímání na roveň knězi. A že víno podává se v kalichu, kalich stal se symbolem této rovnosti a odznakem Husových stoupenců, kališníků. Někteří naši vlastenci devatenáctého a dvacátého století, dívajíce se na husitství skly moderními, posmívali se tomu boji o kalich, považujíce za lhostejno, přijímá-li kdo pod jednou či pod obojí. Ale před půl tisícem let kalich opravdu měl veliký význam jako symbol demokratické rovnosti laika s knězem.

Kdo byl v Čechách prvním utrakvistou, nelze určitě říci. Na koncilu v Basileji M. Jan z Rokycan dovozoval, že již Matěj z Janova odporučoval přijímání pod obojí způsobou také pro laiky, a jeho odpůrci toho nepopřeli. Jisto jest, že již před Husovým odchodem do Kostnice přijímání pod obojí v praksi uvedl M. Jakoubek ze Stříbra, a Hus tuto novotu schválil. Přijímání pod obojí bylo arci zavedeno na základě biblickém, po příkladu prvních křesťanů. Tato domnělá novota byla tedy ve skutečnosti pouze návratem ku praksi prvotní, demokratické církve. Ale jaké stanovisko vůči ní zaujala úřední církev na Kostnickém sněmu? Otázka přijímání laiků pod obojí odkázána několika učeným doktorům bohosloví a práv, a sněm dne 15. června 1415 vydal své rozhodnutí, které v podstatě znělo takto:

„Že, ačkoli tato svátost původně bývala přijímána pod obojí způsobou, tož přece z rozumných důvodů zaveden byl obyčej, aby laikům podávána byla pouze pod způsobou chleba, což jest postačitelno; že tedy tento obyčej nabyl moci zákona, a zákon ten nemůže býti měněn beze souhlasu církve; činiti tak jest blud, a kdokoli urputně setrvá v bludu, jest kacíř.“

Toto rozhodnutí velmi pěkně charakterizuje církevní sněm, který Husa soudil. Obyčej, který sám Ježíš zavedl, a který i prvotní církev zachovávala, prohlášen tu nejvyšší církevní autoritou přímo za kacířský! Ani Ježíš, ani bible tedy nemá býti věřícímu autoritou, nýbrž církev — to jest, církevní sněm, anebo po případě papež. Otcové církevní i v té zdánlivě nepatrné novotě vycítili nebezpečenství pro svou stavovskou povýšenost.

Plameny zažehnuté svatými otci umlčely Husa a rok později také Jeronyma Pražského. Ale ctihodní otcové zklamali se ve své bláhové naději, že zažehnají české kacířství, zabijou-li jeho vůdce. Celý národ český až na nepatrné výjimky byl už národem Husovým, národem kacířů. Takový národ ovšem byl velikým nebezpečenstvím pro církevní panství v jiných zemích, a proto svatá církev umínila si donutit český národ k poslušnosti, nebo jej vyhubit s povrchu země. Čechům dáno na vybranou totéž, co dříve Husovi: podrobit se, nebo zhynout. V jedenácti letech (1420—1431) patero křižáckých výprav římští papežové hnali proti Čechům; sta tisíce nábožných vrahů ze všech téměř končin Evropy chvátalo pod papežské prapory, aby zdrtili národ, který i pro ně domáhal se vysvobození z duševního otroctví. Byl to obrovský boj malého národa proti katolické Evropě, ale Čechové měli na své straně nejen právo a přesvědčení o spravedlivosti vlastní věci, ale také vědomi, že bojují za své bytí a nebytí, a vynikajíce válečným uměním, odrazili útoky a na sněmu v Basileji donutili církev ke kapitulaci. Teprve dvě stě let později podařilo se církvi udolat Čechy a násilím podrobit je Římu. Od té doby duše česká je roztržena: všechna slavná minulost naše je česká, ne římská, protiřímská, ale národ jest dle jména římský, katolický. Čech, jenž zná dějiny své vlasti, nemůže býti katolíkem, Římanem.