Jan Hus (Král)/VI.

Jan Hus Josef Jiří Král
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Jiří Král
Zdroj:	KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 29–32. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Poměr Husův k anglickému theologovi Wiklifovi dosud bývá nesprávně vykládán a zasluhuje vysvětlení. John Wyclif (asi 1320—1384; také psáno Wycliffe dle anglické vesnice; Wickliffe; a mnohými jinými způsoby) byl anglický theolog, scholastický filosof a politik ve službách aristokratů — Hus byl reformátor, nad stranami, a jeho reformace vedla k demokracii. To jsou veliké rozdíly. Wiklifův vliv v jeho vlasti, z počátku mocný, záhy vymizel, kdežto Hus nadchnul celý národ k odporu proti Římu.

Hlavní zásady Wiklifova učení, jak se jeví v jeho rozpravách De Dominio, byly: hřích zbavuje člověka všeho práva, míti nějaký majetek; všechen majetek měl by býti vlastněn společně; duchovní moc jest úplně odloučena od civilní, občanské, a tudíž překročí-li své meze a přijde do styku se světskými zájmy, podléhá civilní pravomoci; církev by neměla vlastniti žádného majetku; klatba jest bez účinku, není-li oprávněna hříchem toho, proti komu jest namířena, a nikdy by neměl klatbou býti stíhán světský přečin. Wiklif zavrhoval učení o transsubstanciaci — o zázračné přeměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Neuznával nutnosti svátostí ani kněžského prostřednictví mezi věřícím křesťanem a bohem. Církev byla mu společností spravedlivých — bez ohledu na formální zřízení.

Hus našel ve Wiklifových spisech jasně vysloveno mnohé, s čím souhlasil, ale čeho si byl dosud jasně neuvědomil. Proto neváhal citovati z Wiklifa doslovně celé odstavce, ačkoli ve mnohých věcech se s Wiklifem rozcházel, zejména v učení o transsubstanciaci, ve kterém ještě uznával církevní učení ač ne plnou měrou. A jakkoli bibli uznával za neomylný zdroj křesťanské víry, tož přece nezavrhoval tradici tak rozhodně jako Wiklif. Doslovné citáty z jiných spisovatelů byly ve středověku obyčejem — ale někteří moderní spisovatelé, neznajíce středověkých zvyklostí, usuzují, že Hus převzal všechno od Wiklifa, ba že i celé husitské hnutí bylo vlastně Wiklifovské!

Pravda ovšem jest, že česká reformace začala již v dobách, kdy se v Čechách o Wiklifovi nic nevědělo. Jest přirozeno, že latinské traktáty Wiklifovy, které přišly do Čech, kdy už reformační hnutí bylo hodně pokročilo, nemohly býti a nebyly jeho podnětem ani základem. Matěj z Janova byl církevním učitelem Husitů — nikoli Wiklif. Doznal to již Augustus Neander na schůzi Akademie věd v Berlíně 13. srpna 1847, prohlásiv, že „studium spisů Matěje z Janova, přejdeme-li od nich přímo ke spisům Husovým, ukazuje nám, že již tehdy zcela neodvisle od Wiklifa povstal v Čechách odboj proti hierarchii, vyrostlý bezprostředně ze zájmu o náboženství a ze sympatie s náboženskými potřebami a požadavky lidu; odboj, který sice dosud se držel panujícího systému církevního, ale přece již se opíral o zásadu německé reformace, odvolávaje se pouze na Krista a jeho slovo v Písmě.“

Rozdíly mezi Husem a Wiklifem vytknul dr. G. V. Lechler ve spisu „Johann von Wiclif und die Vorgeschichte der Reformation“ (Lipsko, 1873). Roku 1883 však dr. Johann Loserth, profesor historie na německé universitě v Černovicích, katolík, vydal v Praze u Tempského knihu „Hus und Wiclif: zur Genesis der Husitischen Lehre“, ve které se namáhá dokázati, že Hus všechno převzal od Wiklifa, a že husitské hnutí bylo vlastně — Wiklifovské! Jeho spis roku 1884 přeložen byl do angličiny, i jest zajímavo, že londýnský vědecký sborník „Athenaeum“ v čísle ze dne 17. května 1884 v kritickém rozboru Loserthova spisu vyvrací z kořán jeho theorii. Jsou tu podány doklady o středověkých obyčejích a v závěrku se praví:

„Pokud jde o poměr mezi Husem a Wiklifem, známý spis Lechlerův podává důkazy, že Hus rozcházel se s Wiklifem ve věcech nemalé důležitosti. To se již obecně uznává, a také celý Husův soud to potvrzuje. Dr. Loserth arci je toho názoru, že církev neměla se Husem obírati tak dlouho, ježto zatracením Wiklifových spisů zatracen byl také Hus sám. Zdá se, že dr. Loserth nezná své církve s dostatek; ona se vrhla na to, co se jí jevilo důležitým, a kde pozorovala největší nebezpečenství.

Nejslabším bodem knihy páně Loserthovy jest jeho tvrzení, že prý reformační hnutí Husovo a jeho stoupenců bylo veskrze Wiklifovské. Prof.  Loserth nedovede rozeznati theologa a scholastického filosofa od reformátora, což u osvíceného spisovatele katolického jest pochopitelno; ale kdo v reformaci vidí vzácný rozvoj náboženského života evropských národů, ten do jista uzná, že jest něco docela jiného, napsati knihu, a roznítiti celý národ k boji proti Římu, třeba-li, a obětovati vlastní život za své přesvědčeni. Wiklif do jista neměl vlivu na český lid — Hus a jeho čeští předchůdcové působili na český lid; a Husovým předchůdcům, jak dr. Loserth sám přiznává, Wiklif byl neznám. Dr. Loserth měl tedy prozkoumati Husovy české spisy, které jistě měly větší zásluhu o vyvolání husitského hnutí nežli jeho spisy latinské. Vždy bude největší slávou českého národa, že v přirozeném vývoji evropské vzdělanosti byl první, který povstal proti Římu jako jeden muž, a takové národní hnutí nedá se vysvětliti působením učených latinských traktátů.“