Jan Hus (Král)/IV.

Jan Hus Josef Jiří Král
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Jiří Král
Zdroj:	KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 19–21. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Husův názor na náboženství byl vyšší a rozumovější, nežli jsou názory katolických kněží i dnešní doby. Potíral pověry a zázraky — a to u člověka čtrnáctého a patnáctého století mnoho znamená, povážíme-li, že ještě v devatenáctém století „zázračná“ studánka v Lourdech pobláznila skorem celou i vzdělanou Francii, o jiných katolických zemích ani nemluvě. Zkušenost nám ukazuje, že v přírodě panuje příčinnost, že stejné příčiny za stejných okolností mají stejné následky. Poznání této pravidelnosti přírodních zjevů shrnuto jest ve větě, že „příroda jest řízena nezměnitelnými zákony“. Slovem zákon ovšem nemíní se to, co jím rozumíme v občanském životě — je to prostě vyslovení oné pravidelnosti zjevů. Tím ovšem jest řečeno, že zázraky se vůbec nedějí. Jsou nemožny: výměr zázraku obsahuje protimluv. V přírodě jest mnoho věcí nad náš rozum, ale žádná proti našemu rozumu. Není nic „nadpřirozeného“.

Když je člověku zle, tu arci toužívá po nadpřirozené, nadlidské pomoci — a stává se to i lidem vzdělaným, ačkoliv už i lidový rozum pochopil, že bůh pomáhá jen tomu, kdo si pomůže sám. Lidé nedostatečného vzdělání tím snáze dají se zlákati a zmámiti domnělými zázraky. Husovo vystoupení proti pověrám a zázrakům je tedy důležito pro posouzení jeho náboženských názorů. Na jeho radu arcibiskup Zbyněk nedlouho po svém nastolení (1405) dal vyšetřiti několik „zázračných“ míst, kde kněží odírali dobromyslné poutníky. Takových poutnických míst bylo v Čechách několik, ale daleko zázračnější byl kostel ve Wilsnaku nedaleko Wittemberku v Branibořích, kde měli pravou, přirozenou krev Kristovu, která ovšem působila zvláště zázračně. Hus a dva jiní mistři byli arcibiskupem pověřeni, aby ty zázraky vyšetřili, a vyšetřováním se brzy zjistilo, že ty domnělé zázraky jsou vlastně jenom klam a mam. Tak na příklad tvrdilo se o jednom hochu, že mu tam noha byla zázračně zhojena — ukázalo se, že bolák byl horší než dříve. Kněží tvrdili, že dva slepci nabyli tam zraku — ale oba přede třemi komisaři, notářem a jinými svědky přiznali, že sice měli bolavé oči, ale slepí jaktěživi nebyli. Pražský občan Petr z Cách (zatím již zesnulý) byl své doby konal pouť do Wilsnaku a obětoval tam stříbrnou ruku. Jak jeho přátelé a domácí dosvědčili, zázračná krev pranic mu nepomohla, ale Petr chtěl slyšeti, co asi kněží o té ruce řeknou, a zůstal ve Wilsnaku tři dni. Třetího dne kněz v jeho přítomnosti s kazatelny ukazoval shromážděným věřícím stříbrnou ruku pravě: „Dítky mé, slyšte zázrak! Jednomu Pražskému občanu svatá krev vyhojila ruku, a on na důkaz toho obětoval tuto stříbrnou ruku.“ Petr však povstal a ukazuje svou ruku, zvolal: „Kněze, proč lžeš? Podívej se, moje ruka je tak chorá, jako dřív.“ Pro takové a podobné skandály arcibiskup na synodě roku 1406 pod pokutou klatby zapověděl další pouti do Wilsnaku a zakročil i proti podobným místům v Čechách. Hus sepsal o zázracích latinskou rozpravu, ve které výslovně popřel, že by někde měli krev Kristovu, vousy Kristovy, mléko Panny Marie, nebo jiné podobné ostatky, a varoval věřící, aby jen tak zhola zázrakům nevěřili. „Podobným způsobem“, píše Palacký, „zjednáno jest i to, že v Čechách nepovstala také místa zázračná.“ Jinými slovy: Hus zachránil Čechy od veliké ostudy a věřící od odírání.