Patery knihy plodů básnických/Jan Hannibalec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Jan Hannibalec
Autor: Antonín Štrauch
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 175 – 176.
Licence: PD old 70

»Ajta, jak se líbí hosti ctnému
tito moji poddaní?«
Dvorně tato slova dí
Rudolf král poslanci tureckému.
Ten než králi odvětí,
lví dvůr zrakem přeletí.

V pevných klecech zří tu za mřížemi
mnohou šelmu divokou,
kterou pro zábavu svou
král dal přivést z dálných, cizích zemí;
ale lvů z nich trojice
poutá oko nejvíce.

Překvapen si Turčín hladí bradu:
»Královský to zvěřinec,
tak že mní se našinec
doma býti v slavném Cařihradu
před podobným výjevem,«
praví s pyšným úsměvem.

»Hrdinové naši, slavní v boji,
o zvůli vždy žádají,
aby s dravci v turnaji
osvědčiti směli sílu svoji;
pro ně nemalá to čest.
Zde-li tentýž způsob jest?«

Rudolf na to váhá s odpovědí.
Stáhnuv hrdě obočí,
k pánům svým se otočí,
pronikavým zrakem na ně hledí.
Nikdo, ač mu rozumí,
odpovědět neumí.

Uražen a zahanbený cele
hledí k zemi každý pán.
Aj, tu Hannibalec Jan
z kruhu jich vystoupí vážně, směle.
Ukloniv se královi,
s rozmyslem jej osloví:

»Slavný králi můj, ač nikdo z Čechů
síly svoje neměří
nerozumnou se zvěří,
přece však, že k haně, ku posměchu
nerad příčinu by dal,
dovol, abych dokázal.«

Přívětivě král mu hlavou kyne:
»Jak si žádáš, tak se staň!«
»»Jakou, pane, dáš mi zbraň?
Ktery dravec, velíš, ať ti zhyne?««
»To nám, reku, sám vyjev!«
»»Nuž, ať dýkou zhyne lev!««

Na ta slova lehkým, jistým krokem
jako k tanci plesnému
kráčí k boji děsnému;
a již hledí na lva pevným okem,
který, jak by žertvu čil,
divě vstříc mu vyskočil.

Na soka sok hledí beze strachu,
mihne dýka — dlouhý skok —
ha! i lev i jeho sok
na zemi již leží v krvi, v prachu.
Lev, ten k smrti krvácel —
rytíř vskočil zdráv a cel.

Král a za ním celý dvůr mu tleská.
»Vidí, tuším, sám ctný host,«
Rudolf dí, »že hrdinnost
zdobí také silná paže česká!«
A co Turek v Praze byl,
nikdy víc se nechlubil.

(V Mikovcově Lumíru r. 1854.)