Jan Cimbura/Třetí část/V

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 356 – 374.
Licence: PD old 70

Plnému, zralému lusku podobala se po návštěvě u knížete hlava Cimburova. Plno nových, plodných myšlenek v ní stále rostlo, hýbalo se, s Cimburou žilo. Kudy chodil, myslil na knížecí řeči a plány, na to, co mu o hospodářství, o semenech a plemenech, o šetření časem a půdou, o strojích povídal. Ale ani knížeti nevykouřily se hned z hlavy námitky sedlákovy. Také o nich rozjímal a přemýšlel a v mnohém mu za pravdu dával. „Je to tak, jak pověděl,“ přiznával se, „málo českého mám na panství. — I já i moje rodina mluvíme tvrdou češtinou, ale zato plynně německy i francouzsky, nedbáme o to, co je českého, jen pro cizí hoříme. Co o chudině řekl, co o rybnících mluvil — mnoho pravdy má.“

A tak oba byli sebou navzájem spokojeni, vzájemná upomínka mile je hřála. — Časem, ovšem, bledla, nové starosti stěhovaly se do hlav, vytlačovaly a dusily, co dřív v nich kvetlo a zrálo. Zlá zima minula, a sotvaže sníh sešel, chápali se sedláci práce. Jarní síje nečeká. Ovsy, hrachy i ječmeny musí do země. Pozdě slavili jsme velikonoce, a proto i pozdě lovily se rybníky vejtažné, potěrné i kaprové. Cimbura vždy sledoval s velkým zájmem lov a radoval se, když zátahy se dařily, když vylovili třeba sto i více centů ryb, nejvíce kaprů, hladkých i šupinatých. Ale i candát, bělice, tu a tam úhoř, okoun, lín, cejn a mník třepali se v síti, nevodu anebo vrši, podle toho, čím loviti porybný rozkázal. Ale hlavně na štiku těšili se Putimáci. — O „putimské štice“, proslavené rybě, vědělo se po celém širém okolí. Na sáh dlouhá byla a v ocasní ploutvi měla vypálený letopočet 1848. Ten rok ji po prvé vytáhli a Bůh ví, jak už starou. Při každém lovu po ní pásli, na břeh ji vyhodili, obec si ji prohlédla, změřila a zase znovu do vody hodila. — Po rybách přišly na řadu ovce. — Obahnily se a matky bahnice i skopci k jarní stříži se chystali. Ovčín se vyveze pod zelí, vystele se čerstvou slámou, ovce vyplaví a vyperou dvakrát po sobě a pak rouno se jim vezme.

O tom přemýšlí Cimbura, sedě za nedělního odpoledne před chalupou. — Vyšel si po obědě na boží slunečko. Vylákal ho teplý jarní den. Dýmečku drží v levičce a pravicí vytahuje měchuřinku, zle ohmatanou, odřenou a popraskanou.

„Však už prásko ve chlívku zraje,“ myslí si Cimbura a vzpomíná na podsvinče určené na zabijačku. Měchýř z krmníka náleží hospodáři. — Nadme jej, pověsí pozorně nad kamna k vysušení a pak pečlivě vymne. Marjánka tkaničkou jej ovroubí a hospodář má skrývačku na tabák po celý rok.

Nacpal dýmku, zapálil a nádvořím i návsí se rozhlédl. Jabloň hubička, soudek i řehtáč, hruška ovesnička, děkanka, čáslavka i raná jakubka, které sám vysázel, jsou poseté pupenci.

Na první pohled poznává, že to nejsou jen listové pupence, ale květové puky, okrouhlé, nabouchané, květ i plod v zárodku chovající. „Hle, jak míza hrne se do letorostů,“ — myslí si spokojeně Cimbura.

Se stromu na strom přeskakují myšlenky jeho a navštívily i stromy knížecí. Nezapomněl kníže pán! Ovršený vůz jich v pozdním podzimu poslal, zahradník ukázal, jak je sázet, ujaly se všecky a podél polní cesty již raší.

„Ale na Martina zapomněl,“ v duchu běduje si Cimbura a duše se mu svírá úzkostí. „Je-li pak ještě mezi živými? Padl v boji? Skosila ho smrt v nemocnici? — Živ sotva bude, protože nedává známky života — nepíše. Povídá se, že se pluky z Bosny vrátí a vystřídány budou jinými. Zdrávi povídali! I jemnostpán a pan učitel věří tomu a nedávno to z novin předčítali, ale já nevěřím,“ — rozumuje sám v sobě Cimbura...

Kde se vzal, tu se vzal, stojí náhle před Cimburou voják. Než se sedlák vzpamatoval, už ruce líbá, objímá a „tatínku, tatínku!“ volá.

„Martine, dítě mé, jsi to ty, anebo mne smysly šálí?“

„Já, já, tatínku! Včera nás dráha přivezla z Bosny do Písku nazpět a na týden mě dali dovolenou.“

„A já na tebe myslím jako na mrtvého.“

„Rok za dva se nám počítá — na podzim budu mít vyslouženo.“

„Ženo, dcero, Marjánko, Marianno, hleďte, jakého hosta vedu,“ křičí Cimbura ve dveřích.

Nezná se k synovi matka, k bratrovi sestra. — Zmužněl Martin, zesílel, osmahlý v obličeji jako cikán, vous kryje mu ret a vlasy zhoustly a zčernaly, — ale jak „maminko“ promluvil, poznala ho matka, poznává i sestra. Radosti konce není.

„Běžte pro Jana k Piksům, pro Francka k Srnkům, pro Verunku k Štěrbům,“ poroučí Cimbura, „všichni po požehnání ať se u nás sejdou a my dva do kostelíčka půjdem poděkovat Bohu.“

V putimském kostelíčku při požehnám klečí Cimbura se synem Martinem. — Cimburka doma otáčí se kolem rozpálené plotny, Marianna s velikým džbánem běží už po druhé k Srnkům do hospody.

Martin se stal hrdinou dne. — Přicházejí po kostele k Cimburovům sousedé, otcové i matky synů, kteří vojákují a s Martinem byli odvedeni k dragounům, dělostřelcům a k jiným branžím. — Martin má sólo. Cimburův voják vypravuje, jak nic tam dole neplatila jízda ani kanonýři, protože to nebyla vojna v širém poli, ale vojna partisánská, s neviditelným, dobře skrytým, země znalým nepřítelem. „Na dvě stě důstojníků a víc než pět tisíc vojáků tam zůstalo, nouzi o vodu, o chleba, o všecko jsme měli a my — pěchota — vršek po vršku, ves po vsi dobývati musili,“ líčí Martin, — Popisuje boje u Žepče, Banjaluky, Vysoké a Sarajeva. Vypravuje o stanném právu, náhlých soudech vojenských, o tureckém vojsku, Turcích, Turkyních, o jejich zbraních, domech a chrámech.

Týden vypravuje, až zase dovolená končí a Martin se musí vrátit do kasáren. Jede s veselou, s veselou se s ním jeho domácí loučí, neboť vědí, že se na podzim vrátí, doslouží...

Jen otec se s ním jaksi těžce rozchází a nerad ho propouští.

„Už, už abys přijel a práce se ujal,“ tesklivě naříká a syn Martin i matka Marjánka i dcera Marianna překvapeně pohleděli na otce. — A jaký div! Jak tu seděl na lavici u stolu před Martinem, všem se jim zdál pojednou starým. Jako by světlo jim rázem vzešlo a osvětlilo sedláka Cimburu, všimli si, že jeho tvář zvráskovatěla, jeho hlava zbělela a jeho ramena se ohnula, čehož nikdy před tím nepozorovali.

Martin se sestrou jako hodné děti obracejí hlavy k matce, co ona té změně říká. A aj! Jaká změna stala se v té chvíli s matkou. Stojí u sedícího otce, žilnaté ruce její jsou sepjaté, kůže na čele zvarhaněla a vlasy pod šátkem, čelo úzkým proužkem vroubící, jsou sice pěkně uhlazené a na dvě strany rozčísnuté, ale jakoby byly poprášené moukou.

„Maminko, máte vlasy pomoučené,“ — povídá Marianna, vztahujíc ruce k matčinu čelu.

„Opraš mi je, dceruško,“ odpovídá matka a sklání k dceři pěknou hlavu.

„Ach, maminko zlatá, to není mouka, ale šediny,“ naříká dcera, líbajíc matčiny vlasy.

„Tatínku zlatý, proč to?“ ptá se Martin, „sedíte naprázdno a prohýbáte se, jako by sté břemeno nesli.“

„Nesu břemeno sedmdesáti let, to jest to všecko, co mne v těch tělech dobrého i zlého potkalo. Je to tak těžké břímě, že když se brva k němu přidá, přiváží už a cítím její tíhu. — Tělo skořápka, stárne a chátrá, plesnivím, chlapče můj. Když se do vody ráno podívám, hlava starce hledí z vody na mne, i vidím, že uletěly časy, kdy jsem si česal a hladil tmavé vlasy. Šediny — hrobové květiny. Jsem jako strom. Rostl a kvetl jsem, silný jsem byl i plodný, hynout počínám. — Proto toužím po tvé podpoře, po tvých rukách, po tvé hlavě i po tvém srdci, abych několik let ještě s tebou žil, v dobrém tě utvrdil, ve všem poučil a zdokonalil, abys jménu mému ke cti žil, neboť jsi kost z mé kosti a krev z mé krve.“

Smuten odešel Martin, na otce stále myslil a otec na něho. Radoval se ze syna svého, neboť poznal, že se na vojně nezkazil, zdraví nepozbyl, ale jemu, otci — svým tělem i duchem podoben že bude.

„Kéž už by jen přišel, toužíval skrytě a dočkal se. — S Martinem nyní hospodařil, vedl ho, radil, káral i napomínal a Martin jako malé pachole povolně poslouchal, s otcem mluvil „tatínku sem — tatínku tam“ — od práce hrubé ho vzdaloval, šetřil a sám podle potřeby za dva pracoval. Marianna si hleděla matky, kolem ní se točila a modré s nebe, kdyby možno, by jí snesla, do ohně pro ni by skočila.

Tak se jim pěkně žilo, že Cimbura pustil z hlavy svoji zamilovanou myšlenku: „Jakmile se mi chlapec z vojny vrátí — ženit se musí a půjdu na výměnek.“

„Jsme jako na výměnku,“ smávala se Cimburka, „naší mladí hospodaří.“

„Važte si toho,“ záviděli jim lidé, „dokud to tak jde. Ožení-li se Martin, cizí krev vám přivede do stavení, kdo ví, hodí-li se k vaší.“

A tak léta plynou... Dobré i zlé nesou ve svém klínu a sypou lidem na cestu hned růže, hned trní. Tvářnost milé vesničky putimské se mění. — Jako zralé hrušky se stromu žití do hrobu padají soused po sousedu. Umřel veliký Černoch, stařec skoro stoletý, zápasem s medvědem proslavený, na hřbitov ze statku odstěhoval se malý Žežulka, ten co smelek na krku nesl, k sv. Vavřinci odnesli Keclíka a nová generace nenápadně, nepozorovaně ujímá se vlády. Stýská se Cimburovi po starých a k mladým srdce přilnouti už nemůže, nerozumí jim a oni nerozumějí jemu.

V rodinném životě střídá se štěstí s neštěstím. Verunku nejvíc pronásleduje a Cimbura s ní cítí. Fůra dříví ji přejela a jen jako by zázrakem vyvázla. Uzdravila se a neštovice poslal na ni Bůh, už plakali pro ni u Cimburů i Štěrbů, zaopatřena a na cestu do věčnosti připravena — ale neodešla. Div divoucí se stal, ze všeho se vybrala. Její muž stal se v ty doby po Kopeckém kostelním zpěvákem, vůdcem poutníků, i růženec v kostele s lidmi se modlívá, za člověka zbožného a hospodáře rozšafného platí v celém okolí.

Po cestě trnité i květinové kráčejí také u Piksů a Srnku. Zvláště Jan si zamiloval stromy a byliny všecky, opatřil si herbář a jako profesor všemu v přírodě rozumí. Dětí přibývá. Už má Jan dva syny a dvě dcery, kolik dětí je i u Štěrbů a Srnků, „dědečku, dědečku!“ volají na Cimburu, ručky po něm vztahujíce.

Běží život; lidé platí mu svou krvavou daň, berouce od něho dny i roky věku. Tiše, neslyšně utíká v jihočeských vískách a jen někdy zřídka rozproudí se a rozleje jako Blanice, když ledy jdou nebo o povodni...

Putim je zvláštní vesnice. Má něco, co nemá mnohé město. Dvě železné dráhy už běží těsně kolem ní a letos roku 1884 od jara vyměřují a stavějí kolem Putimě dráhu třetí, transversálku... Ražice, Putim a Protivín jsou konečné body velkého trojúhelníka, jejž tvoří tři páry železných kolejnic. Kolem stavby mostu přes Blanici hemžili se zas Taliáni nebo „Tataři“, jak lid říkal vlašským dělníkům, s nimiž těžce smluviti se mohli, přišli zas „trhani“, navzájem se titulující slovem „bratránku“, kámen a stavební potřeby zase čile se vozily; ale přede všemi přistěhoval se do Putimě — Salomon Steiner. Neslýchaná u nás toho času novota: Žid na ves!

U mostu, proti Roučkovic mlýnu, najal si celý domek. Z jednoho okna dal vylámat dveře a z velké světnice stal se zbožím nabitý krám a ku podivu, žádný z partafírů při stavbě dráhy nevystavěl a neotevřel kantýny, jak tomu jindy bylo. — Dřív ještě, než „bratránci“ po prvé motykou země se dotkli, už všem po silnici spěchajícím píchala do očí veliká tabule, která červeným písmem z bílé půdy hlásala, že „Salomon Steiner prodává zboží koloniální, střižné i galanterní.“ Drobnější nápisy oznamovaly, že tu „c. k. prodej tabáku“, „prodej školních knih“, „prodej kořalky“ i „hracích karet“.

Ven se otevírající, dvojkřídlové, oplechované dveře jako by rozpínaly náruč na kolemjdoucí ruce po nich vztahovalo i okno opatřené dvíojdílnou, otevřenou okenicí. Na jedné smála se švarná markytánka v krátkých sukénkách se skleničkou červeného rumu v ruce — přes vyklenutá prsa visel jí na modré stuze soudeček s nápisem „likéry“. — Na druhém dílu na zkřížených nohách seděl vousatý Turek v turbanu a špičatých sandálech, kouře z ohromného čibuku. V okně za sklem táhly se tři police. V nejhořejší přihrádce stála řada ozdobných, pestrými obrázky polepených lahviček, ve kterých na mdlém dosud jarním slunci jako živý oheň hořely různobarevné, sladké kořaličky, rosolky zdravotní a žaludeční kapky. V prostřední, v čistých, baňatých sklenicích se širokými hrdly třpytila se káva pražená i zelená, pruhované bonbony i kyselé okurky a v nejspodnější pak celé štůčky kartounů, sukna a plátýnka a přes ně pěkně složené hedvábné šátky, pentle a zástěrky, kabátky, šály, punčochy i rukavičky. Duhovými barvami zářily a ženské srdce v těle se po nich třáslo, jaksi jich při pohledu na ně silně žádalo. Co proti tomu jejich selské samotkané příze, šerky, plátna, moldouny, mezulánky a kanafasy? Co proti tomu hrubé mužské ovčí kožichy a „zvířecí“ nohavice z ovcí nebo kozlů? K výkladu zboží slouží i dveře. U nich stojí především svazek rákosových bičišťat s krásnými žlutými hřebíky pobitými rukovítky, při nich visí pramen řeménkových bičů s pestrými, červenobílými třapečky u návěsky, sud slanečků tu páchne.

Ani dveře na všecko nestačí. Zdi kolem dveří pobil Salomon Steiner hřebíky a skobičkami, po nich rozvěsil rýče, motyky, špičáky, lopaty, kosy, sekery, a na každý kus křídou napsal cenu nepatrnou, až směšně malou proti té, kterou žádal kovář za sekeru anebo rohatinu. Ale vlastní sklad zboží se nalézal uvnitř. — Na podlaze stály plné pytle jemné „dortové“ mouky, švestek a rýže, veliká váha decimálka se houpala, železné obruče na kola, hrnce litinové, plechové i hliněné, čpěl tu petrolej, kořalky i sirky, se stropu visely lampy, svíčky, řetězy, provazy, dýmky a školní tašky a při stěnách v nových regálech odpočívalo zboží vší chuti. „Všecko, co srdce ráčí a nač si kdo pomyslí, u mne je na prodej,“ usmíval se líbezně za pultem malý pan Salomon a s ním v krámku otáčely se i dvě ženské, jedna starší a ošklivá. Pod podivným nosem černalo se jí chmýří jako chlapu a za chůze kolébala se jako kachna. Ale vedle ní byla tam i dívka kupečkovi i kupcové nepodobná, s chůzí páví, tváří pěknou jako obrázek a ve všem ostatním tuze podobná markytánce venku na okenici namalované.

Nezvyklá novota dráždila všechny Putimáky. Očkem po krámku pošilhávali, před výkladem postávali, zboží pozorně prohlíželi, ale přes práh nohou dosud nevkročili, ani když mezi dveře vyšel Salomon a s čepičkou v ruce zval: „Má úcta, pantáto, má úcta, panímámo, pojďte dál, můj krám si prohlédněte, za troník zboží koupit nemusíte, zadarmo vám kalíšek likéru pro zahřátí naliju, zadarmo kornoutek cukroví pro dětičky domů přidám.“ Marné lákání, marné sliby. Putimáci jsou „hlavatí“, chodí dál do krámku k Hálům a Žižkům, dál do hospody „Na starou“ a „novou“. Děti jsou děti, těm nelze rozumu dát. Obléhají někdy krámek a tu vychází paní Steinerová, s tváří nejlíbeznějším úsměvem okrášlenou.

„Čípak je ten hezký chlapeček?“ — ptá se mazlivě a drží cukrovou tyčinku mezi prsty. Jako když do vrabců střelí, rozlétnou se dětí a teprve až zase zmizí kupcová v krámku, slézají se znovu.

Ani dospělá chasa zvědavosti neodolá. Nože kapesní, dýmky, sáčky na tabák i peníze prohlížejí v neděli hoši, prstýnky, špendlíky a náušnice vábí k sobě zraky dívek. A tu nevychází ani pan Salomon, ani „Frau Steiner“, ale ze dveří vychází „slečinka“. Vychází v červeném jako krev a přiléhavém jakoby na tělo ulitém, tenounkém živůtku, v bílé zástěrce, pod krátkou sukénkou vykukují v červené punčošky a černé střevíčky obuté nožky, červená mašle třese se nad bílým čelem jako motýl na černých, uměle načesaných vlasech. Usměje se a rozpuklými rty zableskne se řada drobných, dravcích zoubků. Podívá se a blesk vyšlehne z černých žhavých očí a kterého z hochů zasáhne, ten jako uhranutý se zachvěje; jako žárem polit se až po uši zardí, jako k zemi přikován s očima sklopenýma stojí a jakoby na rukách i nohách spoután byl, sám sobě připadá.

„Pojdte dál,“ usmívá se a šveholí slečinka, „nebojte se a pojďte, uvidíte, jak lacino koupíte, jak spokojeni budete, jak vám u nás dobře bude.“

„A nač bychom chodili,“ ozval se první Cimburů Martin, silák po tátovi, „nám se vedlo před vámi dobře a bude i bez vás,“ na patě se otáčí a všichni za ním odcházejí.

„Fuj, ta má oči,“ uplivují chlapci.

„Fuj, ta má šaty,“ uplivují dívky.

„Fuj, ti sprosťáci,“ uplivuje si v krámku slečinka, ale opatrně a tiše, aby ji nikdo neslyšel.

Nezdar pana Salomona neodstrašuje. „Mlčte a mějte strpení,“ napomíná své pomocnice, „jen až přijdou páni partafíři, poleze k nám ta pakáž selská, hloupá, a my je ožralé a do hola oškubané budeme vyhazovat.“

Přišli páni inženýři, páni partafíři, přišli i „trhani“ a stavba počala. Páni inženýři měli za krámkem svůj extra pokojíček, „vinárna“ bylo na dveřích jeho napsáno. Červené vínko jim nosila červená slečinka. V krámku seděli páni partafíři, likéry popíjeli, rybičky v oleji přikusovali, ty obsluhovala paní Steinerová, na dvoře pod dvěma kaštany seděli za hrubým, z prken sbitým stolem na dlouhých, podložených prknech dělníci a kupeček přímo ze soudku čepoval jim šedou kalnou kořaličku. Až z Písku páni oficíři počali sem jezdit, počali se sem trousit železniční úředníci ze stanic a Putimákům vzešlo světlo.

„Sodoma, učiněná Sodoma je tam,“ usoudil chalupník Štěrba.

Slovo se ujalo a jinak než „v Sodomě“ u kupečka se neříkalo.

Ten tam odletěl milý klid letních večerů. Do tiché noci hřmotí italský, veselý zpěv, německé klení, české hádky, křik vášnivých hlasů, zoufalé volání o pomoc člověka bodnutého, rány rukou i násadou; ale vesnice si toho nevšímá, zevšiednělo jí to. Pouze to všecky mrzí, že partafíři každou sobotu vyplácejí v krámku a že i sedláci tam pro peníze musejí chodit. Stojí při výplatě za pultem Salomon, uklání se a usmívá: „Tolik krásných peněz bere pán a nic nedá utržit? Mám tuze krásný zbytek na kabát, anebo ať udělá radost paničce a koupí jí tenhle šátek“ umí mluvit úlisně a vlídně, a jakmile si sedlák látku prohlížet počne, už je ztracen. Neví ani jak a kalíšek puňčoviny stojí před ním, neví ani jak, už jej vypil, neví ani jak, už má látku zabalenu v kapse, už sedí mezi partafíry, už i z karet list si bere a hraje.

Ale na stráži stojí ženy... Když dvakrát, třikrát stalo se to muži, mlčely, ale když po čtvrté šel si Hlodálek pro výplatu, zastoupila mu cestu žena. „Nezahodím tě a nezahanbím před lidmi, abych pro tebe do ‚Sodomy‘ šla. Jdi si, utrať zas výdělek, v té chvíli, kdy se předními vraty přitlučeš domů opilý, já zadními vraty i s dětmi odejdu k rodičům. Brala jsem si střídmého a hodného člověka, tomu jsem přisahala věrnost, lásku i poslušnost, ale ne opilci. Ty chceš být Kláskem, ale já nejsem Klásková, mám děti a půl statku patří mně — vzpamatuj se a zastav, dokud je čas.“

Sklopil hlavu Hlodálek, šel a div že Salomona do tváře neudeřil, když ho zdržovat počal. — Ve čtvrt hodince se vrátil a na groš ženě peníze na stůl vysázel. Andělově strážní tyhle putimské ženy! Docílily toho, že dva světy, žijí tu vedle sebe, stýkajíce se, jen když je nutno, ale nezesměšňujíce se navzájem. Sousedé vážní jako aristokraté zůstávají věrni hospodám, ke kterým poutá síla zvyku i příbuzenských svazků, bdí nad syny a dcerami, bdí i nad svou čeledí. Všecko „cizí“ hrne se do „Sodomy“, ve které zavedena novinka: prodej lahvového piva z knížecího pivovaru. Všecko „domácí“ „Sodomě“ se uhýbá a štítí se jí.

Dva světy, pravíme, žijí vedle sebe už po čtvrt roku a nemíchají se; ale co není, snadno se může stát..

Nadešla putimská pouť svatovavřinecká.

„Aj, ty svatý Vavřinečku,
stojíš na pěkném vršečku!
vycházejí panny z tebe,
jako andělově z nebe.“

Vyšly z něho po nešporách nejen panny, vyšli i mládenci a zaměřili k Srnkům. Loni byla poutní muzika „na nové“, proto letos povolil ji starosta „na staré“. Za mládeží pospíšili i staří. I Cimbura po dávném zvyku vede sem svoje hosty semické i hradišťské.

„Tatínku, sem, k nám,“ kývají a volají na něho Jan se Štěrbou, usmívá se na něho Verunka i Rozárka, místo jemu i jeho hostům zjednává pan otec Rouček, Frantík židle sem nese přes hlavy tančících.

Usedl Cimbura a kouřem se rozhlédl. Jeho oči hledají Martínka a poznávají ho, ramenáče, hned mezi všemi.

Roztáčí Hamákovic Marjánku. Také starý Hamák hledí na tancující párek a sleduje jej, jak se míhá, vynořuje a zase ztrácí v kole. Když se pohledu nasytil, upřel oči na Cimburu a v té chvíli jako by si řekly, i zraky Cimburovy padly na Hamáka, na cestě ty dva pohledy jako by se potkaly a políbily a oba otcové se usmáli.

Jako by se nic nestalo, otáčí Cimbura znova hlavu k tancujícím. Hledá ted Mariannu. Nemusí ji hledat, statná, stepilá její postava píchá sama do očí. Kdo ji to drží v náručí? Kdo se jí to tak upřeně do očí dívá, že nic jiného nevidí a neslyší?

„Toho vy, strejce, neznáte?“ diví se Keclík. „Můj host, mladý Kotrch ze Stříteže.“

„Neznám Kotrcha a o Stříteži nevím, ač jsem slyšel, že je to vesnice v Polesí, někde u Volyně, a že Střítežákům říkají „rajcháci“. Starého Boubala znám dobře. Má pěkné koně, těžké Netoličáky.“

„Jakpak byste Kotrchy neznal,“ směje se mu Jan. „Martin přece vypravuje, že v Bosně s ním u jedné setniny sloužil, je tuhle s Keclíky v přízni, matky si tykají, k vůli Martinovi na koni sem až ze Stříteže na pouť přijel. Měl jste vidět, jak se zaradovali, když se před hodinou opět po čase sešli a poznali.“

„Tak, tak,“ kývá hlavou Cimbura, jako by se rozpomínal, ale jeho oči mlčí, nesmějou se, nezáří. Sešeřilo se, je třeba svíčky rozsvítit.

Vtom ozval se hluk, smích a zpěv na návsi; takový, že přehlušil hudbu, blíží se, roste, už otevřenými dveřmi dovnitř hospody se valí. Francek rychle dřevěné svícny staví na stůl, aby si na nové hosty posvítili.

To druhý svět ze „Sodomy“ přichází si zatancovat o poutní muzice „na starou“. Jdou partafíři, „červenou slečnu“ veprostřed si vedou, jdou za nimi i „bratránci“. A koho ti si vedou? I to je Venoušek! — Pamatujete si ještě na slouhovic hrbatého Venouška? Chodíval s matkou jako dítě zvát sousedy „do obce“, krejčím se pak vyučil, zestárnul, ale nevyrostl a teď už řadu let šije u mistra Lososa v Písku. Často přichází do Putimě a o pouti i posvícení a v zimě třeba čtrnáct dní tu „pracuje“. Sedí na peci u Keclíků nebo u Cimburů, známým šaty spravuje a prošívá, i do nových pro děti se pustí a při šití velkým i malým pohádky i noviny vypravuje. Putimští mají rádi hrbáčka, ale dnes ho nepoznávají.

Mezi trhany se octl a jako maškaru ho oblékli. Vous pod nosem má uhlem namalovaný, na staré hlavě papírovou čepici, v ústech cikáru — taliánku, kabát na ruby a jako ženich u kabátu rozmarýnu s fábory.

„Zahrajte teď Venouškovi,“ poroučí drze cizí svět — pouští krejčíka a volají naň: „Venoušku, ženichu, vyber si nevěstu,“ ten blbě se směje, nesrozumitelně blekotá, nožičky se mu pletou. Ano, je opilý.

„Opili ho!“ vykřikl rozhněvaně Cimbura za stolem a vstal.

„Nestydové, mrzáka opili.“

„Urazit nás chtějí, potupit.“

Jak by uťal, přestala hudba.

„Hrajte!“ poroučí cizí svět.

„Ani nepísknete!“ poroučí domácí svět.

„My jsme páni,“ volá cizí svět a vytahuje peníze.

„Trhani jste!“ vykřikl hlas, příkrý, rozvášněný hlas.

Padlo zlé slovo — nelaskavé, nekřesťanské, které i Cimburu bodlo a zamrzelo. — Jak nemělo bodnout cizí svět? Jako kámen udeřilo to slovo a roztříštilo hradbu, jež světy dělila, smísí se a setkají, Pane Bože, bude zle!

S křikem z kola ke zdi jako ustrašené holubice z náručí tanečníků prchají dívky, ke stolům do kouta, k židlím a sklenicím stavějí se hoši, u dveří a kolem kruchty s muzikanty stojí partafíři, stojí i Vlaši, a jako divoký mák mezi nimi hoří a plane ‚červená slečna‘. Kolo se vyprázdnilo, zde v něm srazí se teď mraky, odbude se zápas.

Hrbatý Venoušek ve své maškaře sám a sám se potácí mezi rozhněvanými stranami. Divokým smíchem zasmáli se jedni, jako by jim jedu do žil nalil, zbrunátněli druzí.

„Odejděte v míru, pokoji a lásce“ — volá Cimbura mohutným, hrudným hlasem a jak volá, strop se třese. Všechno tichne a poslouchá.

„Neodejdeme, jsme tu ve veřejném hostinci,“ odpovídá vzdorně partafír.

„Nepřišli jste v dobrém, urazili jste nás, povídám po druhé, odejděte, dokud je čas. — Venoušku, pojď mezi nás.“ Na čele Cimburově už vystoupila zase rudá jizva, žíly jako brky nalily se mu na krku a skráních.

„Ať jde, kdo má chuť,“ ozvalo se naproti, nad hlavami Vlachů bleskly se nože, ale současně udeřil už prudký Kotrch střítežský židlí o zem, jako když je utne, urazil nohy, tvrdé, dubové, pěkně soustruhované a poděloval jimi chasu.

„Schovejte nůž,“ — zabouřil znova Cimbura, „nůž je nástroj, ale ne zbraň. Nožem chléb krájej, strom očkuj, zvíře zabij; ale na člověka ho nezvedej, holýma rukama, chcete-li, popadneme se v křížku.“

Nůž zablýskl — zafičel Cimburovi kolem jeho šedin a zarazil se do zdi.

„Vrahové,“ vykřikl Cimbura, chtěje vrhnout se kupředu.

„Tatínku, nechte nás,“ ku podivu klidně řekl mu Jan a Cimbura viděl syna Martina, jak skočil první jako lev, s ním Kotrch a Jan, sedlák Černoch, Kloudové, Štěrba a Francka jen zaslechl zavolat; „Chraňte světlo, abychom viděli!“

„Vida, to mne nenapadlo,“ povídá Cimbura, sahaje po svícnech. Pozdvihl je nad hlavou a svítil.

Viděl, jak zmizeli partafíři s ‚červenou slečnou‘ a místo nich jako chrti vyřítili se Vlaši a postavili se na odpor. Rány padaly, ale nikdo jako by necítil, krev stříkala, ale jen dívky zakrývaly si oči. Dravec probudil se v klidných selských lidech a umlčel člověka. Rozvášněným zvířetem stal se každý, i ženy kurážně vyskakovaly na lavice, oči jim hořely a „nedejte se“, volaly. Zápasili ztuha, ale krátce. Sraženi do kouta u dveří, prchali ‚bratránci‘ jeden po druhém, jen čtyři poslední zadrželi hoši. A když počali Vlachové bombardovati hospodu kamením, postavili do každého okna jednoho, spoutali mu ruce řemenem, a aby neutekl, přivázali ho k rámu a tančili zpiti vítězstvím až do rána a teprve pak cítili rány a starali se o ně...

Tak skončila známá ‚krvavá pouť‘ putimská, známá i posledním siláckým činem Cimburovým, neboť stalo se, jak Cimbura při rvačce svítil, jak následoval a živě v duchu se jí zúčastnil, oba duté, na dvě stopy dlouhé dřevěné svícny jako papír nevědomky rozmáčkl. Když pak je chtěl na stůl postavit, zakývaly se oba a na kusy se rozpadly.

Ale bez užitku ta pouť nebyla.

Do roka stěhovala se Marianna do Stříteže ke Kotrchům a do dvou let Martin přivedl si domů za ni Hamákovic Marjánku. „Tak abys byl s ní spokojen, jako já se svou Marjánkou,“ přál Cimbura upřímně synu a odešel na výměnek.

„A ještě něco ta pouť Putimských vynesla,“ kdykoli se o ní v okolí mluvilo, podotýkali lidé.

„A co?“

„Zbavili se ‚Sodomy‘“.

Skutečně. Rvačka u Srnků byla jaksi poslední veřejné vystoupení ‚bratránků‘, vystoupení na rozloučení s Putimí. — Kousek dráhy i s mostem mezi putimskou a ražickou stanicí byl postaven, dráha dál až do Horažďovic běžela po kolejích dráhy Františka Josefa a tam se teprve odloučila k Sušici, Klatovům a Domažlicům. Tam do těch končin odstěhovali se partafíři se svou družinou a po nich zbyl jedině kupecký krám pana Salomona Steinera.

Nic nebylo mu platno, že propustil ze svých služeb ‚červenou slečnu‘ — nic nepomohlo, že v krámku pověsil si domácí požehnání a po celý den svítil pod ním olejovou lampičkou, důvěry Putimáků si nezískal.

Nikdo proti němu nemluvil, nikdo mu nenadával, nic zlého nečinil, ale nikdo také k němu nešel.

Šel tedy on k nim. Chodil mezi sousedy v neděli odpoledne posedět a pohovořit. Klidně ho poslechli, ničím — ani slovíčkem ho neurazili, ale do krámu k němu ani nepáchli.

„Proč se mne štítíte?“ nevydržel to Salomon, aby se jich jednou přímo neoptal.

„Neštítíme se vás, sedíme přece s vámi a vy mezi námi.

„Proč tedy ode mne nekupujete? Máte strach, že mám zboží otrávené?“

„Protože nejste náš člověk ani krví, ani jazykem, ani vírou.“

„Máme své dva kupce, proč nepřát zisku jim a nosit jej vám?“

Chytrý Salomon poznal, že mu zde pšenice nepokvete, že ženské nemohou zapomenout na ‚slečinku‘ a že žárlivě střeží své muže i před — kořalkou. Zavřel krámek a odstěhoval se kamsi ke Klatovům. Putimští sedláci zdarma ho odstěhovali na ražické nádraží, ženské udělaly za ním tři kříže a nový farář putimský (neboť Hynek Skála zemřel toho roku právě, co se stavěla dráha) si oddychl a řekl vikáři: „To jsem rád, zase je osada naše panenskou.“

„Jak to myslíte?“

„Je osadou, na které není žida.“