Jan Cimbura/Třetí část/III

Jan Cimbura – Třetí část Jindřich Šimon Baar
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 328 – 339.
Licence:	PD old 70

Nikomu nechtělo se druhého dne do polí. Na lukách dosud leskla se voda a tvořila „zrcadla“ a — zpřerážené obilí — vlhkem těžké — jako mlat utlučené leželo na zemi. — V hloučkách postávali lidé na návsi.

Přišel řezník a vyprávěl, že v Písku ani nekáplo — a všichni v městě že mysleli. Bůh ví jak daleko od nich zuří bouře — a zatím na hodinku cesty taková pohroma!

Ráno projela Putimí pošta z Ražic a postilion vyprávěl, že v celém nádraží nezůstalo ani jedno okno zdravé a kroupy že padaly velké jako holubí vejce.

Dva celníci na obchůzce zastavili se tu, přinášejíce zprávy podrobné. Ledné povětří šlo od západu. — Už nad Zátavou a Kestřany počalo mračno sypat kroupy, ale řídce jen. Pruhem podél dráhy, jako když naměří, zasáhlo ražické půdy až k Heřmani na jedné straně a na druhé od Zátavského rybníka pres „Starý“ k Smrkovicům a Semicům. V Selibově už nevědí o ničem. Putim je na tom nejhůře. V lese na Hůrkách leží dosud kroupy s uráženým jehličím. —

„Buď Pán Bůh pochválen,“ skoro zaradovali se hospodáři — „Bůh dal, Bůh vzal — není tak zle, aby zase nebylo dobře. Kde byli šťastnější, pomohou nám nešťastným, o pouti se domluvíme.“ Sedlák, toť houževnatý tvor — nezoufá tak lehce a nemalomyslní. Nenaříká dlouho a na plano — ale hned cestu hledá, po které by se na sucho dostal, hned naděje se chytá, ruku znovu k dílu přikládaje. Putimští vyšli do polí, ale už neměli hrabice na kosách. Jako by šli trávu kosit a ne obilí, takové kosiště každý nesl a jako jetel, tak po krupobití holou slámu sekal. — Srdce bolelo sekáčům, když spatřili plné pole zrní — šlapali v něm, ale zachránit je nemohli. Ženské za nimi řady nahrabávaly — mlčky — bez řeči a beze zpěvu — a zpřerážené, jako postínané klasy do zástěrek sbíraly, aby je doma aspoň drůbeži hodily. „Za mlatem to nestojí, škoda práce, víc by dal člověk mlatcům, než by zrní sklidil — nejlíp bude složit to všecko do perny jako slámu a řezat ji i podestýlat,“ usoudili všichni. — „Ale co budem sít a celou zimu až do nového jíst?“ ozvala se ovšem jiná otázka a odpověď na ni měla přinést pouť. Byla už za dveřmi.

Ještě ze starého napekly putimské tetky i koláče i chléb a v mnohém domě také z posledního. Ale „je-li host, všeho dost“, je heslem příslovečné jihočeské pohostinnosti a pouť se jako jindy strojila — jenom muzika byla odřeknuta a to jen na přísný zákaz starostův, neboť mládež je mládež — té nepředěláš — večer bolestí pláče, ale do rána jí otrne — a ona skáče. — Staří za mladé musejí myslit i jednat. Obec sice hosty vítá — ač celé žně pozbyla — pomoci sousedních obcí se chce právě o pouti dovolat, proto neslušné hýřit a tancovat…

A hosté na sebe čekat nedali. Přijelo i přišlo jich více než kdykoliv jindy. „Letos do Putimě musíme. Myslili by, že se jim vyhýbáme a pomoc svou odpíráme.“

„U nás v Hradišti ani krupice nepadala, natož kroupy,“ vyprávěl mladý Kovanda, kterého Cimbura pamatoval jako dítě, „jak vymlátím, semena ozimní i jarní přivezu a obilím na chléb i moukou vás založím.“

„Zaplať Pán Bůh; zhřešil bych, kdybych celou pomoc tvou přijal. Od tvého otce naučil jsem se na sýpce obilí držet, dokud nové není ve stodole. Semena mám svoje; ale je nás dost v Putimi, kteří jich nemají a pošleš-li, rád se s nimi rozdělím.“

U Piksů seděli přátelé semičtí. — „Tu a tam kápla i u nás nějaká kroupa, ale znát to ani nebylo — semena ti dáme, to buď bez starostí — a obilí do mlýna ti půjčíme.“

U Roučků dívali se do džbánků páni otcové — mlynáři sousedé, lhůtecký a myšenecký, „z Benešovského a Červeného“ mlýna. Oba ukazovali, že každý mlynář je v daru kavalír, až je Rouček mírniti musil.

To se přihodilo v každém statku, v každé chalupě. Blíženská láska nahrazovala pojišťovnu proti ohni i krupobití, nouzovou akci, státní i zemské subvence. Hůře bylo pak v letech pozdějších, kdy kroupami byla zničena ne jedna ves, ne jeden okres, ale celé kraje písecký i táborský. A tehdy ani stát ani země nestačily. A opět byli jsme svědky skvělého případu, kdy za mořem v srdci vystěhovalou českých zaplála stará láska k rodnému českému jihu — přes oceán pomocnou ruku podávali, ne holou, ale přeplněnou dolary… ^[1]

Tak Putimi se zase pomohlo a Putimáci pomoc přijali vděčně sice, ale pří tom důstojně a sebevědomě, zvláště, když viděli, že ji dárci poskytují ochotně a radostně. Okolní sedláci dávali, ale nepokořovali. Nečekali, až si z Putimě pro obilí přijedou. Sami je do bílých, čistě vypraných pytlů lněných naměřili a jako by je dlužní byli, sami do Putimě vlastním potahem vezli. — Velcí velkým, malí malým pomáhali.

U Cimburů na dvoře stála fůra, do čtyř prken pytli ovršená. Cimbura vypráhl koně. Marjánka ve světnici sháněla poctu mladému Kovandovi z Hradiště. Mladý sedlák mezi tím sám vynášel obilí na sýpku a tam do truhel vysypával. —

Cimbura jako by neviděl co dělá. Slušno, aby dobrý skutek vykonal Kovanda od „a“ až do „z“.

Sluší se sice, aby darované obilí i na špýchárek vynesl, ale nesluší se, aby mu Cimbura pomáhal, mohlo by se zdát, že počítá darované pytle, prohlíží jejich velikost, odhaduje míru a zkoumá jakost a čistotu zrna — zkrátka darovanému koni že do huby hledí.

Proto nevšímá si hosta, ale všímá si teď ve stáji jeho koní a vším možným je opatřuje a obsluhuje.

Konečné obilí vyneseno, pytle všecky do jednoho složeny a Cimbura jakoby náhodou potkává Kovandu, vracejícího se naposled s půdy k vozu.

Za ruku ho hned ujal, do světnice uvedl a za stůl „pod obrázky“ posadil před talíř „svítku“ žlutého, cukrem posypaného.

„Strýčku — podivil jsem se, jeje, vy máte ještě obilí a jaké!“ — počal velebit Kovanda, „jako broky těžké všecko vaše obilí suté a kulatiny krásné, hrách jako perly, čočka jako trojníky veliká.“

„Neviděl jsem tvého daru, ale mému zrnu tvoje jistě nezadá, znám hradišťské půdy, Kovandovic pole a vím, jaké obilí na nich roste. Ale koně tvoje jsem viděl a kdyby nebožtík otec tvůj z hrobu vstali, potěšili by se nesmírně.“

„Ještě více by se radovali, kdyby slyšeli o Běláčkovi, o jeho podivuhodných osudech, o jeho návratu a skonu — celý kraj znovu o tom všem mluví.“

Tak rozprávěli spolu pěkně ve velké světnici a Marjánka jen časem nahlédla, neschází-li nic hostu.

„To jsem se u vás rozpovídal jako doma,“ — vstával a k odchodu se chystal Kovanda.

„Jen poseď ještě.“ nutil Cimbura, — „pojez ještě,“ nutila Marjánka, „však jsi mi ještě nic nepověděl o ženě a dětech,“ a napředla nyní ona nit hovoru. Cimbura vyšel a nakázal Marianně koně zapřáhnout. Dovedla to jako chlap — to byl Cimbura bez starosti a proto klidně se vrátil k hostu. Pozorné jeho ucho po chvíli slyšelo zahrčet vůz.

„Aha, Marianna už zapřáhla a obrací,“ tušil správně a když host opět k odchodu se zvedal, nebránil mu, ale sám také povstal a slavnostně zahovořil: „Nepřál bych tobě ani sobě, můj zlatý chlapče, abych k vám přijel s takovou, s jakou ty k nám. Ale dnes mně a zítra tobě. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Věrně v paměti podržím i já i moje žena i moje děti, cos pro nás v neštěstí udělal, a ne-li já tobě, snad mé děti tvým dětem jednou za půjčku oplátku dají — zatím Bůh ti to oplať a požehnej, abys toho na statku nepocítil.“

„Nedávám na oplátku — dávám rád a rád jsem, že jste pomoc moji přijali a jí nepohrdli.“

Ruce si podali, až před dvůr hosta i s vozem vyprovodili.

Takové a podobné návštěvy vystřídaly se ve všech statcích, ale mimo sedláky přihlásil se i pomocník jiný — nečekaný — kníže pán, což všecky v obci tuze překvapilo. Kníže pán nemá v putimském katastru ani líchy pole, není ani jejich sousedem a přece si na ně vzpomíná — psát jim dává, aby se poradili a jemu odepsali, co by jim více za vděk přišlo — chtějí-li brambory anebo obilí a které — žito anebo pšenici, ječmen anebo oves. I hrachy má výborné i čočky a vikve — čisté i ve směsce.

Sešla se obec na radu; ale doradit se nemohla. — Na knížecím mají pšenici, přesívka jí říkají, podivná pšenice — seješ ji na podzim, je ozimka. seješ-li ji po jaře, je to jarka. — Pšenici tam má jí, fouska ji zovou, červeného zrna, se slupkou hladkou a tenkou a je moučnatá jako žádné jiné. — A jaké ječmeny tam pěstují! Klasy jako prsty dlouhé, osinaté a šestiradé — ten třeba na knížeti chtít. Což jejich ovsy teprve, bujné, po pás vysoké! Všem se chce knížecích ovsů. Hrdá obec nesmí býti neskromná a žádat mnoho, ale nesvorná je, neboť se nemůže o daru dohodnout. Jako les ve větru, jako řeka pod jezem, tak hučí a šumí obec. Jediný Cimbura za stolem mlčky sedí, s nevolí poslouchaje. — Oči starostovy padly na něho a už vyzývá: „Promluv, Cimburo, a poraď, čeho si obec žádati má.“ Hlasy se tiší, umlkají, hlavy k Cimburovi se otáčejí. Ano, ať mluví Cimbura. Podivno, že jich dříve nenapadlo? — „pst, pst, poslyšme Cimburu,“ napomínají se všichni navzájem.

„Už jsem chtěl odejít, sousedé,“ počíná přísně Cimbura, „hanba mi bylo a stud mě odtud vyháněl. — Obec se sama nad sebou zapomíná a jako žebráci o almužnu, kterou ani nemáte, se sváříte. Jednáte pošetile jako oni lidé v pohádce, kteří hádají se o zajíce dříve, než ho strčili do pytle. Pamatujte si, ‚kdo se ptá, nerad dá‘ — z našich lidí nikdo se neptal, ale každý přivezl a dal. To třeba říci knížeti. Kníže nám píše; ale my mu psáti nesmíme, my mu po poslu vzkažme, že obec ničeho nežádá a také nečeká, ale dá-li, podle své vůle a rozumu aby dal, z daru na dárce souditi budem.“

„To je řeč, jak se sluší a patří,“ nezdržel se Kopecký, aby nepochválil — a všichni hned chválou plýtvali a volali:

„Koho jiného, Cimburu pošleme — zná se s knížetem, až sem do Putimě k němu přijel.“

Cimburu hryzlo v té chvíli svědomí. — „Byl vskutku zde, pozval tě a tys mu dosud zůstal dlužen čest, kterou ti prokázal. Oplať!“ vyčítal mu hlas.

„Cimburo Jene, dojdeš ke knížeti jménem obce?“ optal se starosta a ještě dodal: „Hleď, všichni si toho vroucně žádají. Snad by stačilo dojít jen k panu direktoru, kdybys nechtěl jít až ke knížeti samému.“

„Ne, ne,“ brání se obec — „lepší pán než pánek, lepší kovář než kováříček“ — a resolutně Černoch vykřikl: „Lepší Petr než trumpetr; s knížetem ať mluví.“

„S knížetem vaším jménem promluvím,“ přisvědčil Cimbura. Hned druhého dne vydal se na cestu. Časně vyšel. — Jak za Pískem na knížecí grunty vstoupil, už praskaly rány a rozprášená hejna koroptví prolétala přes silnici. Ohaři slídili v brambořištích a strniskách a koroptví kohouti z luk Otavou hustě porostlých rozčileně, poplašně křičeli, svolávajíce své věrné pozůstalé.

Den sice podzimní, ale přece teplý a jasný. — Slunečko se na nebi směje a hřeje ještě, tak hřeje, že si Cimbura i kazajku svléká, na hůl navléká a vysvlečený si vykračuje. Rozjímá, co a jak knížeti pánu řekne. S pánem řeč — na váze měř! Po peří ptáka, po řeči člověka poznáš — hodného i darebáka. Vystřelené broky nechytíš a hloupých slov nezadržíš, ale dobré slovo mnoho zmůže a huby nespálí. Tak rozjímá Cimbura a cesty valem ubývá.

Tam bílý zámek knížecí v černých lesích zdaleka už na něho kývá: Ale i tu padají rána za ranou po pravé ruce Cimburově a řada střelců a honců podél silničky kráčí proti Cimburovi. „Pomáhej Pán Bůh,“ by řekl Cimbura lidem pracujícím, ale neřekne to střelcům — zelené krvi — konajícím vražedné dílo. — Dívají se na Cimburu, mluví patrně o něm, usmívají se a hle, ten střelec, právě prostřední v řadě, odkládá pušku, vystupuje z čáry a i se psem jde k Cimburovi do cesty. Kdo je to? Cimbura ho nemůže poznati a co chce asi? Patrně nějaký starý fořt. Sedlák úsilně si vzpomíná, kde už ho viděl, kde se s ním setkal. Prohlíží si ho od paty k hlavě — jeho střevíce uprášené, punčochy, krátké kalhoty, kabátec i klobouček s peříčkem — všecko jako otřelé, obnošené má na sobě. „Patrně chudý fořt nějaký na chudé myslivně nebo hajný jen na bídné hájovně,“ usuzuje po šatu Cimbura. Sahá zvolna po vydrovici, ale než ji smekl, pozdravuje ho sám lovec:

„Pozdrav Pán Bůh, poutníče! Nemýlím-li se, tak jste Jan Cimbura z Putimě.“

Jak ten hlas uslyšel, vzešlo světlo v hlavě Cimburově náhle a neočekávaně. — Postavil se jako svíčka rovně, po vojansku, čepici smáčkl a radostně se hlásil:

„Ten jsem. A vy jste jistě pan kníže. Ne po šatu, ne po tváři, ale po hlasu vás poznávám.“

„Nu, zestárli jsme. I vy jste, Cimburo, sešedivěl a k zemi se naklonil. Čas člověku krásy nepřidá. A jak se máte?“

„Po vůli Boží. Zdrávi jsme a nářky bychom jen hřešili.“

„Ruka Boží se vás dotkla, potlouklo u vás.“

„Potlouklo, ale rána už se hojí. I jiné zkoušky posílá na mne Bůh. — Posledního syna, Martina, mám na vojně v Bosně, na niti visí jeho život a kůň Běláček — pan kníže se naň pamatuje — “

„Ten, na němž jel Vindišgréc u Střezetic?“

„Ano, ten — s tím jsem se při jeho smrti shledal.“ Cimbura vyprávěl podrobně podivný osud milého hřebečka — „ale pan kníže promine, že o sobě mluvím, i mě by těšilo slyšeti, jak se vám a paní kněžně vaší a milým vašim dětem vede.“

„Jako vám, drahý Cimburo. I náš syn jest v Bosně a zdrávi jsme byli. Starostí mi hlava šediví a chystám se na výměnek. — Povězte, kam jdete, doprovodím vás, abyste se stáním nemeškal. — Za chůze si pěkně o všem pohovoříme.“

„Přímo k vám, pane kníže.“

„Aj, tak přece plníte daný slib a návštěvu mi oplácíte. Nechtěl jsem vám toho připomenouti, ale až bychom se byli rozcházeli na hranicích mého panství, byl bych řekl: Cimburo, ne panské, ale selské sliby — chyby!“

Zastyděl se Cimbura a za prominutí prosil. — „Našinec nevyrost s knížaty a nepásl s nimi na drážkách hříbata, nezná jejich způsoby, časem jim nedůvěřuje a neosměluje se s nimi jednat jako s člověkem sobě rovným. Na záminku jsem proto čekal, na důvod návštěvy; když by kníže pán na své pozvání už zapomněl, abych mohl říci, pro to a to sem přicházím.“

„A co jest tedy, milý Cimburo, příčinou vaší milé návštěvy?“

„Jsem, pane kníže, vyslancem a mluvčím celé počestné obce putimské. Psaní jste nám poslali a vědomost v něm dali o dobré vůli pomocí v neštěstí. Pravda, z víc ruk větší pomoc a almužna neochudí. — I bolest má svou radost a naší radostí láska, které se u sousedů těšíme. Pomohli nám a ještě pomáhají. Ale neskromní být nesmíme. — Nabízenou pomoc rádi přijmeme, ale abychom si diktovali: To a to chceme! — toho nikdy neučiníme.“

„Ale, milý Cimburo, dobře jsem to mínil — vždyť nevím, čeho nejvíc potřebujete?“

„Všeho a ničeho, neboť děravého pytle nenaplníš. Abychom se nezdáli pyšnými, víme, že dávat a prosit je hloupé — každý dar i sebe menší vezmeme, ale o nic sami nežádáme.“

„Podivilo,“ usmál se kníže, „vaše řeč jest hrdá a skromná zároveň. Chvíli se mi zdá, že jste tak pokorní, že se neodvažujete poroučet a chvíli zas, že vlastně o pomoc mou nestojíte. Uhodl jsem?“

„Obojí, pane kníže. Nesmíme vám bránit vykonat na nás pro duši dobrý skutek, ale hrdost nám brání žebrati o cokoliv. Ruka Páně těžce se nás dotkla, ale neožebračila, jen ranila, ale nezabila a nezničila, přátele nám vzbudila — i vás nám naklonila a dobrý přítel nad zlato.“

Kníže mlčel, jako by rozvažoval. — „Víte co, Cimburo,“ zvedl náhle hlavu, „provedl a ukázal jste mi své hospodářství. Provedu vás po svém, všecko vám ukážu a vy ne jako putimský sedlák, ale jako můj rádce povíte mi, co bych vaší obci měl poslat.“

„Kdo mne o radu požádá, vím-li ji, odepřít beze hříchu nesmím.“

To už mluvili u samého zámku. — „Lituji a kněžna s dětmi ještě více litovati budou, že nejsou doma, sama by vás pohostila i obsloužila — tak ale spokojte se tím, že vám sám snídaní podám.“

„Zaplať Pán Bůh, pane kníže — já už snídal,“ odřekl Cimbura. Podíval se po slunci a pomyslil si: „Pro pána krále, bude už pomalu poledne a on mne zve na snídaní.“

Usmál se i kníže a pravil: „Přeřekl jsem se, odpusťte, na oběd vás zvu, vlastně jen kousek masa pojíme,“

„Nejdu bez chleba přes pole, mám v kapse skrojek a nůž — jdu s holýma rukama, nic knížeti pánu nenesu, ani paničce, ani dětem, jak pak mám poctu přijmout,“ nechával se Cimbura nutit, ač chápal, že pohostinstvím pohrdnouti nesmí.

„Byl by nás potěšil váš dárek, ale i bez něho za svůj stůl znovu vás zvu — já neurazil vás, ale jedl s kněžnou pod vaší střechou, Cimburo, neurážejte mne.“

„Už jdu, už jdu,“ rychle krotil Cimbura knížete pána, jehož čelo se náhle jaksi zakabonilo, a vešel s ním do zámku.

---

1. Po krupobití r. 1903.