Jan Cimbura/První část/I

Jan Cimbura - První část Jindřich Šimon Baar
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 5 - 9.
Licence:	PD old 70

Sedlák Martin Kovanda v Hradišti u Písku stal se starostou. Prvním představeným po roce osmačtyřicátém, který pochoval robotu, desátky, posnopné, osep i rychtáře — dosazované do vesnic nejmiloslivější vrchností. Všechno to v hlučném a šumném roce i v letech následujících pominulo, a když v Hradišti po prvé svobodnou volbou měli si zvolit obecního představeného, jednohlasně křičeli všichni: „Kovanda, žádný jiný než Kovanda.“ Měli ho všichni rádi pro jeho bystrost i odvahu, se kterou se stavěl proti každému bezpráví a křivdě. Nedal se nikdy uchvátiti hněvem, neopíjel se, nekřičel v hospodě a nehrozil, ale zato vždycky jednal. Byl klidný a chladný jako ocel, ale dovedl být také jako ocel tvrdý, neústupný a břitký…

„Budou s tím zaneprážky a pochůzky,“ řekl doma ženě — „aby práce nestála — přijednám si čeledína.“

„Ale kde ho vzít?“ povzdychla si žena.

Kovanda se tedy poptával a tu slyšel, že u Cimburů v Solnicích mají doma syna. Vrátil se z vojny po sedmi letech a mohl si zazpívat stejně jako ostatní vojáci, kteří se vrátili z bojiště v Uhrách a Itálii: „Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali…“ Kus německy potištěného a popsaného papíru a na černožluté služce žlutý plíšek — to bylo vše, co si přinesl Cimbura za to, že sedm let s píseckým plukem sloužil vlasti a králi…

Živnost doma byla malá a na ní ještě asi čtyři děti.

Kovanda ledy vzkázal do Semic a Cimburovic odpověděli, že by šel jejich voják, když by to bylo do dobrého a stálého místa, ale na to nečeká, že má doma svůj chléb a lože.

Kovanda zase vzkázal — chce-li, aby přišel, že bude jako jejich — za stolem že bude sedět u hospodáře a že ho chtějí mít — bude-li hodný — jako svého.

„Tak, chlapče, vítáme tě k nám pod střechu,“ potřásal už příští neděli hradišťský, starosta ruku svému nastává jícímu čeledínovi — „a jakpak se jmenuješ?“

„Po otci Jan mi říkají.“

„Tak máš ještě bratra,“ hned uhodl sedlák, protože věděl, že se dává prvnímu synu jméno po kmotru, druhému po otci, třetímu po dědovi a ty ostatní děti, že si jména na svět nosí — že dostávají totiž jméno, jaké v kalendáři v den jejich narození anebo v nejbližších dnech.

„Ještě dva a dvě sestry — pět je nás dětí.“

„A práci umíš?“ vyšetřoval hospodář dále.

„Umím — jsem z gruntu — ale sám jí ještě nerozumím — žil jsem sedm let na vojně — a předtím jsem dělal, jak mi tatíček poroučeli —“

To se právě líbilo Kovandovi: „Dá si říci — bude poslušný,“ poliboval si v duchu.

„Umíš sekal travnou a obilnou kosou?“ optal se nahlas, ale proto jen, že bylo zvykem podrobit každého čeledína lakovému křížovému ohni od dávna řadou už ustálených otázek. Cimburovi je, doma tatíček všecky napřed řekli — doslova mu pověděli, nač se ho bude Kovanda ptáti, i co má odpovědět, aby slušnost byla zachována.

„Umím sekat nejen travnou i obilnou kosou — ale umím ji na kosiště nasadit a když ji v setí ztupím, na babce ji naklepat umím,“ — odpověděl proto Cimbura rozvážně, jak se slušelo a patřilo.

„Umíš brázdu vyorat?“

„Umím vyorat rovnou a dlouhou, nemusím se již zpět za pluh ani ohlédnout a přece neposkvrním pole smohou.“

„Umíš obilí rozsívat?“

„Umím rozsívat i obilí i kulatiny i leníček — čočku, hrách i vikev sejí doma tatíček.“

„Umíš povříslo udělat?“

„Umím je udělat i roubem zavázat a snop utáhnout, že se může jím píseckou věž přehodit a nerozváže se.“

Kovanda spokojeně kývl hlavou.

Zbývala poslední otázka: „Umíš fůru naložit a s vozem obrátit?“ ale té mu Kovanda nedal. — Optal se za to:

„A s čím jsi doma jezdíval? — S koňským nebo s volským?“

„S volským jenom,“ řekl Cimbura a sklopil zahanbeně oči.

„Tak u nás se seznámíš s koněm — nejlepším pomocníkem sedláka — budeš mít dvacet zlatých ročně služby na penězích, plátna na košile a zástěry — a jíst budeš se mnou za stolem,“ dokončoval smlouvu hospodář.

Selka už nesla mísu polévky a postavila ji vedle chleba na prostřený stůl. Děti stouply si podle matky a Kovanda sám a sám počal se hlasitě modlit, zcela tak — jak to činil tatíček Cimburův u nich doma v Semicích. Janovi velice se to líbilo a cítil se v té poslední chvíli jako doma.

Sedlák usedl první do rohu, vedle něho nový čeledín a pak teprve děti.

Po obědě nacpal si Kovanda dýmku a podal měchuřinu s tabákem Cimburovi.

„Zaplať Pán Bůh — nekouřím,“ poděkoval tento.

Kovanda vyvalil oči. „Byls přece vojákem?“

„Byl — ale tabáky jsem prodával.“

„A co kořalku?“

„Nepiju,“ stručně odpověděl Jan.

Kovandovi se ulevilo. To bylo poslední, čeho si ještě přál vědět. Zcela uspokojen vyšel potom s čeledínem na dvůr. Prohlédli si konírnu — stáje — celé dvořiště — vyšli na sad i do polí se spolu pustili. — Sedlák vykládal horlivě a nadšeně a Cimbura pozorně naslouchal. Než se spolu vrátili, znal už celé hospodářství i postup nastávajících prací.

K večeru jenom ještě Kovanda vykládal o koních. Rozhovořil se v lásce a obdivu o ušlechtilém stvoření. Poučoval Cimburu, jak krmit — oves pálat a čistit — kdy seno za jesle založit, kdy napájet, hřebelcovat, jak ke koni se blížit — na něho volat — kde ho poplácat — jak do postrojů ho oblékat. A sám potom s Cimburou všecko ukazoval — do všech tajů ho zasvěcoval.

Měl pár koní — krásných — statných a silných. Valacha, kterému říkali „Dobrák“ a kobylu nazvanou „Divokou“.

„Ale není divoká — dobrá jako dítě — jen lekavá trochu — do tahu vždy jako šroub a do běhu jako oheň.— ‚Dobrák‘ je pohodlný, ale zato spolehlivý — nepovolí — neselže,“ velebil hospodář dobré vlastnosti svého spřežení. Koníci, jak zaslechli jména, pozorně stříhali ušima — hlavy obraceli a řehtali na stání radostně a hrabali nohama. Poznali hlas hospodářův. „Bát se jich nemusíš — neublížíš-li jim — neublíží tobě. Zvíře pozná dobrého člověka brzy a přilne k němu. Tu máš skývu posoleného chleba a podej jim na dobré přátelství —“

S tlukoucím srdcem vcházel Cimbura mezi koně. Ti odtáhli se od žlabů a přitlačili se k dřevěnému pažení při stání. — Velké černé oči upírali na nového čeledína.

I Kovanda zvědavě hleděl za Cimburou. — „Vezmou-li?“ tázal se sama sebe v duchu.

Jan rozlomil skývu na tři kusy. Nejmenší snědl sám, potom poplácal ‚Dobráka‘ po mírně zahnutém krku a podal mu druhý kus. Valášek po něm ihned chňapl a ochotně jej chrupal. — Pouze ‚Divoká‘ dělala chvíli drahoty.

„I jen se neupejpej,“ usmál se tichým, dobrým smíchem Cimbura a znovu podržel jí třetí část krajíce. ‚Divoká‘ zafrkala, znovu si přičichla, a jak ucítila chlebovou vůni, neodolala, rozšklebila jemně růžové pysky a lapala po chlebu…

„No — buď Bohu chvála — budete přáteli,“ pochválil Kovanda a hned horlivě vykládal, jak kůň každého člověka nesnese. „Každý tvor – člověk i zvíře má svou vůni — některého tvora ani cítit nemůžeme, a kůň má dobrý čich — ale ty už máš vyhráno — spřátelí se s tebou — to jen ona — ‚Divoká‘ je taková fajnová — inu, jako ženská,“ radostně se smál Kovanda a po mohutném kříži hladil milé zvíře…

Tak Cimbura u Kovandů zdomácněl. Splynul s nimi — v celém dvoře lidé i dobytčata zvykli si na něho — jako by tu byl vyrostl mezi nimi — jako by byl jejich.