Jan Cimbura/Druhá část/IX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 278 – 302.
Licence: PD old 70
Pokračování: Třetí část, kap. I.

Ve Vídni vládlo od února roku 1871 ministerstvo Hohenwartovo. Dva čeští ministři, Jireček a Habětínek, zasedali v něm a po Čechách počalo se mluvit o blízké korunovaci císaře pána za krále českého. V září vydán byl památný patent, ve kterém uznáno bylo české státní právo a korunovace slíbena. — Vypracováno osmnáct fundamentálnich článků, kterými navždy měl býti upraven poměr koruny svatováclavské k ostatním zemím císařství, slíben nový volební řád, slíben zákon na ochranu národností, slíbeno — slíbeno — ach, co všecko už nám kdy ve Vídni slibovali...

Jako dítě pestrými květy, tak lehkověrný národ opojoval se těmi sliby a jásal nad nimi jako nad velikým vítězstvím.

Ale prozíravé hlavy v Čechách s úzkostí obracely zraky své k severu, k Berlínu, kam právě vrátil se veliký císař se svým železným kancléřem z pokořené Francie. Pět miliard ve zlatě a úžasné sebevědomí i hrdé přesvědčení o své nepřemožitelnosti přinesli si Němci jako válečnou kořist z dobyté Paříže. Sotva si oddychli — dolehl k nim nářek rakouských bratří. Na úkor Němců mělo se dostat národu českému kus spravedlnosti, tomu národu, který roku 1866 odmítl hrdě provolání pruského krále a stál věrně při svém císaři — nač Prusko podnes nezapomíná...

Černé mraky pokryly politické nebe Rakouska, v Berlíně zařinčeli proti Vídni znovu palašem, na kterém neoschla ještě krev francouzská, zablýsklo se, udeřilo a ozval se pád...

V základech zachvěly se tenkrát Čechy; neboť padlo ministerstvo Hohenwartovo. Jako dým rozplynuly se všecky závazné sliby, jako pára zmizely všecky růžové naděje — po Hohenwartovi přišel Auersperg a nechtěl o ničem vědět...

Skončil líbezný sen a nadešlo bolestné probuzení. I u nás, po Čechách, se také řinčelo, ale hlomozilo se jen hesly, sbíraly se na petice podpisy, psaly se novinářské články, svolávaly, se tábory, „metinky“ se jim říkalo, mluvily se plamenné řeči, pilo se zas „na tu zlost“ o schůzích, kouřila se při tom cigárka a šustily v prstech — karty. V řadách českých vzrůstal boj mladých proti starým, nadávalo se dosavadním vůdcům, tupili se a kamenovali naši nejlepší lidé a prohlašovali se za neschopné. Na někom si musil horkokrevný národ vybít zlosi a hořkost svého zklamání. Bylo těžko širokým vrstvám lidovým vykládati o vlivech zahraničních, o světové politické situaci, jež změnila se válkou francouzsko-pruskou, o tom, že u Sedanu s Francií poraženi jsme byli i my.

Ale i v té době politických nezdarů ujímalo se už přesvědčení, že je i jiné pole, kde můžeme se uplatniti, dobýti si své samostatnosti, že vede i jiná cesta k cílům všenárodním, než jsou křivé a zamotané cesty politiky — a tou že je národohospodářství. — Bude-li národ náš národem nejen vzdělaným, ale i zámožným a mravným, byť i to déle trvalo, že zato jistěji dojde k svému cíli.

Znělo to u nás jako nová řeč, nová nota v té písni až dosud všemi zpívané — mnohým a mnohým nelíbila se zdlouhavá a namáhavá cesta — ale mnoho bylo i těch, kteří její správnost pochopili a ruče k dílu přistoupili.

Po Čechách jako houby po dešti počaly vyrůstat akciové podniky, společné lihovary, pivovary, a cukrovary, zakládaly se nejen besedy, zpěvácké spolky a sokolské jednoty, ale i nákupní družstva, hospodářské besídky, potravní spolky, záložny a spořitelny. Do řinčivých frásí zapadla i rozumnější hesla. — Nebylo slyšet už jen „fundamentálky“, „zářijový patent“, „korunovace“, ale hlomozilo se i takovými slovy, jako je „svépomoc“, „nedejme se“, „svůj k svému“ — a rozmach průmyslu i obchodu šel tomuto zdravému hnutí i u nás k duhu.

Královský Písek poznal, že má-li zůstat „královským“, nesmí jít železná dráha, tato tepna moderního života, dvě hodiny cesty od něho — a počal usilovně a se zdarem domáhati se toho, oč před několika lety nestál.

Jednalo se o dráhu, která by Písek spojila se světem, a inženýři ji vyměřili přes Putim na Protivín, kde se připojila ke dráze Františka Josefa a v opačném směru pak z Písku na Příbram a do Zdic. Tam přeťala Českou západní trať a běžela dál k Rakovníku.

„U nás bude nádraží,“ radovali se Putimáci a ukazovali si za rybníkem Podkostelním v poli zaraženou tyč, kde příští nádražní budova měla stát. l v polích a lukách čněly už zaražené kůlce a latě a jasně ukazovaly směr nové dráhy. Od Protivína pod Myšencem k Heřmani ji vedli. Tam postaví most přes Blanici a při řece pod Hůrkami poběží údolíčkem železnice dál k putimskému Netušilu a odtud k píseckému Sarlaku a u obou těchto rybníků postaví štaci, v Písku ovšem velikou, v Putimi jen malou, ale přece jen ji postaví.

„I kdož ví, kdy bude,“ „kdož ví, dočkáme-li se toho,' pochybovali mnozí.

„Kdy to bude? Z jara,“ vybuchl po každé mladý Žežulka, prudina člověk, který nesnášel odporu, jsa vznětlivý a lehkověrný.

Často proto dožil se zklamání, ale tentokráte se nemýlil.

Po jaře vskutku počala se dráha stavět, už druhá v nejbližším okolí. — V tom ruchu a shonu stavebním nebylo času starat se o politiku, o noviny, o volby, celý kraj zaplavili dělníci, sehnaní se všech končin světa, nejvíce z Itálie. Do pozdních nocí plála v hospodách osvětlená okna a ven zaznívaly hádky a křiky. Peníze rozběhly se zas po vesnicích — lehce a snadno vydělali je sedláci potahy, vydělali zedníci i tesaři, vydělali i nádeníci, Ve Vídni chystala se světová výstava, agenti sháněli po českém jihu dělné ruce, zvláště zedníky, pro Vídeň. Nabízeli úžasné sumy, ale podnikatelé nepustili ani nohu a přeplatili každou nabídku.

A podle toho také naši žili. Bylo to vidět nejen na mužích v hospodách, nejen na furiantských kouscích, které vyváděli, nejen na hazardní hře v karty, do které se pouštěli a ve které sta do rána vyhrávali anebo prohrávali; ale poznal’s blahobyt i na ženách. Hedvábím šustily i baráčnice a na sněžných hrdlech třpytily se jim zlaté řetízky, a v neděli po rukách leskly se prstýnky s falešnými drahokamy.

Tichá, klidná, jako ospalá jindy Putim nebyla k poznání. Probudila se a žila, žila jako o památkách; a zvláště každou sobotu a neděli drnčela okna hospod — staré i nové — ozývala se vřeštivá hudba plechových nástrojů. I všedního dne zapadali sem harfenice, flašinetáři a harmonikáři, kočující kramáři, komedianti, kteří jako supi nad bojištěm vznášeli se nad místem, kde se stavěla dráha, kde tekly peníze proudem.

„Kláskovina — Kláskova pijatika je to,“ horlil Cimbura hlasitě před pastorky, Janem a Franckem — vždyť se třásl o ně, bál se, aby i je ta všeobecná nákaza nezachvátila, aby nepodlehli. Ale oba ti dva mladí a zralí už muži měli vojnu za sebou — byli jako ohněm kalení. I oni si zatančili, zazpívali, popili, ale včas se vraceli do statku a s jasnými hlavami ráno vstávali a zapřahali.

„Co z toho pojde? Co z toho bude? lekal se často Cimbura. „I nic!“ smál se Jan, „peníze vyděláme a uložíme — kdo neuloží, propije a užije — do zimy železnici postaví a celá ta sebránka odvalí se jinam a Putim zase se umoudří a ztichne.“

„Dejž to Pán Bůh, chlapče!“ kýval Cimbura nedůvěřivé hlavou, a jako by se štítil toho špinavého života, zůstával doma, staraje se o hospodářství a zaučuje i svého Martínka. Jan s Franckem jezdili „ke dráze“. Též stesk bránil mu míchati se mezi lidi, tam, kde ozývá se hlučný smích a nevázané řeči a zpěv. Stýskalo se mu dosud po mrtvém synkovi a tím více ho proto uráželo bezuzdné veselí, ve kterém celá vesnice tonula.

Ale jako po povodni kalné vody rychle opadávají, rozlitý proud po polích a lukách se znovu vrací v těsné břehy vymletého řečiště, rychle se čistí a jasní a pokojně se bere obvyklou cestou k dalekému cíli — k moři, tak tomu bylo i v Putimi.

Jak náhle přivalily se ty dravé vlny života a hrozily do svého víru strhnouti kdekoho, tak rychle opadávaly.

Stavba dráhy, dík právě tomu množství pracovních sil, pokračovala s neobyčejnou rychlostí, a než se kdo nadál, už trať upravili, bílé domky hlídačů svítily se při ní a žluté nádraží putimské shlíželo se nové a hezké jako panna v ohromném vodním zrcadle rybníka Podkostelního.

Po jeho hrázi postavili na rychlo silničku, která by ves s nádražím spojila a na dráze samotné zbývalo už jen položiti pražce, upevniti koleje a zasypati je drobným štěrkem.

To už byly práce podřízené a podnikatelé staveb hnali proto zástup dělníků dál, za Písek k Vráži a Mirovicům.

Jako po bouři nebe se jasní — ochladí se a vyčistí vzduch, tak vedlo se i Putimi. Rozpálené hlavy vystřízlivěly, lidé si oddychli, život vracel se zvolna do starých kolejí.

„Co jsem říkal, tatínku?“ usmíval se Jan.

„To proto, že mladá vrána je chytřejší než stará,“ nevrle odpovídal Cimbura, „snad máš pravdu, ale ne celou. Něco tu zbylo ve vsi, něco nezdravého a nepěkného, co tu dříve s námi nebývalo, než se ty železnice stavět počaly,“ a hleděl nespokojeně k hospodám, kde se sousedé teď denně a pravidelně scházívali.

„To se u nás nikdy nedalo, to právě jest Kláskovina — pijatika — “ huboval a sám zůstával doma. Zvykli si na to sousedé a ačkoliv mnozí mu to ve zlé, jako lakomství vykládali, přece Cimburou a jeho zásadami nepohnuli. Žil jako balvan v řečišti, o který darmo se tříští i nejprudší vlny — nestrhnou ho s sebou do proudu. Jeho největší radostí a nejmilejší zábavou teď bylo, za horkých letních večerů nacpati si dýmečku a usednouti po boku své milované Marjánky, buď na práh anebo venku před statkem na drnovou sedačku a tiše poslouchat. Pozorným uchem slyšel šumět v zelených, olším zarostlých březích hravé vlnky Blanice, umírajícímu večeru jednotvárnou píseň zpívaly roje komárů, z močálů a rybníků ozývaly se skřehotavé hlasy žab a ve vlhkých lukách a sítinách křičel chraptivý chřástal. Do večerního klidu občas teskně zabučela kráva.

„To je u Hubáčků, odstavili volka,“ pomyslil si Cimbura a zálibně poslouchal dál. Země voněla vlhkem, od řeky a luk vál chladný větřík, netopýr na lovu kmitl se kolem, s temně modrého nebe tu a tam usmála se dolů zlatá drobná hvězdička.

Večer pokračoval, plynul...

Padlo devět hodin. — Na věži odzvonil mladý Kopecký klekání; ale na lože nikomu se ještě nechtělo.

Za Hůrkami kdesi nad Holým vrchem zjevil se na nebi měsíc.

Velebný, klidný a tichý stál nad černým lesem a řídké, chladné jeho světlo ve stříbrných paprscích neslyšně pršelo k zemi, polévalo les, louky i pole, řeku i vesnici — celý kraj... Ztichli komáři, umlkly žáby, odmlčel se chřástal — jenom řeka na jezu hučela, jenom stromy v korunách tiše šeptaly a větřík dál roznášel opojnou vůni jihočeského kraje. Krása těch večerů podmaňovala si i mladá srdce a sbližovala je. Na dřevěném i kamenném mostě nad zpívající řekou scházela se mládež a sotvaže zvon na věži po večerním klekání se odmlčel, vesnicí ozvala se píseň. Píseň veselého, bezstarostného mládí — píseň radosti života. Hoši s dívkami zpívali, jak je tomu už ve škole pan učitel byl naučil. I ten seděl večer v zahrádce před školou a naslouchal. Naslouchal i pan farář Skála z okna vysoké fary vyložen a tiše pobroukávaje si melodii písní dávno zapomenutých, naslouchal Cimbura se svojí ženou, poslouchali i jiní sousedé, i hovor v hospodě ztichl a u otevřených oken mlčky poslouchali hosté i s hostinským, tak ten zpěv si lidské duše podmaňoval. Bylo zřetelně slyšet dívčí hlásky ve výši se třepat a zas hlasy hochů jako by je pohlcovaly a podpíraly.

„Já mám koně, čtyry koně“

znělo to tempem, jako by koňské podkovy o půdu zvonily.

„Když já jim dám ovsa,
oni skáčou hopsá,“

ozvalo se vysoké trio děvčat, až srdce posluchačům usedalo. Vtom už zase bouří mužské hlasy:

„ ... když já jim dám obroku,
oni skáčou do skoku — “

a všichni společně pak se scházejí na konec — a až koně na stáních řehtají a hrabou, když znova zní:

„ ... to jsou koně mí.“

Píseň po písni tak zní. Od nějaké doby scházely v tom sboru dva hlasy. Schází chlapcům vysoký tenor Jana Piksy, schází děvčatům jako stříbro čistý soprán ze mlýna Roučkovic Rozárky.

Chasa zpívá teď vojenské písničky. „Sedí-li tam mezi nimi Jan,“ hádá Cimbura na své sedačce, „nyní se ozve“, — mezi všemi pozná hlas mladého Piksy. Je jasný jako zvon, všude se prodere na povrch a kovovým tónem se od všech odliší.

„Není tam, nezpívá,“ myslí na Jana Marjánka, sedící po boku Cimburově, „ale není tam ani Roučkovic Rozárka,“ a poslouchá. Dívky zpívají teď:

„Nade mlejnem,
pode mlejnem,
husky se pasou.“

Je-li tam Rozárka, ozve se; protože se zpívá mlynářova zamilovaná píseň. Každý soused v Putimi má svoji písničku, kterou si dá o památkách zahrát, ví se to o něm, jako o každém ve vsi vědí, co rád pije, tak se také ví, co rád zpívá. Mlynářovu zpívají, ale z té slitiny hlasů neprorazí stříbro hlasu Rozárčina.

„Už to tak bude,“ myslí si shodně a současně s Marjánkou Cimbura; ale slovíčkem se neprozradí. Jenom písním naslouchat přestávají a oba tiše, mlčky poddávají se vlastním myšlenkám. Plynou u obou na vlas stejně. Vzpomínají na svůj vlastní minulý život. Na své sblížení a soužití. Na starosti prvních let, na těžký počátek, který spolu měli, i jak život pak pěkně se jim utvářil. Tu Marjánka přiklonila se k muži a Cimbura ji mlčky a měkce ujal za ruku. Stejná nálada je v té chvíli ovládla a poddali se jí. Prožívali každý sice pro sebe, ale přece souhlasně rok po roce svého života. Děti na svět přišly. Napřed dvojčata, Vašík s Martínkem, potom Marianna. Žena zle stonala a Vašíka jim Pán Bůh vzal. Vzdychli si — vzpomenuli oba i na hořkost těch okamžiků a podívali se k nebi. Tam se otvírá neznámá budoucnost. Jan se ožení a oni se postěhujou ke Kláskům na výměnek. Ale nebudou na výměnku. Dál musejí hospodařit. — Je tu Martínek, je tu Marianna, kvapem dorůstají, a až je opatří — potom, jak Pán Bůh dá.

Kde bloudí za tak pěkného večera Jeník?

Sedí u Roučků před mlýnem na smelcích a vedle něho sedí Rozárka.

Přišel s večera se zeptat, mají-li semletu pšenici, co sem před týdnem přivezl. Ne, nemají dosud; ale ať počká a posadí se, stárek až přijde poví mu, kdy ji nasype — tak radí Rozárka a usedá s ním na smelky. Stárek nepřichází a Jan si přeje, aby nepřišel, může se optat až zítra večer zas — a tak tu sedává denně mladý Piksa s hezkou dcerou mlynářovou. Mleči přicházejí v podvečer do mlýna a odcházejí, hledíce s úsměvem na párek mladých lidí.

Usmívá se pan otec, usmívá se paní maminka, usmívá se i Cimbura se svojí milou ženou. Vesnice už ví, proč nezpívají Piksa a Rozárka ve sboru. — Jako v městech milovník sedává v divadle při opeře anebo při koncertu vedle své nevěsty, tak zde veřejně večer co večer sedává Jan na kamenech po boku Rozárky a naslouchají šťastni a blaženi úchvatným koncertům letních večerů.

Na věži bije desátá. Večerním tichem bouří vlak, ujíždějící z Ražic k Protivínu. Na vršku u kostela ponocný nasazuje k ústům veliký býčí roh, a sotva hodiny dobily, znovu vytrubuje „hodiny“ do ticha vlahé noci.

U hospody rozštěkali se psi, netrpělivě, ale věrné čekajíce na své hospodáře. Hvězdičky se vyrojily a usedaly jako zlaté včely po klenbě nebes kolem dokola měsíce. Návsí ozvaly se kroky a hlasy. Světlo v hospodě zhaslo. Dvířka u vrat se otevírají a zavírají. K Cimburům vrací se Jan s Franckem a odchází s nimi i jejich matka a sám ještě chvilečku zůstává venku pod širým nebem hospodář. — Znova oči pozdvihne k nebi, k třpytícím se hvězdám, znova naslouchá šumění stromů a hukotu řeky, naslouchá i dechu dobytka, jenž ze stájí k němu se nese. Součástí toho všeho cítí se Cimbura. Chápe opět, že život všecko objímá od zlatých hvězd až k černé hrudě — pro člověka že to všecko je, ale člověk sám že je pro Boha.

Uchvacuje, podmaňuje si ho celého kouzelný večer, rozrušená duše lačně přijímá jeho dojmy, opíjí se jimi a šeptá „nebesa vypravují slávu Boží — “ i on konečně s vděčnou modlitbou na rtech ubírá se na lože.

Tak míjel u Cimburů jako vejce vejci podoben den po dni a večer po večeru. Dráhu kvapem dostavovali, po vodě Otavě plavili sem pražce a telegrafní tyče, z lomu u samé dráhy už po vagónech dováželi drobný štěrk a party dělníků jej vtloukaly mezi koleje.

Už se mluvilo o zahájení jízdy, o prvním slavnostním vlaku, ale ještě než jel, ozval se z Vídně poprask — zcela jiný, než až dosud se ozýval. — Měli tam po světové výstavě, o které se i v Čechách mluvilo jako o osmém divu světa. Zdálo se Čechům, že zpupnosti Němců nebude konce. Roztahovali se a nadouvali víc a více, až potkal je osud oné z bajky známé žáby — pukli. Na nezdravých základech s nepřirozenou rychlostí zbudovaný rozkvět průmyslu se zřítil s ohromným rachotem nejdříve ve Vídni, a ve svém náhlém a střemhlavém pádu zasáhl též Čechy. Po celém mocnářství slyšeti a cítiti bylo vídeňský „krach“ — a příšerné ticho zavládlo pak kolem.

V ssutinách zůstalo mnoho svépomocných společenských podniků českých. Rada záložen, cukrovarů, lihovarů a pivovarů byla pochována a nad jejich troskami stáli ožebračení členové správních rad a výborů. Cizí kapitál vtrhl i k nám a postrašení, bojácní akcionáři prodávali ve veřejných nucených i dobrovolných dražbách i z volné ruky nejen akcie a továrny, ale i pole a hospodářství, a nemluvilo se o ničem jiném, než o licitacích a likvidacích, o zámožných dříve lidech, kterým všecko se klanělo aktéři přes noc stáli tu s holí žebráckou v ruce. Hrůza se šířila kolem. Jako dřív bez určitého plánu zcela nepromyšleně strkali peníze do průmyslových akcií, tak nyní často zbytečně, ukvapeně zas a bezmyšlenkovitě lidé se zbavovali těch ošemetných papírů. Kalné to byly vody a nepřátelské ruce, které v nich lovily. To byla doba, kdy naše uhelné doly, ložiska naší rudy železné — a mnoho cukrovarů navždy bylo nám urváno.

Ale větší ještě vznikla škoda mravní. Jednou zpražený český sedlák stal se nedůvěřivým, nezdar spekulace a kalkulace podlomil jeho podnikavost na dlouhou řadu let k nenahraditelné škodě národní.

„Kvapky mívají hapky,“ řekl svým stručným způsobem Cimbura, když před ním se o tom mluvilo, „to všecko způsobilo pivo. V hospodě se ty podniky zakládaly, pivem se zalévaly, nemohlo to jinak dopadnout.“

Scházel však u Cimburů čas, těmi záležitostmi se obírat. Chystal se u nich převrat, který nedovoloval na nic jiného myslit. Zima přišla, dráha už jezdila z Putimě do Písku i Protivína. Chasa nezpívala už na mostě, ale na přástkách v teplých světnicích se scházela, řeka mrzla a holé stromy čněly nad zasněženou krajinou.

Večer jak večer odcházel Jan. — Pečlivě se po každé oblékl, šaty okartáčoval i vlasy si přičísl před zrcadlem; ale domů přicházel pomoučen a uprášen. Usmívali se u Cimburů — slova neřekli. Pouze Verunka — sama už nevěsta — škádlívala bratra.

„Padá tam sníh?“ ptávala se ho nevinně.

„I kdepak — mrzne, až šindel lítá,“ poctivě odpovídal Jan.

„Já myslila, když jsi tak bílý,“ píchla ho Verunka a šelmovství zahrálo jí ve veselých očích.

Jako růže se zapálil Jan a beze slova odcházel na lože a druhý den putoval znova ke mlýna. Nesedával již na smelcích pod širým nebem, ale v šalandě s ostatními, dívaje se na Rozárku, šijící pilně výbavu.

Mleči vyprávěli nebo poslouchali, příšel-li do mlýna na noc nějaká povedená kopa — krajánek — smíchem otřásala se často šalanda, aneb zas takové napjaté ticho v ní bylo, že slyšeli vodu pod koly hučet. Mládek lítal na zanášku, stárek občas vyšel s mazničkou v ruce hřídel namazat, kolečko povolit nebo pružinku utáhnout, z moučnice přinesl panu otci ukázat vzorek mouky. Někdy složení zarazili, lub odhodili a kameny při světle křesali — ale mladý Piksa seděl a jen na Rozárku s úsměvem se díval. Když promluvila, celý ožil. Na její přání o vojně se rozhovořil, o Itálii vypravoval, kde všude mašíroval a co zažil.

Ozvali se i jiní besedníci, ti, co pod Radeckým ještě sloužili s Cimburou, i ti, co s Piksou tam byli, i ti, co u Hradce bojovali.

Jako ustrašený ptáček krčí se Rozárka, poslouchá a ani nedutá. Strach a hrůza tlačí se jí v srdečku, a ačkoli kachlová kamna sálají příjemné teplo, přece mráz jí šupí po zádech, zvláště když dojde na historie z jejich mlýna. Pan otec Rouček je vypravuje, chtěje ukázati, že i mlynářské řemeslo není lehké. Jednou vypravuje o velkých vodách, kdy s nasazením života nutno se odvážit skočit k stavidlům, jindy o tom, jak bývá, když ledy jdou, o kozy se tříští, řečiště ucpou a nutno ledu pomáhat — dnes vypravuje událost zvláště hrůznou:

„Za mých chlapčích let stalo se u nás velké neštěstí, ale pamatuji se, jako by to dnes bylo“ — počíná vážně — a pana otce i Piksa poslouchá, protože je to otec Rozárčin, vládne její rukou, buď ji dá Piksovi anebo odepře — „čeho nedej Bůh“ — myslil si Jan a poslouchá tiše jako pěna a pozorně jako žáček, jen aby se otci zavděčil. „Hodného stárka jsme měli, ve všem mohli jsme naň spoléhat. Nastydl ve vodě, zuby ho bolely. Zuby jsou mlynářská nemoc — prach moučný je kazí a vyžírá. Tvář mu opuchla a měl ji šátkem podvázanou. Sedí u kamen a hřeje se, vtom uslyší, že něco ve mlýně kulhá. Skočí do mlýnice a poslouchá. — Mlynář musí být jako muzikant. Sluchem musí najít chybu. Naslouchá tedy a zdá se mu, že paleční kolo špatně hraje. Běží k němu po schodech dolů, hřídel mu prohlíží, na čepy sahá, palce pozoruje, ale nic vyzkoumat nemůže a přece slyší, jak žernovy v luhu nepěkně — až zlověstně hučí. „V soukolí to bude,“ napadne stárka a nahne se ke kuželci. Mohl mlýn zarazit; ale stokráte to dělal ve běhu a nic se mu nestalo — po zvyku jen placku s hlavy shodil a nevzpomenul nešťastník, že ho zuby bolí — bradu že má šátkem podvázanou a oba cípy že se mu vysmekly a že se mu klátí teď nad hlavou jako zaječí uši — nahne se víc — vtom cítí, jak ho cosi do výše táhne — vykřikl — až mlýn se v základech zatřásl; ale bylo to pozdě a marně. Ozubí ho popadlo jako dravec za konec šátku, a než otec dolů seběhl, už ho kolo navíjelo — snad ho zaškrtilo dřív a pak teprve rozdrtilo. Když na hřídeli odfouknete prach, najdete pod ním dosud krvavé stopy hrozné události, neboť dubový hřídel to jediný se mnou pamatuje.“

Slovo dá slovo — událost jedna připomene druhou. Zvážní i veselý krajánek a sahá jako do koše pro zrní svých zkušeností — přemletých už tolikrát a podává posluchačům vejražek z nich. Ví, kde v okolí roztrhl se mlýnský kámen ‚žitavák‘ anebo ‚žehrovák‘. V nejprudším běhu rozbil lub a urazil mládku obě nohy, jako by mu je přesekl. —

Vypráví, kde železí se zahřálo, až mísa chytila a mlýn do prachu vyhořel. Tak utíká čas ve mlýně jako voda a než se hosté nadějou, odtroubí jim pod okny ponůcka desátou hodinu, ba někdy ji schválně přeslechnou a čekají na jedenáctou...

Když o Božím Hodě vánočním vrátili se mužští Cimburovic ze třetí, velké mše svaté, když všichni — i ženské — byli pohromadě a chystali se k obědu usednout, přistoupil náhle Jan k Cimburovi a řekl mu chvějícím se hlasem:

„Tatínku s maminkou — prosím vás — dovolte mi, abych se směl oženit.“

Ticho hned zavládlo světnicí a všichni náhle zvážněli. —

„Dobrým výminkem chci se vám za to odměnit,“ dodal ještě potichu Jan.

„Pověz nám nejprve, která je tvoje nevěsta?“ optal se otec přísně.

„Znáte ji dobře — není z kraje dálného, ani ze města, v Putimi s námi zůstává stejně — je to Rozárka v Roučkovic mlejně.“

„Roučkovic Rozárka“ jako by tou novinou překvapeni, zvolali všichni ve světnici současně.

„Toť milá a hodná děvečka,“ řekla matka.

„Nad všecky výborná zpěvačka,“ pochválil bratrovi nevěstu Frantík.

„Chválí ji žebrák i žebrácká, jakou je k chudině dobrácká,“ přidala chvály i Verunka.

Jenom Cimbura dál vyšetřuje přísně:

„Prosit s o ni otce a její matku? Dají ji rádi za hospodyni do tvého statku?“

„Neprosil, dokud jsem neměl vašeho svolení,“ odpovídal už mužně Jan — „a nevěděl, milé-li vám s Rozárkou spojení.“

„Milé by nám bylo děvče hodné, třebas i chudé — tím milejší Rozárka nám bude.“

„Tak, prosím vás, když i vaše srdce k ní se kloní — jděte hned zítra za mne požádat o ni.“

„Půjdu a požádám mlynáře Roučka — ještě dnes se vzkazem pošlu tam Součka.“ ukončil Cimbura a usedl první za stůl.

Po obědě vyslal hned Cimbura Martínka k Součkům: „Vyřiď, že nechám prosit strýčka, aby po nešporách k nám zašel.“

Souček, známý starosvat, zváč i pořadatel svateb a pohřbů, jakýsi vesnický ceremoniář, do podrobnosti znal ustálený mrav a zvyk vesnický a věděl, co žádá selská etiketa. — Jak spatřil ve dveřích Cimburovic chlapce, hned věděl, kolik uhodilo. — Přivřel pravé očko a měře levým kloučka, pomyslil si: „Aha — už je to tu — déšť spustí se z mraků. Dnes pošlou mě Cimburovic do mlýna se vzkazem, byla-li by Roučkům zítra o koledě jejich návštěva milá. Mlynář není člověk na hlavu padlý — ví, že posadí u Piksů Rozárku do teplého hnízda — vzkáže jim, že je mu divno, co asi chtějí, ale s radostí že je vyčká — a tak povedu o svatém Štěpánu po požehnání Cimbury k Roučkům na přípověď,“ a mlsně si olízl pysky. Až budou smlouvy skončeny, až se staří dohodnou, pošle se pro pivo s velikým džbánem a paní maminka ve mlýně nedá se zahodit, ukáže, jaká je kuchařka — a Rozárka jako kytička voňavá — naškrobená v bílé zástěrce bude je obsluhovat.

A na vlas tak „se to šiklo“, jak si Souček prorokoval. — Ve vážné rozmluvě klidně pohovořil Cimbura s panem otcem. Všecko probrali a na nic nezapomínali.

„Jasné smlouvy přátelství tuží — za mládež nezkušenou ať jednají muži“ — tímto obecním zákonem zahájil Souček jednání o věně a výbavě se strany Roučkovy, o výměnku a podílech pro Francka a Verunku se strany Cimburovy.

„A což tvé děti?“ nadhodil Rouček.

„Z Piksovy živnosti neodnesou ničeho,“ upokojil ho Cimbura — „do svého půjdu — mladým v ničem překážet nebudu; ale matce Jan výměnek v penězích platiti musí.“

„Výměnek sype se v zrní, protože na poli zrní a ne šestáky rostou,“ mínil pan otec.

„Hodný syn s nevěstou nedává rodičům výměnku žádného, pěkně je k stolu pozve, poctivě o ně se stará, přednost jim dává ve všem a všude — dokud jim nezatlačí oči. — Hodný Jan, hodná i Rozárka. — Leč úmrtím Piksovým nastal tu jiný případ. — Mám děti svoje — pro ně dál hospodařit na svém zkusím a proto i s matkou pryč od Jana musím — troufám, že živnůstka moje, byť menší než Piksův statek — přece nás obživí všecky, otce, matku i s dětmi — proto můj plán mi nesmíte hatit; Jan v penězích výměnek bude platit.“

„Tak bude,“ — souhlasil Rouček — jenom ještě měl strach, co počnou Frantík s Verunkou; nezůstanou-li snad na statku.

„Ne,“ — konejšil pečlivého otce Cimbura — „sám Francek službu si našel u Skuhrů v Písku v pivovaře — a už zítra s námi se loučí — chalupník Štěrba o ruku Verunky žádal a možná, že dvě svatby najednou vystrojíme.“

„I hleďme, Verunka, tichá voda!“ podivil se upřímně mlynář, „nikdo nic neví a holka půjde k oltáři.“

Tak ti dva otcové opatrně, pozorně prošlapávali cestu mladým lidem, aby se jim životem klidně šlo, aby nebylo různic a hádek, ale v tiché dohodě se všemi a o všem počali hospodařit.

Promluvili ještě o dobytku, zvláště o koních, o hospodářském náčiní, zvláště o vozech, které Cimbura Janovi ponechá i které si vezme.

„To, co jsem přijal, poctivě Janovi nechám v dobrém stavu, co sám jsem přijednal, do svého s sebou vezmu,“ sliboval Cimbura a jmenoval kus po kuse, který Janovi zůstane.

„Rozárka ode mne dostane březí klisnu, jalůvku a krávu,“ doplňoval mlynář už zcela uspokojen. Rukou dáním zpečetili otcové smlouvu. „Zřetelné a jasné smlouvy, porážejí všecky soudy“ provolal starosvat Souček, tleskl do dlaní a zazpíval :

„Panímámo milostivá,
dejte přinést vědro piva,
mažte máslem chleba tlustě,
ať připijem nevěstě —
svatba bude v masopustě,
ohlášky jsou na cestě.“

Svatební smlouva se zajedla a zapila, přátelství přípitky se pečetilo, svatba na úterý po Hromnicích se ustanovila a ujednáno, že do sv. Josefa Cimbura se vystěhuje a mladí že už sami síti budou na jaře.

Starosvat Souček sice se činil — jedl a pil za dva, ale přece byl jaksi nesvůj. Taková věc neslýchaná se mu stala. Nic o tom nevěděl, že mladý Štěrba má zálusk na Verunku. — Hanba hanboucí pro strejdu-zváče. Měl už vyhlédnutého pro ni ženicha. Věděl, že teď s ní budou Cimburovic pospíchat, slovíčko chtěl o tom s Cimburou promluvit a zatím tu z jícho úst slyšel tak pro něho překvapující novinu. Ale dobře, že slyšel — hned zítra musí k Štěrbům, aby ho snad neobešli — bez něho k Cimburům se nevydali, co by si o něm — o Součkovi — okolní starosvaté pomyslili!

Zůstal však ušetřen toho pokoření. Když druhého dne po ránu dveře u Štěrbů otevřel, vlídně ho přivítala chalupnice, usmála se na něho lahodně a řekla: „Dobře, že jdete, právě se muž chystal k vám zajít.“

„Nu proto!“ sebevědomě hned se vypjal Souček — „smluvil jsem každou svatbu, proč bych neměl býti smlouvčím i o vaší?“

A už příští neděli zas vedl s vítězoslavným úsměvem Štěrbovic k Cimburům.

A nastaly potom svatby. Dvě najednou a hlučné tak, že není pamětníka podobných. Bránil se Cimbura ženským, bránil, ale neubránil. — Povolit musil ve všem — pouze v jednom nepovolil — když se jednalo o hudbu.

Všichni chtěli hudbu novou, z Písku, s plechovými nástroji. Ale Cimbura si postavil hlavu. — „Má-li být muzika — tak bude staročeská — za jinou nepůjdu — bude hrát vám, ne mně.“

Přemlouvali Cimburu — odbyl je stručně a takovým tónem, že všecky domluvy rázem ztichly a družbové vydali se honem na cestu do Strunkovic.

Strunkovice jsou po českém jihu daleko široko známé městečko. Když se tam narodí kluk, otec se mu nejdříve podívá na prsty — a soudí, bude-li hrát jednou housle, nebo mačkat pouze dudy — pískat klarinet, či dřít basu. Každý hoch totiž rodí se tam muzikantem.

Sem do té muzikantské komory vypravili se putimští družbové a zjednali tu na rychtě „nejlepší muziku, jakou v Strunkovicích mají“.

„Chcete velkou, anebo malou ?“ ptali se jich tam. Ani chvíli se nerozmýšleli a hrdě ‚ velkou‘ odpověděli, ač vlastně nevěděli, co tím rychtář myslí.

„Komu a při čem mají vyhrávat?“ zpovídali je v Strunkovicích dále.

„Nám a při svatbě.“

„A prosím vás, chlapci, kdo se to u vás žení a vdává, že chcete muziku tak slavnou?“ podivovali se strunkovičtí.

„Tři rody se toho dne svatbou spřátelí — Cimburovic s mlynářem Roučkem a Štěrbou chalupníkem.“

Nic nevěděli v Strunkovicích o mlynáři Roučkovi, nic o Štěrbovi chalupníkovi, ale jak slyšeli jméno „Cimbura“ — hned se ptali:

„Kdo jste pravili — Cimbura — Cimbura — silný Cimbura žení syna a vdává dceru?“

„Ano, ten,“ odpověděli družbové potěšeni, že Cimburu tu znají.

„Přijdeme a zahrajeme,“ slibovali ochotně.

„Litovat nebudete, hladem u nás neumřete, žízní u nás neuschnete, přičinit se musíte a peněz vyhrajete jako želez,“ loučili se spokojeně putimští poslové.

A přišla ‚velká muzika strunkovická‘ — a samé jen dřevěné nástroje s sebou si přinesla. Jeden z hudců dudy přinesl, a jak je zmáčkl, čtverácky dudy zakvičely. Dva z kožených pouzder housličky vytáhli a když je prsty na krčku polehtali, housle vesele se zasmály. Jiný basu přivlíkl, a jak ji smyčcem po břichu hladil, basa si spokojeně bručela. Pátý konečně — kapelník klarinet z kapsy vytáhl — sešrouboval jej, a jak jej k ústům nasadil, zaštěbetal jako pták po jaru. Nadarmo jim po celém kraji neříkali ‚Serafíni‘.

Od Štěrbů vyšli první. Šli si pro Verunku, vzali s sebou Jana a zaměřili do mlýna. — Tam s družičkou uprostřed přátelstva jako královna čekala Rozárka. Hosté se spojili a svatební průvod kolem jedenácté vyšel od Roučků. Hudba spustila „Už mou milou na oddavky vedou“, svatebčané zavýskali, až se ves třásla, družičky roztočily šátečky nad hlavami a zazpívaly jako pod oblaky skřivánci. Střelbou chvěly se statky v základech a velebné zvony putimské na starobylém kostelíku vítaly veselé hosty. Pod mrakem bylo od rána; ale když průvod došel na vršek ke kostelu, neodolalo zvědavé sluníčko, rozhrnulo si mraky a z modrého nebe zlatem své záře usmálo se na svatby. „Putim se raduje,“ pomyslilo si a zůstalo na obloze dnes i zítra i pozítří, protože tři dny trvalo to památné veselí.

Dnes byli ve dne u Roučků, zítra budou u Cimburů a třetího dne skončí u Štěrbů — ale večer jako večer, noc jako noc protancují „Na staré“. — Kdo přijde a je dobré vůle, ten je hostem — ať jí a pije, pan otec platí dnes, Cimbura platí zítra a Štěrba chalupník pozítří. V celé vsi nikdo nepracuje, cepy odpočívají, koně stojí a voli zahálejí. Jako magnet táhne muzika všecko k sobě. Podivná muzika — kouzelníci muzikanti. Zahrajou při „loučení“ tak dojemně, že slzy mužům vytrysknou z očí a ženy do pláče se dají — zahrajou „do kola“ a páry se roztočí — zahrajou divoce „do skoku“ a babka scvrklá jako suchá švestka, lehká jako véchýtek v koutě se natřásá a poskakuje. — Není písničky na světě, aby ji strunkovičtí nezabrali. Rozkuráží všecko, rozkuráží i Cimburu. Dlouho, dva dny už se brání, ale neodolá. Vzdej se siláku Cimburo! Na milost a nemilost vzdej se těm kouzelníkům. Tak, dej si nalít ještě džbánek pěnivého, protivínského, naráz jej vypij! — Aha, cítíš, Cimburo, jak krev v těle ti hraje a se pění? — Nohy omládly, oči se rozjiskřily, hlava se vztyčila, ruce do taktu tleskají a srdce v těle plesá. Hned steskem usedá, hned radostí se zachvívá, podle toho, jak housličky hovoří, jak klarinet poroučí. Popadá ta hudba Cimburu a zahrává si s ním nelítostně jako se slabým děckem. Uchvacuje ho a mluví k němu ani ne tak zvuky, ale jakoby jasnými zřetelnými slovy.

„A la marš, Cimburo, před muzikanty,“ slyšel hned rozkaz ve své duši, přísný rozkaz jako na vojně, a než se nadál, stál před nimi. Pětku jim položil na talíř a zazpíval si svoji zamilovanou písničku, jako tenkrát v Hradišti před muzikami.

„Protivínskej zámek, mezi horama.“

zazněl vysoký hlas, jako by to ani Cimburův nebyl — housle se hlasu chytily, klarinet se k němu přidal, celá muzika vpadla a volala:

„nezapomeň na to, co jsi mi dala.“

Bouřně volala, přísně žádala, ba přímo rozkazovala.

Ale hned utichla, zrovna se rozplývala a sladce s Cimburou šeptala:

„Pěkný šálek dala jsem
vyšívaný harasem,
pěkný bílý šálek s tulipánama!“

A tu hudba náhle jako by se rozčertila. Jako divé vrněly housličky, basa se hlučně rozhoukala, dudy dráždivě vypískly a nad tím vším v krkolomné výšce se klarinet smál takovým droboučkým, milounkým, dětským smíchem, že to naplnilo Cimburu nesmírným veselím. Nemohl tu radost udržet v sobě — ven — ven — ven — ven musí z něho — už ruku pozvedá a teď zavýskal, zadupal a třikrát kolem sebe na místě se otočil.

Hudba provedla svou, vyloudila z Cimbury radostné zavýsknutí; ale ze svých kouzel a čar ho ještě nepustí. Pořádá se, tiší se a vyrovnává, basa počíná do taktu bzučet, dudy hned jí pomáhají, krotí housle, za nimi do tempa musí i klarinet, za ním musejí i Cimburovy nohy — do kola musejí, ale ne samy. „Kde je má věrná žena Marjánka?“ ptají se Cimburovy žádostivé oči, a hle, tu stojí s ostatními v kruhu kolem něho, radostně a dychtivě k němu hledí, a jak se k ní obrátil, ruce po ní rozpřáhl, do náruče sama mu letí. Všichni prokazují čest Cimburovi, rozstupují se — a on sám se svou Marjánkou zlatou víří v kole.

„To ne já, ale to ty zatrachtělé muziky a pivo,“ vymlouval se později Cimbura, stydě se jaksi za tu slabost, „ale co,“ mávl po každé rukou, „hezké to bylo,“ a ještě vzpomínka úsměvem mu pozlatila tvář.

„Pohřbem jsem u Piksů začal, svatbou jsem u nich skončil — “ loučil se o svatém Josefu s Janem, když mu tento s pláčem znovu za všecko děkoval, „nebuď v životě jalovcem, ale plodným a štěpným stromem. Jednej vždycky právě a nemusíš se bát ani Boha ani krále — v tom je kořen našeho selského života i naší pýchy.“

„K Pánu Bohu se denně modlívej, ženu miluj a děti dobré vychovávej, tatínkovi ve hrobě hanby nedělej,“ napomínala ho matka, když Jan se sklonil k její ruce — za vše jí děkoval a jako malé dítě se rozplakal.

Do náruče pojala ho matka a konejšila líbeznými slovy: „Nemůžeme s tebou věčně být, to jen teď je li smutno, když prázdná světnice tu straší. Rozárku si odpoledne přivezeš, a jako v ráji vám tu bude. Přijdeme ji s tátou přivítat.“

Odpoledne přistěhovala se Rozárka. Jel si pro ni mladý hospodář jako pro kněžnu. Čtyři koně měl zapraženy v žebřiňáku, namazané postroje se na nich leskly jako nové, mosazné přesky, misky a kroužky vyleštěné svítily a třpytily se v jarním sluníčku jako z ryzího zlata. Peřinami vystlaly u Roučků vůz mladé ženy, nasedaly naň, mladý sedlák postavil se jako jedle ve voze a vzal opratě do ruky.

„Strakatý peřiny na bidle visí,
starej se, Jeníčku, o koně lysý,“

zpívaly rozmarně na voze ženy.

„Já jsem se postaral hned o celej vůz,
pojď, sedni, Rozárko, pojedem už,“

zahleděv se do dveří, odpověděl Piksa.

Mlynářka vyváděla z nich uplakanou jeho ženu. Ohlédla se teskně ještě jednou po mlýně kolem; ale jak její oči spočinuly na Janovi, odtrhla se od matky a skočila k němu.

Levicí okolo pasu vzal ji Jan a trhl opratěmi.

„Pomalu,“ napomenula ho matka, ale její hlas už zanikl v rachotu kol.

Vyjel, jako by s pokladem ujížděl a bál se, že mu jej v poslední chvíli vyrvou.

Kudy jeli, po levé i pravé straně, v oknech i před vraty plno hlav a plno zvědavých očí hledělo na ně.

Jako vítr přehnalo se čtverospřeží a zapadlo ve statku Piksovic. — „Jezdit ho Cimbura naučil,“ pochvalovali si tu divokou jízdu sedláci.

Ten den večer, když uléhal Cimbura po prvé v Kláskovic chalupě, řekl sám sobě: „Konečně ve svém!“