Jak se pan Haramul prozradil

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jak se pan Haramul prozradil
Podtitulek: (Před čtyřčlenným senátem.)
Autor: neuveden
Zdroj: Národní listy, roč. 46, č. 321, s. 3
Vydáno: 21.11.1906
Licence: PD anon 70

„Zavolejte Josefa Haramula“ pokynul dozorci předseda senátu a dodával: „Podivné jméno — Haramul!… Kde se tu béře?“

Ano, kde se tu béře? Když dolétne sluchu, podráždí mimoděk fantasii, která hned za bizarním jménem hledá nějakého Turka neb Rumuna. Ti mívají taková jména na -ul. Abdul, Kabul — —

Ale pan Josef Haramul, jak vešel, prozradil, že orientálního není na něm praničeho, leda strakatá vesta, připomínající orientálské koberce svým vzorkem. Předkové jeho, pokud rodinná paměť sahá, byli usedlí v Bořeňovicích u Benešova, tedy rovněž dosti daleko od Turecka i Rumunska. Nebudeme si původem podivného jména, nejspíše přezdívky, lámati hlavu, a sdělíme raději, proč pan Haramul pozván byl před dvě svíce s krucifixem.

Žalován byl pro krádež. Vedle jeho chalupy v Bořeňovicích má usedlost Julie Frýdková, která obchoduje se vším: se zaječí kůži, s máslem, vixem, peřím, hrnci… což všechno stručně shrnuje na tabulce pod název „Obchod s potravinami“ — — — K obchodu obyčejně patří skladiště a i to má paní Frýdlová[red 1] v kůlně na dvorku.

Žaloba zmínivši se o těchto místopisných okolnostech, sděluje, že z tohoto skladiště jedné noci před posvícením václavským zmizelo několik liberek másla, pár škatulek mazadla a leštidla na boty a dva hrnce. Tyto věci, z nichž dohromady však nedá se uvařiti ani jediný oběd, nalezeny byly v dojemné shodě v pytli na návsi. Kdo si dal tu práci, že je tam odnesl, o tom opět vypravoval obecní strážník Švehla, jenž udal, že oné noci ke 3. hodině ranní zastihl Haramula, jak ze vrátek od Frýdlové vycházel s pytlem a byv zadržen, po malé výměně názorů, utekl.

„Jest tedy Josef Haramul důvodně žalován, že věci movité v ceně 11 korun atd…“ Tak nějak končila žaloba, když ji dočetl votant rada p. Kleiner…

„Poslyšte Haramule,“ ujal se slova president dr. Wokaun, „jestli jste to udělal, tak nezapírejte. Přiznání je polehčující okolností a jelikož cena těch předmětů odcizených není tak značná… o hlavu nepřijdete. No, tak… jak to bylo, povězte nám to docela upřímně…“

„Slavný soudce… ať se na tomhle místě propadnu,“ (pan Haramul však hned z toho místa uskočil), „jestli by mě kdy bylo jen napadlo, abych těmahle poctivýma rukama kradl! Já toho, bohudíky, nemám zapotřebí… a prosím, už ten nesmysl: co bych dělal s vixem, když celý rok chodím v dřevácích?“

„Tak vy jste to tedy nebyli?“

„Ne — a ne — a ještě jednou ne! Já jsem rád, když v noci mohu spát!“

„Ale poslyšte, Haramule, strážník Švehla, člověk pod přísahou, tvrdí, že vás docela určitě poznal. Proč by to říkal?“

„On má na mě, slavný soude, zášť. My jsme měli jednu holku, byli jsme tedy, jak se tomu u nás říká, rebelové (rivalové) a to je to všecko.“

„Jak je tomu dávno?“

„Prosím, asi pětadvacet let, ale ona nás oba nechala…“

Přišel svědek, obecní strážník Švehla. Svědectví své začal přechodníkem: „Konav oné noci službu, přišel jsem až ke vratům Frýdlové a tu slyším podezřelý šramot a praskání. I myslím si, co to? Snad kočka nebo zloděj. Mohlo být půl třetí ráno, když ten šramot slyším podruhé. Najednou se otevrou dvířka ve vratech a z nich vystoupí člověk s pytlem. Tak já k němu, popadnu ho a on to Haramul.“

„Jak jste ho poznal?“

„Prosím — po hlase. On totiž hned jak jsem ho chytil za límec, povídal: „Pane strážník, nedělají žádný křik a rámus. Vždyt to za to nestojí… pár liber másla.“ Já ho ale držel pořád pevně ve jménu zákona za límec a uvažuji, co s ním. „Vést ho k panu starostovi… ten spí — ale první radní sedí ještě v hospodě… tedy tam.“ Do hospody nebylo daleko a jak padalo z okna světlo, poznal jsem Haramula i po tváři.“

„Docela určitě?“

„Ano — docela určitě. Pod přísahou, prosím. V tom se mi ale Haramul vyškubl, udeřil mne pěstí do prsou a…“

Pan Haramul, který při vyprávění strážníkově pořád na lavici poskakoval, nemohl „lhaní“ strážníkovo už déle vydržeti, vyskočil a vybuchl:

„Co že — pěstí, že jsem vás udeřil do prsou? Prosím, slavný soude, to nebylo pěstí… já ho jen takhle docela maličko odstrčil stranou“ — —

„Tak jste to byl přec vy? Vidíte člověče a propadnout jste se tu chtěl na místě, že jste to vy nebyl…“

Bezděčné vlastní přiznání zdrtilo pana Haramula tak, že už ani nehlesl, a když dostal jen čtrnácte dní tuhého vězení pro přestupek krádeže, teprve se vzpamatoval a vyprosil si, aby směl to přijít odsedět až za čtyři neděle.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Příjmení je v původním textu uváděno nejednotně.