Jak se dělají básně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jak se dělají básně
Autor: František Gellner
Zdroj: GELLNER, František: Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 148–156
Vydáno: 1912
Licence: PD old 70

Nejsem tak dalece domýšlivý, abych se domníval, že následující řádky budou mít pro mé čtenářstvo význam téže praktické důležitosti, jako návod o způsobu, jakým se nejlépe dociluje chutná angreštová zavařenina. Zároveň však jsem toho mínění, že není na škodu v nynější hmotařské době vzdělávati srdce, nehledíc k užitku. Utvrzován jsem ve svém počínání příkladem vážených svých kolegů z odvětví technických, kteří píšou články třeba o výrobě skla z křemene, ačkoli daleko největší část čtenářstva nemůže při skromných poměrech, v nichž žijeme, vyvinout teplotu 1700° Celsia, jíž je k tavení křemene nezbytně třeba.

„Zahálka je počátkem vší duševědy,“ praví kdesi slavný německý filosof Nietzsche. Jelikož básnictví, obzvláště lyrické, je vlastně pokusnou duševědou, jak jsem to již kdysi na tomto místě naznačil, je možno svrchu zmíněnou větu i na ně rozšířiti: Zahálka je počátek vší lyriky.

Ve věku mladistvém dělá básně kdekdo, zejména gymnasisté jeví značný sklon k těmto neužitečným projevům duševní činnosti. Básníkem je ten, kdo ani později od této věci neupustí. Připouštím, že toto tvrzení je poněkud povrchní, ale podotýkám, že jsem si to nevymyslil já, nýbrž kterýsi humoristický časopis. V mužném věku snaží se člověk zaopatřiti slušnou obživu sobě a své rodině, což básněmi nelze. Za to staří pensisté upadají opět často v mladickou svou chybu, zejména neznají-li jiných zábav a starosti.

Všechno, co je a co se děje kolem nás, na nás působí, ale uvědomujeme si to jen při výraznějších pocitech, jako když na příklad uvidíme, že někomu přejeli nohu: člověkem projde vskutku tělesně bolestný pocit, který postupuje od nohou k hrudi. Posloucháme-li v opeře pěknou hudbu, cítíme, jak nám prsa naše od bránice až do hrdla, prostupují jakési vlny a naše obrazotvornost počíná horečně pracovat. To je stav básnického tvoření. Stejně působí na člověka píseň, kterou si sám zazpívá, nebo vzpomínka na osoby a věci, které nám byly nebo jsou drahé, nebo kouzlo krajiny či umělecké dílo.

Bez tohoto duševního rozpoložení báseň takřka napsati nelze. Jenže člověk, jenž podobným pocitům častěji podléhal, může se sám uvésti v tento stav autosugescí, totiž myšlením na věci, které v něm kdysi pocity podobné vzbudily. Autosugesce sama o sobě není v našem každodenním životě ani v jiných oborech nijakou zvláštností. Tak hovoříte třeba s novinářem v kavárně o rodinných záležitostech nebo o čemkoli. Náhle se milý žurnalista podívá na hodiny, je čas, musí do redakce. Zajímavé nové zprávy žádné nepřišly. Redaktor si podepře hlavu rukou, myslí na určité politické události a napíše článek, jaký s chladným srdcem napsati nelze. Nebo také řemeslník, jemuž na nějaké práci zvláště záleží, je schopen udělat pěknou věc v úžasně krátké době.

Není ani možno, aby četba básníků českých, německých, latinských a i řeckých nenalezla ohlasu v hlavách středoškolského žactva. Vznikají parodie, příležitostné verše, satiry a první roztoužené vzdechy k Aničce, dceři majitele pohřebního ústavu. Kolika dvojveršími nebyly již opěvány logaritmy! Kdybych vám měl vyložiti, co to logaritmy jsou, při nejlepší vůli bych to dnes nesvedl. Vím jen, že je to malá knížka, plná plničká číslic, jejíž desky byly popsány nesčetnými dvojveršími, jež přecházejí s generace na generaci. Na jedno takové dvojverší se ještě pamatuji. Znělo:

Logaritmy znal již Adam,
když had sváděl jeho madam.

Taky jsem se více zabýval v oněch dávných dobách veršovnickými pokusy než učením se povinným předmětům. Když náš profesor vzal do ruky zápisník, seděl jsem jako putička, a když mě vyvolal, přicházíval jsem do nemilých rozpaků. „Řekněte mi, jaké přítoky přijímá řeka Dráva.“ „Řeka Dráva, která se nalézá v Chorvatsku, přijímá přítoky; přítoky přijímá řeka Dráva… prosím, pane profesore, naše malá sestra mi schovala včera knížku…“ „Sedněte si, do konference vás již dám.“

Vzpomínám si, že jsem předělal dlouhou báseň Schillerovu o Ibykových jeřábech. U Schillera loupežníci Ibyka zavraždili, v mém díle jej nechali na živu, neslibujíce si z násilného činu nijakého prospěchu. Pohříchu je tato moje práce neodvratně ztracena, toliko jednu sloku mohu zachovati paměti potomstva. Je to, tuším, začátek:

Skrýš písní krásných, kolovrátek,
si Ibykus vzal na záda.
Pámbíček Posejdón měl svátek,
v Korintě byla paráda.

Je smutnou skutečností, že nekvete zpravidla básníkovi štěstí na školách. Chceme-li v některém oboru něco znamenitého dokázati, jsme vždy nuceni jaksi v tuto stranu soustřediti svoje úsilí a zanedbávati věci jiných. Příbuzné obory mohou ještě kráčeti ruku v ruce, ale polyhistorství hraničí dnes namnoze na diletantství. Básník musí věděti velmi mnoho, ale všechno pouze potud, pokud je to v souvislosti s jeho dílem. To znamená, že musí mít přece jen vědomosti všeobecnější než na příklad vědecký pracovník. Znal jsem profesora na technice, který se těšil ve vědeckých kruzích veliké vážnosti, ale jistě by jej byla přivedla do velkých rozpaků otázka, jak se jmenuje současný ministerský předseda naší poloviny mocnářství.

Naše středoškolská výchova nese velikou část viny, oddá-li se některý jinoch veršování, místo aby se v některém užitečném odvětví lidské působnosti hleděl uplatniti. Takový mladý hoch si řekne: Náš pan třídní je veliký pán, a přece vím jen, že má svátek 13. června, poněvadž se jmenuje Antonín, jinak nepotřebuji vědět ani místo ani letopočet jeho narození. Pan okresní hejtman je ještě větší pán, a nevím ani, jak se jmenuje. Ale jaký pán musí býti Hvězdomil Mokrolhotský, o kterém musím věděti, i kde a kdy se narodil i kde a kdy zemřel, jinak dostanu nedostatečnou na pololetní vysvědčení, a můj otec v tomto případě živým slovem a vytrvalým působením na zadní část těla snažiti se bude mi vštípiti úctu k velikým našim duchům!

K odstrašení mladých nadšenců nestačí, dočtou-li se někdy o velikých protivenstvích, která Hvězdomil Mokrolhotský od svých vrstevníků zakusil, neboť jinoch života neznalý si myslí, že poznáním pravdy je již zjednána náprava pro všechny časy. Bylo by tedy velice nutno pro poučení mládeže zařaditi do čítanek případnou úvahu o věčném bojí mezi básníkem a bařtipánem.

Píše-li básník špatné verše, není vůbec básníkem, nýbrž hlupákem. Za to bařtipán, ať dělá, co chce, je vždycky representativní osobností. Je třeba advokátem a poslancem, v této své hodnosti může se honositi pouze neúspěchy – nic nedělá! Má naději stát se ministrem nebo jim již byl, a v tomto úřadě proslul svou nečinnosti nebo i poškozováním národního celku – vše jedno! Jeho hodnota nestoupá s úspěchy, nýbrž prostě postupem času. Bařtipáni jsou konservativní lidé, a hlavní známkou této konservativnosti jest, že bylo-li kdy něco z přítomnosti a minulosti potomkům konservováno, stalo se to vždy proti těmto konservativcům.

Básník zpravidla representativní osobnosti není. Jeho cena tkví v něčem jiném než v kabátě. To je ovšem věc, jež vzbuzuje bařtipánovu nedůvěru. Než obyčejně vrchní bařtipán básníkem se nezabývá, k tomu má svoje lidí. Bývají to ubožáci s úzkým duševním obzorem, nepotřební k jakékoli práci, jež vyžaduje trochu inteligence, a kteří často jen za dobré slovo nebo prostě z osobní závisti a nenávisti jsou schopni všeho. Kulturní význam člověka nemá v jejich očích nijaké ceny, poněvadž mají neschopný mozek, který byl pouze zkažen přijetím jakési takési civilisace.

Často spatříme v jejich kruhu také člověka, v němž sídlila kdysi božská jiskra, ale udušena byla velikášstvím. Je to mnohdy muž, který žije v docela dobrých poměrech a mohl by klidně pracovati, ale žloutne a zelená, slyší-li o zásluhách kohokoli, mrtvého jak živého.

Básník, pokud mu lze dáti toto jméno, musí si být vědom, že jeho dílo nemůže mít nikdy tu cenu pro jeho vrstevníky, jakou bude mít pro příští generace. Za svého života může být pouze oblíben – a na tom záleží rozumnému člověku jen tehdy, chce-li tím něčeho dosáhnouti. Teprve potomstvu může se stát životní dílo básníkovo drahou památkou a nevysýchající studnicí pro ducha a srdce.

Myslím, že to byl Lessing, jenž napsal epigram asi tohoto smyslu: Nedomnívej se, že jsi již básníkem, když se ti povedlo několik veršů, neboť ty za tebe udělala vyspělá řeč. – Znal jsem starého studenta, který mluvil stále ve verších. Byl holohlavý, měl červený nos a maďarské kníry. Spřátelil se s jakýmsi podezřelým výrobcem zdravotního prsního čaje pro všechny nemoce, zvláště pro souchotiny a revmatismus, balíčky tohoto životního elixíru prodávali po okolních vesnicích sedlákům. Čajař měl pro tyto obchodní cesty jezdeckého koně a tak se střídali, vždycky půl hodiny seděl každý v sedle a druhý běžel podle koně. Když je překvapila noc někde na silnici, sňali koni sedlo, plácli milého šemíka rukou po stehnech a ten běžel pak sám do města do stáje, třeba tři hodiny cesty. Oba přátelé přespali takto mnohou noc na mezi, sedlo pod hlavou.

Ten starý holohlavý veršovník jmenoval se Honza. Penězům říkal práškové a měl o ně vždycky nouzi. Když ho časem překvapila bytná v jeho pokoji a delší řečí důtklivě ho upomínala o zaplacení nájemného, svlékl Honza kabát, pak vestu a i kalhoty. Bytná, když už se nemohla na tu Sodomu dívat, utekla nadávajíc.

Honza složil také báseň na nemilou povinnost, která pro studenta záleží v zaplacení desíti korun za zkoušku, jež nebyla složena v ustanoveném termínu. Jenom tři verše ze životního díla Honzova mi uvízly v hlavě, a to právě z říkání o zkušební taxe:

O pětku vzal svého tátu
a pak běžel v dešti, blátu
k rektorátu.

Je to málo pro nesmrtelnost.

Honza se rád napil, zrovna tak jako slavný francouzský básník Musset. Přes to však neprávem se přisuzuje alkoholu vliv na básnickou tvorbu a neprávem říkají Francouzi absintu zelená Músa. Tímto tvrzením nemíním nijak poškoditi živnost hostinskou a prohlašují zcela otevřené, že abstinentem nejsem. Ostatně ústřední orgán národně-sociální strany na Moravě uznal již za dobré černé na bílém mi to potvrditi, že si rád vypiju sklenici piva. Nebo taky dvě. Proč to národně-sociální stranu tak zajímá, nevím. Bojí se snad, že bude mou činností nějak zkrácena? Vidím se nucena uvésti milé bratry na pravou cestu připomenutím oné známé indické nebo snad čínské či jiné pohádky o bábě, které milosrdný kterýsi bůh spustil s nebe pavučinové vlákno, aby ji z útrap pekelných vysvobodil. Milá bába vyšplhala se po něm již do polovice cesty mezi nebem a peklem, když tu se ohlédla a spatřila, že také jiní za ní lezou. I začala jim lát. V tom se vlákno přetrhlo a bába se zřítila nazpět do pekel.

Jak známo, po dobrém pivé člověk zesílí, pročež se slabým lidem, zvláště při chudokrevnosti nebo plicní chorobě, odporučuje. Také je dobrým prostředkem proti bezesnosti. Jiným nemocným je lékaři zase zakazují.

Můj otec mi kdysi vypravoval, jak mu lékař zakázal pít pivo a poslal ho kamsi do malých českých lázní, do Bělohradu nebo do Mlázovic, tam někam.

Sezona ještě nezačala, v místě bylo půl páta hostů. Otec hned po svém příjezdu šel k lázeňskému lékaři, který mu opět zakázal pivo. Pil tedy otec k večeři minerální vodu. Tu se objevil v restauraci lázeňský lékař, přisedl si k otci a bavili se spolu. Pak chtěl otec platit a odejít. „Co tak pospícháte?“ ptal se doktor. „Mám tady sedět tak na prázdno?“ odvětil můj otec, „vody mám již dvě, tak co!“ „No,“ pravil rozšafně lékař, „malé pivo vám nemůže nijak uškodit.“ Poručil si tedy otec malé pivo, pomalu je dopil a chtěl zase platit. „No tak zůstaňte,“ konejšil ho doktor, „dáte-li si velké pivo, tak to není také žádné neštěstí.“ Kolik sklenic tenkráte lázeňský lékař mému otci dovolil, není v naší rodinné kronice zaznamenáno, jisto je pouze, že se vrátil otec domů s velikou nedůvěrou k lékařskému stavu, jež přešla na celou naši rodinu. Pročež se uchylujeme raději k uznaným lidovým prostředkům.

Poněvadž příběh, který jsem právě vypravoval, je pravdou pravdoucí, nehodí se tedy vlastně do této úvahy o dělání básní. Ale doufám, že jsem aspoň před tím dosti důkladně ukázal mladým lidem, kteří v nynější prázdninové době uvažují o volbě svého životního povolání, že není všecko zlato, co se třpytí, a že není radno, aby v příliš četném počtu se vrhli na povolání básnické, ježto je tu těžko nalézti obživu, zvláště má-li člověk na starosti četnější rodinu. Zaměstnání básnické má i jiné nevýhody. Usmyslíte-li si na příklad vypěstovati pod svou postelí nový druh králíků s modrými nožkami a dostanete na to subvenci, vynadají lidé nanejvýše poslanci, který vám to vyšlapal. Dostanete-li však subvenci na verše, vrhne se celá bařtipánova družina na vaši osobu, jak jsme toho taky zažili utěšený příklad nedávno zde na Moravě.