Jak se co dělá/Točíme

Jak se co dělá Karel Čapek
Stavíme	Točíme	Jak se tedy dělá film

Údaje o textu
Titulek:	Jak se co dělá
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

“Tak teda budeme točit,” praví režisér (ten v bílém pracovním plášti) rezignovaně.

“Co to tady je?” ptá se elegantní pán, nalíčený hnědočerveně jako horký párek.

“To je vaše pracovna. Budeme v ní dělat scénu třetí a čtyřicátou první.”

“Kterou dřív?”

“To je jedno, třeba tu třetí. Vy budete sedět za psacím stolem, někdo zaklepe a vy řeknete Dále. To bude všechno. Tak, teď si to přezkoušíme.”

Nalíčený pán usedá za psacím stolem. “A co mám dělat?”

“Můžete psát.”

“Když tady nemám papír!”

Režisér zalomí rukama. “No, co tohle je! Proč tam pan Valnoha nemá papír! Pánové, když řeknu psací stůl, tak tam má být papír, ne? Pane Vojtíšek, vy jste ještě neviděl psací stůl? Viděl? A byl na něm papír? Nebyl? No jo. Tak tam dejte nějaký papír, aby se mohlo zkoušet. Tak ticho, pánové, zkouší se!”

Ateliérem se rozlehne tlučení kladiv; a režisér se rozzuří: “Co to zas je? Když řeknu ticho, tak má být ticho! Kdo to tam tluče?”

“Musejí dodělat dekoraci,” vysvětluje nějaký hlas.

“Tak ať tlučou tišeji,” vybuchuje režisér. “Tady se zkouší! Tak pozor!” Režisér zatleská. “Pan Molenda zaklepe na dveře, pan Valnoha zvedne hlavu a řekne Dále. Kde je pan Molenda?”

“Tady,” ozve se z kouta, kde jiný nalíčený rudokožec se živě baví s nějakou slečnou, která sem zřejmě nepatří. “Co mám dělat?”

“Tady zaklepat na dveře, a když pan Valnoha řekne Dále, tak vejdete. To je všechno. Tak pozor, zaklepat!”

Pan Molenda klepe na dveře. Pan Valnoha zvedá hlavu a –

“Počkat,” volá režisér. “Musíte jemně zaklepat. Docela jemně a rozpačitě. Tak ještě jednou!”

Zaklepání. Pan Valnoha zvedá hlavu. “Dále!”

“Počkat,” volá režisér. “Docela lhostejně: Dále!”

“Dále!”

“Trochu hlasitěji, aby to bylo slyšet za dveřmi! Dále!”

“Dále!”

“Asi takhle, prosím vás: Dále!”

“Dále!”

“To by šlo. Tak ještě jednou, pánové: zaklepat –”

“Dále!”

“Výborně! Tak světla, páni!” volá režisér ke stropu. “No tak, přidejte! Víc světla na pana Valnohu! Hergot, tak rozjásejte ty reflektory! A nesviťte mi na ten stůl! Na pana Valnohu, povídám! A to okno musí svítit! Co? Že tam nemáte reflektor? Tak si ho tam šoupněte, člověče, a nezdržujte nás –”

Uplyne půl hodiny. “No tak,” ptá se znechuceně pan Valnoha za psacím stolem, “budeme už točit?”

“Hned to bude. Tak pusťte na něj uhlík! A posviťte na tu stěnu! – Je to dobré?” obrací se režisér k pokojné zadnici, která vyčnívá zpoza kamery.

“Fajn,” praví zadnice. “Jenom ta stěna vzadu má moc světla.”

“Míň světla na zadní stěnu,” povykuje režisér. “Dobře!”

“Prima,” dává najevo zadnice.

“Tak, mikrouš, a zkusíme to,” volá režisér.

Dva muži přistrkují jakousi šibenici na kolečkách, na jejímž konci se bimbá neveliký předmět; je to mikrofon, mírně se houpající nad hlavou krajně znuděného pana Valnohy.

“Ticho, zkoušíme zvuk,” křičí režisér. Načež zadrnčí signál z poslouchací kabiny, zazní klakson, a je ticho. Teď svítí červené lampičky na dveřích ateliéru, nikdo nesmí vejít.

“Zaklepat,” káže režisér.

Zaklepání. Pan Valnoha zvedá hlavu. “Dále!”

“Tak, jaké to bylo?” křičí režisér.

Ze zvukové kabiny vylézá mladý muž a krčí rameny. Aha, slabé.

“Tak dejte níž mikrofon,” káže režisér. “A páni, prosím vás, musíte trochu přidat. Ještě jednou! Zaklepat –”

Pan Valnoha zvedá znechuceně hlavu. “Dále!”

“Jaké to bylo teď?” volá režisér.

Muž ze zvukové kabiny krčí jen jedním ramenem.

“Tak můžeme jet,” oddychne si režisér. “Točí se! Všichni ven z dekorace! Ticho!”

Pokojná zadnice u kamery nabývá napjatého výrazu. Zadrnčí signál, ozve se klakson, a rozhostí se přísné mlčení.

Před pana Valnohu se vyřítí mladý muž, nastrčí černou tabulku, na které je napsáno 27, vykřikne “dvacet sedm” a plácne takovou velikou, černě a bíle pruhovanou klapačkou, načež střelhbitě zmizí. Je slyšet jen vrčení kamery.

“Zaklepat,” praví režisér.

Pan Molenda jemně a ostýchavě klepe na dveře. Pan Valnoha zvedá hlavu. “Dále!”

Kamera vrčí. “Stop,” křikne režisér. “Ještě jednou! Po tom zaklepání musí být vteřina pauzy! A zaklepat musíte trochu váhavěji! Tak to sjedeme! Ticho!”

Zazní klakson, a znovu se vyřítí mladý muž s tabulkou a pruhovanou klapkou.

“Zaklepat!”

Pan Valnoha zvedá hlavu. “Dále!” Kamera pilně vrčí. Pan Molenda vstupuje.

“Stop,” řičí režisér. “Hergot kruci sakra, kdo to tam vzadu dupal!” A v ateliéru se rozpoutává jedna z menších bouří.

Zatím se můžeme tiše a nenápadně rozhlédnout. Ten nervózní pán, co pořád křičí, je teda filmový režisér, řečený též réža; poznáte ho podle bílého pláště a podle toho, že smí v ateliéru kouřit. V jeho blízkosti se čile hemží jeden nebo dva mladší lidé ve svetrech; říká se jim hilfáci čili pomocní režiséři, jejichž úkolem je dbát, aby byly splněny všechny režisérovy pokyny, aby byli na svém místě herci a jiné potřebné rekvizity a aby sami byli po ruce, kdykoli je třeba nějakého hromosvodu, když něco neklape. Dále je tam muž, kterému se říká služba a jenž je pověřen různými menšími úkony, například nosit za režisérem židli nebo vermut. Tento hlouček lidí se zove režisérův štáb; k němu ještě náleží tak řečený telefon, to jest osoba, která neustále hlásí do telefonu: “Pan režisér momentálně nemůže přijít… ano, milostivá, já mu to vyřídím,” a takové věci; neboť, jak známo, nikdy není člověk tak často a tak naléhavě volán k telefonu, jako když má nejvíc napilno.

Ta osoba, co sedí nebo stojí v různých pozicích za kamerou a strká do ní hlavu, je kameraman čili operatér. Říká se mu právem operatér, neboť musí mít přinejmenším stejně zlatou ruku, jisté oko a pohotovost jako nebožtík profesor Kukula nebo Jedlička; mimoto je stejně obklopen asistenty jako velicí chirurgové. Musí být schopen točit v každé tělesné pozici: leže na břiše, klece, sedě na vozejčku nebo vznášeje se na jeřábu; přisát očima ke kameře, obrácen k světu slepou částí těla, pokřikuje, aby pan Valnoha se drobátko otočil sem a pan Molenda ustoupil o decimetr dál, tak, fajn, a víc světla na pana Molendu, báječně, a dejte tam panchrom, prima, ohromné, teď už to může jet; a takto vášnivě natáčí nějakých osm set záběrů, jeden po druhém, aniž se kdy v životě dověděl, oč vlastně v tom filmu šlo. Jeho věc je natočit dokonale světelné obrázky; co je spojuje v dějovou souvislost, to zřejmě pokládá za světskou marnost a pouhý klam a mam; jen obrázky jsou to pravé. Nejmohutněji vypadá kameraman, když trůní se svým aparátem na vozejčku při záběru přibližovacím; tak teď, a vozejček se rozjíždí, zatímco operatér míří objektivem pevně a neochvějně jako kulometná posádka útočícího tanku.

Do širšího okruhu operatérova náleží též osvětlovací park. Tento park se prostírá jednak kolem nahrávané scény, jednak nahoře na galerii a pozůstává z reflektorů různé velikosti; těm malým se říká důvěrně pepíček nebo lilík, takový větší se jmenuje maule a velikým krátkým houfnicím, jež metají modré obloukové světlo, se suše říká uhlíky. Kdysi se užívalo také vyřazených armádních světlometů, jež slyšely na jméno gajda. Mimoto je tu spotlajt (spot-light) na ostře soustředěné světlo, parča čili parabolické zrcadlo, panchrom, což jest takové světelné koryto nebo sufita se žárovkami, a jiné vymoženosti, obsluhované četou osvětlovačů v modrých kazajkách. Když na ně režisér zavolá: “Haló, potřebuju otevřený efekt,” tak to bude noční scéna; když však zavolá: “Tak, teď rozjásat světla jako na Floridě,” bude se děj odehrávat v zářivém světle denním. Má-li se osvětlit celá scéna, musí se do ní světlo šplouchnout; má-li se osvětlit jenom herec, musí se světlem líznout. “Šplouchněte tam víc světla, a lízněte pana Valnohu tím lilíkem! A vrazte tam švartnu, ať vám to nesvítí vedle! Tak co, dal jste tam toho négra?” Švartna neboli négr je totiž stinítko. “Tamta stěna vzadu mně chytá světlo,” zakvílí kameraman. – “Tak toho maule víc nakloňte,” volá režisér. “Dobré?” – “Prima,” volá operatér a zmítá sebou rozkoší. – “Tak pozor, teď abhérku,” křičí režisér a zatleská.

Abhérka čili zkouška poslušná je zkouška na zvuk a týká se toho pána, který sedí tamhle vzadu v pojízdné zvukové kabině, která se také jmenuje box neboli bouda; ten pán sluje zvukař, zvukometník nebo zvukový kouzelník a má před sebou desku se samými signály, tlačítky a páčkami na zesilování, míchání nebo zeslabování zvuku. Zvukař především dává znamení na ticho; jakmile zahouká jeho klakson, zavrou se všechny dveře do ateliéru a nad nimi se rozsvítí červená žárovka neboli stopka; i rozhostí se v ateliéru ticho, rušené leda tím, že někdo přešlápne a dostane za to vynadáno. Potom se koná abhérka, při níž zvukař ve své kabině sleduje zvuk a přitom kroutí jednak svými páčkami, jednak hlavou, protože mu to nezní. Je to příliš slabé. Nebo příliš silné. Nebo dokonce, jak se říká, překrknuté. I musí se přidat nebo ubrat, nebo něco udělat s mikrofonem, kterému se říká mikrouš čili trabuko a jenž se bimbá na pojízdné šibenici nad hlavou mluvících herců. U šibenice stojí zvukoví asistenti a tahají za dráty, aby se mikrouš otočil vždycky k mluvícímu herci. Odtud, z toho trabuka, jde zvuk nejdřív do zvukové kabiny a odtud teprve do zvukové laboratoře, kde se ještě nějak v různých mašinách zesiluje a zachycuje selenovou buňkou a fotografuje na zvukový pás; krom toho se tam ještě něco děje s nitrohenzolem a jinými tajnými silami, ale to jsem už nepochopil, ačkoliv jsem opětovně s živým zájmem a porozuměním říkal “aha”.

Zato jsem pochopil, proč se vždycky na začátku točení vyřítí mladý muž ve svetru, ukáže tabulku s číslem, vykřikne to číslo a potom hlučně sklapne pruhovanou dřevěnou klapačku. To je proto, aby se na snímku poznalo, kolikátý je to záběr a kde se má přesně přiklížit zvukový pás k optickému; to se dělá právě podle té klapky. Dále se tam vyskytuje dáma, obyčejně v overalu, která se střídavě, byť s mírným zájmem, dívá na scénu a do scenária; říká se jí skriptorka a jejím posláním je, aby škrtla natočený záběr a měla zapsáno, že pan Valnoha měl pruhované kalhoty a pan Molenda měkký klobouk; ono by se totiž mohlo stát, že by se v dalším záběru, který se bude točit třeba až za týden, objevil pan Valnoha v pumpkách a pan Molenda v buřince, což by jaksi porušilo plynulost děje.

Konečně herci, kteří mají v tom filmu vystupovat, se poznají buď podle kostýmu, nebo podle toho, že mají do ruda nalíčené obličeje, fialová ústa a strašně výrazné oči; po většinu času, kdy se točí, stojí v hloučcích a povídají si o rybolovu, o chřipce a vůbec o věcech ze skutečného života. V jejich blízkosti lze postřehnout odborníka s dřevěnou skřínkou, který občas přiskočí a narovnává panu Valnohovi knír nebo mu přilepuje odchlípené obočí. Co se statistů týče, jsou jejich obličeje obyčejně ponechány v přírodním stavu chronické melancholie; jinak tvoří mlčelivé hloučky trpělivě čekající na to, až na ně přijde řada, aby se mihli před namalovanou ulicí.

Mimoto je ateliér v plné práci naplněn ještě herci z filmu, který se natáčí vedle, různými diváky, které patrně přilákal nápis “Nepovolaným vstup přísně zakázán, všelikým personálem pomocným, ctiteli a ctitelkami a jiným lidem obého pohlaví, který klopýtá přes kabely, motá se mezi dekoracemi, vrže podlahou a klábosí; celkem takový den, kdy se točí, je názornou ukázkou toho, jak málo má většina lidí v tomto světě co na práci.

Točí-li se pod širým nebem, bývá při tom daleko méně lidí, asi proto, že není čím vrzat. Děje se to obyčejně za sychravého podzimního dne; na obzoru se rozpadá středověké město a dřevěná česká dědina mezi hromadami sádry a latí; uprostřed tohoto rozvratu se tetelí zimou hlouček herců, režisér se svým štábem, skriptorka a ještě několik osob, a čekají, až elektrikáři ze svých uhlíků a maulek vykouzlí zářivý letní den. Pár set metrů vzadu čeká zvukař ve své pojízdné kabině. “Tak, jedeme,” řekne konečně režisér; ale pak se musí počkat, až se pod kalnou oblohou přežene vrčící avion, sledovaný vyčítavými pohledy přítomných. Potom se musí počkat, až někdo zažene kluky, kteří tamhle za plotem hrají kopanou. Potom se musí počkat, až se trochu utiší vítr. Potom potahující a zmodralí herci honem shodí své zimníky a drkotají svých pět slov. Bohužel se to pak musí natočit ještě jednou, protože se přitom s rachotem zřítila část středověkého města.

A přikukující člověk zastrčí ruce hlouběji do kapes a melancholicky si uvědomuje marnost a pomíjivost tohoto světa.

Jak říkám, líp se pracuje v ateliéru; a když už musí být na filmu nějaká ta příroda, natočí se bez herců a donese se do ateliéru jako zadní projekce. Prostě se to promítne odzadu na plátno, a herci hrají před tím plátnem, kolébají se na člunu nebo ujíždějí v autě ubíhající krajinou, jež horlivě míjí na zadní projekci. Nejvýš se přibere ještě ventilátor, aby tam nechyběl ani pravý přírodní vánek.

“Tak,” řekne režisér, “a teď to sjedeme.”