Jak se co dělá/Od námětu k scenáriu

Jak se co dělá Karel Čapek
Čtyři filmové náměty	/Od námětu k scenáriu	Stavíme

Údaje o textu
Titulek:	Jak se co dělá
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

Jak už z předchozího vylíčení zřejmo, dlouhá a svízelná je cesta od pouhého námětu k projekčnímu plátnu. Na počátku tedy je pouhý slovní námět, který se nejčastěji vyskytuje ve formě knihy nebo divadelní hry; ale aby mohl proklouznout do světa, kde se filmuje, musí se smrsknout na několik stránek textu, kterým se říká synopsis. Synopsis je stručný děj námětu, z něhož je vynecháno všechno podružné, jakož i všechno hlavní; říká se tomu také dějová kostra, asi proto, aby se tím vyjádřilo obvyklé vražedné nakládání s námětem. Proto do filmu vstupuje psané slovo toliko v posmrtné a jaksi zhuštěné podobě koster; teprve tato pečlivě vyvařená a vysušená kostra se odevzdává k dalšímu pěstění, které se jmenuje treatment.

Treatment vzniká obráceným postupem než synopsis, totiž tím, že se vzorně vypreparovaná kostra původního námětu začne znovu obalovat masem podrobností, epizod, dialogů a podobných okolků, které mají budit dojem rozvinutého děje; ale to maso už je čistě filmové. Tady se literární předloha překládá do řeči takzvaných filmových prostředků. Například hrdina na filmovém plátně nemůže jen tak vzpomínat na dívku svého srdce; místo toho si musí třesoucími se prsty zapalovat cigaretu, načež prudce vstane a přistoupí k oknu nebo něco takového. Rovněž film nemůže potřebovat prosté tvrzení, že hrdinka má srdce zlomené; místo toho musí táž kráčet podzimním parkem, kde se pomalu snáší padající listí jednak na osamělou stezku, jednak na sochu Amorovu. Lidé na filmovém plátně si nesmějí jen tak něco myslet; mohou to říci nahlas, ovšem s podmínkou, že toho nebude moc; mohou někudy kráčet nebo si dokonce kradmo setřít slzy; ba mohou i dopis napsat, ovšem jen v rekordní rychlosti, škrty škrt, a už to musí být. Pro film existuje jen to, co je vidět nebo slyšet. Učeně řečeno, treatment je překlad myšleného obsahu do forem jevových; vyjádřeno prakticky, treatment je jisté násilné nakládání s námětem za tím účelem, aby se lidé mohli na něj po dvě hodiny dívat a nemuseli si přitom nic myslet. Zejména pak treatment musí pamatovat na to, aby se častěji měnila scenérie, protože divák chce pořád vidět něco nového, ale aby se zas neměnila příliš často, protože dekorace, to dá rozum, nejsou zadarmo a exteriéry žerou hrozně mnoho času. Může se tudíž také říci, že treatment je takové nakládání s námětem, aby jeho točení netrvalo déle než čtrnáct dní a nepřišlo dráž než přesně na tolik, kolik se někdo uvolil do toho filmu vrazit.

Teprve z treatmentu vzniká další stadium, a sice vlastní filmové scenário, libreto nebo též po česku drébuch. Scenário se dělá tak, že se treatment pečlivě rozbije na samé malé kusy, kterým se říká záběry. Čím víc kousků se nadělá, tím je to scenário dokonaleji zpracováno. Dejme tomu, v treatmentu stojí:

“Na dvorním plese spatří princezna Amálie mladého důstojníka a pocítí k němu náklonnost; i upustí kapesník, mladý důstojník přiskočí a zvedne jej, a za to smí princezně políbit ruku.”

Ve scenáriu bude tato scéna vypadat asi takto:

Scéna 17.

(Dvorní ples.)

164. Plesová síň v královském zámku. Tančící páry. (Celkový záběr.)

165. Kamera se přibližuje, projíždí tanečním rejem.

166. Na pódiu hudba hraje k tanci. (Kamera panorámuje.) Hudba.

167. Tlustý flétnista. (Polodetail.)

168. Dva generálové pohlížejí na veselý rej.

169. Jeden generál si utírá čelo kapesníkem. (Detail.) Horko, že?

170. Druhy generál si utírá pleš. Ba.

171. První generál se dívá na nohy tančících.

172. Půvabné ženské nožky v tanci. Prach a broky, kamaráde, to jsou nožky!

173. První generál mrká. Druhý generál ho upozorňuje. Pst, to je Její Výsost!

174. Kamera se zvedá od nožek k tváři princezny Amálie.

175. Tvář princezny Amálie, jež zřejmě neposlouchá, co jí říká její kavalír. Její oči přebíhají sálem. (Polodetail.)

176. Kamera panorámuje: stojící kavalíři a diplomati, oba generálové, důstojníci a dvořané, až se zastaví na mladém důstojníkovi.

177. Tvář mladého důstojníka s uchvácenýma očima. (Detail.)

178. Oči princezny Amálie. (Detail.)

179. Princezna Amálie se v tanci zastavuje.

180. Ruka princeznina upouští krajkový šáteček. (Detail.)

181. Šáteček leží na parketách. (Detail.)

182. Mladý důstojník přiskakuje a shýbá se k zemi.

183. Ruka, zvedající šáteček, jemně jej svírá. (Detail.)

184. Důstojník s úklonou podává šáteček princezně.

185. Princezna se usmívá. Ach!

186. Bere šáteček, letmý dotek prstů. (Detail.)

187. Okouzlená tvář důstojníka. Ach!

188. Tvář princeznina. Děkuji, pane.

189. Princezna podává důstojníkovi ruku.

190. Důstojník se hluboko uklání a zvedá její ruku k políbení.

191. Rty důstojníkovy nad princezninou rukou. (Detail.)

A tak dále. Prostě pořádné scenário musí z děje nadělat nějakých osm set záběrů, přičemž si scenárista musí lámat hlavu, aby ty záběry byly pořád jiné, aby se střídal celkový záběr s detailem, pohled shora a pohled zdola, aby se kamera jednou přibližovala, podruhé panorámovala dokola a potřetí jela po jeřábu nahoru; a někdy se ukrutně namáhá vymyslet záběr, jaký tu ještě nebyl, třeba pohled uchem jehly, nebo pro mne a za mne záběr kamerou padající z letadla jako puma. To už je taková ctižádost.

Tak, teprve po tomto nakládání je původní námět dokonale zfilmovatěn a putuje do rukou režisérových. Nyní je na něm, aby ještě honem navrhl předělat děj, dialogy, scenérie, epizody a hlavně poslední scénu, která “není ještě to”; zvláštní, že poslední scéna není nikdy to pravé; uvidíte, že ani konec světa se jednou nepovede a bude hrozně slabý, a měl by se ještě několikrát předělat.

Nyní už se neodvratně blíží chvíle, kdy se bude film opravdu točit; už jsou angažováni herci a najat ateliér na čtrnáct dní; už jsou rozvrženy stavěcí dny, kdy se budují dekorace, a dny, kdy se točí; pak už se nedá s námětem dělat nic –

… ovšem kromě změn, jejichž nutnost se vynoří teprve během točení. “Tohle by mělo být jinak,” řekne se potom. Nebo “tady by ještě něco mělo být”. I předělává se to ještě nahonem za účasti producentů, režiséra, herců a kohokoliv, kdo zrovna sedí v kantýně ateliéru.

Hotový film pak pozůstává co do nového děje a obsahu hlavně z těch změn, které byly nadělány v této poslední horečné chvíli.