JUDr. Alois Pravoslav Trojan

Údaje o textu
Titulek:	JUDr. Alois Pravoslav Trojan
Autor:	Ferdinand Menčík
Zdroj:	Kalendář Čechů vídeňských na rok 1894. Ročník III. Vídeň : Klub rakouských národností, 1893. s. 23–24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Alois Pravoslav Trojan
Související články ve Wikipedii: Alois Pravoslav Trojan

Dne 9. února 1893 zemřel v Praze nejstarší z čelných zápasníků za práva národa českého, neohrožený, obětavý, nadšený dr. Alois Pravoslav Trojan.

Zvěsť o jeho skonu vyvolala bolestné pohnutí v lidu našem. Projevy nelíčené soustrasti, žehnající památce Trojanově, plnily po několik dní sloupce denních listův, a velikolepé účastenství při pohřbu Trojanově, který se konal v neděli 12. února na posvátný hřbitov vyšehradský, vydávalo svědectví, jak hluboce zakořeněna byla láska a úcta českého lidu k bojovníku, jenž po čtyřicet pět let nedbaje nikdy prospěchu vlastního stál v popředí houževnatého zápasu za českou věc s pevnou neklesající vírou v srdci, že dobré právo její zvítězí. V té víře a ve veliké jeho lásce k lidu českému kotvila Trojanova síla, kotvila jeho vytrvalosť a nepoddajnosť. Spolehlivým měřítkem významu jeho v boji za českou věc i ryzosti povahy jeho jsou slova úcty, jež pronešena byla po zprávě o smrti jeho od odpůrce našeho s předsednické tribuny říšské sněmovny v den jeho úmrtí. —

„Poslanec Dr. Trojan věnoval celý svůj dlouhý život blahu svého národa a své vlasti. Již r. 1848 náležel říšskému zastupitelstvu. Od té doby, co veřejný život v Rakousku opět procitl, byl Dr. Trojan vždy na sněmu zemském a později také na říšské radě činný. On zůstal svému přesvědčení věren a na základě této své věrnosti k svému přesvědčení bojoval veškerými svými silami za blaho svého národa. Ani jeho odpůrcové nemohli odepříti této věrnosti v přesvědčení, této pevnosti jeho charakteru úcty a vážnosti, kterou mu také vzdávali. Jeho národ zachová vždy k němu věčnou úctu. Želíme ztráty všem drahého kolegy.“

Dr. Trojan narodil se 2. dubna 1815 v Knovízi u Slaného. Od r. 1848 účastnil se politického života českého; hned toho roku zvolen byl do ústavodárného sněmu ve Vídni a za povstání vídeňského zjednal si zásluhu, že dvůr bez nebezpečenství na Moravu se dostal.

V prosinci r. 1887 vyznamenán byl Dr. Trojan udělením řádu železné koruny III. třídy jako nejstarší člen notářské komory pražské a za zásluhy, jichž si získal vzorným působením ve dlouholeté své právnické praxi. Téhož roku podal na říšské radě minoritní votum ve příčině rovnoprávného označení bankovek a zvolen byl jedním z ředitelů hypoteční banky království českého. Úmluvy vídeňské z r. 1890 našly v Trojanovi zásadního a vytrvalého odpůrce. Tímto jeho odporem proti nim podmíněn byl jeho návrat ku straně mladočeské, z níž nedlouho před tím pro některé neshody vystoupil. Ve dvacetisedmičlenné vyrovnávací komisi opíral se horlivě uzákonění jmenovaných úmluv sněmem království českého, a jeho snaha přispěla platně k spečetění osudu jejich. Velikých zásluh o české menšiny získal si Dr. Trojan svým výdatným úspěšným působením v Národní jednotě severočeské, jejímž předsedou a duší byl. Až do r. 1890 zastupoval Dr. Trojan na říšské radě okres smíchovský, od r. 1891 Nové město pražské.

O Čechy ve Vídni staral se Trojan hned od té doby, kdy s českou delegací do Vídně přišel a všude byl nápomocen radou. Proto jmenován byl také již r. 1885 čestným členem Komenského, a o školu českou vždy se staral. Jiné pocty dostalo se mu v březnu r. 1888, kdy na památku známé schůze ve svatováclavských lázních pořádán byl spolkem Pokrokem na jeho poctu slavnostní večer, který stal se národní manifestací jak kruhů politických, tak i zdejších spolků.

„Trojan byl ideální vlastenec s vroucím srdcem neskonalé lásky ku drahé vlasti, a o takovém muži, když odchází z tohoto života pozemského, vždy se může říci, že nadarmo nežil. On nebyl mužem, jenž dosáhnouti chtěl moci v národě, co dosáhnouti chtěl, byla jen láska jeho lidu, láska tak žhavá, jakou on sám k lidu svému navzájem choval. Život jeho plný útrap a politických zápasů, budiž nám všem věrným pokynem pro budoucnost naši, budiž nám pokynem, abychom všichni zde u hrobu Trojanova sobě slíbili, že nejvroucnější tužba jeho, samostatnosť českého království a svoboda národa, jest odkazem, kterýž chceme zachovati mezi sebou jako záštitu lepší budoucnosti národa, že jest odkazem, pro který všichni chceme bojovati do dechu posledního, jako právě on!“ —

František Palacký již po památné schůzi v lázních Svatováclavských dne 11. března 1848 vítal Trojana slovy, že patří historii českého národa. A mluvil pravdu. Po čtyřicetpět let spjato jméno Trojanovo se zápasy národa českého za jeho právo. Spjato zlatým řetězem veliké lásky, nepodlomné víry, neohrožené statečnosti a vytrvalé práce. A jako vryto zůstane hluboce v historii těchto zápasů, tak zářiti bude čistým leskem i v srdci národa.

Památce jeho buď sláva nehynoucí!