J. V. císař a král František Josef I.

Údaje o textu
Titulek:	J. V. císař a král František Josef I.
Autor:	Adolf Srb
Zdroj:	Soubor:Srb, Adolf - nekrolog Františka Josefa I.djvu
Vydáno:	Zlatá Praha, 1916-11-29
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Josef I.
Index stran
Související články ve Wikipedii: František Josef I.

Panovník, jenž — vzácný to zjev v dějinách — po sedm téměř desítiletí rukou pevnou, důmyslem nadobyčejným a pracovitostí neúmornou řídil osudy veleříše rakousko-uherské, odešel k otcům Svým: v hrobce Kapucínské ve Vídni ukládají k spánku věčnému jeho Veličenstvo císaře a krále Františka Josefa I., jenž dne 21. listopadu po krátké chorobě se světem se rozžehnal…

Přetěžký věru byl úkol, který císaři Františku Josefovi osudem byl udělen. Při nastoupení jeho na trůn byla říše rozhárána, revolucemi zeslabena, a války otřásaly základy jejími. Mocnou rukou ujal se mladistvý císař vesla a dovedným řízením jeho minul koráb státní veškerá nebezpečná úskalí, unikl rozzuřeným živlům a dostal se do bezpečného přístavu. Za doby jeho panování nabyly v Rakousku po prvé platnosti zásady konstituční a uznány svobody občanské, pod jeho žezlem provedeno osvobození lidu rolnického z těžkých okovů, počato s prováděním oprav sociálních, na poli osvětovém a hospodářském stal se pokrok ohromný.

„Le roi règne, mais il ne gouverne pas“ — král panuje, ale nevládne — tak zní stará zásada, ale císař a král František Josef I. nejen panoval, on také vládl a nejednou, když umění státníků se ocitlo v koncích a v říši z tak různých národů složené nastaly zmatky, které hrozily katastrofou, zasáhl sám a vyvedl říši z těžké krise. Veliký kus historie rakouské jest spiat s jeho jménem, perioda bohatá událostmi vnitřními i vnějšími.

V době velice pohnuté ujal se dne 2. prosince r. 1848 v arcibiskupské residenci olomoucké vlády. Na mladíka osmnáctiletého vloženo břímě vyžadující sil mužových. „S Bohem, mladosti má!“ pravil odjížděje z Olomouce a s pevným odhodláním ujal se vysokého úřadu svého. „Na základech pravé svobody — tak vyslovil se v manifestu, jímž své nastoupení na trůn oznamoval — na základech rovnoprávnosti všech národů říše a rovnosti všech občanů státních před zákonem, jakož i účasti zástupců lidu na zákonodárství, povstane vlast znova, v staré velikosti, ale s omládlou silou, nezborný dům v bouřích doby, prostorný obyt pro kmeny různého jazyka, jež pod žezlem našich otců bratrská páska od věků k sobě víže!“

S důvěrou vzhlíželi národové jeho k němu, jenž přes mladistvý věk svůj již se osvědčil hrdinou: dne 6. května r. 1848 účastnil se krvavé bitvy u sv. Lucie; projížděje uprostřed nejzuřivějšího šiku válečného dokázal takou neohroženost, že se mu dostalo čestného uznání od samého Radeckého.

Vědomí vysoké důležitosti a vážnosti jeho povolání naplnilo celou duši jeho a jakoby kouzelným prutem dotčen uzrál mladík rázem v muže. Hned v první ministerské radě uvedl své rady v údiv svou znalostí věcí, svou duchovní pohotovostí a pozorností, kterouž pět hodin trvající poradu sledoval. Hrabě Vitzthum, jenž tehdy byl přidělen saskému vyslanectví ve Vídni, napsal: „Císař jest mužem vzdor svým osmnácti rokům.“

Charakteristika z r. 1851 líčí jej: „Chce především znovuzříditi rakouské mocnářství. Vůči nikomu nejeví slabost. Cení si vážnosti u ciziny a lásky svých národů. Jako nejvyšší hlava chce panovati a důvěřuje nesnadno cizí radě. Slibuje málokdy a mluví málo, jsa spořivým bez skouposti. Chce pořádek v státním hospodářství a jednoduchost, ale u vhodné příležitosti lesk. Proti nepoctivosti a korrupci neúprosným, jest náboženským bez bigotnosti a pověry. U vyšší míře, než v jeho věku obyčejem, má zralost myšlenky, zdrželivost v rozmluvě a vytrvalost v práci. Vyslechne každého v audienci pozorně, ale nerozhodne ihned, nýbrž uváží vše dobře. Bystrým pohledem posuzuje lidi a věci a drží se pevně zásad a přesvědčení, které mu bylo důkladné vyučování a dokonalá knížecí výchova poskytly.“

A věru že události tehdejší bouřlivé doby revoluční a zápletky válečné vyžadovaly celého muže na trůně. Rychle zjednán pořádek ve vzbouřeném Uhersku a Radeckým pokořena Italie. Tehdejším státníkům zdálo se, že poměry v Rakousku jinak se uspořádati a otřesená monarchie jinak upevniti se nedá, než vládním systémem absolutistickým. Výsledky jeho jsou známy: vedly k Magentě a k Solferinu. Mladistvý panovník vida neúspěchy rádců svých rozhodl se, zvěděti o potřebách a přáních jednotlivých zemí rakouských, svolal v březnu r. 1860 „rozmnoženou říšskou radu“ a vyslechnuv a uváživ návrhy její, vydal dne 20. října r. 1860 památný manifest s diplomem na upravení poměrů říše dle práva státního, v němž prohlásil: „V zájmech Našeho rodu a Našich poddaných jest Naší povinností panovnickou, abychom mocné postavení Rakouského mocnářství zachovali a za rukojemství poskytli zřejmě a neobojetně zařízený stav právní a svorné působení společné. Tímto rukojemstvím mohou v úplné míře býti jen taková zřízení a takový stav právní, jež stejně vyhoví dějinnému vědomí právnímu, nynější rozmanitosti Našich království a zemí a požadavkům jejich nerozdílného, nerozlučitelného a silného svazku.“

Pod žezlem jeho stalo se Rakousko ze státu absolutistického státem konstitučním, státem s všeobecným volebním právem, státem moderním. Za jeho dlouhého panování stalo se v říši rakousko-uherské mnoho změn a převratů, z nich nejdůležitějším bylo rozdělení říše na dvě polovice, rakouskou a uherskou r. 1867, v jehož důsledku dal se císař korunovati za krále uherského. Že bylo jeho přáním, dáti se korunovati též za krále českého, vysvítá z opětných určitých projevů jeho. Těžce nesl, že v Rakousku se nepodařilo přes všechno šlechetné úsilí jeho urovnati spory národnostní.

Opětně snažil se, aby se provedla vyrovnání s národem českým. Tak roku 1865 za ministerstva Belcrediho, když v manifestě ze dne 20. září tak r. 1870 zvěstovaném ukázal cestu, na nížto jeho vládě jest nastoupiti, tak zejména roku 1871 za ministerstva Hohenwartova. Až jednou spadne úplně rouška, která události všech památných dob dosud zahaluje, objeví se zajisté příznivé nám snahy panovníkovy. A s radostným uspokojením uvítal vstup poslanců českých do rady říšské r. 1879 po dlouhé abstinenci a dal uspokojení svému skvělý výraz v trůnní řeči zdůrazňuje, že vstupem tím stal se důležitý krok, aby se dospělo k oné všeobecné shodě a k onomu smíření, které stále bylo cílem jeho přání.

Pro národ český má doba panování císaře Františka Josefa význam veliký: od roku 1860 mohutněl národ náš ve všech směrech a dosáhl ohromného rozvoje na poli snah kulturních i hospodářských, kterýžto, ještě v padesátých letech netušený rozmach všech sil našich postavil nás na čelné místo mezi národy rakouskými a učinil nás schopnými a silnými k boji za naše práva politická. S hlubokou vděčností vzpomínáme, že v prvé řadě jemu jest děkovati za rozdělení staroslavného vysokého učení pražského a uznání práv národa našeho na něm, jakož i za založení české školy polytechnické v Brně.

Lásku otcovskou i přízeň panovnickou osvědčoval zvěčnělý panovník národu českému při každé příležitosti. Sedmnáctkrát za panování svého navštívil král. hlavní město Prahu, k jehož rozkvětu hojnou měrou přispěl.

Za panování jeho staly se v Evropě nemalé převraty, vznikla spojená Italie, zbudováno německé císařství. I říše rakousko-uherská zachvěla se nejednou válkami: války italské, válka šlesvicko-holštýnská, válka s Pruskem a posléze okkupace Bosny a Hercegoviny. Rakousko pozbylo sice dvou provincií italských, ale později získalo Bosnu a Hercegovinu. Moudrosti císaře Františka Josefa I. podařilo se, uchrániti říši větších zápletek a zachovati jí po dlouhá léta blahodárný mír, až teprve na samém sklonku jeho života rozzuřila se nynější válka světová.

Velikost člověka nejlíp se pozná v neštěstí. Císař František Josef I. ukázal se velikým v neštěstí, nechť stihlo říši jeho, nechť stihlo rodinu vlastní. A věru že neúprosný osud přespříliš na zkoušku bral velikost jeho. Avšak nezlomen četnými tragickými údery osudu, nezchvácen těžkými katastrofami stál na trůně svém — jak básník pěje — „jako skála v moři, o jejíž bok se vlny trou a boří“!

Zdrcující ranou osudu stižen byl dne 30. ledna r. 1889, když v lesním zámku Mayerlingu u Vídně náhle skonal jeho jediný syn, korunní princ Rudolf, chlouba a naděje jeho. Nezměrnému bolu svému ulevil projevem k národům svým, v němž pravil:

„V nitru zdrcen skláním svou hlavu v pokoře před nevyzpytatelnou úradou božské prozřetelnosti a modlím se s národy svými k Všemohoucímu, aby mi poskytl síly, bych v svědomitém plnění svých povinností vladařských neochabl, nýbrž v témže směru zmužile a důvěřivě vytrval v stálém snažení o všeobecné dobro a udržení požehnání míru.“ A když dne 10. září r. 1898 vznešená choť jeho, císařovna Alžběta, jež mu byla po čtyřicet roků věrnou družkou života, se stala obětí úkladné vraždy, nesl s obdivuhodným heroismem i toto strašné neštěstí. Když pak dne 25. června r. 1914 spáchán vražedný atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho choť, nepozbyl vzdor vysokému věku svému duševní rovnováhy.

Nejkrutějším okamžikem v strastiplném životě velebného kmeta byl i onen, když donucen na sklonu života tasiti meč. On, jehož nejvroucnějším přáním bylo, aby léta, která z Boží milosti mu ještě popřána, mohl zasvětiti dalšímu míru, o jehož zachování se vždy tak usilovně zasazoval, musil přikročiti k tomu, aby se mocí zbraně zaopatřily nutné záruky, které mají zajistiti říši rakousko-uherské pokoj uvnitř a trvalý mír na venek. Ve válečném manifestě svém prohlásil: „V této vážné chvíli jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a své zodpovědnosti před Všemohoucím. Věc jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou mi povinnost káže“. Déle dvou roků snášel útrapy válečné a byť mu nebylo dopřáno, aby se dočkal okamžiku, v němž národům opět stane se údělem blahodárný mír, přece poslední dny života jeho oslazovalo blahé vědomí vítězného postupu udatných armád jeho a skalopevná věrnost a oddanost jako národů k říši rakousko-uherské a k nejjasnější dynastii habsburské. Skonal v blahém vědomí, že až do posledního dechu konal věrně a obětavě veliké poslání své. Skonal; ale žíti bude v dějinách jako postava heroická, žíti bude v paměti svých národů, v jichž srdci si postavil pomník trvalejší než kov a žula.

Ad. Srb.