J. S. Machar

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: J. S. Machar
Autor: Jindřich Vodák
Zdroj: VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 182–186.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Čas 28. II. 1904
Licence: PD old 70
Související: Autor:Josef Svatopluk Machar

Nebylo věru náhodou, že první básnická sbírka Macharova setkala se s prvním ročníkem Času. Obé vyšlo ze stejné potřeby: strhat si před očima překážející tkáň ilusí a podívat se konečně jednou prostým, čistým, jasným zrakem na sebe a kolem sebe. Co Čas chtěl provést v životě našem veřejném, měl každý z nás vykonat dříve sám u sebe, a Machar ukázal, jak. Vášnivějšího bourače ilusí nad něho nemohlo se nám dostat. Nešetřil a nelitoval v sobě ničeho, co mělo i jen sebeslabší vzezření krášlivých a vyhýbavých klamů. Kácel a šlapal vše, na čem mohl lpět třeba pouhý stín podezření strachu před holou a krutou pravdou. Ať tak či onak, za jakoukoli cenu, s jakoukoli ztrátou a s jakýmkoli nebezpečenstvím, stál na tom, zúčtovat definitivně a dokonale svůj lidský majetek: to mi patří a to mi nepatří, to mám zaručeno a to nemám, na to mohu spoléhat a na to nemohu. Byl hotov zříci se nevím jakých výhod, dokonce i takových, které bylo lze si zachovat beze vší hany a újmy na základní zásadě, jen když to, co zbylo, bylo naprosto jisté před dalším vyvrácením. Je možná se divit, že v tom víru očistné touhy a práce byly chvíle, kdy nevěřil ničemu? kdy ve všem, co vábilo lahodným a libým zevnějškem, viděl nedůvěřivě ošidnou nástrahu, nalíčenou na bezelstnou naivnost a poddajné slabošství? Raději se oloupit o každý zákmit radosti a naděje, nežli nechat si jediný pochybný, jenž se toliko předstírá!

Výsledek té oprošťující a ujasňující vášně nemohl být jiný, nežli byl: stav plné neútěšnosti a rozervanosti. „Zda zřel jsi někdy v plném léta žáru list žlutý chvít se na zelené sněti, jenž dozráv předčasně, je vydán zmaru a prvním větrem v trávu svěží sletí?“ Tak napsal Machar ve své druhé básnické sbírce, Bez názvu, v té, jež nejvýrazněji zpodobuje pustý nelad jeho duše po podstoupených popravách a jež pro toho, kdo umí číst a přirovnávat, tak mocně vyjadřuje právě dnešní nevolné rozpoložení naší národní společnosti. Rány, které Machar si zasazoval se skutečnou náruživou rozkoší sebemučení, beze shovívavosti a milosrdenství, byly příliš těžké a hluboké, aby jejich stopy mohly kdy dočista zmizet. Jejich bolestné ozvy táhnou se ještě přes všecky pozdější sbírky Macharovy až do Golgathy, hlásí se znovu a znovu v různých básních nekonečně, ztišeně smutných a zasmušilých, za nimiž prokmitává bledá, utrýzněná tvář s unavenýma očima, odvracejícíma se kamsi pryč z tohoto zoufalého světa. Ale rány, jimiž Machar se rozdrásal, byly rány oběti, rány, na něž nikdo uvědomělý z nás nemůže se dívat, aby nepocítil svou účast a svůj podíl na nich. Bylo a bude jich vždycky třeba všude, kde se navršila spousta obecné lži a falše, pod níž úží se dech, pod níž každý volnější a ryzejší pohyb stává se nemožným a pod níž ztrácí se člověku všecko ponětí o nějaké své hodnotě. Machar podal nám na sobě doklad, jak draho přijde probít se jí, ale také doklad, že jest nutno probít se jí, ať to stojí co stojí.

Bylo však — a to budiž zde zvláště vytčeno — v samém principu snahy Macharovy a energie, kterou v ní osvědčil, že na jejím cíli nebyl vysílený pád, nebyla smrt, nýbrž život. Lepší, čistší, podstatnější a krasší život. Život takřka začatý od nového začátku, a začatý s praskrovným zdánlivě málem jakéhosi fondu, ale aspoň takového, že k němu bylo lze se upnout s úplným přesvědčením a s bezvýhradnou oddaností. Toho, čeho odvážil se na sobě a proti sobě Machar, odvážili se vedle něho a po něm jiní, ale odvážili se právě jen pro okázalost a odiv odvahy. Něco podobného bylo Machara daleko: co činil, činil až příliš doopravdy a činil, aby krajně zkusil, co je na konci jeho důsledků, jak a s čím bude se pak žít. Jeho úsilí nešlo za negací, nýbrž za kladem. A jeho kladem, po dokonané bilanci, po odmetení nahromaděných trosek, jeho kladem byla víra v dobré lidi, něha k trpícím a vzletný boj za národní zušlechtění proti vší špatnosti, proti vší zatemnělosti a zpozdilosti. Jen kdo dovedl procítit s Macharem trudnou rozervanost, odmítavou pochybovačnost jeho prvních básnických let, jak mu šla do živého, jen ten dovede také pochopit, co znamenalo mu těch několik vzácných lidí, jež objevil a objevoval, a jak zvláště byl uzpůsoben k jemnému, účinlivému soucitu s každým utrpením. Verše, které zde napsal, jsou verše tak vroucí, tak uznalé vděčnosti za každý zásvit útěchy a verše tak velnulé soustrázně, že nemáme, co bychom jim v naší literatuře v hloubce procítění postavili po bok.

Machar napsal ke konci Konfesí literátových, že „život jest bojem a pohybem do posledního dechu“, a dodal pak, jak v postupu jeho vývoje pronikalo v něm „vyšší ponětí o povolání spisovatelském“. To — vyšší ponětí o povolání spisovatelském! Kolik je u nás těch spisovatelů, kteří je mají! Takových, kteří jsou si vědomi, že mají být národu ve všem nejvyššími vzory pokrokových a myslících lidí! Takových, kteří prozíravě usilují způsobit skutečně něco dobrého a platného! Od té doby, co Machar objevil se na zápasišti veřejném, proberte kterýkoli jeho čin — neboť jsou to činy — a v každém shledáte, jak obsahoval pro nás vždycky nějaké znatelné pošinutí kupředu: potlačilo se několik škůdců, opravily se křivé názory schválně udržované k nekalým účelům, řekla se rozhodná a konečná slova, která znemožnila všecko další vytáčení a všecky další záludnosti, odpravila se nějaká zastaralá nectnost. Machar byl u nás ve veřejných otázkách jedním z těch malounka lidí, který se ničeho nelekal a na nic se neohlížel. Přestál sám v sobě příliš mnoho a příliš opravdově, aby mohl být stižen něčím horším. Naučil se příliš vážně pojímat cenu životního zájmu, aby si ho nezaložil co nejsměleji a nejryzeji: „Plachty vzpjaty, vítr duje, moře hučí pod námi, letíme tak volně, hrdě zpěněnými vlnami, k bojování narozeni, bojováním tuženi, nesem neklid, nesem boje, zmatek, strach a zděšení.“ Ale vždycky jen zmatek blahodárný a plodný.

*

Machar po velkých svých předchůdcích, Kollárovi, Havlíčkovi, Nerudovi, oživil, určitěji postavil a povznesl sen silného, mohutného národa, který zdůrazní všechny požadavky svých potřeb a svého poslání. V básních jako Při oslavě Kollárově (dříve 1893—1896, teď Pêle-mêle) nebo Žalm (Golgatha) dal této své touze výraz, který nutně pronikne každého z nás až do hloubi duše. Vyplní se jeho sen? Jsou chvíle, kdy Machar nevěří. Jistě bude ještě dlouho trvat, nežli bude lze úplně věřit. Ale praví básníci byli vždycky básníky daleké a dlouhé budoucnosti.