Italské listy/Verona

Italské listy Karel Čapek
Moře	Verona	Kostely

Údaje o textu
Titulek:	Verona
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 51–53.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Verona

Dovolte, abych nyní řekl všechno špatné o zemi vlašské: že je tu příliš horko a příliš draho, mnoho taškářů a blech, strašný rámus, samý barok, banditští drožkáři, malárie, zemětřesení a ještě hroznější zla; a to vše prozrazuji ze msty. Bídná Mantovo, rodiště Vergiliovo a Mantegnův hrobe! mizerné hnízdo, kam jsem vážil cestu, abych se podíval na fresky velikého, přísného miláčka Mantegny! Což je lidské a křesťanské odepříti mi přístup do vytoužené Camera degli Sposi jen proto, že je jakýsi (nevím skutečně jaký) národní a vlastenecký svátek? Tvrdý kustode, který jsi odolal svůdnému šustění mých bankovek! Bezcitný direttore, jenž jsi krčil rameny s výrazem nekonečného politování a neuhnul ani mým hrozbám! Nudná maloměstská Mantovo, kde se tři kluci proháněli s praporem, oživujíce nejprotivnější ulice tohoto světa! A ty, země italská, jež jsi mne na mé krátké pouti podělila nejméně šesti národními svátky, aby mne vyhnaly od bran památek ravennských, a ode dveří umbrické školy v Perugii, a ode všech pozemských krás v Neapoli, – pravím, všeho mnoho škodí; a Mantova vyčerpala už mou trpělivost. Nechť nikdy cizincova noha nestane v Mantově! A abyste věděli, jsou tam ke všemu špatné postele, nijaké jídlo a lid nepříjemný.

Takto se pomstiv, mohu opět sklonit kolena před nejctihodnějším kostelem svatého Zenona ve Veroně. Hlavní pýchou Verony je sice Paolo Veronese, římský amfiteátr, Morone, Scaligerové a salám; pro mne však Verona je jenom Svatý Zeno, langobardský bratříček normanského Monrealu, bratříček prosťáček starší a chudší, jemuž se nedostalo zlatohlavu mozaik ani oslňujícího chiostra, aniž pak podivné hojnosti zlatých a vykládaných ornamentů, nýbrž jen ambítků prostých a zamyšlených, a vážného, velkodušného nitra, a zejména dveří: dveří velikánských, pokrytých mosaznými obrázky a zasazených v portálu s obrázky kamennými. Tyto prý dělal nějaký Nicolaus a Wiligelmus, a ty mosazné jsou prý původu německého; ale jsou krásné, či spíše jsou dojemné. Usmíváte se na ně a jste pohnut úsilím naivní ruky povídat, vypravovat bibli, překonávat strašné potíže, například kam prokristapána dostat Krista, když má umývat nohy dvanácti apoštolům sedícím en face; prostě nejde to jinak než vystrčit Krista Pána zády ven. Na každém obrázku cítíte tu úsilovnou myšlenkovou práci, jak to udělat, jak to povědít, jak to spořádat a dostat dohromady; z Tintoretta, z Tiziana, nevím z kterého nejskvělejšího mistra necítíte nikdy tolik duševní práce, tolik myšlenkového úsilí, jako z těchto opravdu naivních reliéfů. Ale nic platno: kam se duch vloží, tam se také najde; a dveře u Svatého Zenona jsou ta nejkrásnější bible, kterou jsem ve svém životě četl.

A pak všude, kde je trochu místa, na patkách a hlavicích sloupů, mezi oblouky, kde se vůbec dá, vyteše a vytepe románský umělec samá zvířátka: psy, medvědy a jeleny, zajíce a žáby, koně a ovce a ptáky. Jsou to docela jiná zvířata než ta na antických reliéfech; tam to bývá kalydonský kanec nebo Venušin delfín nebo vůbec něco z mytologie, anebo potom naturalistické portréty zvířat; ale tady to je sama příroda, tady je to náklonnost k zvěři polní a lesní, jak vyšla z ruky Páně; poměr člověka k zvířeti je tu intimnější, srdečnější a… řekněme lidštější než v celé antice. Člověk má osobně co dělat se zvěří, v dobrém i zlém; Adam vyhnaný z ráje musí orat, ale (zrovna u Svatého Zenona) také zabíjí a udí prasátka, stejně jako šlape víno, žne a češe jablíčka a jezdí na koni a honí zvěř; pročpak by také medvěd a jelen nemohl oslavit Pána na průčelí Svatého Zenona? Ano, je tu jiný, svěžejší poměr k světu; a věřte mi, nikdy nepochopíme zánik nádherné antiky, nenajdeme-li dostatečné ctnosti v prostotě doby, jež přemohla antiku.