Italské listy/Ravenna, San Marino

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ravenna, San Marino
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Cestopisy I
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 17–19.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Ravenna, San Marino

Ravenna, sama o sobě polomrtvé město bez osobitého rázu; nadto je jakýsi svátek fascistů, i běhají tito „černokošilatí“ s puškami a kapelami po městě, samé fascio, dědečkové garibaldiáni, muzika, průvody a průtahy. Mimochodem, fascisté v uniformě vypadají hodně jako naši kominíci; i takový jakýsi černý čepeček s třapcem nosí, i zuby jim tak svítí; kuriózní dojem.

Tato Ravenna nemá ovšem co dělat s Ravennou mrtvou, s Ravennou nejstarších křesťanských architektur a nekrásnějších mozaik světa. Budu-li ještě jednou a důkladněji psát o tom, co jsem viděl – a jistě to neudělám –, budou tam ravennské mozaiky listem nejdojatějším. Přiznávám se, že ani u hrobu Dantova mne nezmohla účinná zbožnost; ale v San Celso a Nazario se mi chtělo klečet; San Vitale je nejkrásnější architektonický prostor, který znám, San Apollinare in Classe je vznešenost sama, ale rotunda Gally Placidie, kde z temné klenbičky se třpytí přesvaté mozaiky sličnosti opravdu nebeské, toť jistě jeden z vrcholů křesťanství v umění. Ale ani na vás nesmím zapomenout, svaté panny v San Apollinare Nuovo, ani na vás, nebeské ovečky v San Apollinare in Classe fuori; nikdy na tebe nezapomenu, nevýslovná křesťanská spanilosti, jež jsi mne potěšila v Ravenně.

Ty pak, Rimini, nikoliv nejsi poslední mezi městy italskými. I když to ostatní nestojí za mnoho, je v tobě Malatestův templ od Leona Battisty Albertiho; nedokončená fasáda a vnitřek od půlky barokně zfušovaný, ale to, co tu zbývá z Albertiho, stojí za to: a smiřuje mne to s renesancí, která mne tolik studila v Benátkách. Historie nazývá Albertiho „teoretikem rané renesance“; avšak umíte-li číst ve stopách a památkách lidské ruky, tož dočtete se na Malatestově templu tak ohromného napětí vůle, tak dokonalé a spanilé slohové přísnosti i čistoty v každém plastickém detailu, že jste bídní nevěrci v umění, nedáte-li přednost tomuto skvostnému vraku před nejlepším Sansovinem a těmi jinými pány od splendidní renesance.

Sloh, především ryzost slohu!, a kliďte se s malebností i kyprostí, děláte-li architekturu. Sloh! toť vše, toť více než člověk; neboť slohem míří člověk rovnou k absolutnosti.

A hle, když jsem takto uvažoval o slohu a malebnosti, osud mne potrestal za tu malebnost. Jakýsi rozložitý autovehikl s nápisem Rimini – San Marino mne svedl, abych jel do této nejmenší prý republiky na světě. Tyto řádky píši právě v jejím středu. Ušlo mi mnoho z krás toho ctihodného státu; neboť cestou přišel náramný déšť a mlha a mraky; vím jen, že jsme jeli hrozně do kopce, stále nahoru, do mraků, a nyní tedy sedím prostě v oblacích, v podivuhodném skalním hnízdě obklopeném na všech stranách mraky a dýmajícími propastmi. Místo ulic jsou tu samé schody, docela na špičce kolmé skály hrad, každý dům jako bastion na skalní terase, kolmé srázy do neznámé hloubky, z níž se valí mlha, – zkrátka nejdivočejší orlí malebnost, jakou si můžete představit.

Když jsem v reprezentačním hotelu republiky polykal beefsteak na oleji a kozí sýr, sbíhalo se San Marino a dívalo se na mne. Jeden domorodec, inženýr, se dal se mnou do řeči; v strašlivém slovním zápase (on totiž zápasil s francouzštinou a já s italštinou, přičemž oba jazyky nám kladly odpor přímo zběsilý) mi vysvětlil, že San Marino je opravdu nezávislá republika, jež za války stavěla jenom dobrovolníky; že má úhrnem pět tisíc občanů, kterým požehnaně a celkem klidně vládne siňor Gozzi, ač jsem sám našel na patnících nápisy provolávající „evviva“ jiné veličině, patrně opoziční. Dotyčný domorodec se pokusil podat mi nástin sanmarinských dějin, ale to už rukama dobře nešlo. O Češích se domníval, že jsou plemene řeckého. Bližší mezistátní styk jsem pro řečené potíže nemohl navázat; ať někdo jiný pokračuje v mém díle, ale ať si k tomu vybere den, kdy nebude nekonečně pršet a kdy nebude zaklopen mraky ten divný vršek skály, ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou.