Italské listy/Bolzano

Italské listy Karel Čapek
Kostely	Bolzano	Paralipomena

Údaje o textu
Titulek:	Bolzano
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 55–57.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bolzano

Dříve se tomu říkalo „věrné Tyroly“; dnes to je provincie Benátská, a za padesát let to snad bude země docela taliánská; až to člověka zaráží, jak tu ta italština zapouští kořínky. Děti žvatlají jednu větu německy a druhou italsky; sedláček ve vlaku se honem chlubí, jak už dovede cedit vlaštinu svým požehnaným voletem; služky jsou celé pryč za kudrnatými kluky italské posádky. Jinak noví páni země mají jakés takés ohledy; nechávají zdejším Němcům jejich vlastenecké pomníky a jména ulic a nevím co ještě. Krom posádek sem posílají na výboj školní výpravy; mně jeden takový desetiletý fašista zničehonic vynadal šubjaků; nevím, co to je, ale tvářil se přitom velmi hrdinně a nacionálně.

A přece je to naveskrz německá země, dokonce ve zvláště dobrém smyslu: čistá a přívětivá, úhledná a pečlivá; i hory jsou tu posypány čerstvým sněhem a opatřeny samými lanovkami a čisťounkými hospodami; dole roste lehounké víno, a na každém kopečku je nějaký hrad, a lidé jsou vážní a čistí, rozmyslní a ochotní, ženy strašně zubaté, ale časem neobyčejně pěkné a jaksi mléčné; a věřte mi, že po italské pouti je zvláštní radostí dívat se zas do bledě modrých studánkových očí. Na horách pak pěstují zejména krásné vyhlídky opatřené dalekohledy; vozíš se očima po sněhových polích, s příjemnou závratí měříš hrozný sráz, a někdy pak dole potkáš skutečné turisty, kteří právě udělali nějakou tu velikou horu; mají ohromná kolena a sedmikilové boty, mluví nápadně hlučně a za čepicí mají alpské kvítko; ženské turistky jsou obyčejně skvrnité a nepěkné, příliš plecité.

A když už mluvím o horách, tož nejpěknější jsou na nich tyto věci: vůně dřeva, tekoucí voda a louky. Vždyť, poutníče, to je zrovna to, co ti tam dole jaksi scházelo, aniž bys toho byl si vědom. Teď teprve si vzpomínáš, že jsi po celou svou pouť skoro nešlápl na dřevěnou podlahu, ale na mrtvé a chladné dlaždice, a jedl na stolech plechových nebo mramorových, spal v mosazi a dýchal kamenný prach. Vždyť veškerá antika je kamenná a kovová a nemá zhola nic dřevěného; celý její vtip je v kameni; já však jsem ze země dřevěné a mám dřevo rád hmatem i očima, neboť je to látka téměř živá, naivní a lidová, gotická, strohá, neantická a domostrojná. Tekoucí voda, to zas je celá poezie severu; toť vodnický a rusalčí motiv proti motivu satyrskému. Řeky nevysychající, věčné potůčky, stružky a prameny, i vy, nejtenčí nitky vodní, zda nejsi, čistá, spanilá, živoucí vodo, rovna moři? Neboť hrozný je pohled na vyschlá koryta a bezvodné skály. „Blahoslavena buď voda, svaté stvoření,“ mají napsáno v San Marinu na vodovodu; pia creatura, vodička tekoucí. A louky, ty pravé louky, také tam dole nejsou; mají tam révu a tamarindy, olivy a palmy a oranže, ale louky, husté zelené a hedvábné louky mého dětství, kdežpak! leda takové tuhé kořenité čupřiny ožrané kozami. Ani vrabce tam nemají, ani kosy a konipásky, ani chocholouše a stehlíky, ani cvrčky; něco ti tam schází, pořád ti tam něco schází.

Ale když už jednou jsem na této straně Tyrol, musím se podívat na Gossensass, Ibsenovo tuskulum. Sedm let se tu prý starý Ibsen dvořil mladé Němkyni. Ta léta jsou zapsána na pamětní desce hotelu, a podnes je v tom hotelu děvčátko, růžička alpská tak hezká, že sama stojí za tu cestu sem. Kolem dokola jsou lesy vonného dříví, pokosené louky a hučící vody; a duch Ibsenův se znovu točí kolem modrooké Hildy. To už je tak severní, tak docela severní, a přec je to ještě poslední mez nové Itálie.