Inaugurační projev Zuzany Čaputové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Inaugurační projev prezidentky Slovenska
Autor: Zuzana Čaputová
Zdroj: sme.sk
Vydáno: 2019-06-15
Licence: PD SK
Překlad: Palu
Licence překlad: CC BY-SA 4.0

Vážený pane prezidente Kisko,

vážený pane prezidente Gašparoviči,

vážený pane prezidente Schustere,

vážený pane předsedo Národní rady

vážený pane předsedo vlády,

vážený pane předsedo Ústavního soudu,

vážené poslankyně a poslanci národní rady,

vážení členové vlády Slovenské republiky,

excelence,

vzácní hosté,

drazí spoluobčané.

Když jsem se ucházela o funkci prezidentky republiky, často jsem zmiňovala, že chci být prezidentkou všech občanů a občanek.

Před několika minutami jsem složila slib do rukou předsedy Ústavního soudu a dalo by se z toho formálně odvodit, že prezidentkou všech občanů už jsem. Ale byla by o pravda jen formální, pravda, kterou nepovažuji za dostatečnou. V ttéto slavnostní chvíli chci říct, že budu usilovat být prezidentkou všech občanů v jiném, o mnoho obsažnějším smyslu.

Nabízím odbornost, nabízím cit a zdravý aktivistický zájem. Čili nabízím rozum, srdce a ruce. Složením ústavního slibu přebírám všechny závazky a povinnosti veřejné služby.

Nepřišla jsem vládnout, přišla jsem sloužit občanům, obyvatelům, Slovensku. V souladu s ústavním slibem, který jsem před chvílí složila – budu sloužit blahu slovenského národa, národnostních menšin a etnických skupin žijících ve Slovenské republice.

Službu, ke které jsem se zavázala, vnímám jako zodpovědnost. Zodpovědnost za řádný a ústavně souladný výkon pravomocí, ale zároveň i jako zodpovědnost za cosi křehčejší, o co všichni ve veřejných funkcích musíme usilovat. A ím je důvěra.

Důvěra občanů v nás, v lidi, které si zvolili, důvěra v instituce, v platnost pravidel pro všechny stejně, důvěra ve Slovensko, důvěra v domov. Chci svým přístupem přispět ke konstruktivní spolupráci, nabídnout klidný a věcný tón, nevyhnutelelnou trpělivost a věrnost hodnotám, pro které jsem do politiky vstupovala.

Slibuji, že se budu tak, jako doposud, snažit povznést nad osobní útoky a nezapomenout při nich, že u nejsem kvůli nim, ale kvůli službě lidem.

Svůj mandát budu vykonávat svobodně. Bez podléhání příkazům od kohokoliv. Jediné příkazy, které jako hlava státu chci a budu respektovat, mi vyplývají z ústavy, diktuje mi je slib věrnosti republiky. Důvěru, kterou jsem od vás dostala, chápu tak, že důvěřujete i mému úsudku, že budu konat podle svého nejlepšího svědomí a přesvědčení.

Slovenská republika i její občané si zaslouží, aby každý, kdo je ve veřejné službě, pracoval pro občany, a nesloužil žádnému bočnímu zájmu, ať už přichází z kterékoliv strany. Jinak se nám nepodaří dosáhnout, aby se Slovensko z toho, jakým je, stalo zemí, jakou může být. Jakou chceme, aby bylo. Protože jsem přesvědčená, že drtivá většina občanů si přeje, aby naše republika byla tím nejlepším možným Slovenskem.

Vážení přítomní, drazí spoluobčané, spoluobčanky.

Když mluvím o nás, o Slovensku, musím konstatovat, že jsme o mnoho vitálnější, o mnoho životaschopnější, než jak si často o sobě myslíme. Netřeba chodit do daleké minulosti, stačí si vzpomenout, co jsme zvládli, co jsme překonali jen za uplynulých třicet let.

Přestože ne všichni souhlasili se způsobem rozdělení Česko-Slovenska, k zodpovědnosti za vývoj našeho mladého státu se přihlásila celá naše společnost. Po rozdělení federálního státu čisté devízové rezervy Národní banky Slovenska poklesly na jednu třetinu. Ale neskončili jsme bankrotem, zvládli jsme to.

Před dvaceti lety musela slovenská vláda přijmout drastický balíček ekonomických opaření, aby se naše hospodářství vrátilo do rovnováhy a k udržitelnému rozvoji.

Nezaměstnanost se tehdy dostala nad devatenáct procent, ale sociální nepokoje nepropukly – ekonomika se posbírala, zvládli jsme to.

Naši sousedi – Česká republika, Maďarsko a Polsko – měli před námi několikaletý náskok na cestě do Evropské unie, ale členy unie a součástí schengenského prostoru jsme se stali spolu s nimi. A jako jediní paříme do eurozóny. Zvládli jsme to.

Ještě před pár lety jsme jako veřejnost jen přihlíželi, jak jednu velkou veřejnou zakázku za druhou vyhrávají různé schránkové firmy neznámých vlastníků. Dnes máme zákon, který je v odkrývání vlastnických struktur firem obchodujících se státem inspirací i pro jiné země. Zvládli jsme to!

Naši vědci jsou součástí vícerých světových vědeckých týmů, vyvíjíme produkty a technologie úspěšné i v mezinárodním měřítku. Naše občanská společnost je aktivní a vyspělá.

Umíme si pomoct navzájem a umíme pomáhat i ve světě. A to i naproti tomu, že naše univerzity stále nejsou v žebříčcích nejlepší, start-upům chybí systematická podpora, a občanská společnost i novináři jsou někdy považovaní za nepřátele státu a státnosti.

Za obzvlášť hodnou ocenění považuji skutečnost, která se vine celými moderními dějinami Slovenska. K revoluční změně režimu v roce 1989, k rozdělení federálního státu i k dalším podstatným změnám ve společnosti došlo vždy pokojnou cestou. Bez násilí a nepokojů. I v zemích s delší demokratickou tradicí se stává, že lidé vycházejí do ulic s hněvem a svůj nesouhlas projevují ničením. U nás k ničemu podobnému nedošlo. I minulý rok se všechny velké veřejné protesty obešly bez násilí a byly voláním za návrat slušnosti do veřejného života.

Nejen na to, co jsem zmínila, ale i na mnohé jiné věci můžeme být právem hrdí – což ale neznamená, že můžeme být hrdí na všechno. Jestli máme úspěšně zvládnout cestu od Slovenska, jakým je, ke Slovensku, jakým by mohlo být, musíme si otevřeně říci, co nám v tom pomáhá a co nám brání.

Vážení hosté, milí spoluobčané,

už patnáct let je naše republika součástí evropského a transatlantického společenství. Společenství svobodných a demokratických zemí. Je to štěstím a výsadou, o které mohly generace před námi jen snít. V našich dějinách jsme byli vícekrát oběťmi velmocenské politiky, byli jsme včleněni do impérií, kde se rozhodovalo o nás bez nás.

Členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci je naší polistopadovou svobodnou volbou. Nevelkému státu ve středu Evropy se nemohlo stát nic lepšího, než to, že patří do společenství, které spojuje ekonomickou prosperitu se sociální solidaritou, a od každého členského státu očekává, že bude dodržovat principy mezinárodního práva. Skutečnost, že jsme součástí unie, není jen věcí naší prosperity, ale i důležitým příspěvkem k naší národní suverenitě.

Jako je Evropská unie naším životním a hodnotovým prostorem, Severoatlantická aliance je naším obranným a bezpečnostním pilířem. Musíme jako země učinit všechno, co je v našich silách, aby se tento prostor a jeho opěrné pilíře uchovaly a posilňovaly.

Je to důležité i proto, poněvadž nejdůležitější globální problémy, které se nás týkají, nemůžeme vyřešit jen vlastními silami a samostatně. Zvládneme je jen v rámci nejširší mezinárodní spolupráce. Evropská unie k tomu může významně přispět, jelikož její podstatou je spolupráce mezi státy a sledování národních zájmů ve prospěch společného dobra.

Evropa, i s naší účastí, by se měla stát dlouhodobým lídrem při odvrácení vícerých globálních hrozeb. I hrozby, jakou je klimatická krize. Podle odhadů Světové bank by do roku 2050 mohly klimatické změny při nezměněném trendu vyhnat z domovů až 143 milionů lidí. Proces globální změny klimatu musíme zpomalit a zvrátit, protože v opačném případě to může mít zásadní následky i pro Slovensko. Víme, že řešení globální ekologické hrozby nezávisí jen na nás. Je ale jen v naší moci zásadná změna přístupu k přírodě na Slovensku. Právě v tomto máme příležitost být všichni skutečnými vlastenci, bez ohledu na to, jaké je naše názorové, politické nebo stranické přesvědčení.

Vážení přítomní, drazí spoluobčané a spoluobčanky,

kdýž mám hovořit o tom, co nám brání, aby jsme Slovensko proměnili na nejlepší možnou zemi pro její obyvatele, zmíním to, co považuji za nejdůležitější.

Ačkoliv od listopadu 1989 uplynulo už téměř třicet let a v republice se mnoho změnilo k lepšímu, důstojnost občanů ještě stále není prvním, ani hlavním přikázáním veřejného života.

Důstojný život obyvatel má mnoho rozměrů a každý z nich má svůj vlastní příběh. Tady jsou aspoň některé z nich.

Ústava Slovenské republiky říká, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. V praxi by to mělo znamenat, že nidko není tak bezvýznamný a občansky zanedbatelný, aby mohl být na svojich právech či svobodách zkrácený. Ale mělo by to též znamenat, že nikdo není ani tak důležitý a vlivný, aby stál nad zákonem. Příliš mnoho lidí na Slovensku nabylo oprávněné přesvědčení, že toto u nás zcela neplatí. Pocit společenské nepsravedlnosti zesilněl a nabyl dvě podoby – podobu volání po změně a po slušnosti, ale i podobu hněvu na „systém“.

Tento hněv je v mnohém oprávněný, ale kdyby jsme mu jako společnost podlehli, vůbec by jsme si tím nepomohli. Hněv jako lék, který se tu v posledním čase nabízí, je v mnohém horší, než choroba, kterou má odstranit. Energii nespokojenosti potřebujeme upřít tak, aby Slovensko bylo vždy právním státem – nejen podle ústav, ale i v realitě. Instituce a lidé v nich, kteří si nedokáží poradit s korupcí nebo nedotknutelností vyybraných osob, se musí stát minulostí. Protože uráží základní lidský cit pro spravedlnost.

Dokázali jsme se už velmi daleko posunout v transparentnosti, ale zaostali jsme, a stále zaostáváme v uplatňování zodpovědnosti. Transparentnost je jen nástroj, důvěru a spravedlnost je potřeba posilovat přes skutečnou, a ne zdánlivou zodpovědnost nositelů moci.

Naše instituce na ochranu práva, bohužel, stále nemají patřičnou auoritu, nepožívají dostatečnou důvěru veřejnousti a ani nejsou vždy odolné vůči politickým tlakům.

Důstojný život člověka má nejen svojí právní, ali i materiální stránku. Někdy se až příliš těšíme z toho, co říkají o zvyšování příjmů občanů statistiky. Ty nesochybňuji, ale přinášejí pravdu zprůměrovanou, jak z pohledu lidí, tak našich regionů.

Je potěšitelné, že průměrná mzda v národním hospodářství dynamicky roste, ale omnoho radostnější bude, když stejně dynamicky naroste i počet obyvatel, kteří budou moct ze své mdy vést důstojný a plnohodnotný život. A když se stejně rychle sníží početnost skupiny, která se sama nemůže vymanit z pásma chudoby.

A nevnímejme to, prosím, jen jako sociální otázku. Pokud tvrdě a obětavě pracující člověk – učitel, farmář, dělnice ve fabrice, sestřička či lékař – je sotva schopný zabezpečit základní potřeby pro svojí rodinu a čte o majetkových poměrech lidí, kteří nemůžou být výsledkem jejich legální příjmů, přestává věřit ve spravedlnost. Její absence ve společnosti je přitom vždy zdrojem společenského napětí, které oslabuje demokratický systém.

Důstojnost občana si vyžaduje, aby každý – bez ohledu na výšku svých přijmů, na svůj národnostní či etnický původ, na příslušnost ke kterékoliv menšině – měla přístup k potřebné a kvalitní zdravotní péči.

Ve vztahu k výzvám, kterým čelíme a které jsem tu naznačila, využiji naplno svoje pravomoce, aby se situace zlepšila. Budu se aktivně zajímat o nové právní normy, aby přispěly k důstojnosti života lidí, ochraně životního prostředí a vyvážení nezávislosi veřejné moci její zodpovědností.

budu aktivně spolupracovat při záměrech nových systémových změn v oblasti justice. Ve jmenovacích pravomocech budete mít ve mně garanta jmenování jen těch profesionálně a osobnostně nejlepších.

Chci být hlasem těch, které není slyšet. Ne proto, abych křičela s nimi, ale proto, abych pomohla řešit jejich problémy.

Vážení hosté, milí spoluobčané a spoluobčanky,

Slovensko je rozmanitou zemí. Geograficky, národnostně, kulturně i společensky. Na poměrně malé rozloze se střetává tolik růzností, jaké nenajdeme ani v o mnoho větších zemích. Počínajíc přírodou, pokračujíc tradicemi, a končíc životními styly.

Nemyslím přitom jen odlišný způsob života ve městě a na venkově, myslím i životní styly ovlivněné různými životními zkušenostmi. Našich rodičů, kteří si pamatují ještě války a následné represe komunistického režimu. Nás, kteří jsme zažili euforii z konce totality, i nelehké období rodící se demokracie.

Našich dětí, které se už narodili ve svobodné zemi, a pro které je svoboda cestovat tak přirozená, jaký byl vztah k zemi a půdě našich rodičů. Když se v této různosti dokážeme respektovat v rodině a dokážeme si navzájem přát, dokážeme to i ve společnosti. Respektujme moudrost a životní zkušenosti našich seniorů, ale i svobodu a chuť poznávat u našich mladých lidí. A také kulturu a tvorbu, která k této svobodě patří, a která je originálním projevem každé jedné generace.

Nepodceňujme její význam. Tak, jako potřebují senioři náš zájem, naší pozornost a naše pochopení, mladí lidé potřebují dostat kvalitní vzdělání na kvalitních školách a potřebují dostat příležitosti pro kreativitu, cestování a uplatnění. Je naší povinností dát jim jí.

Potřebujeme ale překonat propastí, které jsme ve společnosti za uplynulá léta vyhloubili, a to mezi jednotlivými skupinami a názory, které reprezentují. Mezi konzervativním a liberálním, městem a venkovem, starým a novým, většinovým a menšinovým, k jejichž existenci i my, politici, nemalou mírou přispíváme. Postoj k jinakosti, jiné tradici, jiné zkušenosti a jinému názoru umíme vyjádři i bez toho, abychom sáhli na svobodu a důstojnost jiných. Stačí při tom nezapomenout na to, že společně jsme součástí celku, součástí lidské rodiny. Stačí nezapomenout na lásku k bližnímu, která je základem respektu k různosti.

Vážení hosté, milí spoluobčané a spoluobčanky,

slovenská historie je historií plnou zápasů. Zápasu o vlastní jazyk, státnost, zápasu o uchování víry, o občanské svobody, o uznání, o viditelnost. Každý z těchto zápasů přispěl k lepšímu Slovensku a byl provázený pozitivním vlastenectvím a probouzením společnosti.

Dnes jsme svědky dalšího probouzení se společnosti – politické, občanské, a i té nenápadné a málo viditelné mlčící většiny. Těším se z každé spontánní aktivity ve prospěch svého sousedství, ve prospěch města,ve prospěch společenství. Těším se z návratu každého občana a občanky domů na Slovensko, i z každé iniciativy, kerá o to usiluje. Jelikož toto probouzení je hlavně o víře v zemi, v potenciál lidí, a v to, co můžeme spolu dokázat. Není jen o semknutí se k překonání těžkých časů.

K takovémuto pozitivnímu vlastenectví se hrdě hlásím. Jsem přesvědčená, že máme na o děla Slovensko každý den o kousek lepším. Dá se to!

Cesta k nejlepšímu možnému Slovensku ale nevede přes žádné příjemné zkratky. To je vždy potřeba si upřímně říci, i v takovéto chvíli. Když se k němu chceme dostat, musíme celou trasu absolvovat poctivě, krok za krokem, jako občané, obyvatelé a společenství.

Velmi si přeji, aby to byla naše společná cesta. Abych byla prezidentkou lidí, kteří už po ní kráčejí, ale i těch, kteří se k ní přidají. Abych mohla být prezidentkou všech občanů a občanek Slovenské republiky.

Ďakujem. Köszönöm. Ďakuju šumňi. Děkuji. Paľikerav.