In memoriam

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: In memoriam
Autor: Ludmila Grossmannová-Brodská
Zdroj: Čech, roč. 48, čís. 270, 2. října 1923, s. 1–2. Dostupné online
Vydáno: 02.10.1923
Licence: PD old 70
Související: Autor:Antonín Cyril Stojan

Staroslavná Olomouc truchlí nad úmrtím svého arcibiskupa; však i celá Morava ztrácí ve zvěčnělém muže nevšedně vzácných vlastností, které zasluhují tím většího uznání, poněvadž tento význačný Hanák vyšed z prostředí nejskromnějšího, svojí vlastní pílí, horlivostí a energií se dopracoval k nejvyššímu vrcholu hodnosti duchovní na Moravě.

O tom nemůže býti sporu, že ve dru Ant. Cyr. Stojanoví zemřel muž vzácných schopnosti všestranných, který byl vždy na pravém místě a vždy pohotov bíti se jako poslanec (ještě za Rakouska) za naše práva národní, za spravedlivé nároky kléru i drobných lídí. Jako jeho neúnavná píle, stejně nevyčerpatelnou byla jeho dobrotivost, pro kterou se stal příslovečným, když jeho blízké okolí s nádechem humoru si vypravovalo různé drobné příhody, z jeho denního života. Leč to byly pouze doklady jeho bodré hanácké povahy a není člověka, který, pak-li se jedenkráte sešel s drem Stojanem, nebyl by býval schvácen srdečnou upřímností jeho povahy a celé jeho osobnosti. Škoda, že tento vynikající muž k hodnosti arcibiskupské byl povolán ve věku již značně pokročilém. Ačkoliv i takto stal se pravým požehnáním všude tam, kam zasahovala jeho ruka. Obec Beňov na Moravě může býti hrda na svého rodáka, který tam uzřel světlo světa dne 22. května roku 1851 jako synek prostého domkáře, aby po 72 letech, dne 29. září 1923, dokončil požehnaný svůj život jako nástupce na stolci svatého Methoděje, na té Moravě, která přese všecko uchovává si podnes katolický směr.

Není pochyby, že nalezne se mnoho povolaných per, které ty přečetné zásluhy zesnulého plně ocení, ať již v činnosti poslance, knížete církevního, ať lidumila či horoucího vlastence Slovana. Zde budiž pouze uvedena okolnost asi málokomu známá, ale jasně karakterisující povahu i činnost nebožtíkovu, a proto k osvětlení jeho památky neškodí obnoviti ty vzpomínky a uchrániti je před zapomenutím.

Jest všeobecně známo, jak chlouba Moravy, posvátný Velehrad, vděčí za své znovuvzkříšení a zvelebení hlavně horlivé činnosti a nevšední obětavosti dra Stojana.

Když po svém vysvěcení r. 1876 kaplanoval na různých místech, tu hlavně v Příboře na Moravě úsilovně pracoval k tomu, jak staroslavný Velehrad opět obnoviti a povznésti ku slávě bývalé. A jakou úžasnou činnost tehdy rozvinoval mladý kněz, venkovský kaplan, který kromě toho se připravoval na doktorát bohosloví, jehož dosáhl roku 1896, a také jest povědomo, že i práva studoval ve Vídni.

Bude tomu více než čtyři desítky roků, když pisatelka těchto řádků byla poctěna přímým vybídnutím příborského pana kaplana, aby spolupůsobila při pořádání věcné loterie, jejíž všecek výnos měl býti určen na prospěch zvelebení Velehradu.

Laskavé vybídnutí bylo s radostnou ochotou přijato a záslužné dílo mělo zdárný výsledek.

Tehdejší paní a dívky v Praze a hlavně na Smíchově scházely se pak dvakráte týdně ku zhotovování rozmanitých praktických a ozdobných předmětů, určených na výhry pro Velehradskou loterii, a k témuž účelu putovaly kromě četných beden s drobnými dárky také umělecká díla, obrazy, knihy atp. Krásná a dojemná to byla tehdy obětavost ve všech vrstvách, kdy každá a každý dal dle možnosti a upřímně. Mile se tedy vzpomíná na ony doby stejně jako na to, kterak se pan kaplan Stojan dovedl tenkráte srdečně poděkovat. Získal si srdce všech, jimž po pěkném obrázku poslal s napsanými slovy: „Zaplať Pán Bůh!“ Ještě dnes mnohá tehdejší dívčina, nyní bělovlasá paní, chová jako zbožnou památku ty pěkně provedené a vkusné obrázky.

Slovy „Zaplať Pán Bůh“ děkoval pan arcibiskup těm, kdož mu blahopřáli k jeho nastolení za nejvyšší hlavu církve na Moravě. Ani tehdy se nezměnil, zůstávaje skromným a bodrým, jako pravý syn svého lidu a měkký Slovan.

Teskno bylo sledovati novinářské zprávy o jeho úporné chorobě, kdy silná soustava tělesná tak dlouho odolávala smrti. Nyní, když dotrpěl, my, sklánějíce se před vůlí Boží, s jistotou pociťujeme, že nikdy nezanikne světlá památka na takový požehnaný život.