Inženýr Racek/VI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Inženýr Racek
Podtitulek: VI
Autor: Irma Geisslová
Zdroj: Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 51–61.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

O svatbě slečny Andulky Havelkovy s národním učitelem panem Bivojem — byliť se čiperní ti lidé o slavnosti na „královské louce“ tak prudce do sebe zamilovali, že nebylo lze žáru toho jinak uhasiti, než sňatkem… Za výrok tento nebéřeme na se zodpovědnosti, proslovil jej literát-satirik. Tedy o svatbě slečnině hovořilo se neustále o inženýru Bohuši Rackovi. Od několika dnů byly noviny pražské plny zpráv o něm. Dobýval v cizině slávy jménu svému a své vlasti, uznání české práci. Provedl v krátkém čase několik velikolepých staveb, tak vkusně a krásně, že všeobecný úžas budily. Umělecké vzdělání a vzácná energie českého inženýra docházely ocenění, on stal se předmětem úcty a vyznamenávání a skvělými nabídkami byl přímo zahrnován. Illustrované časopisy cizojazyčné — a po nich české, přinášely jeho podobizny a vyobrazení budov jím provedených, z průčelí i od zadu, od severu a jihu, od strany východní a západní. Mezinárodní výstava pařížská, již hojně obeslal původními náčrty a plány, udělila mu medaili pro výtvarná umění, jednota architektů a inženýrů jmenovala ho svým čestným členem a krajané jeho v Čechách šířili jeho pověst s hrdostí přítele i s vypočítavostí reklamy.

„To je to pravé, pánové,“ mínil professor vysokých škol technických, bratranec ženicha Bivoje, „dobývati věhlasu jménu českému vždy a všude, žel, doma to nejde, naše poměry jsou malé.“

„Nesouhlasím zcela s panem professorem,“ namítal mladý kandidát lékařství, „ale kdo jednou — vinou okolností, ocitnul se na půdě cizé, přijal na se povinnosť svatou, hájiti svou vlasť, to jest svou národnosť a svůj jazyk vždy a všude proti zlovolným útokům i nahodilým malichernostem. Bohužel, neoplýváme zrovna charaktery, kteří, třeba opustili půdu mateřskou, nepřispůsobují se podlézavě ihned mravům a zvykům, cizím, ale zachovávají svoje svérázné smyšlení a cítění až do posledního stáří, vlast pak zůstala jim idealní milenkou po níž touží též až do vzdechu posledního — o tom ani nemluvě, že její bol a slast je i za hranicemi bolem a slastí jich vlastní, a sladká mluva rodné země nejdražším majetkem, již zlehčovati nedovolí ani svému chlebodárci.“

„Pravda nepopíratelná,“ přisvědčovala sousedka mladíková, zasnoubená nevěsta Turova. Podotýkáme to proto, aby se předešlo mylným domněnkám, jakoby souhlas slečnin prýštil — ze sousedské sympathie s mladým mužem. Nevěsta Turova ostatně byla obecně známá co nadšená obdivovatelka všeho krásného.

„Kdybych byla mužem, ničím bych nebyla jiným než inženýrem,“ svěřovala svému sousedovi. „Jak úchvatné, přímo božské to vědomí, kráčeti kolem velebné budovy, a moci sobě říci, hle, to je tvoje dílo! Tyto kamenné básně zajišťují tvůrci tisíciletou paměť. Nestrouchniví jako papír veršované sbírky. V moderním stavitelství dřímá nesmrtelnosť tvůrčích hlav. Věky přetrvá. Nic než požár, zuřící živel nebo hrubé divošské násilí je zahladí s povrchu zemského. Umělecké stavitelství předčí jiná umění. Hledí do nebes, ku hvězdám. Mění povrch země, — krášlí, zdokonaluje vzhled naší matičky, tak že v očích nebeských obyvatelů získá, bude se jim líbiti svým vkusným zevnějškem bude strmícím důkazem uměleckého, smyslu nás — dětí šedé země, bude vypravovati o našem nadšení pro krásu. Pánové a dámy, budiž první přípitek pronesen na poctu nepřítomného, o stavitelství a národ zasloužilého inženýra Bohuše Racka a pak všech českých inženýrů vůbec.“

„At žijí!“ zahřmělo kolem. „Ať žije inženýr Racek a ostatní čeští, mladí — a rozumí se, hezcí inženýři,“ volali rozjaření hosté. Poháry cinkaly, dámy se usmívaly — nálada ovládla účastníky veselá, nenucená, jará.

„Co myslíte,“ pravil Tur k Blanickému, „já to budu Rackovi telegrafovati.“

„Telegrafujte,“ hodil hlavou Blanický, již mu bylo vše lhostejno. Slečna Zbraslavská před chvíli odešla, nedala se zdržeti ani nevěstou, ani jím, ani Rubínem. Byla jako skála v moři, o níž se kypící útoky mocných vln malomocně tříštily. Rubín před tím dohonil ještě paní Zbraslavskou na schodech. „Milostpaní, přimluvte se za mne u slečny, její příkrý, ukrutný chlad mne bolí — usmrtí mne!“

„Ale pane Rubíne, — přece vy sám nejspíše —“

„Ó, matka zmůže mnoho! Z lásky k matince dceruška —“

„Dobře, ale víte přece, že inženýr —“

„Inženýr Racek se bude ženit — — to je, co mne nejvíce hněte. Slečna Julie vzpomíná stále na něho, kdežto on… Odpusťte, vyzradil jsem neblahé tajemství bezděčně — mám je z pramene naprosto spolehlivého. Slečně netroufal jsem si je sděliti, — snadno by se domnívala, že z toho chci těžiti…“

„Matinko!“

„Již jdu, dobrou noc pane Rubíne, navštivte nás zítra.“

„S největší ochotou. Ruku líbám.“

Paní Zbraslavská byla velmi bledá, když jí dcera dávala dobrou noc. „Tobě není dobře, malinko?“ tázala se bázlivě dívka.

„Jsem unavena, dceruško, nic více. Jdi spat. Dobrou noc.“

A neřekla dceři nic o tom, co jí Rubín svěřil.

Třetí den obdržela Julie list od inženýra, — dopisovaliť si dosti pilně. Byla to odpověď na Turův telegram. Mezi jiným, psal inženýr:

„Přípitkům veselých krajanů jsem se usmál. To volání slávy nic neznamená, je zásluhou nebo vinou vína.

Jsem přeceňován. Pravím to bez chorobné skromnosti. Pánové zapomínají, že pracuji a že jsem za to placen. Že je má práce umělecká, vyplývá přirozeně z mého nadání. Že pak mne velebí co vlastence, naplňuje mne — pravím přímo, hlubokou nevolí. Toť přirozená povinnosť, a chorobou zachváceni jsou ti, kteří v tom vidí něco více. —

Jsem tedy oslavován! Řeknu vám, jaký to činí na mne dojem. Velmi trpký. Pod tím věncem slávy, je hlava moje těžká jako balvan, jsem nespokojen. Vyčítám si tu slávu, ten blahobyt hmotný i ten honorář. Povím vám proč.

Co z toho má můj národ, že se opět o jednom muži ve světě ví, že je Čech a že je to tak zvaný slavný muž? Na blahobyt doma nemá ta sláva za hranicemi žádného účinku. O tom by se mělo uvažovati. Namítnete, čestná úloha, dobývati jménu českému věhlasu v cizích zemích. Čestná, ale ukrutně hubená pro Čechy! Kde jest ten veliký užitek Čechů, že po bitvě bělohorské odeslali do světa v exulantech svůj květ? Cizina je udávila a Čechy byly ožebračeny, tak že do dnes cítíme následky té bídy jak hmotné tak duchovní. Hleděti si uznání ciziny sluší národům velikým. My máme doma práce nad hlavu, tak že nám zbývá úkol, starati se o to, abychom pochlubiti se měli čím! Vše jiné je zpozdilé a předčasné. Každá jednotlivá síla je drahocenná. Všichni jsme povinni matce zubožené sloužiti.

Odtud má nespokojenosť a můj stesk. Také se vám přiznávám, že se mi stýská po vlasti, jako po vás. Nezvyknu zde nikdy. Mé žití není žitím, je živoření. Uteku při nejbližší příležitosti.“

Julie políbila list, nadšená, povznesená, šťastná.

Jindy psal inženýr takto:

„Měli jsme dnes dýchánek v klubu inženýrů, ale já jsem odřekl. Společnosti mne nudí, vyhledávám samotu. Zašel jsem si do „aleje vzdechů“, jak zde říkají stromořadí devět set let starému, kde je tolik vzácných památných kmenů a rozkošných útulků — připomínají mi váš sad malostranský. Zpomínal jsem mnoho na vás. Měsíc svítil, kresle u mých nohou na cestě pohyblivé obrázky ze stínů a paprsků. Došel jsem k vyschlému vodojemu, na jehož dně plazil se břečťan a rdělo se nesčíslné množství kvítků plamenné barvy, jež jsem neznal. Mou duší táhly myšlének valné davy a z nich pučely třpytící se, skvostné sny — má hruď byla přeplněna — já cítil — Julie drahá, cítil jsem se básníkem… Tu aj, spatřím opodál v plné záři měsíce vskutku nějakého básníka, jenž horlivě do svého zápisníku píše a chvílemi blouznivě do dálky se dívá. Bylo mi náhle, jakoby mně něco dusilo, cítil jsem trpký a palčivý pocit závisti… O, jak jsem bídný proti tomu jinochu! on byl tak šťasten, že porozumněl touze a vlohám svého ducha a uposlechnul jeho pokynů!… Jak ubohý vedle něho jsem já, jenž stále zkouším, stále bloudím a hlasu musy své nedbám. O, jak často četl jsem tuto výčitku ve vašem oku, ale vy jste byla tak šetrna ke mně a neřekla mi nic. O proč jste to neučinila, snad by se bylo stalo vše jinak a necítil bych se nyní tak nešťastným! O jak mi je! nesnesu toho již dlouho, uteku odsud co nejdříve. Kdybych toto psal někomu jinému, řekl by o mně, že mne pálí dobré bydlo že nemám stálosti v nehodách ani ve štěstí. Ale vy víte, že jinak nemohu.“

I tento list činil Julii šťastnou. Plesala ze dvou důvodů, že se v něm hlásí o své právo tvůrčí duch básnický a že se vrátí do vlasti.

Ale tu pojednou přestaly listy Rackovy, docházeti a neobjevily se, ani po úpěnlivém volání Juliině. Dle jiných, neklamných zpráv, bylo zjištěno, že je zdráv, vůbec že se mu výtečně daří, taktéž Juliiny listy že mu byly doručeny. Nezbývalo než přičítati trapnou tu změnu jeho nápadům, jež bývaly vždy více méně záhadny a nevysvětlitelny.

Teď teprve sdělila jí matka co jí tehdy Rubín svěřil, a Julie neuronila jediné slzy, hleděla do prázdna očima vyřeštěnýma, až polekaná matka, jí zatřásla, a tu teprve po divokém výkřiku zaplakala nebohá, div se jí srdce nerozskočilo.

Za nedlouho došla zpráva, že inženýr Racek nemešká již tam kde prve. „Vrátil se do své vlasti,“ zněla lokálka v cizém časopise.

Kam se obrátil, nikdo nevěděl.

Julie dovídala se o tom v jakémsi strnutí. Ani tomu se nedivila, že ještě žije. Očekávala ještě něco v životě, buď nějaké veliké neštěstí, nebo nějakou netušenou činnosť.

Rubín čekal trpělivě, až se rozjitřenosť mysli utiší, pak přihlásil se zase, pokorně a oddaně.

„Vytrvalosť toho člověka se mi líbí,“ mínila paní Zbraslavská.

Vše marno, matinko, dala jsem své srdce Bohušovi, zda mohu je dáti dvakrát? Ono jest jeho, i když mi svoje odnímá, ono jest jeho i kdyby ani nežil.“

Ale matka soudila, že se dceruška přece časem změní, že má život svá práva a vytrvalosť, že dojímá a dochází odplaty.

Jednou setkala se Julie v jakémsi dobročinném koncertě s panem Ctiborem, nyní ředitelem kočující divadelní společnosti. Setkání to nebylo jí zvláště milé, ale starý pán byl zábavným společníkem a uměl vyhověti každému rozmaru. „Meškali jsme po celé zimní období v N. N. Krásné město, probudilé. Zásluha ta náleží jedinému muži. Setkal jsem se tam se svým někdejším chovancem, panem Rackem.“

„S inženýrem Rackem?!“

„Ovšem, což neráčíte věděti, slečno? Ten tam s těmi maloměstskými poměry zamíchal!“

„Stýkal jste se, pane, s ním? jakým jste jej shledal, co dělá?“

„Je velmi rozšafný a obětavý muž.“

„Ženat…?“

„Není ženat. Nemohl v cizině zvyknouti — to zlaté srdce. Ale nevím, jak bude s ním nyní.“

„Co je — co se stalo?“

„Slečno, on byl vždy poněkud výstřední. Z ciziny vrátil se majetný, ano bohat. Přičítaje všechen společenský i politický nezdar Čechů bídě středních tříd — tak mi aspoň vyznal, počal stavěti na akcie velký průmyslový ústav pro celý kraj, jenž měl míti filialky v Praze a po celých Čechách. V ústavě tom, v němž jsou školy a závody průmyslové, má se lid učit hospodařiti a způsobem četným a snadným rozmnožovati národní jmění. Ale bůh ví co dělal, kterak počítal, podnik tyto dny padl, on přišel o poslední zlatku, akcionáři pozbyli svých vkladů a mimo to hrozí mu soud, nedokáže-li v započatém vyšetřování svou nevinnosť. Před večerem mi telegrafoval, že si musí zoufat.“

Julie více neslyšela. Kvapila ze sálu a ve fiakru přímo na nádraží.