Hypochondři

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hypochondři
Autor: Josef Thomayer
Zdroj: Lumír, roč. 13, č. 11, s. 168.
Vydáno: 10.04.1885
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Hypochondrie

Myslím, ze větším právem a s větším prospěchem možno mluviti o hypochondrech před obecenstvem širším, nežli před obecenstvem odborným: Z mediciny pojem „hypochondra“ totiž víc a více mizí, a slovo ono přestává znenáhla odznačovati určitou nemoc, kdežto v obecenstvu širokém pojem ten utkvěl, ba i pevně kraluje — ovšem jest podstatně jiný, nežli býval druhdy. V lékařství odznačoval se druhdy — ještě před desíti roky — pojem hypochondrie stav, ve kterém nemocný skutečně trpěl, a sice mnoho trpěl jak po stránce duševní tak po stránce tělesné. Tak na příklad čítaly se k hypochondrii i ony vzácné případy domnělé vztekliny lidské, v nichž lidé z pouhého strachu před nemocí touto známky vzteklině podobné jeviti počali. (Znám jest na příklad případ, jejž vypravuje Feuchtersleben: Sklepník jeden četl v novinách zprávu o vzteklém psu, jenž lid pokousal, z čehož sklepník ten tak se polekal, že záhy za příznaků vzteklině podobných onemocněl.) Hypochondry byli druhdy lidé, kteří domnívali se, že okolí jejich je pronásleduje, kteří bojí stýkati se s lidmi, dotýkati se rozmanitých předmětů, na př. kliky holou rukou, kteří v pomatenosti své měli rozmanité bizarrní představy o těle svém, jako na př. že mají dvě srdce, třírohý mozek a p. Hypochondry byli dále druhdy lidé, kteří trpěli bolestmi, jež lékařům se zdály být nevysvětlitelnými, kteří trpěli hallucinacemi, seslabením zraku neb sluchu, závratí, křečemi atd. — slovem přerozmanitými obtížemi, jež se lékařství co do vzniku a významu jejich nijak vysvětliti nemohlo. Proto všoupnuty všechny tyto nevysvětlitelné a tudíž domněle přehnané zjevy do jedné skříně, kteréž udělena etiquetta: „Hypochondrie“, při čemž ovšem slovo „hypochondr“ nebylo prosto příhany — jelikož označovalo člověka trpícího nevysvětlitelnými příznaky a tudíž na jisto člověka zbrklého.

Tím nevykonáno nic více a nic méně, než co se v starých dobách s nemocemi nervovými vůbec tropilo. Celá řada rozmanitých nervových chorob zdála se býti projevem vyšších mocností, bohů, zlých duchů atd., a proto pohlíženo na nemocné takové, jako na tvory zcela zvláštní. Když na římském komiciu postižen byl někdo záchvatem padoucí nemoci — přestala schůze, poněvadž záchvat ten naznačoval zvláštní projev vůle boží. Lidé šílení považováni za posedlé duchem zlým, a tento z nich rozmanitým, ne vždy delikátním způsobem vymítán. Vůbec to trvalo téměř až do našeho století, než choromyslnost za nemoc těla uznána — dík ovšem ostrovtipu francouzského lékaře Pinela, který v Salpetriéře pařížské choromyslné poprvé okovů a řetězů sprostil. Množství žen hysterických považováno za čarodějnice, bohem vyvolené, atd. atd. Při tom nemoc jejich byla jim nejednou mnohonásobným neštěstím. Známo je na příklad, že hystericky nemocné na rozmanitých částech těla, někdy na př. na celé jedné polovině citlivost ztrácejí. Stalo pak se, že excentrické tyto nemocné považované za kouzelnice aneb ze spolku se zlými duchy obviněné, podrobeny mučení. V případě takovém ovšem se mohlo státi, že nemocná útrap při mučení necítila — jsouc vůbec na mnohých místech necitelnou. Avšak nečitelnost taková byla pro ni osudnou, neboť soudcové tím více byli utvrzeni v přesvědčení, že jest čarodějkou anebo s ďáblem spolčena. Takových názorů nejsme ještě docela sproštěni, neboť do dnes věří se hallucinacím a visím osob nervovými chorobami trpících, a do dnes považují se tyto nejednou za osoby bohem vyvolené a zvláštní milostí nadané. Poplach jaký způsobila Louisa Lateau, známá stigmatisovaná dívka belgická, jest zajisté mnohému ještě ve svěží upomínce, a i v Čechách máme každou chvíli někde nějakého hallucinacemi a jinými nervovými zjevy trpícího pastouška, sviňáčka a podobně.

Trvalo to dlouho v lékařství, než takovéto domněle nadpřirozené zjevy přirozeným způsobem vysvětleny, a u mnohých dokonce ještě správný výklad schází. Jestiť duševní život lidský výzkumu přírodních věd málo přístupný a vlastní jeho — sit venia verbo — mechanismus, nepochybně zůstane na vždy temným.

Za takových poměrů bylo zajisté učení o hypochondru jakýmsi pokrokem; neboť mnohé domněle nadpřirozené zjevy tím medicína jednoduše škrtla, prohlásivši je za prostý zjev chorobný, jenž příčinu má v nedostatečném oběhu krevním zejména v dutině břišní (slovo hypochondr značí vůbec člověka břišním neduhem trpícího), avšak hypochondrických zjevů a příznaků ustavičně víc a více přibývalo, a poněvadž přemnohé z nich byly lékařům nevysvětlitelné, vzniklo domnění, že hypochondři útrapy své si sami strojí anebo je pří nejmenším zlovolně zvětšují. Tím nabylo slovo hypochondr zvláštní příhany, které se nesprostilo do dneška, a lékařství tím upadlo v jiný extrem, ve který ostatně také při učení o nemocech jiných (na př. při hysterii) zabředlo. Poněvadž totiž se objevovali lidé s příznaky, k jejichž vysvětlení dočasný stav vědomostí lékařských nestačil, vzniklo přesvědčení — ne, že tedy vědomosti naše jsou nedostatečné, ale — že nemocní lhou, klamou, podvádějí, přehánějí atd. Jest to ostatně logický poklesek, který se snad v každém vědeckém odvětví čas občas vyskytne, že nová fakta bývají popírána, poněvadž se jim nerozumí.

Avšak také zde nadešla doba pokroku. Starobylý obraz hypochondrie rozložen ve více podstatných částí. Ukázalo se, že mnohé domněle bizarrní nápady a obavy domnělých hypochondrů patří již cele v obor nemocí duševních; z jiné skupiny, v níž nemocní naříkali si na zvláštní dráždivost duševní a rozmanité tělesné útrapy, vyloupla se samostatná nemoc, již odznačili jsme slovem neurasthenie, nervosismus, nervosnost a p., ještě jiné projevy chorobné uznány za známku skutečných a hmatných onemocnění lidského organismu, a když po vyloučení všech těchto zde vytčených zjevů prohlížíme, co zbylo ještě ve skříni označené etiquettou „hypochondrie“, vidíme, že zbývá tam, ne-li nic, tož aspoň velice málo, co by lékaře zajímalo. Proto také moderní knihy o nemocech nervových zejména anglické a francouzské, vypustily stať o hypochondrech docela. Slovo pak „hypochondr“ stalo se majetkem všeobecným a získalo si občanských práv ve všech téměř jazycích vzdělaných. Proto také odznačil jsem shůry „hypochondru“ jakožto pojem, který více obecenstvo širší než lékaře zajímá. Neboť mám-lí si říci, koho za našich dnů v názvem „hypochondr“ zdobíme, tu zajisté není pochyby, že člověka takového, který jsa úplně zdráv, nemocným býti se domnívá, tedy takového člověka, jehož Moliére ve svém „Malade imagmaire“ na mysli má. Vidíme z toho nejlépe, jak u téhož slova během času pojem, jejž odznačují, podstatně se mění!

Avšak ptám-li se, jsou-li skutečně lidé tací, kteří by odpovídali modernímu pojmu o hypochondrech, tu není pochyby, že lidé takoví v dosti hojné míře existují a sobě sami zbytečně život ztrpčují.

Jsou na jisto lidé, kteří každé zakašlání za projev souchotin považují — každé zrychlení tepny srdeční vadou si vykládají, každého zavanutí větru smrtelně se obávají, před každým jídlem úzkostlivě se tážou, zdali jim neuškodí a podobně. Lidé tací obávají se jíti za nepohody na ulici, utíkají před pouhým přístrachem nemocí nakažlivých, obléhají lékárny, kupují švindléřské v insertech vyhlašované prostředky a tak dále. Zdá se mi vůbec, že by nesčíslné léky v inserátech denních listů ani existovati nemohly, kdyby nebylo hypochondrů. Tolik je jisto, že mnohý, jenž vynálezci podivuhodných léků podobných veřejně v novinách děkuje, ničím jiným nebyl než — pouhým hypochondrem. Vím toho řadu dokladů. Stojiž zde aspoň jeden. Před nějakým časem děkoval kdosi vynálezci nějakého thé veřejně v novinách za to, že ho svým thém ze souchotin vyléčil, když prý již lékaři vesměs o něm byli pochybovali. O člověku tom z privátních informací jsem věděl, že souchotinami nikdy netrpěl, ale že byl pouhý hypochondr v dnešním slova smyslu.

Vůbec jsou lidé, kteří pro všechno, co se tkne zdraví, neobyčejně živý cit vyvinují. Svatý Augustin pravil kdesi: „Jména hříchů ani jmenována nebuďtež.“ Pro hypochondry naší doby platí změna sentence této: „Jména nemocí ani jmenována nebuďtež.“ Nebo často stačí jméno nemoci, jež hypochondr v listě aneb knize jakési čte, aby smrtelnými strachy trnul, že touže nemocí trpí. Zažil jsem sám, že lidé slyševše o nemoci zvané úbytěmi míšními, ihned se domnívali, že také nemocí tou trpí, ačkoliv netušili ani v nejmenším, jak se za živa jeví. Vím o člověku, který slyšev, že někdo zemřel skorbutem, také se obával, že by skorbut dostati mohl. Při tom abstrahuji výslovně od lidí skutečně nemocných, u nichž strach před nemocí, náhlou smrtí, šíleností, jest projevem skutečné nemoci nervové. Jsou však najisto lidé v každém ohledu normální, kteří podobné obavy až směšné projevují.

Ba hypochondrie jest jaksi také znamením naší doby. Neboť nejen jednotlivci, ale i celá společnost lidská trne namnoze před rozmanitými domněle škodlivými vlivy. Zejména směšný jest panický strach dnešní lidské společnosti, před jistými poměry povětrnosti a teploty. Průvan jest přístrachem millionů lidí a nastuzení jest činitelem, proti němuž jest bůh zla Ariman pouhým krejčovským tovaryšem. Vidíme ve veřejné místnosti, ve vagónu železničním, všude zkrátka, že lidé dosahují nejvyššího stupně rozčílení, jsou-li dvoje dvéře anebo dvoje okna proti sobě otevřena. Vidím dále, že se „nastuzení“ připisují v lidské naší společnosti všecky možné nemoci, ba i takové, o nichž každý dobře ví, že nákazou vznikají, jako tyf, neštovice a podobně. Nechci popírati, že by střídání teploty nebylo lhostejné pro organismus lidský, ale tvrdím s určitostí, že představy naší doby o škodlivosti temperatury jsou přehnané. Proč má býti škodlivější vítr, který vane dvěma proti sobě umístěnými dveřmi, než vítr volně vanoucí v poli? Kdo cestoval po moři, ví, že na palubě rychle plující lodi lidé v stálém ostrém větru prodlévají. Avšak právě ostrý tento vítr mořský považují lodníci za obzvláště blahodárný a zdravý. Proč má býti tentýž vzduch škodlivý, když duje oknem?

A totéž vidíme při poměrech temperatury. Mnohé nemoci se považuji za následek nastuzení, poněvadž pocitem zimy se opovídají, jako na příklad zánět plic. Slovem celá naše společnost je nasycena rozmanitými hypochondrickými představami, podobně jako mnozí jednotlivci, kdežto představy skutečně prospěšné o čistotě obydlí, dvorů a p. prozatím jim vštípiti nelze.

Příčina podobné hypochondrické nálady u jednotlivců i celých sborů vězí v nedostatečných vědomostech o předmětech zdraví se týkajících. Devisa naší doby jest tak zvané vzdělání povšechné. Vtloukalo a vtlouká se nám ohromné množství rozmanitých pojmů, jež vesměs stráviti nemůžeme, ale které přece povrchně známe. Tak se stává, že i z odvětví lékařského naučíme se znáti mnohá slova, aniž bychom pojmy k slovům těm náležející řádně procítili. Lidé pak povrchně s pojmy podobnými v obor lékařství zasahujícími obeznámeni jsou úrodnou půdou pro vznik hypochondrie, Vidíme to z pravidla na posluchačích lékařství. Když počnou se obeznamovati s praktickou medicinou a naučí se povrchně znáti mnohé pojmy, trpí mnohý z nich rozmanitými představami hypochondrickými, teprve když vědomosti jejich se zmáhají a rostou, představ takových ubývá. Jest pak skutečně značný počet takových, kteří se druhdy domnívali, že souchotinami aneb srdeční vadou trpí. U publika neodborného připravují klíčivou půdu pro hypochondrii rozmanité knihy a články populární. Literatura taková jim poskytuje slova, a na základě slov takových hypochondr buduje přístrachy. Pisatel těchto řádků uveřejnil v listě tomto před lety značné množství článků z různých odvětví lékařských, a ač vyhýbal se popisům nemocí a statím svým dával namnoze nátěr humoristický, poskytnul přece nejednomu čtenáři úrodnou příležitost státi se hypochondrem — čehož ovsem upřímně lituji, avšak tím více musí dnes naléhati na to, že buď řádné — anebo žádné vědomosti jedině před hypochondrickými představami uchrání.

Takovéto tím neb oním způsobem získané povrchní vědomosti lékařské jsou skutečně jedinou příčinou hypochondrie ve smyslu doby naší. Kdo ničeho neví, nepotřebuje se zajisté obávati, a kdo s poměry řádně je obeznalý, u toho směšný strach před různými nemocemi vzniknouti nemůže. K tomu pak přidružuje se okolnost, že v moderní době diskusse o zdravotnictví odbývané větší váhu na zdraví lidské kladou, než představy doby jiné, kdy veřejnost o zdravotnictví málo pečovala, a kdy diskusse nebyly každému tak známé jako dnes, kdy tisk snadno věcí podobné rozšíří. Takováto pak veřejná péče o zdraví lidské jest pro mysl slabší rozhodně nebezpečná, neboť i ona pomáhá propracovati klíčivou půdu pro hypochondrii.

Hypochondrie není ovšem nebezpečným neduhem, avšak kazí spokojenost mnohému člověku a nutí ho k mnohému nepředloženému a neprospěšnému kroku. Tuším, že by bylo úkolem naším jí vyplemeniti, avšak má li se tak státi, dlužno míti stále na mysli slova shůry pronesená: „O nemocech bud vědomosti řádné anebo raději žádné“.