Hymna před slunce východem v údolí Chamouni

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hymna před slunce východem v údolí Chamouni
Autor: Samuel Taylor Coleridge
Původní titulek: Hymn before Sun-rise, in the Vale of Chamouni
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 110–113.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Máš kouzlo zadržeti dennici
na srázné dráze její? Dlí tak dlouho
ti na lbi holé, vládče Montblanku!
Arveiron s Arvou bez ustání hlučí
ti u paty, leč vznešený ty tvare
se zvedáš z moře sosen tichého
tak mlčenlivě! Kol a nad tebou
vzduch hluboký a černý, tmavý jest
jak spousta ebenu, mně zdá se, jej
že klínem pronikáš! Však hlednu znova,
vzduch domov tvůj a kříšťálná je svatyň,
již od věčnosti slavně obýváš!
Ó děsná, tichá horo! K tobě zrak
jsem upíral, až, oku stále zjevný
jsi zmizel z myšlének mi, v modlitbě
když Neznámému já se kořil jen!

Však ty jak sladká, svůdná melodie,
jíž nevědomky nasloucháme dál,
jsi, horo, s myšlením mým splynula,
s mým žitím, s žití tajnou rozkoší,
až duše kypíc přešla v extasi
v tvůj mohutný zjev, jenž spěl mimo mne
v svém tvaru a se vznášel k nebesům!

Vstaň, duše má! Ne v chvále nečinné
hold slož zde, ne jen v slzách kypících,
v myšlenkách němých, v tajném nadšení!
Vstaň, zpěvu sladký hlase! Srdce, vstaň!
A zelené vy doly, ledovce
vy strmé v moji hymnu vpadněte!

Ty první, hlavo, vládče údolí!
Po celou noc jenž s temnem zápasíš,
hvězd zástup přijímaje návštěvou,
ať nebem tihnou, nebo padají!
Ty duchu dennice i svítání
sám, země hvězdo růžová i jitra
ty spoluhlasateli k chvále vstaň!
Kdo tmavé pilíře tvé vetknul v zem,
tvou naplnil tvář září růžovou?
Kdo věčných zdrojů otcem tebe stvořil?
A vy, pět divých, plesných ručejů,
kdo z noci, ze smrti vás volal k světlu
z tmy ledných slují, kdo vás vyvolal
v pád vrhati se bradly černých skal,
se tříštit věčně, věčně beze změn?
Kdo vdechl vám ten život nezdolný
tu sílu, burný chvat a vztek a ples,
hrom ustavičný, věčné dýmy pěn?
Kdo rozkázal — a ticho bylo hned —
zde zaražte své vlny, mějte klid!?

Vy laviny, jež s čela srázných hor
jste v ohromné se strže sesuly
jak proudy, tuším na mohutný hlas
jste tiše v nejdivějším stály pádu
bez hnutí zřídla, tiché katarakty!

Kdo učinil vás jako brány Nebes
planoucí v lesku plné luny? Slunci
kdo velel, by vás v duhy šatilo?
Kdo živé věnce luzné modré vám
rozházel k nohám? Bůh! Ať bystřeně
jak hlahol národů zde odpovědí!
Ať ledné pláně v ohlas houknou: Bůh!
Bůh! Znětež stružky lučin plesným hlasem!
i lesní strže s hlasy, v nichž zní duše,
vždyť hlas tu mají i ty stohy sněhu
a v škůdném pádu svém hřmí dále: Bůh!

Vy živé květy kolem věčných ledů!
Vy plaší kamzíci kol orlích hnizd,
vy orli, bouří horských soudruzi,
vy blesky, strašné šípy oblaků,
vy značky živlů všech i zázraky
Bůh! volejte, ať pahorky jím zní.

Ty valná horo, která hroty svými,
jež k nebi tihnou, u noh s lavinou,
jež neslyšená řítí se, pláš vzduchem,
do strže mračen halících tvá ňadra,
ty zahlahol, ó horo závratná!
Neb jak jsem dříve skláněl hlavu svou
ve hlubé zbožnosti, teď zvedám ji,
zřím k tobě v slzách zatopeným zrakem,
jež jako mrak se zvedáš slavnostně,
vstaň přede mnou, ó vstaň a vznášej se
jak kadidla dým vždy od země výš!

Tvůj královský duch, mezi horami
jenž trůní, této země vyslanec,
ku Nebi, hrůzyplný velekněz
ať chmurně mlčícímu vypráví
i hvězdám všem i Slunci, které vzchází,
jak sterým hlasem Země chválí Boha!