Humoresky (Štolba)/Staří blázni/VI.

Humoresky — Staří blázni Josef Štolba
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 66–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Muzika! Kdo nezná význam slova toho na venkově; kdo neví, co to znamená, že bude na večer muzika! „Ranní“ je přeplněna mladou chasou; každý odbude si ten „boží kostel“ raděj dřív, poněvadž je to kratší a hodně časně; pak obstarají se všechny domácí práce, ne-li důkladně, aspoň s rychlostí uznání hodnou, a před obědem již začne strojení. Na dvoře u studně se vykoná potřebné mytí; některé děvče namočí si vlasy vodou a uplete si vrkoče před střípkem zrcadla, o hrnek podepřený, právě tak uměle, jako jiná šťastnější před zrcadlem střevícovým. Hoši cídí boty, že se lesknou z daleka, mažou vlasy „topolovou“ nebo „růžovou“ a rozdělujou je vzadu, jak se tomu byli někteří na vojně naučili. Všude mytí, šňoření a převlékání, že je člověku až úzko, a běda hospodáři, jenž by v tu chvíli něčeho nutně potřeboval. Do oběda jest vše do pola ustrojeno; „jak v práci tak v jídle“ osvědčí se také dnes, neboť jí každý jen na polovic, spěchá, hází to jen do sebe, že hospodář a hospodyně ani postačit nemohou, a již vše zase se rozletí, neboť bude brzy čas. Pan farář odbude požehnání, na které mu mimo „usedlé“ beztoho nikdo nejde, hnedle na to zavzní před hospodou zvuky hudby — nu ano, hudby, kdopak za to může, že je někdy špatná, a již se hrnou se všech stran hoši k hospodě. Za chvíli se jich tam jen hemží, čepice lítají do výšky, každý příchozí vítá se hlasitě, a netrvá to dlouho, hrne se zástup s hudbou v čele k počátku vsi, zastaví u prvního statku, muzikanti hrajou svou nejlepší, vrata se otevrou a první děvčata se vyhrnou. Hoši je vítají s křikem, pojmou je do svého středu, jdou k druhému statku, k třetímu, až se vystřídá celá ves, z každého přibude děvče, zástup roste, a pak hrne se celá ta výskající, veselá strakatina k hospodě s takou radostí, jako by každému z nich byl svět rájem. —

Byl krásný letní den, a to bylo hospodskému Bryndovi vítané, neboť mohl pod těmi košatými lípami před hospodou rozestaviti stoly, jež musely ze šenkovny ven. Již se blížil zástup s hudbou k poslednímu statku, a strýc Brynda urovnával ještě se synem Franckem stolice a stoly, jež na nerovné půdě všelijak se stavěly.

„Jen rychle, ať se nedopálím!“ pobádal Francka. „Nezapomněli v šenkovně na nic?“

Zdálo se, že Francek není v dobrém humoru, neboť zabručel: „Na nic.“

„Tamhle tu lavici přistrč — Francku, ať se nedopálím!“ křičel tatík.

Francek přistrčil lavici, ale nebylo to nic platno; když ji stisk’ na jednom konci, vyskočil druhý do výšky.

„Nech toho — ať se nedopálím!“ zvolal zase Brynda už dávno dopálen. „Francku, to by ti nenapadlo, abys tam vstrčil kámen? — Pak se nemá člověk dopálit!“

Francek podšoupl pod jednu nohu cihlu, ale lavice houpala se tím více.

„Francku, já už vidím, že mne dnes přece dopálíš,“ osopil se otec. „Nemůžeš podložit obě nohy? — Mlč, neskákej mi do řeči!“ pokračoval za chvilku, když byl Francek svou chybu napravil a ani nemukaje zkoušel, bude-li lavice teď dobře stát. Zatím blížil se již zástup. Hospodský utíral si pot s čela a s milostným pohledem počítal hlavy oněch drahých, pro něž měl tak krásně — namícháno.

„Až zde budou,“ pravil k Franckovi, „křičíme „na zdar!“ — rozumíš? — sic, to víš, ať mne nedopálíš'“

Francek kývnul hlavou, a netrvalo to dlouho, křičeli oba z plných plic „na zdar“, jež jim na sto rozjařených hrdel vrátilo.

Byl to hezký pohled na tu chasu. Děvčata, hoši, vše pohromadě, každý v svátečních šatech, obličeje samá rozkoš, výskot ve všech ústech — věru, kdo nemohl sám mezi ně se vplésti, musil se radovat již z pouhého toho pohledu. Jedním proudem vhrnuli se do hospody, muzikanti usedli na svou palandu, a již se to točilo v tak husté směsici, že bylo lze sotva pár od páru rozeznat. —

Bylo po druhé písničce, když mnozí z tancujících vyhrnuli se na čerstvý vzduch. Karla a Tonča byly také mezi nimi, a to proto, poněvadž tato mezi tancem oné pošeptala, že jí musí něco svěřit. Vešly do zahrady, jež táhla se za hospodou.

„Copak chceš?“ tázala se Karla, když byly asi třicet kroků od hospody, a nikdo je neslyšel.

„Poslouchej, Karlo —“ šeptala Tonča ohlížejíc se; „ale to ti povídám, ať to nikomu nepovíš, jest to ještě veliké tajemství. Tatínek nechce, aby se to již rozhlásilo.“

„Nu, to víš, že jsem jako hrob,“ zněla upokojivá odpověď. „Jen ven s tím.“

„Karlo, co tomu řekneš — já se mám vdávat.“

„Vdávat — ty?“ zvolala Karla.

„Nu ano, já.“

„Tohle je náhoda.“

„Náhoda?“ durdila se Tonča. „Jakápak náhoda? Žádná náhoda, už je to jisté.“

„Já myslím,“ vysvětlovala Karla, „jak se to výborně hodí. Vidíš, Tončo, povím ti také něco: mne chce též někdo.“

„Také? I to ti přeju od srdce,“ zvolala tato radostně.

„Jako já tobě,“ souhlasila Karla.

„Karlo, slavme svatbu v jeden den,“ pokračovala Tonča plna radosti; „co tomu říkáš?“

„I to se rozumí,“ zněla odpověď. „Šly jsme spolu ponejprv k zpovědi, u biřmování jsme byly také v tentýž den —“

„Půjdeme tedy zároveň i k oltáři.“

„To bude výborné. — Ale poslouchej, kdopak je ten tvůj nastávající? — Snad ne Matas?“

Tonča se pohrdlivé usmála. „O ne,“ odvětila pyšně, „někdo jiný.“

„Někdo jiný?“ divila se Karla, v duchu celou mladou chasu probírajíc. „To jsem žádostiva.“

„Hádej.“

„Popisuj ho.“

Tonča se usmála. „Modré oči — víc do šediva,“ počala popisovat.

„Jako ten můj,“ odpovídala Karla.

„Kaštanové vlasy —“

„Jako on.“

„Postava nepříliš velká —“

„I totě ku podivu.“

„Rostlý jako jedle —“

„Ale teď už neříkám nic.“

„Což ten tvůj také tak vypadá?“ divila se Tonča.

„Na vlas,“ odvětila Karla; „kaštanový, modrooký, ne příliš velký, štíhlý — ale vousů nemá.“

„Můj také ne.“

„Jakpak se jmenuje?“

„Řekni napřed ty.“

„Ne, ty jsi začala, ty musíš jmenovat dřív.“

„Nuže tedy,“ odhodlala se Tonča ohlížejíc se, neslyší-li je kdo, „je to Procházkovic Josef.“

Karla zůstala, jako by ji polil studenou vodou. „Cože?“ zvolala ohromena.

Tonča si toho všimla. „Pročpak jsi se toho tak lekla?“

„To není možná!“ zvolala Karla prudce.

„A proč by to nebylo možná?“ tázala se Tonča uražena.

„Proč? Poněvadž já si ho mám vzít.“

Teď se zase přihodilo Tonče, co stalo se před chvílí Karle. „Ty?“ tázala se zajíkavě.

„Ano, já. Dnes to se mnou tatík vyjednal,“ zněla chladná odpověď.

„S tebou?“

„To se rozumí.“

„Se mnou také.“

„A kdy?“

„Také dnes.“

„Do toho mi nic není,“ zvolala rozhorlená Karla. „On náleží mně.“

„Není pravda — mně!“ hájila se Tonča.

„Tončo, nezlob mne.“

„Já půjdu pro tatínka.“

„Já zavolám Josefa.“

„Ty jsi s ním již mluvila?“ tázala se náhle Tonča trochu zaražena.

Karla byla v rozpacích. „Já? — Hm — ne,“ odvětila nesměle. „Ty snad ano?“

„Já — já také ne. Ale tatínek povídal,“ vysvětlovala Tonča plačtivě, „že — že — ó to je hrozné; jdu ho hledat, a uvidíme hned, na čem jsme.“

Ave zcela jiném rozmaru, než vyšla, vrátila se kvapně do hospody.

Potupně hleděla za ní Karla — potupně proto, že znala svého taťku, že nemluví nikdy nadarmo. „Běž si pro tatínka, běž,“ pravila, „ty domejšlivá; ráda bych věděla, proč by si tebe měl vzít — ten by si dal!“ Chtěla jít zase k tanci; v tom vystoupil z hospody Josef a kráčel přímo k ní.

Myslíc, že s ní chce promluvit, zůstala stát, a bylo jí to milé, neboť se chtěla přesvědčit, na čem je; ale plna podivení hleděla na něj, když on, ani nepozdraviv, patrně velmi rozhněván sem tam choditi počal a chvílemi hněvivě na ni pohlížel.

„Copak mu je?“ myslela si, a aby se to dověděla, tázala se: „Copak ti zas přeletělo, Josefe?“

„Nepřeletělo, ale spíše uletělo,“ zněla příkrá odpověď.

„Uletělo?“ zvolala útrpně Karla. „Snad ne ten váš krásný kanárek?“

„Ne, byl to větší pták,“ odvětil Josef zlostně.

„Větší?“

„Ano, velký pták, s dlouhým krkem.“

„S dlouhým krkem?“ divila se Karla. „Jakéhopak jste měli?“ A přemýšlela, jaký pták by to mohl být.

„Uletěla mi husa, abys to věděla,“ odsekl s rostoucím hněvem.

Karla spustila hlasitý smích. „Hahaha,“ zvolala, „a pro hloupou husu takový hněv! — Ta za to stojí.“

„Ba, že za to nestojí,“ odvětil Josef s důrazem, měře ji od hlavy k patě, „ale ve mně to přece vře.“

„To musila být vzácná husa,“ usmívala se Karla. „Ale snad víš, kam uletěla?“

„Ano, a vím také, kdo ji teď má.“

„Pak je snadná pomoc.“

„Ó, já znám toho pobertu, znám ho velmi dobře,“ prohodil skrze zaťaté zuby. „Ty jej znáš také, viď?“

„Já?“ divila se Karla.

„Nu, jen se tak nediv.“

„Ale jakpak bych já to měla vědět?“

„Nuž dobře, když nechceš vědět, povím ti to. Matas to byl, rozumíš?“

„Matas?“ a Karla spráskla ruce. „Tak pořádný hoch a bere husy — kdo by si to pomyslil!“

Josef se necítil. Nechtěla mu rozumět, tropila si z něho patrně blázny — ale nehodlal zůstat dlužníkem. „Ano, vzal mi ji,“ zvolal, „a sice za vsí pod tou velkou lípou, rozumíš, pod tou velkou lípou.“

„Nu, vždyť nejsem hluchá,“ odvětila Karla zcela pokojně. „Ale pročpak pouštíte vaše husy tak daleko za ves?“

To bylo pro Josefa mnoho. „Vždyť nebyla ještě má!“ vykřiknul.

„A pro cizí se tak hněváš?“ smála se Karla. „Josefe, nemáš tuhle —?“ Ukázala na čelo.

„Karlo, nedopaluj —“

„Nu, je dnes muzika, odpustím ti to,“ pravila tato vážně; „ale ať se mi to neopakuje, to ti povídám, sic tě to bude mrzet. Až se ti vykouří, promluvíme spolu zas.“ A již byla pryč.

Josef tu stál jako opařen. Myslil, že ji zničí, byl se již v duchu viděl, jak jej odprošuje, maloval si i smíření — a místo všeho toho vysmála se mu, ano vypeskovala jej. „Ó ženy, ženy,“ zasténal, „vás stvořil pánbůh jenom pro zlost. Ošidí mne a ještě mi hrozí. Ale to nezůstane bez pomsty.“

Rychlým krokem spěchal za ní a vstoupiv do dveří spatřil, jak se Karla právě s Matasem v kole točí a něco se smíchem mu vypravuje. Ó, jak bylo při tom Josefovi! —