Humoresky (Štolba)/Staří blázni/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Josef Štolba
Zdroj: ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 34–39.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Záhora nalezl Karlu zaměstnanou přípravami k obědu. Právě nabírala plechovou lžicí knedlíkové těsto a házela je do horké vody. Se zalíbením pozoroval chvíli, jak obratně si při tom počíná a jak hezky jí to sluší.

„Karlo,“ pravil, když se byli pozdravili, „Karlo — hm, připravují se velké věci.“

Karla zavářela knedlíky dál. „Velké věci?“ prohodila. „Bezpochyby ňáká nová dojná — bylo by zapotřebí.“

„Hehe!“ usmál se Záhora, „to je „mejlunk“, dcero,“ a vážným hlasem dodal: „Karlo, mně se zdá, že není již daleko ten den, kdy budeš moci sama obléknout svatební hedbávné šaty po nebožce, matce.“

Karla vyvalila oči a zapomněla těsto, jež byla právě nabrala, hodit do vody.

„Taťku,“ zvolala, „snad mne nechcete vdát?“

„No,“ smál se „taťka“, „bojíš se toho?“

„Vy víte,“ odvětila kurážně Karla, „že se nebojím ani čerta; přijde jen na to, za koho mne chcete vdát.“

„Kdopak by se ti tak nejlépe líbil, co?“ tázal se místo odpovědi otec.

Karla hodila při této otázce onen knedlík, jejž měla právě na lžíci, tak prudce do hrnce, že voda na všechny strany vystřikla a na horké plotně hlasitě zasyčela.

„Kdyby se jen o to jednalo —“ pravila jako zlostně.

Záhora přistoupil k ní blíž, položil jí ruku na rameno, a hladě ji druhou ve tváři, tázal se jemně: „Nu, o kohopak se asi jedná, co?“

Karla byla v rozpacích. Hrála si se lžicí, nepozorujíc, že kousky řídkého těsta, na ní uváznuvší, kapají na čerstvou zástěru, již si byla právě obvázala. Byla v rozpacích, ale jen na chvíli, neboť brzy se vzpamatovala.

„Inu,“ prohodila tiše, „jeden by se mi líbil, ale —“

„A kterýpak je asi ten „jeden“?“

Chvíli se ještě rozmýšlela Karla, pak pohlédla ale otci do očí a pravila upřímně: „Taťku, učil jste mne vždy přímo mluvit — povím to, a nebudete-li se mnou spokojen, nebude to má vina. Jest to — jest to — inu, jest to — Josef.“

Vyřčeno bylo slovo, jež tak těžko nalezlo cestu z úst, a napnutě hleděla Karla v otcův obličej.

„Výborně!“ zvolal Záhora, „holka, ten se mi také líbí!“

„Že ano?“ zavyskla Karla radostně, objímajíc taťku se všech stran. „Ale,“ dodala náhle, „má to háček.“

Záhora se šibalsky zasmál. „Hehehe, ten já znám.“

„Tedy ho také uznáváte?“

„To musí uznat každý. Ale co pak, kdybychom ten háček takhle narovnali, nebo dokonce odstranili?“

Všecka překvapena upřela Karla zrak svůj na taťku.

„Jakže?“ otázala se, „radil se snad již s vámi?“

„Ba že,“ usmál se spokojeně Záhora. „A víš, co chceme s ní udělat? — Chceme ji vdát.“

„Taťku, totě andělský nápad.“

„To si myslím.“

„Ale za koho?“

Záhora položil jí ruku na ústa. „Pst!“ zvolal, „to jest ještě největším tajemstvím. Zvíš to časně dost.“

„Taťku, prosím vás, řekněte mi aspoň jen začáteční písmenu.“

„Ani muk —“

„Ale když tak hezky prosím —“

„Vše marné — pozor!“ vykřikl náhle, „knedlíky se chtějí poroučet.“

A nežli Karla hrnek, z něhož voda již přetýkati počala, odstavila, při čemž mimochodem řečeno si prsty trochu spálila, byl Záhora již v sednici. Jak jí as bylo na prahu takového tajemství, může si snadno každý představit, a protož žádný div, že po celý oběd taťku otázkami mořila. Ale taťka mlčel jako němý, a vše, co se Karla mohla dovědět, bylo, že se to co nejdříve objeví. —

Josef, rozloučiv se se Záhorou, ubíral se kvapným krokem domů. Bylo mu tak veselo, že by byl hlasitě výskal. A v tomto radostném rozechvění setkal se s Kounováčkem, jenž neméně vesel k obědu spěchal.

„Kounováčku,“ zvolal Josef, „dejte se obejmout. Vy jste měl znamenitý nápad.“

„Jako vždycky — to si myslím,“ odvětil Kounováček vítězoslavně.

„A já toho uposlechl,“ pokračoval kvapně onen; „už jsem s ním promluvil — on chce, on chce, slyšíte, totě výborné — ale neříkejte nikomu nic.“

„Ty jsi s ním tedy už také mluvil?“ divil se Kounováček.

„Před chvílí. A vypadlo to tak, že to lépe vypadnout nemohlo.“

„Snad jste se dokonce už také usjednotili stran dcery?“ zvolal radostně ponocný, tak zaujat jsa myšlenkami svými na Paroubka, že mu ani nepřipadlo, že by mohla být o někom jiném řeč.

„To se rozumí,“ zněla kvapná odpověď. „Vyměníme si: on dá mladou, já starou!“

„Výborně!“ zavysknul Kounováček, jenž nebyl doufal, že vše půjde tak rychle. „Zas bude o půltřetího párku šťastných lidí víc: on — ty, mladá — stará, a já.“

„Co se vás týče, postarám se o to sám,“ ochotně ujišťoval Josef, sahaje do kapsy. „Tu máte zatím za vaši výbornou radu.“

„Dobrá; a za nedlouho přijde k ní sám?“

„Ano, asi za hodinu.“

„Výborně! Procházková může být spokojena.“

„To si myslím. Ale ticho o tom.“

„Ani muk, dokud nebude vše hotovo.“

Podali si ještě ruce a plni radosti spěchali domů. —

Ta radost! Je jako silné víno. Napijeme se náhle a nevidíme pak na cestu, kterou se beřeme; klopýtneme — padneme, a potom teprv vystřizlivíme. Bohužel, že bývá obyčejně již pozdě.