Humoresky (Štolba)/Jak Anče ztratila bolení zubů

Humoresky Josef Štolba
Doktorovo tajemství	Jak Anče ztratila bolení zubů	Který as?

Údaje o textu
Titulek:	Jak Anče ztratila bolení zubů
Podtitulek:	Kus komické romantiky
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 137–152. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdo nezná hrad „Housku“ v Mělnicku, ať vykřikne: „já!“

Fi! národe český, ty „já“ se mi jen hrnou se všech stran; už dost, sic ohluchnu.

Ale nedělej si z toho nic; před půl letem bych byl musel také křičeti „já“, a přečteš-li tyto řádky, nepřijdeš nikdy více do takových rozpaků. —

Když se vyjde z Mělníka k Housce, jde se prý na pravo a pak na levo, nač arci přísahati nemohu, poněvadž jsem tam předně jel, a za druhé jel s jiné strany; ale když člověk vyjde z Mělníka a zeptá se na cestu, nechybí, leda by to udělal naschvál.

A naschvál ať to nikdo nedělá. Stojí to za to, podívati se na tu Housku. Je pravda, že během času nejen zatvrdla, nýbrž i z původní, bezpochyby hezčí své formy vyšla, vždyť ji upek’ prý Slavibor, dědeček sv. Václava, ale okušení se vyplatí. Je na vysokou skálu jako přilepena; zdaleka ji lze viděti, a vyhlídka s cimbuří jejího jest uchvacující. Pahrbkovitá krajina, lesem porostlé vrchy, jež střídají se se zelenými údolími, mezi tím sem tam nahé, větrem a deštěm okulacené, bělavé balvany skalní, na jichž temeni řídké jen stromy mohly zapustiti své kořeny, jsou překrásnou štafáží k těm několika zříceninám, jež rozervané své údy pnou k nebesům. Kokořín, Bezděz a Starý Perštýn kývají svému zachovalému ještě soudruhovi a hledí sem temně, jako by mu záviděly lepší stav, a náš Říp z modravé dálky natahuje krk, aby byl svědkem toho, co děje se s těmi, jež viděl povstávati. —

Houska prodělala mnoho, a nejzajímavější episoda z dějin jejích jest doba po třicetileté válce. Zmocnil se jí tehda jakýs Švéda jmenem Oront, sestavil si roztomilou společnost dle všech loupežnických pravidel, a konal s ní ze svého hnízda výlety, které se okolnímu obyvatelstvu, zvláště ale pokojemilovným Mělnickým pranic nelíbily, poněvadž místo kvitance za odebrané peníze nebo rekvirované zboží uštědřovali oloupeným olověné pilulky, po nichž přestává obyčejné všechno trápení světa, aneb zkoušeli, jak hluboko vjede jedním mávnutím do těla lidského dobře naostřený meč nebo dýka. Možná, že to byla jen anatomická studia, a že to tak zle nemysleli, ale nepříjemné to bylo, ať byl úmysl ten neb onen.

Jako již pánbůh dává každému hříšníku čas, aby se polepšil, dopřál ho dosti též Orontovi, arci bohužel nadarmo. Deset let se polepšoval ten tvrdohlavý, švédský ničema, a přece byl pořád horší a horší, tak že to konečně s ním už nebylo k vydržení. K tomu přistoupily rozličné pověsti, že prý je neporanitelný, a žádný tudíž div, že v Mělnicku bylo po celou dobu jeho panování nanejvýš nevolno. Ale ke cti Mělničanů musím dodati, že hned od počátku již přemýšleli o tom, jak by si od něho pomohli, jenom ten háček to mělo, že připadli teprv po desíti letech na prostředek, který již častokrát se byl osvědčil, a jenž i tentokráte neminul se účinkem. Vypsali cenu na hlavu jeho, a těch sto tolarů, tehdá to suma zajisté dosti veliká, zavonělo dvěma švarným myslivcům tak, že si umínili, jí dobýti. Mimochodem jen podotýkám, že jména jejich svědčí o tom, že nebývalo tu dříve vše tak německé, jako jest nyní. Tamější lid je jmenuje Gyranda a Massanetz — kdoby v tom nepoznal ryze českého Jirandu a Mazance!

Naši dva myslivci odebrali se za tou příčinou jednou o půl noci do nějaké čarodějnické díry, udělali ohníček a počali líti kule za houkání sov a kulichů, za odříkávání všelijakých čarodějnických průpovídek, za hučení větrů, blýskání a blížícího se burácení hromu, právě když z daleka slyšeti bylo hlásného dvanáctou vytrubovati. Chudákům vlasy hrůzou vstávaly, když házeli do kotlíku levé oko z lišky, dva zuby ze stoleté baby, muří nožičku, hřebík ze zákristie mělnického kostela, tři medvědí chlupy, orlí pírko a tři stříbrňáky s fotografií panny Marie — pekelný zápach vycházel z kotlíku, a při ulití každé z tří kulí, které potřebovali, uhodil hrom, jednou na levo, podruhé trochu později, ale to nic nedělá, zas na levo, a po třetí, bezpochyby kvůli změně, zase na levo. Takto ulitými kulemi nabili pak své ručnice a následujícím spůsobem provedli svůj úmysl.

Naproti zámku, v stejné výšce s prvním jeho poschodím nachází se posud kovárna, ku které se ještě vrátíme, a v nížto již tehdá bydlel kovář. Nuže, na půdu této kovárny vylezl si jeden z nich, rozumí se, když se byl dříve vyzpovídal, udělal si do střechy naproti zámku díru a čekal s nabitou ručnicí. Druhý zatím šel pod okno a volal hlasitě Oronta. Tento, slavě právě divoké orgie, nahnul se rozjařen z okna s otázkou, coby chtěl; v tom však zafičela kule, a s prostřelenou hlavou sklesl Oront do náručí svých polekaných soudruhů, volaje po černé slepici. Než mu ji přinesli, skonal; několik připravených mužů vniklo zatím s myslivci do zámku a zmocnilo se bez odporu celé bandy, která ztrativši svou hlavu byla tak bezhlavá, že na odpor ani nepomyslela.

Teď následovala veliká sláva. Oběšení, veliká hostina, vyplacení odměny a slavné služby boží střídaly se v Mělníku, a Mělničtí žili po několik dní v samých jen radostech. — —

Mnoho času a vody uplynulo od té doby. Kovárna ta stojí posud, a kovář velmi rád vypravuje historii, která se dědí z jednoho na druhého.

Před lety, kdy bylo o nocleh v krajině té hůře nežli nyní, stalo se často, že podržel některého cestujícího u sebe přes noc, a učinil to rád, poněvadž je kovárna veliká a místa tam dost.

Schylovalo se k večeru za letního dne, když zaklepal za toutéž příčinou jakýs hauzírník na dveře kovárny. Přijali jej přívětivě, a když si všichni po skončené práci zasedli k veliké míse bramborů na loupačku, pustili se do vypravování. Každý povídal, co věděl, a jen tak mimochodem zeptal se mezi tím kovář ženy po děvečce: „Kdepak je Anče?“

„Přišla z pole s náramným bolením zubů,“ odvětila kovářka, „zaobalila celou hlavu do velkého šátku a vlezla do postele.“

Hauzírník vyprávěl, jak se mu kde dařilo, a kovář na vzájem vykládal mu historii, s níž započal jsem tyto řádky.

„Ale něco velmi zajímavého musím ještě dodati,“ pokračoval ve svém vypravování. „Asi před třiceti lety kladl otec můj novou podlahu ve vedlejší sednici, a co byste myslil, že tam našli?“

„Hrnec dukátů,“ hádal kvapně hauzírník.

„Ó,“ smál se kovář, „chyba lávky.“

„Snad šperky, staré zbraně —?“

„Hehehe! Neuhádnete. — Jej našli.“

„Jej?“ divil se hauzírník, „přec ale ne živého?“

„S dírou v hlavě jako tolar,“ vysvětloval hostitel.

„Ale starej,“ vskočila mu kovářka do řeči, „jako tolar ta díra nebyla.“

„Ať byla nebo nebyla — ale díra to byla, a sice taková, že by dítě ruku prostrčilo. Ale musel to být chlap; hnáty měl sáhové!“

„A copak jste s ním udělali?“ tázal se host.

„Inu, zavolali jsme pana faráře, aby nám poradil — nu a ten řek’, abychom ho tam nechali.“

„Tedy je tam posud?“

„Jak jsme ho našli, tak jsme ho zas uložili. — Ale vy se přece nebudete báti, tatíku?“ tázal se čtverácky hauzírníka.

„Já a bát se,“ smál se ten. „Já už nocoval jinde, na místech, kde ani ten nejsrdnatější voják si netroufal.“

„To se rozumí,“ přisvědčoval kovář; „co se jednou se světem rozloučilo, více se nevrátí. Tolik let žijeme již s tím děrohlavým kostlivcem pod jednou střechou, a jak živo se nám nic neukázalo.“

V tom směru vedla se rozprávka dále, a hauzírník vypravoval o takových důkazech své srdnatosti, že kovář spokojené pravil: „Nu, já myslel, že vám v té sednici bude přece nevolno. Dali vám tam otýpku slámy a silnou houni —“

„I bože, ani nepomyslím a usnu jako sysel,“ tvrdil host; a když byli ještě chvíli o strašidlech hovořili, rozešli se, neboť museli být všichni časně z rána na nohou.

Kovář a kovářka přáli hostu svému dobrou noc, dovedli ho k lůžku a odebrali se na druhou stranu stavení.

Při kmitavém svitu louče pohlédnul hauzírník na svou ložnici. Byla to velká světnice s třemi malými okny, do polou prázdná; to mu však bylo lhostejné. Svlékl se, shasil louč, a nepomysliv více na loupežníka pod sebou, ulehl na slámu, a netrvalo dlouho, spal jako by jej do vody hodil. —

Zmínili jsme se již, že Anče, kovářova děvečka, měla náramné bolení zubů. Byla chudák na poli, tam ji ofouk’ nějaký zlý vítr, a tak jí to trhalo dásněmi, celou hlavou, že rovnou cestou vklouzla do postele, zabalivši si hlavu do kolika šátků. Ubohá Anče. Myslela, že usne, a tím že bolení přestane; ale nadarmo vše házení se s jedné strany na druhou, nadarmo to vrývání hlavy do peřin, nadarmo ty slze, jež jí bolest z očí vynutila. Chvílemi vyskočila a běhala po kuchyni jako zběsilá — nic naplat. A jak dlouhým se jí ten čas zdál býti. Jak dlouho trvalo, než bila na zámeckých hodinách zas nějaká čtvrt, ty hodiny dělaly jí to jako naschvál — zkrátka, Anči bylo zrovna tak, jako bývá všem lidem, když je zuby hodně bolí, a o tom bude zajisté mnohý z mých laskavých čtenářů ze zkušenosti věděti.

Ale ač plynul čas pomalu, plynul přec; půlnoc nebyla již daleko, a tu prolétla Anči hlavou myšlenka, že by jí snad sůl pomohla. Pamatovala se, že nebožka babička, kterážto, ačkoliv sama byla, co ji Anče pamatovala, vždy bezzuba, přece o zuby jiných velmi se starala, povídávala, že, když se dá sůl na zub, bolest okamžitě přejde. Nevěděla to sice z vlastní zkušenosti, ale slýchávala to prý zas od své báby, kteráž toho s prospěchem užívala u dobytka. Kdo by myslil, že Anče proto se k užití receptu toho odhodlala, křivdil by jí. Učinila to jen z úcty k starému původu, neboť říkávala vždy, že co je staré, je dobré, při čemž arci pokaždé se smíchem podotkla, že ona sama dobrá není, a pak z toho jednoduchého důvodu, že když je zle, člověk se všeho chytá, a z nouze čert mouchy louská.

Anče, neznajíc ženských nočních oděvů, spávala obyčejně — myslím, že to smím prozraditi — pouze v oné plátěné části lidské garderoby, kterouž kdysi jakás arcicudná majitelka dívčího ústavu zakrýti usilovala urážlivou nestoudnost rozličných antických soch před nevinnýma zrakoma svých žaček, obírajících se právě vedením vzdělaného esthetika sochařstvím. Z toho následuje, že, když vyskočila v noci z postele, vyskočila v tak primitivní toiletě, že by byla musela ještě velmi mnoho obléci, než by se mohlo říci, že je v nedbalkách neboli v négligé. A to se jí přihodilo také, když si vzpomněla na ten babiččin recept. Měsíc, jenž byl jasně svítil, skryl se ihned stydlavě za lehké mráčky, poněvadž by byl musel okénkem naproti lůžku jejímu na ni hleděti; ale Anče si toho nevšimla a kráčela nejistým krokem do světnice, v níž byl kovář se svým hostem večeřel. A vypadala velmi podivně. Kráčela bosa, proto nebylo slyšeti kročejů; kráčela zvolna, neboť musela hmatati, aby nevrazila do ničeho, a hlava byla dvakráte tak velká jako obyčejně. Za nedlouho byla na místě, slánka se solí byla brzy nalezena, ukazovák a palec se v ní ponořily, zmizely v otevřených ústech, a v tom již — moji laskaví čtenáři budou snad očekávati, že bolení přestalo. To, to, naopak, v tom popadla ji taková bolest, jako by jí tam někdo sirku zapálil; polohlasitě štkajíc, vrhla se ubohá Anče na zem a házela hlavou s jedné strany na druhou. —

Zatím spal hauzírník v sousedním pokoji spánek spravedlivých, a jak to již bývá, že se člověku zdá o tom, o čem před spaním byl mluvil, zdálo se i jemu, že sedí s nebožtíkem Orontem za stolem při plném mazáku, že hrajou spolu mariáš o švédské čamrdy, on že stále vyhrává, tak že loupežník uřezal již všechny od svých spodků, že se rozpaluje, že počíná klíti, nadávati falešných hráčů, že rozpálen vyskakuje; náhle padne rána, s prostřelenou hlavou klesá mu k nohoum, volá po černé slepici a naříká a běduje — v tom se hauzírník probudil. Studený pot stál mu na čele, srdce mu prudce bilo; zdálo se mu, že sténání a nářek slyší dál, dušené, tak jako by vycházel zpod podlahy — v tom počnou hodiny na věži bíti, počítá: jedna, dvě… jedenáct, dvanáct. A nyní — ne, ne, to není klam, teď se to ozvalo silněji, toť nářek opravdový; on si klekne, by lépe mohl naslouchati — není pochybnosti; loupežník, jemuž se byl smál, ozývá se, obchází snad domem, přijde snad potrestat jej za posměch. Hrůza nevýslovná zmocnila se hauzírníka. Vyskočil polo bez sebe, jedním skokem byl u dveří, vyrazil je — v tom ozve se tlumený výkřik, vysoká bílá postava vyroste ze země a zmizí zase v okamžiku. Kolena se třesou ubohému muži; chce volati o pomoc — nemůže; jako bez duše potácí se ven, vylítne ze vrat a nedbaje nočního chladu, běží rovnou cestou do vsi, z níž byl do Housky odskočil. Polo mrtev doběhl k hospodě, a když mu po dlouhém klepání otevřeli, klesnul jim do náručí s nářkem, že přišel na něj zastřelený loupežník. Hospodský a hospodská poznamenali se křížem a poděšeni naslouchali divému vypravování hauzírníkovu. —

Byla to bolest, když Anče si dala na bolavý zub sůl. Myslela, že se jí hlava roztrhne, a sotva slyšela, jak odbíjí právě dvanáctá, hodina to, před kterouž mívala již od dětství strach. V tom uprostřed svého vzlykání slyší šramot ve vedlejší světnici, zdá se jí, že jsou to kroky, však nemá ani času naslouchati — náhle rozlítnou se dvéře, a mezi nimi objeví se bílá mužská postava tím příšernější, ano na ni padá světlo právě zase vyšedšího měsíce. Jediný výkřik, dušený leknutím před nenadálým zjevem, jediný skok, a Anče jest ze dveří — okamžik jen, a jest ve své kuchyni. Závora zapadne, Anče přistrčí ku dveřím malovanou truhlu silou nadpřirozenou, prsa jí mohou prasknouti, třesoucí se rukou chopí se růžence, kulička šoupe se skrz prsty za kuličkou, a Anče klečí na tvrdém dláždění, nic nedbajíc, že to tlačí. Obvazky s hlavy leží bůh ví kde, bolení zubů zmizelo jako by uříznul, a Anče nemá pro nic smysl, než pro své modlení. Ani neslyší, jak rychle teď čas ubíhá — druhá, třetí, čtvrtá, pátá již odbila, a ona neví nic. V tom ozve se klepání.

„Ve jménu spasitele,“ volá Anče, „kdo jest?“

„Anče!“ zní venku hlas kovářky, „už jde na šestou. Zdalipak tě bolí ještě zuby?“

Kámen se svalil Anči s prsou. Přikročila ku dveřím, odstrčila truhlu —

„Pro rány spasitelovy, copak je ti?“ zhrozila se kovářka.

„Panímámo,“ sténalo děvče, „on na mne přišel.“

„Cože?“ vzkřikla kovářka.

„Ó bože,“ pokračovala služka bez ducha, „byl celý bílý, kosti jeho drkotaly, zuby jeho se na mne cenily, a v hlavě měl díru jako dvougrošák.“

„Díru — v hlavě?“

„Ano. V ruce měl —“

„Ale kdo?*

„On, ten loupežník, jenž leží v sednici —“

„Blázníš, Anče?“

„Ne, ne, na své oči jsem jej viděla, leknutím mne přestaly zuby bolet, on to byl, on sám —“

Kovářka nedoslechla. Uděšení Ančino zdálo se jí tak opravdové — spěchala do světnice, otevřela dveře, a výkřik vyvinul se jí z prsou. Anče běžela za ní. Jaký to pohled! Na zemi rozházená sláma, houně na jednom konci pokoje, boty hauzírníkovy na druhém, tu kabát, tam spodky, zde punčochy, v koutě jeho bednička a hůl, on ale pryč, o něm ani památky.

„Pro umučeného spasitele, kde je hauzírník?“ zvolala pohledem tím uděšená kovářka.

„Jakýpak hauzírník?“

„Ten, jenž zde noclehoval.“

„Zde někdo noclehoval?“ vzkřikla Anče. „Ó, po tom je veta; vyvedl jej zajisté ven, aby mu pomohl hledati černou slepici, a pak svrhl jej se zámecké skály —“

„Bůh buď jeho duši milostiv,“ křižovala se kovářka se slzami. „Včera jsme se tomu smáli a dnes —“

Venku byl zahučel vůz, a pojednou kvapně přiběhl kovář.

„Ženo,“ zvolal, „jen si pomysli, na hauzírníka přišel ten zakopaný loupežník.“

„Ach, ano,“ odvětily obě ženštiny, „a roztrhal, zabil jej.“

„Zabil?“ divil se kovář. „To ne, ale nahnal mu tolik strachu, že zanechal všechno, a jak byl, utekl do vsi.“

„On žije?“ zvolaly ženské radostně.

„Teď ho přivezli.“

Čeledín přiváděl v tom již hauzírníka, zaobaleného ve velikou houni. Náhodou houně se svezla, a s výkřikem „to je on!“ uskočili hauzírník i Anče o dva kroky zpátky.

„Kdo? kdo?“ zněly otázky.

„To strašidlo,“ ozývali se oba, obracejíce se k útěku.

„Vždyť je to Anče!“ zvolal kovář.

„A to je náš hauzírník!“ zvolala kovářka.

Oba zůstali jako ohromeni.

„Anče?“ zvolal hauzírník.

„Hauzírník?“ zvolala Anče.

„Snad jsi to nebyla ty?“ vykřikl onen.

„Naposled jsem viděla vás!“ prohodila tato.

Chvíli hleděli kovář a kovářka plni udivení s jednoho na druhého, jako by vysvětlení toho nechápali. Pak ale spustili hlasitý smích.

„Tatíku, vždyť jste utek’ před Ančí, bos, v noci, hahaha!“

„Mne bolely zuby,“ vysvětlovala Anče, „šla jsem si pro sůl, dala ji na zub — ach, to to pálilo.“

„A tys při tom naříkala?“ A hauzírník zaklel si od plic.

„Ale zuby mne přestaly z toho leknutí bolet.“

„Vezmi tě ďas i s tvým bolením zubů —“ Nedořekl však, neboť v tom si Anče vzpomněla, že jest tak, jak byla vyskočila z postele, a zmizela.

„Zaplať pánbůh,“ pravila sama sobě, když se oblékala, „že to nebyl ten loupežník. Byla to sice strašná noc, ale bolení zubů zmizelo, že o něm není památky.“

Hauzírník se na Anču rozhněval, že mu nesměla více přijíti na oči; a kovář a kovářka? Ti se tomu tak nasmáli, až se za boky popadali, neboť o takovém prostředku proti bolení zubů v žádném domácím lékaři posud se nedočtli.

A děrohlavého loupežníka nazývají od těch dob zubním lékařem, čili, jak mládež tamější si to zavedla: „zubatým doktorem“.