Přeskočit na obsah

Humoresky (Čechov)/Noc před soudem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Noc před soudem
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek: Ночь перед судом
Zdroj: ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 29–37.
Licence: PD old 70
Překlad: Alois Drábek
Licence překlad: PD old 70

„Budeme míti neštěstí, pane!“ řekl kočí, obraceje se ke mně a ukazuje bičem na zajíce, který nám přeběhl přes cestu.

Věděl jsem, že i bez zajíce jest moje budoucnost zoufalá. Jel jsem totiž k C—skému okresnímu soudu, kde jsem měl usednouti na lavici obžalovaných pro zločin dvojženství. Počasí bylo strašné. Když jsem v noci přijel na poštovní stanici, měl jsem vzezření člověka, kterého zasypali sněhem, polili vodou a potom mu notně nařezali — tak jsem ozábl, promokl a seslábl jednotvárným otřásáním jízdou. Na stanici mi vyšel vstříc dozorce, vysoký, plešatý ospalý muž s vousy, které mu zdánlivě vyrůstaly z nozder a překážely čichu.

A čichati bylo, třeba se přiznati, co. Když dozorce, bruče, supě a škrábaje se za límcem, otevřel dvéře do staničního „pokoje“ a mlčky mi ukázal loktem na místo mého odpočinku, obestřel mě silný zápach kyseliny, pečetního vosku a rozmačkaných štěnic — tu div jsem se nezalkl. Plechová lampička, stojící na stole, osvětlovala dřevěně nebarvené stěny a čadila jako louč.

„Máte tu smrad, siňore!“ řekl jsem, vcházeje a klada svůj vak na stůl.

Dozorce počichal vzduch a nedůvěřivě zavrtěl hlavou.

„Páchne tu jako obyčejně,“ řekl a poškrábal se. „To se vám jen zdá, že jste promrzl. Kočí od koní čpí, ale páni nezapáchají.“

Propustil jsem dozorce a počal prohlížeti svůj dočasný byt. Voskovaným plátnem povléknutá pohovka, na niž jsem měl ulehnouti, byla široká jako postel pro dvě osoby a studená jako led. Kromě pohovky byla v komnatě ještě veliká železná kamna, stůl se zmíněnou lampičkou, něčí bufy, něčí vak a plenta, přehrazující kout. Za ní někdo tiše spal. Když jsem se rozhlédl, ustlal jsem si na pohovce, a počal se svlékati. Nos můj brzy zvykl zápachu. Svlékl jsem kabát, spodky, boty a, neustále se protahuje, usmívaje a krče, počal jsem, vysoko zvedaje své bosé nohy, poskakovati kolem železných kamen. Tak jsem se ještě více zahřál. Potom nezbývalo nic jiného než se natáhnouti na pohovku a usnouti; ale tu se mi přihodila malá náhoda. Můj pohled utkvěl totiž mimovolně na plentě a… představte si můj úžas! Odtud patřila na mě ženská hlavička s rozpuštěnými vlasy, černýma očima a odkrytými zoubky. Černé brvy její se zvedaly, na tvářích hrály hezké jamky — smála se tedy. Zarazil jsem se. Hlavička, zpozorovavši, že jsem ji viděl, octla se rovněž v rozpacích i schovala se. Sklopil jsem oči jako bych byl vinen, po tichu jsem zaměřil k posteli, kdež jsem ulehl a přikryl se šubou.

„Jaká náhoda!“ myslil jsem si. „Zajisté viděla, jak jsem skákal! Nepěkné…“

Připomínaje si rysy hezké hlavičky, rozblouznil jsem se. Obrazy jeden hezčí a svůdnější druhého tísnily se v mé obrazotvornosti a… a, jako by za trest za hříšné myšlenky pocítil jsem na své pravé tváři silnou bolest. Popadl jsem se za tvář, nic jsem nechytil, ale domyslil jsem se, co to as jest: bylo cítiti zápach rozmačknuté štěnice.

„Ďas ví, co to jest!“ ozval se v tom ženský hlásek. „Proklaté štěnice, jistě že mě chtějí sežrat!“

Hm!… Vzpomněl jsem si na svůj pěkný zvyk bráti s sebou vždycky na cestu perský prášek. I tentokráte jsem mu nezůstal nevěren. Ve vteřině byla krabička tohoto z vaku vyndána. Nezbývalo nyní než nabídnouti hezoučké hlavičce tento prostředek a — známost bude hotova. Než jak to učiniti?

„Toť hrozné!“

„Paní,“ řekl jsem pokud možno nejsladším hlasem. „Pokud jsem porozuměl vašemu poslednímu výkřiku, koušou vás štěnice. Mám s sebou perský prášek. Je-li libo, tož…“

„Ach, prosím!“

„V tom případě… obleknu jen šubu,“ zaradoval jsem se, „a přinesu vám jej.“

„Ne, ne… Podejte mi jej skrze plentu, ale sem nechoďte!“

„Vím, že to mohu učiniti skrze plentu. Nebojte se, nejsem snad nějaký bažibozuk…“

„A kdož vás zná! Jste cestující…“

„Hm!… A kdybych k vám vešel i za plentu… nebylo by to nic zvláštního… a to tím spíše, že jsem lékař,“ zalhal jsem si, „a lékaři, policisté a domácí kadeřníci mají právo vedrati se do soukromého života.“

„Povídáte pravdu, že jste doktor? Opravdu?“

„Čestné slovo. Dovolíte vám tedy přinésti prášek?“

„Nu, jste-li doktor, račte… Proč se však máte namáhati? Mohu k vám poslati muže… Feďo!“ řekla brunetka, sníživši hlas. „Feďo Probuď se, tuleni! vstaň a jdi za plentu. Doktor jest tak laskav a nabízí nám perský prášek.“

Přítomnost „Fedi“ za plentou byla pro mě ohromující novinkou… Bylo mi jako bych dostal obuškem… Mou duši naplnil pocit, který dle vší pravděpodobnosti zakouší kohoutek u pušky, činí-li náraz: bylo mně hanba, měl jsem zlost… V duši se mi udělalo najednou tak ošklivě a Feďa, který vyšel před plentu, zdál se mi takovým ničemou, že div jsem nezavolal stráž. Feďa představoval vysokého, asi padesátiletého, žilnatého člověka se šedými licousy, se sevřenými úřednickými rty a modrými žilkami, nepravidelně běhavšími po jeho nose a spáncích. Byl v chalátě a v bačkorách.

„Jste velice laskav, doktore,“ řekl, bera ode mne perský prášek a obraceje se k plentě. „Merci… I vás zastihla plískanice?“

„Ano!“ zavrčel jsem, lehaje na pohovku a zuřivě natahuje na sebe šubu. „Ano!“

„Tak… Zinočko, po tvém nosíčku běží štěnice! Počkej, shodím ji!“

„To můžeš,“ zasmála se Zinočka. „Nechytil jsi ji! Státní rada, všecko se ho bojí, ale se štěnicí nemůže nic poříditi!“

„Zinočko, před cizím člověkem… (vzdech). Věčně jsi taková… Bůh ví..!“

„Svině, spát člověka nenechají!“ zavrčel jsem, zlobě se, aniž bych sám věděl proč.

Ale manželé brzy utichli. Zavřel jsem oči a abych usnul, nemyslil jsem na nic. Však minulo půl hodiny, hodina… a já jsem dosud nespal. Konec konců i sousedé moji počali se vrtěti a šeptem hubovati.

„Podivno, ani perský prášek nepomáhá!“ zavrčel Feďa. „Tolik jest těch štěnic! Doktore! Zinočka vás prosí, proč štěnice tak ohavně páchnou?“

Rozhovořili jsme se. Povídali jsme o štěnicích, o počasí, ruské zimě, o medicině, v níž jest tak málo smyslu jako v astronomii; popovídali jsme si o Edisonu…

„Ty, Zinočko, nestyď se… Vždyť jest to doktor!“ zaslechl jsem šepot po rozhovoru o Edisonovi. „Neostýchej se a zeptej se… Není se čeho báti… Šervecov nepomohl, a tento, možno, že ti pomůže.“

„Zeptej se sám!“ zašeptala Zinočka.

„Doktore,“ obrátil se ke mně Feďa. „Od Čeho má moje žena takovou tíhu v prsou? Kašel… víte… ji tísní, tak jako, víte, by měla cosi spečeného…“

„To by byl dlouhý hovor, najednou to nelze říci,“ pokusil jsem se vyklouznouti.

„Nu, což na tom, že by byl dlouhý? Času jest dosti… tak jako tak nespíme… Podívejte se, holoubku! Třeba podotknouti, že ji léčil Šervecov… Jest to dobrý člověk, ale… kdo ho zná? Nevěřím mu! Nevěřím! Vidím, že nemáte chuti, ale buďte tak laskav! Prohlédněte ji, a já mezi tím zajdu k dozorci a poručím postavit samovar.“

Feďa zašoural bačkorami a odešel. Vešel jsem za plentu. Zinočka seděla na široké pohovce, obložena množstvím podušek a držela svůj krajkový limeček.

„Ukažte jazyk!“ řekl jsem sedaje vedle ní a chmuře brvy.

Ukázala mi jazyk a zasmála se. Jazyk byl obyčejný, růžový. Počal jsem jí sahati na puls.

„Hm!“ zabručel jsem, nemoha jej nalézti.

Nepamatuji se, jaké otázky, hledě na její smějící se obličej, jsem jí kladl, ale vím pouze tolik, že ku konci své diagnostiky jsem byl takovým hlupákem a idiotem, že mi rozhodně na nich nezáleželo.

Konečně jsem usedl ve společnosti Fedi a Zinočky k samovaru. Bylo třeba napsati recept, a já jsem jej vytvořil podle všech pravidel medicinské nauky:

Rp.

Sic transit 0,05
Gloria mundi 1,0
Aquae destillatae 0,1

Za dvě hodiny lžíci.

Paní Sjelové.

Dr. Zajcev.

Ráno, když jsem s vakem v ruce, úplně jsa připraven k odjezdu, loučil se na vždy se svými novými známými, držel mě Feďa za knoflík a podávaje mi desetirublovku, přesvědčoval mě:

„Ne, musíte vzíti! Jsem zvyklý platiti za každou čestnou práci! Studoval jste, pracoval jste! Své vědomosti jste zaplatil krvavým potem! Rozumím tomu!“

Nic naplat, byl jsem nucen desetirublovku vzít.

Tak jsem v hlavních rysech strávil noc před soudem. Nebudu vám popisovati ty pocity, které jsem zakoušel, když se přede mnou otevřely dvéře, a strážník mi ukázal na lavici obžalovaných. Řeknu pouze, že jsem zbledl a zarazil se, když jsem vzadu spatřil tisíc na mě zírajících očí a když pak jsem pohlédl na vážné, slavnostně vážné fysiognomie porotců, měl jsem se za ztracena.

Avšak nemohu popsati, ani vy si nedovedete představiti můj úžas, když upřev oči na stůl pokrytý červeným suknem, spatřil jsem na místě státního zástupce — koho myslíte? — Feďu! Týž seděl a cosi psal. Hledě na něho, vzpomněl jsem si na štěnice, Zinočku, svoji diagnostiku, a ne mráz, ale celý ledový oceán mi proběhl po zádech. Hned mě nepoznal, ale potom se jeho zřítelnice rozšířily, dolní čelist slabě poklesla… ruka se zachvěla. Zvolna se zvedl a upřel na mě svůj olověný pohled. Zvedl jsem se rovněž a, sám nevěda proč, vpil se do něho svýma očima.

„Obviněný, oznamte soudu vaše jméno a ostatní,“ řekl předseda.

Státní zástupce usedl a vypil sklenici vody. Na čele mu vystoupil studený pot.

„Nu, jsem v pěkné bryndě!“ myslil jsem si.

Podle všech známek státní zástupce se rozhodl připražiti mě. Stále se rozdražďoval, hrabal se ve vědeckých výpovědích, broukal…

Však třeba ukončiti. Píši to v soudní budově v době polední přestávky. Hned po ní přijde řeč státního zástupce.

Co se stane?