Humoresky (Čechov)/Dáčníci

Humoresky Anton Pavlovič Čechov
V poštovním oddělení	Dáčníci	Byla to ona

Údaje o textu
Titulek:	Dáčníci[1]
Autor:	Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek:	Дачники
Zdroj:	ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 41–43.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Alois Drábek
Licence překlad:	PD old 70

españolmagyarрусский

Na stanici letního sídla procházel se párek novomanželů. On ji držel kol pasu, ona se k němu tulila, a oba byli šťastni. Zpod obláčků hleděla na ně luna a mračila se. Jistě že jim záviděla a zlobila se na své nudné, nikomu neprospěšné panenství. Tichý vzduch byl silně prosycen vůní bezu a střemchy. Kdesi za kolejemi křičel chřástal.

„Jak jest krásně, Sášo, jak jest krásně!“ pravila žena. „Skutečně, možno se domnívati, že jest to vše sen. Hleď, jak vábně a laskavě zírá na nás ten lesík! Jak milé jsou ty solidní, mlčelivé telegrafní sloupy! Oživují, Sášo, krajinu a praví, že tam někde jsou lidé, civilisace… Což se ti nelíbí, donáší-li k tvému sluchu větřík slabý šum přijíždějícího vlaku?“

„Ano… Jaké máš však horké ruce! To je tím, že se rozčiluješ, Varjo… Co nám připravili k večeři?“

„Kuře… Nám dvěma stačí. Tobě přivezli z města sardinky a balyk.^[2]“

Měsíc, jako by čichl k tabáku, schoval se za mráček. Lidské štěstí mu připomínalo jeho opuštěnost a osamělé lůžko za lesy a dolinami.

„Jede vlak!“ řekla Varja. „Jak jest krásně!“

V dáli se ukázaly ohnivé oči. Na peron vyšel přednosta stanice, a na kolejích zakmitala sem tam signálová světla.

„Vypravíme vlak a půjdeme domů,“ řekl Sáša a zívl. „Krásně se nám spolu žije, Varjo, tak krásně, že to k neuvěření.“

Temná obluda se tiše přiblížila k nádraží a zastavila se. V osvětlených vozech zamíhaly se ospalé obličeje, klobouky, ramena…

„Ach! Ach!“ zaznělo z jednoho vozu. „Varja nám přišla s mužem naproti! Tu jsou! Varenko! Varenko! Ach!“

Z vagonu vyskočila dvě děvčata a zavěsila se Varji na šíji. Za nimi se ukázala plná, starší dáma a vysoký, hubený pán se šedivými licousy, potom dva gymnasisti obtížení zavazadly, za nimi guvernantka a konečně babička.

„Tak jsme tu, tak jsme tu, příteličku!“ počal pán s licousy, tiskna Sášovi ruku. „Načekal jsi se, viď! Možno, žes i huboval strýce, že nejede. Koljo, Kostjo, Nino, Fifo… děti! Polibte strýčka Sášu! Jedeme k tobě s celou rodinou na tři, čtyři dni. Snad nebudeme překážet? Řekni bez okolků.“

Manželé, spatřivše strýce s rodinou, přišli v úžas. Pokud strýc mluvil a líbal se, kmitl Sášovi v hlavě následující obraz: on i žena nechají hostům své tři pokoje, peřiny, pokryvky; balyk, sardinky budou v okamžiku snědeny, bratránkové rvou květiny, rozlévají inkoust, teta celé dny vykládá o své nemoci a o tom, že jest rozená baronesa von Fintich…

A Sáša již s nenávistí hleděl na svou mladou ženu a šeptal jí:

„To k tobě přijeli… čert aby je vzal!“

„Ne, k tobě!“ odpověděla mu ona, blednouc a rovněž s nenávistí a zlobou. „Nejsou to moji, ale tvoji přátelé!“

Potom obrátila se k hostům a řekla s přívětivým úsměvem:

„Prosím!“

Z pod obláčku vyplul opět měsíc. Zdálo se, že se usmívá a jest rád, že nemá přátel. Sáša se obrátil, aby skryl svůj mrzutý, zoufalý obličej a řekl, přidávaje svému hlasu veselý, srdečný tón:

„Prosím! Prosím, drazí hosté!“

---

1. dáča = letní sídlo
2. balyk = sušený hřbet jesetří