Hudební lexikon/Prätorius

Hudební lexikon Hugo Riemann
Prästant	Prätorius	Pratt

Údaje o textu
Titulek:	Prätorius
Autor:	Hugo Riemann
Původní titulek:	Prätorius
Zdroj:	RIEMANN, Hugo: Musiklexikon. Leipzig: Hesse, 1909. S. 1110–1111 https://archive.org/details/RiemannMusiklexikon09tea1919/page/n1151
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Michael Praetorius
Související články ve Wikipedii: de:w:Abdias Prätorius de:w:Hieronymus Praetorius de:w:Bartholomaeus Praetorius

Prätorius (latinská podoba jména Schulz nebo Schulze.

1) Gottschalk, profesor filosofie ve Wittenbergu, nar. 28. března 1528 v Salzwedel, zemřel 8. července 1573; vydal sbírku školních zpěvů Melodiae scholasticae … in usum scholae Magdeburgensis (1556, 1584) sestavenou společně s Martinem Agricolou.

2) Christoph, narozen v Boleslavi, dlouholetý kantor lünneburského Johannea, zemřel 1609, strýc Michaela P. (5). Vydal Fröhliche und liebliche Ehrenlieder, von züchtiger Lieb und ehelicher Treue pro čtyři hlasy (1581, 2 díly), žalozpěv za Melanchthona (1560) a, dle svého vlastního vyjádření, mnoho duchovních církevních zpěvů a písní k poctě.

3) Hieronymus, nar. 10. srpna 1560 v Hamburku, zemřel 27. ledna 1629 tamtéž; syn varhaníka v tamějším kostele sv. Jakuba. Studium hudby zahájil u svého otce, pokračoval v něm v Kolíně nad Rýnem; r. 1580 se stal městským kantorem v Erfurtu a r. 1582 adjunktem a r. 1586 nástupcem svého otce na postu varhaníka u sv. Jakuba v Hamburku. Z jeho díla bylo vydáno:

Cantiones sacrae, 5—8hlasy, 1599; rozšířené vydání 2—12hlasy a 3 zpěvy od Jakoba Prätoria, 1607 a 1622.
Magnificat, 8hlas, 1607 a 1622.
Liber missarum, 5—8hlasy, 1616.
Cantiones variae, 5—20hlasy, 1618 a 1623.

Uvedená díla vyšla také jako souborné vydání pod názvem Opus musicum novum et perfectum.

Cantiones novae, 5—15hlasy, 1618—25.

Kromě toho byly vydány i některé příležitostné zpěvy. 3 rukopisné 8hlasé sbory od Prätoria nalezl R. Buchmayer roku 1903 v Lüneburgu. H. Leichtentritt vydal výběr jeho motet, jednu mši a jeden magnificat jakožto sv. 23 edice Denkmäler der deutschen Tonkunst. Společně se svým synem Jakobem Prätoriem († 21. října 1651 jako varhaník kostela sv. Petra v Hamburku, žák J. P. Sweelincka) a se dvěma rovněž renomovanými varhaníky J. Deckerem a D. Scheidemannem vydal r. 1604 v Hamburku zpěvník »Melodeyen-Gesangbuch«. Cenné jsou svatební zpěvy Jakoba Prätoria (5—8hlasé).

4) Bartholomäus, braniborký kurfiřtský musikus, vydal roku 1616 v Berlíně Newe liebliche Paduanen und Galliarden pro 5 hlasů, které jej ukazují jako pečlivého harmonika. Srv. skvostnou Prätoriovu pavanu u Riemanna, Reigen und Tänze, č. 1.

5) Michael, nejslavnější nositel tohoto jména, nar. 15. února 1571 v Kreuzburgu v Durynsku, zemřel 15. února 1621 ve Wolfenbüttelu; komorník vévody z Braunschweigu a braunswchweigský, saský kurfiřtský a magdeburský dvorní kapelník. Neobyčejně zcestovalý hudebník, významný svými spisy o hudbě stejně jako svým skladatelským dílem. Jeho dochovanými skladbami jsou:

Musae Sioniae, monumentální dílo v 9 dílech. Obsahuje 1244 zpěvů, a sice v 1.—4. dílu 8—12hlasé »koncertní zpěvy« podle německých žalmů a církevních písní; 5. díl obsahuje 2—8hlasé písně a žalmy; 6.—9. díl ale pouze 4hlasé církevní písně v prosté sazbě nota proti notě. Vyšly v letech 1605 až 1610, 9. díl v druhém vydání jako Bicinia et tricinia (1611).
Musarum Sioniarum motetae et psalmi 4—16 voc. 1. pars (1607).
Eulogodia Sionia, 60 2—8hlasých motet pro »zakončení bohoslužby«, 1611.
Missodia Sionia, 1611.
Hymnodia Sionia, 2—8hlasá moteta, 1611.
Megalynodia, 5—8hlasé madrigaly a moteta, 1611.
Terpsichore, 4—6hlasé taneční skladby od francouzských skladatelů a Prätoria, 1612.
Polyhymnia caduceatrix et panegyrica, Písně míru a přátelství, 1619.
Polyhymnia exerciatrix, 2—8hlasé skladby, 1619.
Urania (Uranochordia), 19 4hlasých zpěvů, 1613.
Kleine und große Litaney etc. (1601).
Epithalamium k sňatku Bedřicha Oldřicha Brunšvického a Anny Sofie Braniborské, 1614.
Puericinium, 14 církevních písní 3—12hlasých, 1621.

Přestože jsou Prätoriovy zásluhy o rozšíření nového hudebního stylu s nástrojovým doprovodem tak velké, je dnes ještě známější a více ceněn pro svou spisovatelskou činnost, zejména díky svému velkému dílu Syntagma musicum (1614—20, 3 díly), které je jedním z nejdůležitějších pramenů informací o hudbě 17. stol., zvláště o hudebních nástrojích a instrumentaci. První díl je historické pojednání v latině, záslužné ve své době. Druhý díl (De organographia, 1619, nově vydáno jako sv. 13 publikací Gesellschaft für Musikforschung), k němuž patří vyobrazení hudebních nástrojů vytištěná teprve v r. 1620 (Theatrum instrumentorum seu Sciagraphia), je nanejvýš zajímavý. Třetí, hudebněteoretický díl (1619, výtah v Monatsheft für Musikgeschichte X., str. 33 a násl.) za ním sotva zaostává. Studium »Syntagmatu« je nepostradatelné pro každého, kdo si chce udělat představu o hudební provozovací praxi počátku 17. století. Další, nevydaná Prätoriova díla jsou uvedena v 3. díle Syntagmatu.