Hudební lexikon/Mozart

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mozart
Autor: Hugo Riemann
Původní titulek: Mozart
Zdroj: http://www.archive.org/details/RiemannMusiklexikon10tea1922 s. 786–790
Licence: PD old 70
Související:
Heslo ve Wikipedii: Mozart (rozcestník)
Související články ve Wikipedii:
2) Leopold Mozart, 3) Maria Anna Mozartová, 4) Wolfgang Amadeus Mozart

Mozart, 1) Johann, před 1613, augsburský sborový žák, v hudbě žák Christian Erbacha. 1613 vstoupil do mužského kláštera augsburského chóru u sv. Kříže v Augsburgu, jehož proboštem byl v letech 1636—1668. Viz DTB. X, 1 (Kroyer) a O. Ursprung (»J. de Kerle«).

2) Johann Georg Leopold, otec velkého mistra, pokřtěn 14. listopadu 1719 v Augsburgu, zemřel 28. května 1787 v Salzburgu; byl synem nepříliš zámožného knihaře a studoval práva na univerzitě v Salzburgu, přičemž si prostředky k tomu opatřoval vyučováním hudby. Nedostatek prostředků jej však přinutil vstoupit jako komorník do služby kanovníka hraběte Thurna, jenž mu zprostředkoval místo houslisty v arcibiskupské kapele. Jeho předchozí hudební vzdělání muselo být znamenité, neboť se uplatnil nejen jako vynikající houslista a učitel hry na housle, nýbrž i jako schopný skladatel, takže byl jmenován arcibiskupským dvorním skladatelem a r. 1762 vicekapelníkem. R. 1747 se oženil s Annou Marií Pertlinovou, Salzburžankou, po níž zdědil Wolfgang její charakteristicky salzburský smysl pro humor inklinující k nízké komice. Ze sedmi dětí, které se z tohoto manželství narodily, pět zemřelo dříve, než dosáhly věku jednoho roku; přežila pouze Nannerl (viz níže) a Wolfgang. Rodiče se věnovali s nevšední oddaností výchově a hudebnímu vzdělání svých nadaných dětí; jejich život se nadále řídil výhradně potřebami dětí, M. dokonce přestal komponovat, když s tím Wolfgang začal. Toto odříkání nelze podceňovat, neboť byl plodným skladatelem: napsal mnoho církevních skladeb, sinfonií, serenád, koncertů, divertiment, 12 oratorií, opery, pantomimy a různé příležitostné kusy; ceněna jsou zejména jeho církevní díla. Jeho instrumentální hudba je zřetelně ovlivněna mannheimskou školou, jejíž význam pro rozvoj stylu jeho velkého syna Wolfgangovi starší životopisci kupodivu zcela přehlédli. Tiskem vyšlo divertisemento »Jízda na saních«, 6 triových sonát pro 2 housle a bas, 12 klavírních kusů »Ráno a večer« (1759, pouze 6 kusů od L. M., 5 od Eberlina, 1 anonymní) a 3 klavírní sonáty. v Haffnerových Oeuvres Mêlées, sešity V, VI a IX. Velký význam má jeho dílo »Pokus o školu základů hry na housle«, vytištěno v roce narození jeho slavného syna (1756), jedna z nejstarších učebnic houslové hry (2. rozšířené vydání 1770, do r. 1804 několik dalších vydání; francouzský překlad Röser a Woldemar 1801; také holandský). Viz J. E. Engl »Aus Leopold und des Sohnes Wolfgang M.s irdischem Lebensgange« (1902, přednáška) a M. Friedlaender »L. M.s Klaviersonaten« (Musik IV. 1); dále H. Abert, »L. M.’s Notenbuch von 1762« (Gluck-Jahrbuch III, 1917). Tlustý svazek vybraných děl Leop. M.-a vydal Max Seiffert jako roč. IX. 2 Památek hudebního umění v Bavorsku (postrádám v něm dvě sinfonie dochované v opisech v Sondershausenu).

3) Maria Anna (Nannerl), dcera předcházejícího, narozena 30. července 1751 v Salzburgu, zemř. tamtéž 29. října 1829, vyrostla brzy ve výtečnou pianistku a doprovázela svého bratra na jeho prvních uměleckých cestách. Po celý život si byli velice blízcí, jak dosvědčuje jejich korespondence. R. 1784 se provdala za salzburského dvorního radu barona von Berchtholda ze Sonnenbergu. Po jeho smrti žila v Salzburgu jako učitelka klavírní hry, devět posledních let osleplá.

4) Wolfgang Amadeus (vlastním jménem Johannes Chrysostomus Wolfgangus Tehophilus, jeho otec přeložil Theophilus jako Gottlieb, on sám se psal Amadé; biřmovací jméno měl Sigismund), nar. 27. ledna 1756 v Salzburgu, zemřel 5. prosince 1791 ve Vídni. Sotva najdeme dalšího vynikajícího umělce, o jehož mládí by bylo známo tolik podrobností, jako o Mozartovi. Jeho hudební nadání se projevilo tak výjimečně brzy a s takovou intenzitou, že na sebe muselo přitáhnout pozornost. Je známo, co později sdělil dvorní trumpetista Schachtner Marii Anně M. (paní von Bertholdové), že již ve čtyřech letech, kdy ještě pořádně neznal noty, "nakaňkal" klavírní koncert, že nesnášel zvuk trumpety, který mu způsoboval fyzickou bolest atd. R. 1761 vystupoval jako 5½letý chlapec při provedení Eberleinovy zpěvohry Sigismundus Hungariae rex v aule salzburské univerzity (pravděpodobně v chlapeckém sboru). R. 1762, když bylo Nannerl 11 a Wolfgangovi 6 let, byly jejich hudební výkony již natolik vynikající, že se jejich otec rozhodl podniknout s nimi uměleckou cestu, a sice nejprve v lednu do Mnichova a potom v září do Vídně. Je známo, jak M. vzbudil obdiv bratrů v ybbském klášteře svojí hrou na varhany, jak se mu dostalo srdečného přijetí u dvora, jak se spřátelil s princeznami, zejména s Marií Antoniettou, a jak hrál se zakrytou klaviaturou. Budiž ještě zmíněno, že o zázračném dítěti vyšly četné básně v různých jazycích. Úspěch této první cesty povzbudil Leopolda M. již následujícího roku k větší cestě, a sice do Paříže. Po cestě samozřejmě učinili řadu zastávek, většinou na knížecích dvorech, rezidencích a zámcích bavorského kurfiřta v Nymphenburgu, würtemberského vévody v Ludwigsburgu, falckého kurfiřta ve Schwetzingenu. V Mohuči a ve Frankfurtu uspořádali několik veřejných koncertů se zcela mimořádným úspěchem, hráli ještě v Koblenci před trierským kurfiřtem, v Cáchcách před velmi přísnou znalkyní umění, princeznou Amalií Pruskou, sestrou Bedřicha Velkého, a nakonec v Bruselu před princem Karlem Lotrinským, guvernérem Nizozemí, až dorazili 18. listopadu 1763 do Paříže. Tam bydleli u bavorského vyslance, hraběte Eycka, nalezli snaživého ochránce v baronu Melchioru Grimmovi, hráli před markýzou de Pompadour a před královským párem a uspořádali s nejvyšším svolením dva veřejné koncerty. V Paříži vyšly první tištěné Mozartovy skladby (věnované po dvou princezně Victorii Francouzské a hraběnce Tessé). Z Paříže jeli přímo do Londýna (St. James); hráli před královskou rodinou a Johann Christian Bach, dvorní kapelník královny, vyzkoušel nejrůznějšími způsoby M.-ův talent. Jeho improvizace všeho druhu, transpozice do obtížných tónin, doprovody bez přípravy atd. se zdály být u dítěte takřka nepochopitelné. V Anglii Mozart rovněž napsal 6 houslových sonát, které věnoval královně Sofii Charlottě; také byly opakovaně prováděny jeho menší orchestrální sinfonie. Z Londýna přijali pozvání princezny z Nassau-Weilburg (které M. věnoval 6 nových houslových sonát) do Haagu. V Lille Wolfgang vážně onemocněl a byl 4 týdny upoután na lůžko; v Haagu nejprve Marianna, potom Wolfgang ještě jednou, oba byli v ohrožení života. Celkem stonali 4 měsíce a otec se téměř přestával ovládat. Na zpáteční cestě se ještě jednou zastavili v Paříži, kde Grimm obdivoval Wolfgangovy pokroky, koncertovali v Dijonu, Bernu, Zürichu, Donaueschingenu, Ulmu a Mnichově a dorazili konečně v listopadu 1766 po tříleté nepřítomnosti zpět do Salzburgu. Tam napsal M. (v 10 letech) své první oratorium (Povinnost prvního přikázání). Po jednom roce usilovného studia opět vyrazili na cestu, tentokrát do Vídně. Epidemie neštovic je však odtamtud vypudila do Olomouce, kde u dětí přece jen nemoc vypukla. Po návratu do Vídně hráli před Josefem II., k veřejným koncertům se jim však nenaskytla příležitost. Mladý M. musel opakovaně prokazovat prostřednictvím improvizované kompozice na předložené texty, že autorem jím publikovaných děl je skutečně on a ne jeho otec. Na žádost císaře napsal tehdy M. svou první operu, La finta semplice. Její realizace se ujal divadelník Affligio, nakonec však v důsledku intrik navzdory doporučení Hasseho a Metastasia provedena nebyla (byla však uvedena r. 1769 v Salzburgu). Oproti tomu byla v uzavřené společnosti provedena inscenace zpěvohry Bastien a Bastiena a 7. prosince 1768 dvanáctiletý M. poprvé dirigoval velký koncert, a sice provedení své slavnostní mše k zasvěcení sirotčince. O rok později byl hoch jmenován arcibiskupským koncertním mistrem, krátce před tím, než se v prosinci 1769 vydal se svým otcem na cestu do Itálie. Ta se proměnila v triumfální tažení mladého mistra. Kostely a divadla, v nichž koncertoval (Nannerl s nimi tentokrát nebyla) byla přeplněna a ty nejpřísnější zkoušky od slovutných mistrů jako Sammartini v Miláně, padre Martini v Bologni nebo Ballotti v Padově dopadly na výbornou. V Neapoli nadchl dvůr, v Římě obdržel od papeže rytířský kříž Zlaté ostruhy (proto se v následujícím období podepisoval jako „Cavaliere M.“ a na zpáteční cestě byl v Bologni po složení klausurní zkoušky přijat do Accademia dei Filarmonici. Zastavili se v Miláně a o vánocích 1770 se opera Mitridate, rè di Ponto, napsaná na objednávku, dočkala dvacetinásobného provedení s enormním aplausem. V březnu 1771 dorazili do Salzburgu, kde napsal oratorium La Betulia liberata, již na podzim téhož roku byli ale opět v Miláně, kde byla provedena Mozartova divadelní serenáda Ascanio in Alba u příležitosti sňatku arcivévody Ferdinanda s princeznou Beatricí z Modeny; ta zcela odklidila z pole Hasseho slavnostní operu Ruggiero. Brzy nato zemřel salzburský arcibiskup a jeho nástupcem se stal hrabě Jeroným z Colloreda, který hudbě nebyl příliš nakloněn. K jeho instalaci napsal Mozart operu Il sogno di Scipione (1772). O vánocích 1772 nacházíme M. opět v Miláně při provedení jeho opery Lucio Silla. Následující období probíhalo klidně, M. pilně skládal sinfonie, mše, koncerty, hudbu ke Králi Thamovi a díla komorní hudby. Ke karnevalu 1775 napsal pro Mnichov komickou operu La finta giardiniera, která se setkala se skvostným přijetím. Krátce nato následoval v Salzburgu Il rè pastore na oslavu přítomnosti arcivévody Maxmiliána. Přes všechny tyto úspěchy stále neměl Mozart místo, které by mu zabezpečovalo odpovídající příjem, a otec pomýšlel na další cestu. Arcibiskup mu odmítl ale poskytnout volno a nyní 21letý Wolfgang byl nucen se rozloučit, aby se ohlédl po místě v cizině. S těžkým srdcem nechal tentokrát otec odjet do světa syna s matkou. Jejich cesta vedla do Mnichova, kde po delším prodlení ničeho nedosáhli, přes Augsburg do Mannheimu, kde se M. zamiloval do zpěvačky Aloysie Weberové (pozdější paní Langeové) a pouze nátlak otce jej přiměl pokračovat v cestě, a nakonec do Paříže, kde byla hrána jedna z jeho sinfonií na concert spirituel, postihla jej ale hořká ztráta, smrt matky (3. července 1778). Hluboce zarmoucen a aniž by něčeho dosáhl, vrátil se M. zpět do Salzburgu a nastoupil opět své místo koncertního mistra. Nová zakázka z Mnichova mu umožnila napsat operu Idomeneo, která představuje přechod k jeho klasickým dílům (uvedena r. 1781). Brzy poté M. konečně definitivně rozvázal neudržitelný vztah se salcburským arcibiskupem a usadil se ve Vídni; i tam to ještě nějakou dobu trvalo, než našel zaměstnání (1787 jako císařský komorní skladatel s platem 800 zlatých), ale přinejmenším zde měl příležitost k provedení velkých děl, kterou také využil. Na objednávku císaře napsal r. 1781 zpěvohru Únos ze seraillu (= Belmonte a Constanza), která se přes obnovené intriky nakonec dostala na scénu v roce 1782 na zvláštní císařský rozkaz. R. 1782 se M. oženil s Konstanzí Weberovou, sestrou své lásky z mládí. Ta se bohužel ukázala být špatnou hospodářkou a tak se rodina nacházela v permanentní finanční nejistotě. Konstanze M.-a přežila a provdala se později za G. R. von Rissena (viz tam). R. 1785 přinesl M. Figarovu svatbu, která ve Vídni zásluhou úmyslně špatně zpívajících Italů téměř propadla, v Praze se naproti tomu setkala s velkým úspěchem. Mozart proto napsal svou další operu, Dona Juana, pro Prahu (1787) a teprve v druhé řadě ji nechal hrát ve Vídni, opět s neslavným úspěchem. Je smutné, jak musel M., v dětství tak zbožňovaný, musel v dospělosti bojovat se starostmi všedního života, jak jeho dnes všeobecně obdivovaná díla ve Vídni zaostávala za dávno zapomenutými druhořadými výtvory a jak pro něj nebylo k mání žádné z lépe honorovaných míst. R. 1789 podnikl na podnět a v doprovodu knížete Karla Lichnovského cestu do Berlína, hrál na drážďanském dvoře, v Lipsku v kostele sv. Tomáše (Doles a Görner mu nastavovali registry) a nakonec v Postupimi před Bedřichem Vilémem II., který mu nabídl místo prvního kapelníka s platem 3000 tolarů; zde způsobil odmítnutí Mozartův rakouský patriotismus a jedinečná příležitost dostat se do zaopatřeného postavení zůstala nevyužita. Skromným poděkováním ze strany císaře byla zakázka na novou operu, Così fan tutte (1790). Poslední rok jeho života přinesl ještě La clemenza di Tito (Titus pro Prahu ke korunovaci Leopolda II., 6. září 1791) a pro Vídeň (Schickaneder) Kouzelnou flétnu (30. září 1791). Jeho poslední prací bylo Rekviem. Jeho pohřeb byl vypraven tak prostě a úsporně, jak jen bylo možné, neobdržel ani samostatný hrob, nýbrž byl bez doprovodu (několik málo jeho přátel doprovázelo rakev kvůli špatnému počasí jen do půli cesty) pohřben do „všeobecné jámy“, takže místo jeho pochování nelze ani přesně určit. R. 1859 mu byl ve výroční den jeho smrti na hřbitově sv. Marxe postaven pomník, poté, co již od r. 1841 zdobil jeho rodné město, Salzburg, nádherný monument od Schwanthalera. R. 1896 mu byla ještě postavena i socha na Albrechtově náměstí ve Vídni. V M.-ově rodném domě v Salzburgu bylo r. 1842 založeno Mozartovo muzeum, a také salcburský hudební spolek (s hudební školou) nese jméno Mozarteum (srov. Konzervatoř, s. 610). —

V údivu dnes stojíme před bohatým odkazem, který M., v tak mladém věku zesnulý, světu zanechal. S nepřekonatelným mistrovstvím ovládal prostředky hudebního výrazu a hudební formy. Je pro něj charakteristická ladnost a niternost; jeho humor je méně extravagantní než Haydnův, a zahořklá vážnost Beethovenova je mu zcela cizí. Jeho styl představuje šťastné spojení italské melodičnosti s německou důkladností a hloubkou. Povahou jsou mu nejbližší Schubert a Mendelssohn, kteří s ním kupodivu sdílejí i podivuhodnou produktivitu a lehkost tvorby. Význam M.-a jako skladatele je univerzální. Jak v opeře, v oblasti orchestrální i komorní hudby, tak i na poli církevní skladby představuje posun kupředu a vytvořil mistrovská díla nepomíjející krásy. Přenesením Gluckových reformátorských myšlenek, které tento uplatnil na vážnou látku vypůjčenou z antiky a mythologie, na odlehčená témata všedního života vytvořil typy operní kompozice, které ještě dlouhý čas zůstanou platné jako vzory. První století, které uplynulo od jejich vzniku, jim nic neubralo; není dnes absolutně nic zastaralého či přežitého na Donu Juanovi, Figarovi, Così fan tutte nebo Kouzelné flétně.

Vysvětlení ohledně kořenů Mozartova stylu přinesly teprve poslední roky, když bylo dovozeno, že chlapec M., stejně jako jeho otec, stojí na půdě nového stylu nastoleného mannheimskou školou (viz tam) Mozartova kniha not z londýnského období (1764), kterou poprvé vydal r. 1908 G. Schünemann, dokazuje, že chlapec přece jen nebyl od počátku hotovým umělcem a že se na jeho prvních zveřejněných skladbách silně podílela opravující ruka otce. Rovněž vyšlo najevo, že některá údajná raná díla M.-ova jsou pouhé jeho vlastnoruční opisy (Köchel č. 18 [Sinfonia s klarinety!] je od K. Fr. Abela, č. 444 je od Michaela Haydna, první čtyři klavírní koncerty [Köchel č.  37, 39, 40, 41] jsou M.-ovy studie, kterými si osvojoval Schobertův styl (srov. Zeitschr. d. IMG., listopad 1908, [Wyzewa a St. Foix]). To, že se učil od jiných, přirozeně nic neubírá Mozartovi z jeho velikosti, neboť své předchůdce daleko přerostl. Kromě Stamice a Richtera měli na jeho rozvoj největší vliv Johann Schobert a Christian Bach. Neocenitelnou zásluhou otce, který dohlížel na jeho vzdělávání, je přísné kontrapunktické školení, kterým ho nechal projít; to jej uchránilo, aby neupadl do stejné zploštělosti jako mladší příslušníci mannheimské školy.