Hudební dobrodruzi

Údaje o textu
Titulek:	Hudební dobrodruzi
Podtitulek:	Novela
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 5–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1833

Nevím věru, mám-li dobrému ujci za to děkovati, že mě neodhodlal k nějakému ouřadu nebo jiné próze života. Nešetřil arci outrat, kdykoli se o vzdělání ducha mého jednalo, i byl jsem zasypán učiteli, kteří mě žádostivého uváděli do chrámu krásných umění; ale právě proto se nyní obávám, že budu za dnů budoucích malého zalíbení nalezati v tichém živobytí venkovském, k němuž mi ujcova vůle cestu vykázala. Že mně i budoucímu lidu mému blaho připraviti a bratrovce svého před nebezpečím velikého světa zachrániti obmýšlel, to dobře poznávám; těžko mi však dosavad rozhodnouti, s jakou chutí se jednou starati budu o pole a setbu, o lesy a zvěř, o rybníky a jiné věci hospodářské, ježto jsem až posud nejraději jen při Wielandu a Göthovi, při Mozartu anebo při oblíbeném svém uměníčku malířském s rozkoší pobýval.

*

— Káráš mě, příteli, a uvádíš mi na mysl Horacovo: Beatus ille, qui procul negotiis… Nu, jednak mě arci vábí blaženost venkovská, i milerád si představuji, cokoliv se o ní básníkům kdy říci uzdálo — pak se v duchu již také s poddanými obírám, chvilkami také něco spisuji anebo si hledím svých obrazů: jednak se mi ale duše nepokojí, vidoucímu, že se lidé stáří mého k povoláním vznešenějším ubírají a k důstojnostem připravují. Děj se ale co děj. Vesele pustím se zatím do čarovné Italie.

*

— Mrzutý jsem. Proč? Protože sám sobě zůstávám pohádkou, kterou uhodnouti nemohu. Jaké to podivné zvíře — nazvané člověk! Lití lesní dravcové oblibují sobě teplý stánek — brlohu pro svou rodinu — domov. Člověk se honí po zemi a po moři, a usadiv se konečně, počne toužiti po jiné krajině. Kde pak je asi domovem? A kde asi já?… Ptá-li se mě kdo na vlast, a já řeknu: „Ich bin ein Deutscher“ — ptá se také: Odkud? a já doložím: „Aus Böhmen.“ Český Němec — Německý Čech! Úsměch vidím na tváři cizincově. — Řeknu-li: „Ich bin ein Böhme“ — a nevím o národu, k němuž se takto přihlašuji, ani o jeho jazyku, o způsobech, o žádostech, o jeho bytosti nic jiného, nežli co se mi buď z nepravých nebo nečistých pramenů doneslo: vidím opět úsměch na tváři cizincově a cítím s bolestí, že se nemohu národem a vlastí honositi, jako ty, příteli, nebo jako Vlach, Španěl a Francouz.

— Stál jsem ve Vlašských Benátkách mezi tisíci zakuklenců, jenžto se tu o dnech masopustních škádlívají a obveselují strakatými tanci. Stál jsem v Londýně ve veliké nemocnici, a kvílení několika set bídáků, nouzí a vášněmi usvadlých, ozývalo se po strastiplných ložích. Stál jsem pod Vesuvem, a plamenní proudové vystřikovali ze střev vyduté hory po ustrašené krajině. Stál jsem v Paříži, v jasně osvětlených, královských síních, a vůkol se hemžila strakatá směsice pánů ve skvostných kabátech, na prsou celá nebesa lesknavých hvězd — stálť jsem tam i onde, a všude mne pojal cit člověčenstva. Trvalo to však jen krátký okamžik; stál jsem tu zas brzo, nevěda, jak a kde uspokojiti nevýslovnou touhu, ježto mě po celém světě prohání. Ještě se podívám pod míruplné střechy švýcarské. Tam prý bydlí svaté, neporušené ticho. Uvidíme, co pravdivého o tom napsali.

*

— Náhodo! jsi-li ty ta mocná panovnice, ježto námi jako dítko míčem, z oumyslu do oumyslu pohazuje — jsi-li ty to? anebo mne vedl dobrý anděl strážce po nynější dráze? — Díky vám!

Nebyl jsem ve Švýcařích; ale byl jsem do nich na cestě. Věci své poslav do Bazileje, pustil jsem se pěšky podle Rýnu. V rajském údolí napadl jsem osamělou krčmu pro pohovu pocestných i pro odpočinek okolních rybářů. Den byl krásný, já neměl na spěch — i vyšel jsem tedy, abych se ohlídnul v půvabném okolí.

Vždyť jsi byl sám v krajinách porýnských, a znáš jejich kouzelnou krásu. Šel jsem podle široké řeky, ježto se po levém břehu vážnými vlnami o bohaté vinohrady otírala, v dáli se kroutíc okolo vysokých skal, na nichžto památky bývalých tvrzí černá temena svá k nebi vypínají. — Zdržel jsem se venku až k večeru. Měsíc vycházel právě v plné své jasnosti, an jsem se opět ku krčmě přiblížil. Šplouchání vody a veselý zpěv ozýval se před klidným stavením.

Hospodář vozil dva odrostlé synky kolem břehu na malé kocábce, a přede dveřmi pod košatou lípou seděla hospodyně u zvučné přeslice. Okolo ní proháněl se malounký klučík, a vedle ní seděly dvě dívky na nízkých stoličkách, pletouce z natrhaného kvítí strakaté věnce a poslouchajíce Bürgerovu píseň „Při přástvě“, které je matka líbezným hlasem učila.

Směj se mi, jak směj, an se tuto básnicky napínám, jako bych selanku vytvořiti chtěl. Směji se anebo usmívám se tomu také; usmání moje prýští se ale ze sladkého připomenutí. Byloť to věru krásné podívání, hodno, aby se o ně péro Gessnerovo pokusilo!

Když jsem se přiblížil k domu, zarazil hospodář právě u břehu, vystoupil z kocábky, a rovným krokem zaměřil si ke mně.

„Buďte mi vítán, pane!“ řekl a podával mi ruku tak srdečně, že jsem ji taktéž tisknouti musel. „Mimo vás nemáme dnes jiných hostů,“ doložil na to, „a dny takové slavíváme jako svátky. Jeť jich arci málo do roka, nám ale právě do syta. Tuším, že si nebudeme vespolek na překážku. Pakli se neštítíte, sedněte si, mladý pane, k nám.“

I nemohlť jsem mu srdečné pozvání odepříti, a přisedl jsem mezi rodinu jeho k večeři. Myslilť jsem v té chvíli, že přisedám ke svým — jichžto jsem byl nikdy nepoznal! Dobrý ujec mi krátké na něj zapomenutí odpustí.

Málo kdy vídaná domácnost tohoto druhu mě hluboce dojala. Brzo jsem dostal i větší příčinu pozornost svou na lid okolo sebe upnouti a víc a více se diviti. Otec vyjadřoval se bystřejším rozumem a vybranější mluvou, nežli jsem u hospodského nadíti se mohl; matka pojila outlost pohlaví svého s věhlasnou obezřelostí domácí hospodyně, a děti objevovaly i v jednotlivých, semotam prohozených slovech lepší nežli obyčejné venkovské vychování.

„Byl jste od jakživa při této živnosti?“ táži se hospodáře s rostoucím úžasem. — On se zasmál a řekl, že nebyl.

„V posledních válkách sloužil jsem proti vojsku nepřátelskému,“ vypravoval dále, „a jednak z mládí něčemu se naučiv, jednak i trochou zmužilostí pravých věcí se ujímaje, stal jsem se poddůstojníkem. Jména mého vážili sobě představení, a lid poddaný v ně pevně důvěřoval. Bylať mi cesta otevřena k stupni důstojnějšímu. Tu se však válka schýlila ku konci, a s ní zmizelo i nadšení, které mě bylo z tichého domova do bouřlivého světa vyhnalo. I neměl jsem stání, dokud jsem nesložil zbraň a nenavrátil se do krajin domácích, do příbytků otců svých. Že mi cizina pro budoucnost blaha nepodá, to jsem dobře poznával; po které cestě bych je ale v otčině hledati měl, to nebylo ještě rozhodnuto. Tu jsem poznal svou Markytku, a jako bleskem rozednilo se přede mnou. I pokoušel jsem se o její lásku, a obdržev ji s otcovským statkem i požehnáním, zvolil jsem stav sprostinský. Co však jsou hodnosti, k nimžto jsem kráčeti mohl, proti rozkoši, jaká mi vykvétá u prostřed rodiny a nízkého povolání! Tu hleďte, pane, na laskavé oko mé dobré ženy, tu na zdravé tváře zdárných dětí, na pevné přístřeší, na úrodná role, na tučné stádo; jsoutě to částky mého vezdejšího štěstí. To mi věřte, mladý pane, chcete-li kdy ráje okusiti na zemi, volte sobě spokojenou domácnost — ale nota bene: mezi svými, ve vlasti!“

*

— Proč jsem ondy list svůj tak náhle přetrhnul a ukončil? Proto že jsem bláhovec. Byloť mi píšícímu, jako bych poznovu slyšel srdečná slova porýnského krčmáře — a poznovu se mi zakalily oči. Jeho duše plynula v rozkoši, an mi o své vlasti vypravoval; já pak pohlížel s bolestnou tváří k zemi, jako bych měl u vnitřnostech jejích nalézti, čeho jsem nadarmo povrchu vyhledával. Stályť před mým duchem krajiny neznámé v takové jasnosti a kráse, že bych je byl rád, na kolena padnuv, rozprostřenou náručí obejmul a zvolal: „Vítám tě, drahá vlasti!“ Avšak tou dobou uzrálo ve mně také pevné předsevzetí. Nejsem sice posud Čechem, ačkoli v Čechách narozen; ale vracím se tam s rychlostí, jako by již u pomezí na mne jisté blaho čekalo. Nečinil bych to arci, kdybych se mohl jako ujec uzavříti na venkovském zámku a honositi se národem, k němuž předce nenáležím. Já to nemohu.

Skoumalť jsem i přesvědčil se, že ve mně nevře nepomíšená krev potomků Herrmannových! Obdivuji se velkému národu germanskému, a zastaviv se buď u hrdin Hohenstaufenských, anebo u nejnovějších děl vašich umělců, mám ve vážnosti veleobsáhlého ducha německého; ale Němcem předce nejsem, to dobře cítím, ačkoli Němcem vychován a vůlí dobrodince svého k Němcům připočten. Ubohý ujče! dělo se ti jako zahradníkovi, který jména i rodná znamení květin sobě pomíchav, jarní fialinku jako květ podzimní pěstoval. Dejž milý Bůh, aby mne nezklamala sladká naděje, že v Čechách neznámý poklad naleznu.

*

— Že jsem nevděčný? Nejsem, drahý Fridrichu, nejsem!… Či má to býti pohnutkou k vděčnosti, že jsem v mládí zvuky jazyka vašeho slýchal, že jsem německé pěstouny dostal a že mi ujec denně předříkával: „Wir Deutschen?“ — Mohloť se to také díti jazykem arabským, muži arabskými, a ujec mohl od rána až do večera na mne volati: „Mladý Arabe!“ — Ručíš mi za to, že bych se stal zdařilým synem afrických pustin?… Ostatně ale dobrého ujce nerozhněvám. Cokoli tobě a listům svým svěřuji, dá se mi před ním ukrýti. Splnilť jsem až posud největší žádost jeho, a nestal se Čechem. Jestli bych ale k tomu chuti neměl?… na to věru přiznati se neumím. Nu, vždyť sám víš, jak nás o Čechu smýšleti učili!

*

— Otcové! uložte si tu nezrušitelnou povinnost, abyste dětem svým nevštěpovali křivé soudy o národech cizokrajných, nepobratřených! Pak nezaroste srdce synů vašich škodnými předsudky, a nezabrání jim hleděti na národy světa okem lidumilým — bratrským.

Kéž bych to mohl vetknouti dechem oblažujícím v ňadra všech zemšťanů a zapudit všecko záští národní! Kéž bych mohl učiniti, aby se Španěl laskavě naklonil k měšťanu Lisabonskému, Francouz aby kysele nesočil na obyvatele spojených království britanských, Němec aby moudře myslil o Slovanu, a Slovan aby se přivinul celým srdcem k vám! —

Radostí zaplakal ujec nad bratrovcem, jenžto se byl v cizině po čtyry léta napomenutí a žádosti jeho pilen zachoval. Bratrovec pak poznovu se rozloučiv, odjel do krajů českých. I bál se věru, aby neshledal, že jsou horší, nežli si někdy snad potajmu přál; bál se však také, aby na nich většího zalíbení nenalezl, než by ujcova vůle ráčila. Rozedrané baráky a otrhané rodiny vlašské, zoufanlivou bídu chudiny anglické, nevzdělanost francouzských venkovanů a nespokojenost mnohých krajin švábských neviděl ale v Čechách nikde. Požehnaná to země! Otvíráť poklady své lidu pilnému, vládou nejmilostivější chráněnému.

*

— Mnoho na mně požaduješ, Fridrichu! Jak bych se mohl osměliti a popsání učiniti o národě, mezi nímž teprv asi půl léta přebývám? A pokusím-li se o tento popis, jaké důkladnosti můžeš v něm pohledávati? Co se mi dalo až podnes na venku i v Praze pozorovati, krátce ale věrně poznamenám; vímť arci, že to k zevrubnému naznačení charakteru národního nestačí; slibuji však pro budoucnost učiniti více.

Cokoliv se týče pospolitého života, objevení zámyslů, žádostí a jednání, jsou Čechové uzavřenější, nežli mnohý národ jiný. Majíť v ohledu tom podobu jakousi s Angličanem. Avšak není uzavřenost Čechova nadání přirozené, jako anglická; ona jesti dcera potřebné prozřetelnosti a spravedlivé nedůvěry, věrných to a z dlouhého utrpení pošlých blíženců. Čechova uzavřenost je plod několika století, za nichžto se národ s protivenstvím a nesnázemi potkával; ona jesti plodem i dosaváde trvajících předsudků, s nimižto nejen národové sousední, ale i nejbližší osoby na Čecha zhlížejí. Nepatrný snad, ale pravdivý důkaz uzavřenosti této nalezneš v Praze na všech takořka veřejných místech. Sedneš-li v zahradě na sedadlo, k němuž byl právě také jiný zaměřil, zůstaneš na něm samoten seděti; a byť i druhý přisednul, do hovoru alespoň málo kdy se pustí. Hovíš-li sobě v hostinci, buď jist, že se k tobě nikdo nepřitovaryší, dokud je místa u stolů ostatních; a přisedne-li kdo, zůstane hostem němým. Nemám arci na mysli, abych světomilovného Francouze nebo čilého Vlacha k Čechovi přirovnal, avšak i přívětivému Sasovi, žvavému Prusovi a prostému Rakušanu je s obdivením panující povaha na březích Vltavy a Labe. Patrno tedy z toho, proč mnohý nezkušený cizinec dotvrzuje, že se hostinství — tato prý nejušlechtilejší ctnost starožitných národů slovanských — z českých přístřeší již vystěhovala. Avšak je tomu předc naopak. Pohostinnost k pouhému cizinci, zvláště ve způsobě vtíravého pobízení a nucení, tu rozený Čech arci nezná; komu se však přátelstvím aneb jiným jakýmkoli svazkem soudružství zaslíbil, ten je mu vždy hostem vítaným, tomu se vždy upřímně a ochotně ke všem službám propůjčí. Na slunci věrného přátelství roztaje snadně ledová kůra české uzavřenosti, a rozčilen a rozehřat projevuje Čech druhou krásnou známku rodu slovanského — veselou mysl, a pak učiní přeplněnému srdci průlev buďto hlučným hovorem anebo hojnými písněmi.

*

— Jen se mi stav za hradby v kolébce nasbíraných domněnek a bludů! Jen se mi vynášej národní vzdělaností Němců! Já tě s Čechy předce v letu dostihnu. Co se týče řemeslnosti a průmyslu, vynálezů a zlepšení — to arci nemohou Čechové, jakož i vy z velké části nemůžete všude stejným krokem držeti se za hlavními náhody, vedoucími obchod po celém světě roztáhlý; avšak mluviti o příčině toho, zdá se mi v této chvíli zbytečno — a věc sama leží na bílém dni; pak také nevím, zdali bych dle přenáhlenosti a křehkosti lidské na čistou pravdu udeřil. Ostatně je ale budoucnost pokryta rouškou neprohlednou, a kdož ví, zda se za ní také Čechům onen chrám neotvírá, k němuž jiní při okolnostech příznivějších dřív sice dospěli, kam ale Čechové již před mnohými během rychlejším se blíží! Duch a síla nemůže se národu českému upříti, a potřebí jen tajmo doutnající jiskru příhodným dechem povzkřísiti, aby se znítila v oheň všezahřívavý a blahonosný pilnému lidu i spravedlivým pánům!

*

— Kdybych věděl, že se neprohřeším na nesmrtelné památce vašeho Göthe, směle bych se pustil za nepostiženým jeho letem a zazpíval si podobnou píseň, jako jest Mignonin zpěv: „Kennst du das Land, wo die Zitronen blüh’n.“ — A víš-li, jakým veršem bych začal? — „Zda kraje znáš, kde láska vykvétá?“ — Lásce bych obětoval nejvroucnější píseň.

Nediv a nesměj se. Člověkem, anebo-li spíše křehkou jeho přirozeností, vládnou tak podivné a rozdílné mocnosti, že mu nelze dnes určiti, kam se mysl jeho zejtra obrátí. Dlouhý čas mi to nedalo, abych ti psal něco jiného, neboť jsem nemohl postihnouti slov básníka, kterýž vlast veškerého člověčenstva v srdci býti praví. Čtvrt leta jsem se zamlčel — zatajil, a konečně pera se zase chopiv, začínám o lásce. Kdo že mne k takovéto písni roznítil?… Dvě krásné oči. —

O kéžbych měl pravdu a snové moji větších základů, nežli o pouhé zanícení ducha! Nemysli, že mne snad již láska do čarokrásných hájů svých uvedla; jenom dvě hvězdy se mi zjevily, svítíce temnou nocí bytosti mé a objevujíce blaženější budoucnost. A hvězdy ty slovou: Dvě krásné dívčí oči!

Hlučná společnost byla u hraběnky Wellendorfové, s nížto po matčině straně spřízněn jsem. Ujec mi byl o paní té mnoho povídával; osobně jsem ji však nepoznal dříve, až po svém příjezdu do Prahy.

Laskavě uvítala mě přítelkyně mé nebožky matky, a ode dne své první návštěvy býval jsem častým hostem v domě jejím, kdežto se nejvybranější společnost hlavního města scházívá. Tak to bylo i před dvěma nedělmi. Téměř jako děcko těšil jsem se na tu besedu. Jako se ale při velkém očekávání nejednou stává, nechtěla se mi naděje v rozkošné obveselení nijak vyplniti. Chyba neležela sice na společnosti, neboť se byla četněji a rozmanitěji sešla než kdy jindy; chyba nebyla také na mně, neboť jsem byl přišel s celou chutí, jaková nás ve sbor pospolitý vésti má; a předce jsem začal z dlouhé chvíle v jasně osvětlených pokojích blouditi, okem lhostejným z jednoho na druhého přebíhaje. Kdybych se chtěl k oněm přidati, ježto věří v tušení, řekl bych, že i mne ta nevyzpytatelná moc tenkráte v klepetech držela, zemdlevši ducha mého sílu jenom snad proto, aby ji náhle výrazem silnějším opět povznesla.

Náhodou ohlédnu se po stole, u něhož bohatý lord s cizím jakýmsi učeným Vlachem seděl, a tu se na mne zableskne dvé kouzelných očí. Mezi oběma muži seděla dívka, pro kterou jsem rychle na bohatství jednoho i na umění druhého zapomněl.

*

— Skoro strach vzbudili ve mně listové tvoji, v nichžto jsi mi píseň o zamilovaném zazpíval. Přemítám-li na mysli vzdechy a a přání, kroky a stání svoje od oné doby, co jsem ji uviděl, skoro bych na sobě všechny známky opravdivé lásky spočítal. Dosaváde vidím to velké, andělskou čistotou planoucí oko a ten libostný úsměv okolo malých a zajisté medových úst; dosaváde slyším onen stříbrný zvuk jejího hlasu, ony výlevy vzdělaného ducha i panenské skromnosti; dosaváde stojí přede mnou to štíhlé a předce plné, zdravotou jen kypící tílko; dosaváde vznáší se přede mnou ona neposkvrněná, po všech oudech se jevící půvabnost a krása, dosaváde… ach, což bych se pokoušel křehkými slovy naznačiti dojem, jaký ve mně vykouzlila ona! Přijď a viz — a skloň kolena před její spanilostí!

*

— Že ji neznám? Ach, totě právě, čím se prudký oheň neustále ve mně rozněcuje, čím se láska moje stobarevnou, divuplnou září protkává. Že je to dívka v hlavním městě neznámá, to vím, to mi již pověděli naši mladíci; že je z venku a zde u přátel na návštěvě, zvěděl jsem také; že ji u hraběnky ještě častěji uvidím, to mi donesli taktéž; a že dle jména snad z kmene polských šlechticů pochází, toho jsem se o Lidmile, zemance Svojetinské, sám domyslil. Hraběnka prý ji dobře zná. Proč se tedy jí na věc potřebnou nepoptám? Snad se bojím, abych nevyzradil tajemství srdce svého.

*

— Dobře máš! Smělejším a rychlejším krokem pokusím se o blaho své. Pozejtří je u hraběnky veliký bál; i ona bude přítomna. Uchopím se příležitosti nejprvnější a budu o zdar své lásky pečovati.

*

— O moji krásní snové! Truchli se mnou, Fridrichu můj, truchli se mnou! Nejsladší naděje moje počíná se rozptylovati v pouhý dým. Jako bych se na pouť do krajin rajských hotovil, chystal a těšil jsem se po celé dva dny na onen osudný, všerozhodný bál. Duše moje se zanášela obrazy šťastné lásky a zalétala do budoucnosti, a tvořila si tam již chrám požehnané domácnosti. Vzpomínal jsem také na porýnského krčmáře, na rodinu a na Markytu jeho. Byla to vnadná Němkyňka, modrooká, zlatovlasá, jako zdařilá dcera rekovné Thusneldy vašeho Herrmanna. Když jsme se loučili, políbil jsem ji u přítomnosti manžela, a buďto dotknutím plných rtů, anebo slovy, jimiž dílem stydlavě zarděna, dílem slušně žertujíc, pozdravení milence mé vyřídit rozkazovala, vzbudilo se ve mně jakési stěsňující, ale i sladké toužení. Když mne ujec podruhé z domu propouštěl, řekl mi hlasem srdečným: „Hleď, abys pro sebe hodnou ženu vyhledal a mně laskavou dceru přivedl.“ To i ono prohánělo se nyní myslí mou: všecko ale pojilo se u cíle jednoho, u pomyšlení na krásnou Lidmilu. Ach, jací to byli sladcí snové, a jaké žalostné z nich probuzení!

Skoro nejprvnější byl jsem u hraběnky na bále. Společnost v jasně ozářených komnatách se množila, hudba i ples všeobecně začaly, a já se osmělil Lidmilu k tanci požádati. I domníval jsem se, že jsem prosbu svou přednesl s ušlechtilou způsobilostí, neboť si na dvornosti v Paříži dobyté rád něco zakládám; avšak Lidmila sotva že hlavou pohnula — ani slova nepromluvila.

Jaké to hrdé stvoření! Krev se mi počala do tváře sbíhati. Neznámtě na outlém pokolení ženském ohyzdnější poskvrny nad hrdost. I byl bych tedy měl dle víry své na děvu zanevříti — ale všeliký hněv rozplynul se v sladké omámení, an mi z blízka bylo patřiti na královnu dnešního bálu.

Postavíme se do řady. Prsty její spočívaly na prstech mých; rámě její doléhalo na rameno mé; pravice má vinula se okolo outlých boků jejích, a zraky mé bloudily brzo po skvělém, drahými kameny ozdobeném čele, brzo klonily se po růžových lících k hrdě sklenuté šíji a panensky se dmoucím ňádrům. Byloť mi, jako bych celý svět rozkoše v náručí držel. I letěli jsme, jako by se hvězdy a slunce okolo nás točily. Co nejvděčněji žehnal jsem všeobsáhlou péči dobrého ujce, který byl při vychování mém ani na tanec nezapomněl.

Pak jsme opět stáli. Maje poslechnouti srdce svého hlas a přiblížiti se alespoň poněkud k cíli svému, musel jsem s Lidmilou začíti hovor. Ale po prvé za svého života byl jsem před rozmluvou v nesnázi. I vymlouval jsem tedy neštěstí své a prosil dosti neobratně za odpuštění, pakli že jsem dobou nepříležitou přišel a snad milejšího tanečníka zapudil.

„Pane, já vám nemám co odpouštět,“ odpověděla mi dívka v líbezné frančině, — „jakož i příčiny nemám se horšiti, leda proto, že nemluvíte se mnou francouzsky.“

„Français — Mademoiselle?“ opáčím na to tím samým jazykem, poněkud překvapen a pomaten. „Nenadál jsem se, že vás Francie mezi spanilé dcery své počítá. Němec jmenuje všelikou krásu rád svou krajankou.“

„Mne nepočítá Francie ani mezi spanilé, ani mezi ohyzdné dcery své,“ dí zase děva s libým úsměvem, který ji tím více krášlil, čím patrněji se v panenské nenucenosti projevoval. „Francie mne ještě ani neviděla, an jsem až posud pomezí našich Čech nepřekročila.“

„Jak? Jste tedy růže z palouků našich,“ podivím se opět — „a nepřejete jazyku našemu?“

„Jak mohu něčemu přáti, čehož ani neznám a co moje není?“ odpověděla ona ještě plynnou frančinou; hned ale na to ústa sešpoulivši, jako by chtěla něco velmi obtížného pronésti, doložila s chybným názvukem: „Ich bin kaine Daitsche, habe im Daitsch also kain gut Fortkommen!“

Já spadl jako s nebe! Několik slov k tomu ještě přidala; že pak jsem nepoznal, je-li to turecky nebo indicky, nemohu ti je napsati. A to je moje neštěstí! — Lidmila, dívka, jížto jsem od prvního okamžení zadal srdce své, dívka ta je rozená Češka, a lpí celou duší na svém národě. Jen jediným slovem osmělil jsem se začíti boj proti její lásce k jazyku povrženému, pro lid nízký určenému; a jako mstitelkyně všeliké hany národu, k němužto chloubně se počítá, zajiskřila velkým černým okem. Proud jejích slov se valil zvučně s vysokých skalin národní pýchy, a zatopil rázem pádolinu cizokrajných ousměšků. Krátké bylo, co nejen k uhájení, ale i ke cti národu svého řekla; znělo to však již dojímavěji, nežli všecka pojednání hajitelů českých záležitostí. Stál jsem překvapen a tuším i zahanben. Pozorovala to, a buď aby přetrhla další rozepři, aneb aby mne vyvedla z rozpaků, podala mi ruku — a hned na to letěli jsme zase kolem do víru hlaholivé hudby.

Jak ale a co tenkráte hudebníci hráli, to jsem neslyšel. Duše moje upínala se jenom na podivnou dívku a hrozila se její nepřízně. Hudba umlkla; řady upocené se rozptylovaly, já jediný držel jsem tanečnici svou ještě pevněji, nežli při tanci. Bál jsem se, abych ji nemusel propustit, an se na mne hněvala. I prosím ji za odpuštění. „Napravím, v čemkoli jsem pochybil, slečno!“ jal jsem se mluviti a přitisknul dívčí ruku na ústa se třesoucí. Dlouhý, jako s podivením a zalíbením promíchaný Lidmilin pohled byl odpovědí na můj slib. Na to rychle mezi davem ostatních hostů zmizela.

*

— Rozhodnuto jest, bratře, nad celým mým životem! K štěstí-li nebo neštěstí? — Kdo může zrakem smrtelným proniknouti přepevnou budoucnosti záclonu? Lidmilin otec nepřeje krvi německé, rovněž jako můj ujec nenávidí krev českou.

Onen, aby dokázal světu, že vlast jeho obstáti může i s lidem vzdělaným cele bez pomoci jinojazyčné, vyloučil z domu svého všecko, cokoliv se nenazývalo článkem národu českého, a jedinou dceru vychoval bez učitelů německých. Ujec můj pracoval, aby do mne ode dnů nejoutlejších až do let jinošských vštípil nenávist k národu, jehož nejprvnější okrasou je Lidmila — a hle! tyto dvě ratolesti stromů sobě odporných musely se potkati, musely se k sobě skloniti nepřemožitelnou mocí přírody! Proč by se mi to nevidělo býti Božím řízením? Po vlasti se mi stýskalo — a hle! s dívkou nalezl jsem i drahý tento cíl svého toužení! — Drahá vlasti a věrná lásko! Vás volím sobě za vodivé hvězdy na obloze života svého! Tebe, země česká, i tebe, krásná Lidmilo!

*

Listové tito pocházeli od mladého Alberta z Hardensteina, který byl již v outlém mládí docela osiřel a v tomto stavu přišel k bohatému ujci, který byl umírajícímu bratru otcovskou péči o pachole vésti přislíbil. Starý Hardenstein neměl vlastních dětí, a krom Alberta žádného jiného dědice. Byltě kmen starožitného rodu šlechtického, mravů prostých, slov srdečných — jako na vzdor všem titěrnějším novotám a zmáhajícím se zvykům při stavech vyšších. Jenom jednu skvrnu bylo by snad oko nepředpojatého pozorovatele a nestranného soudce na něm dostihlo — totiž vášnivé zanevření na vše, co slulo českým. Na svou německou krev byl přepyšný, a cokoli se k němu přiblížilo, muselo býti německé. Proč byl ale na Čechy ode dávna takto zanevřel, to jistotně nevěděl, ačkoli o tom rozličné pohádky panovaly. Rázně projevilo se jeho smýšlení, když se loučil s Albertem, jejž dvacítiletého do světa posýlal, aby cestováním ducha svého sesílil. „Alberte!“ řekl tu chvíli k němu hlasem přísnějším než jindy mluvíval, ačkoli se mu k posledu předce oko slzou zarosilo… „choval jsem tě jako vlastního syna, zakládaje v tobě rozkoš svého stáří. Domníváš-li se tedy, že mi proto, cokoliv ti moje láska již připravila, anebo proto, cokoliv ti na budoucnost ještě uchrání — domníváš-li se, že mi povinnován jsi vděčností: navrať se mi z cizích krajů, jak tě z domu vysýlám. Prohlédni světa řády a mravy; napí se z potoka radostí pozemských — jenom se mi nestaň Čechem!“ Rukou dáním a posledním políbením přivolil jinoch v žádost podivína ujce a zajel do světa. Výňatky z několika listů, jak je byl později v rozličných dobách příteli posýlal, poskytují dostatečného světla o celém stavu jeho…

Nyní stál v lehkém letním obleku, s malým koženým vakem na zádech, u nepatrného městečka v kraji Klatovském. Neohlédaje se na půvabnost okolní krajiny za pěkného času letního, probíhal modrým okem jenom jasný oblouk nebeský. Ale ani tam ho nejímala krása. Hlava i srdce jeho byly uchváceny jakýmsi nepokojem — a v tomto rozjitření hledal jenom nějakého místečka, na němž by smysly své poněkud upnouti a snad utišiti mohl.

Přemítal na mysli všecky doby života svého, počínaje od bezstarostného, míruplného dětinství až do té chvíle, kdyžto se mu pozdnější jaro věku jinošského kaliti začalo pochybováním o svém stavu, o vlasti a národu, a se sladkou bolestí upamatoval se také na pevný slib, který nedávno učinil jazyku českému a drahé dívce.

Živě stavěly se mu na oči sladké chvíle, kde mu byla Lidmila s blahostným vyznáním své lásky do náručí klesla — prvním plamenem panenské milosti uchvácena jsouc, na vůli otcovu pozapomněla, a jinochu německy vychovanému věčnou milostí se zavázala.

Živě stavěly se mu na oči ony sladké chvíle, a slast jejich rozlila se poznovu po toužebných prsou jeho; přitom vzbudily však také zpomínku na cenu, za jakou byl dívčí milost odkoupil — na přízeň ujcovu.

Horlivěji totiž, nežli bohužel za našich časů mnohého rozeného Čecha vídáme, obrátil Albert z Hardensteina, Lidmilou podnícen, zřetel svůj nejdříve na jazyk, bez něhož dívka dle otcova návodu žádný rozkvět národu svého neočekávala. Albert nejsa tak dalece ani národní nenávistí, ani nerozumnou nezkušeností cizokrajanů zaslepen, pochopil brzo i krásu jeho, a váben dvojími pohnutkami, žádostí totiž, aby přízeň Lidmilina otce získal, a pak i dokonalostí samého jazyka překonán, záhy se češtiny ouplně zmocnil. Na to vystoupil co nejvroucnější zástupce české národnosti.

Lidmila plesala, a vidouc neunavené toto a vroucí snažení, nemohla panenské srdce před prosbami spanilého jinocha zavříti. Zamilovalať jej takovým plápolem první lásky, že by vřelosti jeho nebylo mohlo přirůsti, byť se i byla dověděla, že přivinutím-se k národu českému přátelství jeho s drahým Fridrichem trpělo, že se proti ujcově vůli, proti svému jedinému dobrodinci provinil, a že k vůli své lásce přízeň jeho, s ní pak i celou svou budoucnost v nejistou hru postavil.

Rádi oddali se milencové krásným snům o dnech budoucích. Cokoliv jim jako překážka do cesty vstupovati se zdálo, hodlali obrovskou silou své lásky odstranit anebo překročit. Jinoch doufal, že ujce přemůže, dívka, že otce nakloní. Brzo však počala se obloha jejich naděje měniti. Albert byl totiž jen pozdálí o své milosti k české dívce zmínku učinil, a neústupné záští ujcovo začalo se hned novou silou v zastaralém srdci bouřiti. Hrozilť Albertovi hněvem svým — a chudobou. Tu však vzbudila se jinochova pýcha. Vlastní mocí chtěl sobě světem dráhu proklestit a na té dráze dívku vydobyt. Mohlť nyní sice jako Čech postaviti se před otce drahé své Lidmily a prositi o její ruku; neměl ale ještě, co by dívce byl podal k zachování příštího života — a statkem nevěsty se živiti? — to nepřipustila mužná jeho pýcha. I rozloučil se na čas s Lidmilou, vzal od ní slib nezrušitelné věrnosti, a sám setrváním se zavázav, odešel ještě jednou do šírého světa, doufaje na cestách pobouřeného ducha zotaviti a na pevném oumyslu se ustanoviti.

Vyšel si pěšky do krajů českých…

*

Z městečka v kraji Klatovském přicházel pohřební průvod, který mohl svou neobyčejností upoutati pozornost i zamyšlenějšího člověka, nežli byl té chvíle mladý Hardenstein.

Z předu si vyšlapoval kluk, nesa černý odřený kříž; za ním nesli čtyři muži v černých, ošumělých pláštích rakev, jiní čtyři kráčeli vedle nich, aby se s nosičemi střídali, neboť je hřbitov na čtvrt hodiny za městečkem vzdálený.

Za rakví šel tamnější duchovní správce s kostelníkem, a za těmito kráčeli tři pocestní muzikanti. Jinak nebylo ani truchlících přátel ani plačtivých žebráků viděti, jako by to mělo býti znamením, že je tu zemřelý úplně cizincem.

Prostřední muzikant byl hřmotného, spíš ale kostnatého než masitého těla, silných oudů a dlouhého rozkroku. Pískal na fagot, a měl při tom tváře tak silně nadmuté, že se k vážným jeho kročejům dobře hodily. V pravo vedle něho valil se houslista malé, složité postavy a plných tváří. Jindy býval snad i veselejšího pohledu, než jaký se teď na něm jevil, an se při tak truchlivé ceremonii nacházel. Po levé straně vedle fagotisty vykračoval si ale hubený a vysmáhlý mužíček. Jeho obličej podobal se larvě, pod nížto se v hlubokých jamkách dvě velké, černé oči jako dva plamínky v tmavém sklepě míhaly. Hrál na housle; ale všecko jeho pohybování a vládnutí smyčcem bylo ráznější, nežli houslisty prvního.

Takto kráčeli všichni tři zdlouhavým krokem za rakví, v níž bezpochyby čtvrtý jejich soudruh ležel; neboť na příkrově visela obstárlá flétna, a kolem ní na velkém, černé malovaném archu bylo rozmočenou křidou napsáno: Vojtěch Komárek, rodilý z Vokounova.

Duchovní správce, vykonav na hřbitově obyčejné modlení a nebožtíka pokropiv, zůstavil rakev péči hrobníkově. A tento počal již provazy okolo ní otáčeti a soudruhy zemřelého prositi, aby mu ji do hrobu spustiti pomohli, an ho nenadále tlusťounký houslista v počínání tom zadržel a takto promluvil:

„Ne tak zčerstva, příteli! Neboť stojí psáno: Maličko uzříte mne, a maličko neuzříte mne. Přišlať poslední hodina, kde s přítelem ještě jako pospolu stojíme: hodina uběhne — musíme mu ještě dáti s Pánem Bohem. Dovolte tedy, přátelé moji, abych, nežli se bratr náš dočista od nás odebéře, v několika slovech o něm pochvalnou zmínku učinil.“

„I ať si to motyka kopne!“ zabručel hrobník. „Nechtěl byste mě daremným tlacháním zdržovati? Tamhle čeká nový hrob, a vaše jalová řeč —“

„Zdlouha, kmotře hrobaři, zdlouha!“ zakřikl ho řečichtivý houslista a strčil mu hbitě do ruky blýskavý dvacetník. „Chtěl bych se skoro dušovati, žes tu na daremné tlachání již uvykl; není-li tomu ale tak, tedy se kliď k svému hrobu, aby si z mé řeči bolení hlavy nedostal. Slova moje ale nepřetrhuj!“

Hrobník mumlaje cosi o bláznu, pospíchal za svou prací na druhou stranu hřbitova. Z brusu nový řečník si ale odkašlal, šňupcem tabáku posilnil nos i paměť, a rozkročiv se, počal z pohnutého srdce takto mluviti:

„Přítel náš, Vojtěch Komárek, byl Čech, a to je největší chvála, kterou mu vzdáti můžem. Čechem se narodil, po česku byl vychován, česky mluvil a jednal — protož mu byli Čechové také nakloněni. Nám nezbývá nic jiného, nežli říci: Škoda, že jsi již umřel, statný Čechu! Plakati nám nesluší, aniž sobě postesknouti: Bože, dejž mu věčné odpočinutí! neboť se ví, že Čechové odjakživa po pravici Boží toužejí, kde je pravý, blahoslavený odpočinek. Ba ani slavnější průvod nebylo třeba příteli našemu vystrojiti, neboť by se byli mohli k němu přimísiti lidé, kteří ani o Melantrychu, ani o Komenském té nejmenší vědomosti nemají. My pak jsme upřímní, praví Čechové: nám přísluší zde o něm říci s básníkem:

Měl dobré srdce, ducha upřímného,
    A za to Boha odplatitele;
Dal chudým, co měl —

co měl, co měl —“ opakoval několikráte po sobě, an se mu pamět při uvádění textu ztrácela, a rozpačitě ohlížel se brzo po soudruzích, brzo po rakvi, brzo i po oblacích, jakoby mu odněkud měla posila přijíti.

Náhle mu však ze zadu přejal neznámý hlas nedokončenou řeč a doložil:

„Dal chudým, co měl — slzu oka svého,
    Dal jemu Bůh, co žádal — přítele.“

Houslista radostně překvapený se obrátil, a na pravou cestu opět uvedený sám poslední verš vysokým hlasem dokončil:

„V tu svatou skrýši nenahlédej mnoho,
    Co jeho křehkost a co byla čest;
To obé trna složil před trůn toho,
    Jenž milým jemu otcem, Bohem jest.“

A na to, jako by na hrob i na nebožtíka byl zapomněl, otočil se rychle po člověku, jenž ho byl v pravé době z rozpaků vyvedl. Byl to Albert, jenžto se jako bezděky k prostému průvodu přibočiv a více s osudem svým, nežli se zemřelým hudbařem na mysli se obíraje, až na hřbitov byl vešel.

„Čechu, krajane, příteli! dovolte, ať se k vám po česku přivinu!“ začal nyní k němu houslista mluviti, oběma rukama se ho uchopiv. „Milovanější host nemohl pohřeb našeho Komárka oslaviti, jako ten, který elegii na hrobkách veských čítává.“

„Nemáte-li jiné příčiny, z přítomnosti mé se radovati, nežli že české básně čítám: tedy třebas na mne brzo s takovou hořkostí zanevřete, s jakovou sladkostí jste mě uvítal,“ odpověděl jinoch, a jemný úsměv rozložil se mu okolo úst. „Co je dobré, čítám všecko; buď si to již domnělá píseň Lumírova: Ha, ty naše slunce! buď Shakespearovo: To be, or not to be — that is the question!“

„Vám je tedy všecko jedno, buď si kniha česká nebo turecká?!“ zvolal houslista s ustrnutím. „Ó! tedy…“ rozkřikl se na to ještě hlasitěji, a sepnuv ruce, byl by si bezpochyby na zaslepenost lidskou postěžoval; že však mladíka neznal, spolknul, co již odporného na jazyku měl, a nevěda, jak by s Albertem další rozprávku začal, požádal ho prozatím, aby jim nebožtíka do hrobu uložiti pomohl.

Albert se nedal dlouho pobízeti, a uchopiv se provazu, pomohl spustit rakev do tmavého lože. Fagotista vzal potom do ruky rejč, který jim tu byl hrobník zanechal, a zarachotiv několikráte hromadou pískové země na smrkovou umrlčí truhlu, podal jej druhým, aby se při poslední službě všickni vystřídali.

Mezi tím obrátil se houslista zase k neznámému mladíkovi, a jako by se již opět nemilé odpovědi strachoval, ptal se ho nejistým hlasem, je-li Čech?

„Nejsem,“ odpověděl tento zkrátka.

„Že nejste?“ ulekl se řečník vrtkavé paměti. „Kdo pak tedy jste?“

„Člověk jsem,“ řekl Albert po několika okamženích, mezi nimiž byl houslista na něj s podivením hleděl. „Člověk jsem, a užívaje i zachovávaje práva člověčenstva, doufám najíti krajanů po všech země končinách.“

Houslista byl by mu rád něčím odsekl, a sice tím raději, čím prudčeji v něm žluč kypěti počala, an se v naději své — že totiž v pocestném dobrého Čecha nalezne — zklamána býti domníval. Musel však právě do rukou vzíti rejč, a protož i mrzutost svou na vyhrabané prsti vypouštěl, an ji plným náhrnkem opět do vnitřnosti země shazoval.

Albert přistoupil zatím k nejbližšímu hrobu. Kolem něho pnuly se sazenice z čerstvé rozmariny, u nohou červenal se keř měsíčních růží, a za hlavou stál čtverhranný kámen. Na kameně byl pak takovýto nápis:

Krásně kvetl mi syn Vít,
Maje šperkem vlasti být;
    Láskou se mi umořil,
    Naděje mé pobořil.

Silněji počalo srdce v prsou Albertových bíti, an byl prostý nápis tento přečetl. Okem upřeným hleděl na písmena deštěm již trochu setřená, jako by ho čarovnou mocí přitahovala. Bledé tváře se mu zabarvily jako leskem vycházejícího slunce, a do očí mu vstoupily dvě horké, veliké slzy. Byloť mu, jako by je nad svým hrobem vyléval. Najednou však ozval se v něm hlas mužného strpení a vytrvání; i zatajil dech, aby s ním i rozmáhající se bolest udusil, a jako by si chtěl pot stírati, přejel si dlaní po čele a po zraku. Na to přistoupil k hudebníkům. Ti byli zatím zesnulému soudruhu dosloužili a chystali se k odchodu.

„Líbí-li se pánu s námi?“ tázal se ho nedávný řečník, housle si pod páždím urovnávaje — „bude nás velice těšiti.“

„V patách přijdu za vámi,“ odpověděl Albert; „jenom se ještě trochu po hrobech ohlídnu.“

„S Pánem Bohem!“ řekl houslista. „Tedy v nárožní hospodě, v pravo na začátku náměstí — tam se shledáme?“

Zvaný pokynul mlče hlavou, a hudebníci zaměřili kroky svými k městečku.

*

„Do toho mladíka byl bych se málem pustil,“ začal po krátkém pomlčení první houslista. „Nevím věru, co o něm souditi. Člověk prý je — člověk! — Člověk ale má býti ještě něco více, než pouhým člověkem. A tuším, že se mu chtělo také do pláče. Nevšimnul jste si ho, Jedličko?“

„Nevšimnul,“ prohlásil se fagotista hlasem zvučným a hlubokým jako na první linii basové g. — „Duše moje byla pohřížena v bolesti pro nebožtíka. Ubohý sirotek bude po něm v trampotách. A jak by také nebyl? Vždyť nemáme na světě nic jiného než samé kvaltování a rozličné fresuňky. Možno-li, pane Dolanský, přispějte sirotečku na retuňk.“

Mrzutě zavrtěl Dolanský hlavou — ne sice proto, že se od něho pomoci požadovalo, nobrž pro způsob, jakým se byla prosba přednesla.

„Milý Jedličko,“ řekl důtklivě, jakoby chtěl fagotistu poněkud pokárati, „nedělejte mi svým kvaltováním v našem jazyku fresuňky, sice vám bez retuňku pojdu. Což pak nevíte, že se ti barbarové již dávno z Čech vystěhovali, a že na místo nich přišly namáhání, usilování, starosti a nesnáze, po nich ale i pomoc a zproštění?“

„Což ale z Veleslavína?“ ozval se na to fagotista s takovým výrazem, jako by měl fortissimo pískati. „Já nemám ve zvyku pronášeti věci jinými slovy, než na jakých měl zalíbení nesmrtelný Adam Daniel.“

„I dejte mi pokoj s tím Adamem! Čest, komu čest — Adamovi pak přede všemi, to je pravda,“ odpověděl houslista, čepici posmeknuv. „Veleslavín je živá studnice blahozvučné češtiny; on je líbezná harfa českých hlaholů. Avšak i do přikryté studně napadá někdy smeť, i nejlepší harfa může falešně zazvučet. A kdož by chtěl se odívati šatem na několika místech pokáleným, nesetříti s něho nečistotu jen proto, že se jím tak a nejinak lidé odívali před třemi sty lety? Milý Jedličko, od té doby se mnoho změnilo!“

„To vím — to vím!“ zabručel fagotista, začínaje ze svého nástroje jazejček profukovati, což pokaždé činil, kdykoliv se mrzel. I věděl to dobrosrdečný Dolanský, a na vzdor vlastní hořkosti musel se nevrlému počínání soudruha svého zasmáti.

„Tu to máme!“ řekl — „místo, co bych já měl jako zmokřený prach prskati, mračí se nám Jedlička. Hej, příteli Moravane! zažeň mi s čela ty bubáky, sic se na tebe nezasměji, dokud budu na českou zemi šlapati, a že to bude do mé nejdelší smrti, o tom si se, tuším, dávno přesvědčil.“

„I vždyť již vychází slunéčko, hehehe!“ zachechtal se až dosaváde tichý hubený houslista, a jako by něco vtipného byl pronesl, okázal potutelně na Jedličkovu tvář, na nížto se mrzutost a usmání přepodivně míhaly. Na to však obrátil se k houslistovi prvnímu a řekl: „Je to ale předce jen pravda, že máte s tou češtinou samé elenty.“

Jakoby ho byl zvuk nějakého pekelného nástroje projel, utrhl se Dolanský.

„Vomáčko!“ zkřikl na hubeného mužíka, zastavil kroky a zaťal pěstě. „Vomáčko! pro živý Bůh, takové muky mi nedělej! — Elenty!“ naříkal hlasem skoro plačtivým. „Ach, ba s vámi jsou věru elenty. Kdo by to hledal v člověku, který všechny Klicperovy almanachy přečetl, a Točníku i Vítkoviče ani dost nabažiti se nemohl — kdo by to, pravím, v něm hledal, že neví, že je německý Elend a česká bída všecko jedno!“

„I kdo pak by to nevěděl!“ řekl mírumilovný, druhý to houslista, a z hlasu i pohledu bylo znáti, že mu na dobrém srozumění s prvním mnoho záleží. „To je jen tak dávný obyčej.“

„Ba právě ten proklatý obyčej!“ skočil mu Dolanský opět do řeči. „Ten šeredný, pošetilý návyk mohl jste již dávno odložit. Tak se to ale děje: co jsme vssáli s mateřským mlékem, to nás po pět a třiceti letech nerado opouští. Přes vás asi Pražská matinka hodně jamrovala, že má fotrlínek a mutrlinka s ercíhunkem dětí hrozné unkeleknhaity — jakoby se pravidelně nad někým bědovati dalo obtížněji vysloviti, nežli rachotivé „jamrovati“, jakoby srdečné tatínek a maminka hůře znělo, nežli zpotvořené „fotrle“ a „mutrle“, jakoby přespolní „ercíhunk“ něco vzácnějšího bylo, nežli domácí vychování, a jakoby „unkelekenhaity“ něco více platilo, nežli všecka nepříležitost, a tak jste to v srdci a paměti věrně zachoval až po dnes. Nerozumná, lesní zvířata ozývají se toliko hlasem sobě přirozeným; lvové řvou a zamítají bučení volské, kůň řehce, aniž psí štěkání do toho míchá atd. A pak, milý Vomáčko! slyšel jsi někdy Němce, aby do řeči své takovýmto způsobem česká slova vplítal? A náš milý jazyk český — není-li ohebnější a líbeznější — německému se předce tuším vyrovná?“

„Do té rozepře nebudu se s vámi pouštěti,“ odpověděl Vomáčka, „neboť bychom my dva ani tou nejprudší hádkou obecnému zlému nepomohli. To zlé vězí v jazyku všech národů a těžko jest opříti se proti vševládnoucímu pořádku.“

„Ó zaslepenosti lidská!“ zaúpěl zase Dolanský, „trestuhodná svéhlavosti! Věděti a poznati zlé, a předce oumyslně při něm setrvati! A kdyby se to dělo z chudoby našeho krásného jazyka, anebo s jazyky sobě poněkud podobnějšími, nežli je německý a český — ale tak! I tedy si míchejte plevy s perlami. Ale to vám povídám: jak se vrátíme domů, sednu si na vůz a pojedu do Prahy! Tam budu šťárati, až vypátrám spisovatele, který se mi za dobré slovo a za plat veřejně proti tomuto neřádu prohlásí! Jako bedlivý lovec musí se prodrati chamradím u všelikých stavů; musí se zastaviti u tříletých dítek a dovléci se až k stříbrným šedinám; začíti u křiklavé nosičky a doplaziti se až k upejpavé jemnostpaničce; trknouti o záplatovaného drvoštěpa a pokloniti se před pánem s pentlemi a křížky. Vždyť je ta naše matlanina pro cizince tou nejplatnější příčinou k posměchu!“

„Zapříti nedá se arci, že se těch prohřešků v hlavním městě více nachází, nežli kde jinde,“ usoudil češtinu míchající houslista, an si první zatím po dlouhé řeči oddychoval; „však může se to poněkud vymluviti náramnou pomíšeností cizorodných v Praze obyvatelů. Křivdu ale činíte městu hlavnímu, myslíte-li, že to pouze v něm tak vypadá. Také již na lontě —“

Dolanský se ušklíbnul a začal si uši zacpávat.

„Na venkově, na venku nebo v kraji,“ opravil Vomáčka poněmčilou záplatu, „i v kraji se usazuje neřád.“

„Ba pohříchu!“ vzdechl si horlivý Dolanský. „Již i venku rozlézá se to jako nakažlivý hmyz. Avšak odkud béře ta bažina svůj počátek? Mladí hejskové, pobyvše několik neděl v Praze nebo v cizině na zkušenou, počínají hned ubohou češtinu prolamovati a prostrkovati, nevědouce, jak by jinak o své domnělé vzdělanosti důkazy podali. Ba sama ta naše školní mládež, opustivši Pražské lavice, kdežto se byla po panu lérovi několik frage beantvortovat naučila, zaráží napotom do českých uší tak nečeské klíny, že ubozí venkováci znamenitý pokrok v dobrých spůsobech dělati se domnívají, když i sami do úrodné půdy našeho jazyka nakažlivou stoklasu natrušují. Ó kežby učitelové naši, veřejní a domácí, aspoň trochu péče o to vedli, aby se česká mládež jazyku mateřskému čistě mluviti učila! Vždyť pak by se tím při stejné práci dobrá jejich pověst jen více množila, a naše obecné prospěchy by zrůstaly.“

„Nevím ale, zdali by to vždy pomohlo, pane Vzdychale!“ ozval se fagotista, vážnou až dosaváde rozprávku v žert obrátit hodlaje. „Na našem Vomáčkovi máte dost dávného učeníka — sám vzdělání jeho všemožně fedrujete, a předc byste mu zajisté premium nepřiřknul.“

„Bohužel, to máte pravdu, pane Veleslaviňáku!“ posteskl si houslista, jakoby si s rozmarem fagotistovým stejně počínati chtěl. „Tuhle vomáčku nemohu dle své chuti připravit.“

„Proto mi však předce, doufám, svou přízeň zachováte,“ řekl ten, jehož se to týkalo. „Srdce mé je lepší, nežli zle navyklý jazyk.“

„I což pak to nevím?“ rozhorlil se dobrosrdečný Dolanský. „Vy jste můj, dokud se vám samému u mne nezlíbí. Musímť vás již i vady vaše jako metlu boží snášeti.“

„Nedejž Bůh, aby na vás horší metla dolehla, nežli jsou moje slabosti!“ zvolal s patrnou srdečností hubený houslista, druhého samou vděčností za ruku chopiv. „Co se mne týče, vzácný pane —“

„Mlč!“ zakřikl ho Dolanský a ruku svou z jeho ruky vymknuv, ústa mu jí zacpával. „Co tu žvatláš o vzácném pánovi? Nevíš-li, že jsme ho doma nechali? Zde jsme sobě všickni rovni; ty, Jedlička a já jsme cestující hudbaři, anebo, jak se mnohým říkati ráčí: šumaři.“

„Pst, pst!“ pokáral ho fagotista, prstem hroze.

„A proč?“ zasmál se houslista. „Toť by mělo pro nás právě velmi čestným a pochvalným jmenem býti; neboť jen dobrá, hlučná hudba šumí — a proto se jmenujeme šumaři.“

„Zdráva buď pana Dolanského důvtipnost!“ zaradoval se Vomáčka. „Škoda, že vás neslyšela celá česká země. Umíte to dobře vyvádět.“

„Co pak myslíte, že jsme se proto pustili do světa, abychom hlavu věšeli, jako zmoklé slepice?“ žertoval ještě Dolanský. „Veselá mysl má provázeti Čecha všude, buď si to i při vážném a důležitém zaměstnání. Toho se držím a napomínám i vás, abyste činili jako mistr a pán váš — arci že pokud tomu zármutek pro nebožtíka dovolí. Jsmeť, jak u našich starých psáno stojí, věrní dobrodruzi, anebo dle novějších vykladačů: tuláci a Abentheuer-ové.“

Takto hovořili mezi sebou, až se do městečka dostali.

*

V prostranné jizbě venkovské hospody řádili dva šviháci, jakoby si byli do českých krajů pro mrzutost a pohoršení lidu vyjeli. Jeden klel na nečistotu českých hospod a hostinců, na špinavost nábytku, na černá hejna ohyzdných much, na nelibý zápach a na nechutnost připravených pokrmů. Druhý zlořečil lenivosti krčmářů, škaredosti hospodyň, tuposti čeládky a nejapnému posloužení.

„Verwünschte Nester!“ znělo to hněvivě z úst jednoho, a —

„Verdammtes Hottentottenland!“ ozývalo se ze rtů druhého.

A hrdinské lání jejich množilo se tím více, an se domnívali, že se jim nikdo neopře. Hospodský nebyl doma, hospodyně a čeládka nerozuměly německému hovoru, a tři nepatrní šumaři, jižto v koutečku za stolem sedíce z plných žbánečků hrdlo proplachovali, nezdáli se býti mladým, reptajícím panáčkům tuze nebezpečni. Nevšímaliť sobě, jak se právě těmto lidem tváře kaboní, čelo vráskuje, obočí stahuje, ruka zatíná — ano jak se jim i žbánky vyprazdňují, anto častým douškem zalívají hněv, působený nerozumným a nestydatým hovorem prostořekých hejsků.

Bystrým okem pohlížel na mladíky zvláště Dolanský, an se jako divé sršně po sednici točili. Pohlížel na ně, jakoby chtěl pozorovati, kdo asi jsou, a jakými slovy by se do nich pustiti měl.

Byli to hebouncí, vysoustrovaní panáčkové, jací nám po lidnatých ulicích hlavního města zhusta do cesty vbíhají. Načechrané vlasy a přičísnuté voskované vousy, táhnoucí se od uší pod bradou jako hustě ostříhaná křovina v anglických zahradách — to byly na nich nejhlavnější známky tehdejšího mladého světa. Strakaté, na stehnách těsně přiléhající, na lejtkách ale široko odstávající nohavice a kratinký kabát s osmi postrannými kapsami svědčily o krasochuti mladíků, jichžto největší starosti v tom záležejí, aby se dle nejnovější módy strojili. Lehounký jich kočár, bujní koně, sněhobílé prádlo, náprsní drahé jehlice a zlatý řetízek u kapesních hodinek byly dosti patrným znamením, že se počítají k stavu zámožnějšímu.

„Snad jsou to nějaká hrabátka?“ zašeptal v koutě se tulící hubený houslista, mžouraje zpytavým okem brzo na mladíky, brzo na své soudruhy.

„Ďáblátka a ne hrabátka!“ zabručel na to fagotista. „Povrchní skořepina se tomu arci podobá — jádro ale! — jádro, pravím, nestojí za špetku červotočiny. Co tomu říkáte, pane Dolanský?“

„Že bych se ještě dnes na žíních svého šmytce oběsil, kdybych se měl obávati, že mladé větve šlechtických kmenů našich takto mluví o zemi a národu, kterýž byl druhdy jich praotce povýšil, jměním a slávou nadal, a který nyní svou naději v bohatýrskou mysl jejich zakládá,“ řekl na to polohlasitě první houslista. „Totoť jsou hejskové, jakých Bůh mezi nás jen proto posýlá, aby naši trpělivost zkoušel.“

Sotva že dokončil, udeřil jeden z mladíků dlouhým bičíkem na stůl, u něhož hudebníci seděli. Ne snad že by byl zaslechl, co se o nich právě soudilo, nýbrž jen aby rozpustilosti své uzdu popustil. I podařilo se mu to dle žádosti. Hubený houslista sebou trhnul, až se lebkou pozadu do stěny uhodil; fagotista si musel odplivnouti a Dolanský zůstal na okamžení jako zdřevěnělý seděti. Plné jeho tváře zalily se krví, že vypadaly jako dvě pivoňky. Oči se mu blyštěly a poletovaly jako dvě jedovaté střely na jinocha, jenžto si byl s ním a soudruhy jeho tak nelíbezně zažertoval. V srdci mu kypěl náramný hněv, a protož i pomalu se vzchopil — neboť na celém těle cítil třesení — a oběma rukama na stůl se podepřev, celým pak tělem ku předu se nahnuv, ptal se prostopášného mladíka, zdali blázní?

Mladík, jenž po ráně jakoby nic opět po sednici přebíhal a reptal, na otázku nepatrného šumaře se zastavil a brzo na Dolanského, brzo na svého soudruha jaksi blbě pohlížel. Konečně se na onoho drze obořil.

„Aby mu pekelní muzikanti zahráli!“ řekl. „Cože povídal?“

„Ptal jsem se ve vší zdvořilosti, zdali, pane, blázníte?“ rozkřikl se nyní rázným hlasem Dolanský. Hněv mu dosaváde nedal více mluviti.

Ještě hloupěji nežli po první otázce vyvalil rozpustilý mladík oči na rozhněvaného houslistu. Byloť patrno, že by mu rád něčím důtklivým odsekl; ale v tom okamžení zmítal se ještě na rozpacích nevěda, jak prudce a dalece by se mohl neznámému opříti. Vida však, že Dolanský ani slova více nemluvě, nepohnutě u stolu stojí, měl to za znamení bázně, a rychlým krokem si k němu zaměřil, bičíkem okolo sebe švihaje a odporníku jím hroze. Tu se však tento ze svého stanoviště náhle pozvedl a na mladíka rozehnal; ale Moravan fagotista i houslista Vomáčka hrnuli se za ním; první ho chytil za ruku, druhý za kabát, a oba ho táhli nazpátek.

Zatím však postavil se i druhý mladík mezi rozpustilého soudruha a podrážděné hudebníky; onoho strkal pravicí do zadu, proti těmto opíral se levicí a hleděl spůsobiti mír.

„Zpátky, poblázněnci! — zpátky!“ volal z plného hrdla se při tom chechtaje. „Pokoj budiž mezi vámi!“

„Nech mě!“ křičel jeho soudruh, vydíraje se z ruky, která ho pevně držela.

„Zůstaň!“ volal zase druhý.

„Pusťte mne!“ řičel Dolanský, náramně sebou mezi míruchtivými hudebníky trhaje.

„Pamatujte se!“ prosili oba, ještě pevněji horlivého Čecha se chápajíce.

„Pokoj budiž mezi vámi!“ zvolal ještě jednou mladík druhý, a chtěje svým slovům potřebný důkaz dáti, dupal nohama jako posedlý. Na to z jedné strany na druhou se obraceje, mluvil takto dále: „Ty se tamto postav, hrdinský Karle! — a ty, jehož jméno sice neznám, z jehož tělnaté, převelebné postavy ale znamenitá zmužilost vysvítá — ty nepověstný obře, postav se tamto. Já soudce postavím se do prostřed, a stoje v prostředku, zajisté i prostředek naleznu, abych rozepři vaši zprostředkoval.“

Řekl, uchopil se židlice, a postaviv ji mezi vadivé, chtěl se na ni posadit. Dolanský mu to ale překazil. Vytrhnuv se z rukou přátelských, odkopnul židlici, že se až pod stůl svalila. Pak se obořil na míruplodného mladíka a odstrčil jej k druhému.

„Žádné frašky, nestoudný holobrádku!“ zvolal všecek rozpálen. „Postavte se oba do jednoho řadu. Oba jste lživým jazykem pohaněli zemi a národ, k němužto se také my počítáme — a kdo Čechem sluje, nemůže chladně poslouchati, aby se jméno českého národu poskvrňovalo. Staré a dobré přísloví praví: Kdo se nedrží nás, pracuje proti nám — my ale nemůžeme takových pracovníků mezi sebou trpěti. Dorostlyť nám ruce i hlavy, že rouhavá ústa snadno okřiknem anebo zacpeme.“

Oči jeho se při té řeči jiskřily, a v rozhorlení svém byl se těsně až k mladíkům přiblížil. Onen s bičíkem ucouvnul, druhý se přestal smát.

Křikem a působeným hlukem přivábena zběhla se domácí čeleď, a s ní též kočí cestujících mladíků. Jakmile tento do sednice vkročil, zdálo se, že jeho velitelům zmužilosti přibývá. Novou silou chtěli se na stranu odpornou již obořiti — hudebníci chystali se na outok, a domácí lid je obklopil, nevěda, na kterou stranu se přidati. Tak tu všickni stáli pohotově jako bojovníci před bojem.

V tom se otevřely dvéře, a mezi nimi zjevil se Albert, přicházeje zrovna ze hřbitova.

„Ah, dobře že přicházíte, přítelínku!“ zvolal naň hubený druhý houslista, drobným ale kvapným krokem se k němu utíkaje. Bezpochyby se počínal strachovati, žeby oni tři, totiž první houslista, fagotista a on sám, nad stejným počtem mladých odpůrců, nad kočím totiž a dvěma jeho mladými pány, třebas nezvítězili, a protož se mu viděl býti Albert potřebnou, v čas nouze od Boha poslanou podporou.

„Dobře, že přicházíte, přítelínku!“ zvolal ještě jednou, vleka jinocha mezi Dolanského a mladého původce všeho nesváru.

„Co pak to zde máte?“ tázal se jinoch jako z myšlének se probíraje a s podivením na shluklý sbor lidu se dívaje. — „Co pak se tu děje?“

„Myslilť bych, že vás to až na posvátném místě zastihlo a sem přitáhlo!“ odpověděl horlivý Dolanský, s potěšením vida přicházeti jinocha, jehož si byl na první pohled oblíbil. „Co by se jinde velikou vinou jmenovalo; co by se v cizině trestalo jako provinění na cti obecné: to se nám Čechům smí díti jako na vzdory a ze žertu. Vizte tyto dva mladíky!“ mluvil bez ustání dále. „Oba rozumějí a mluví česky, oba jsou bezpochyby mlékem českým napájeni, českým chlebem se živí, v Čechách se po rozkoši shánějí — a předce zem i národ slovem utrhačným zneuctívají.“

S podivením hleděl Albert na prostého šumaře, jenžto se věci (jak se podobalo) nad stav jeho daleko vznešenější tak vroucně ujímal. Již na hřbitově překvapilo jej sice houslistovo neobyčejné vlastenectví a známost českých spisů; nyní ale nad vřelým a prudkým výrazem srdce jeho užasl.

Nastala malá přestávka. Albert hleděl z jednoho na druhého; mladíci pak nevědouce, jak o něm souditi, ještě mlčeli. Konečně začal on sám další rozprávku.

„Kdo nad celým národem soud pronésti se opovažuje,“ řekl mírným, ale vážným hlasem, vak svůj při tom skládaje, „musel buď po mnohá léta vlastnosti jeho přísně zkoušeti, nebo žvatlá jako papoušek, co se jiným v zaslepenosti souditi uzdálo, anebo je tak sprostého rozumu, že se neostýchá slabotu svou veřejně ukazovati. Že tito pánové k třídě první nenáležejí, podobá se velice; druhá třída lidu nemůže však rozumného člověka k hněvu popudit.“

„Hrom a blesky!“ osopil se nenadále mladík, jenžto se byl až dosavád žertovně snažil, aby mezi rozpustilým soudruhem a rozhněvanými hudebníky mír způsobil. Nedbalť na horlení těchto posledních, an se mu zdáli býti sprostými; ale slova Albertova i jeho vzezření jevily stav i ducha vyššího, a proto se i mladík člověkem jemu rovnějším uražena býti pocítil. „Hrom a blesky!“ ozval se, k Albertovi přistoupiv. „Pane, vy se opovažujete —?“

„Co se opovažuji?“ přejal mu tento rázně řeč. „Pronesl jsem v rouchu největší mírnosti, co se mi v prsou pravdivého ozývá. Jestli se vás moje slova bolestně dotkla — to je vina vaše.“

„Víte-li pak, s kým mluvíte, příteli?“ nadmul se teď pánovitě mladík s bičíkem, o krok se přiblíživ.

„Zamlčte jména svá,“ odpověděl Albert lhostejně. „Věřím rád, že jsou lepší, nežli vaše smýšlení.“

„Vaše je však bezpochyby ještě horší, nežli surovost, jakovouž jste nás neznámé urazil,“ řekl druhý mladík, očima po příchozím zajiskřiv.

„Já jsem šlechtic z Hardensteina,“ řekl tento zkrátka.

„Šlechtic?“ ozval se onen, podivně překvapen. — „Tak? — Tedy mi rozumíte, pane z Hardensteina, když vám řeknu, že jste mě — urazil. Jméno mé je z Dobrohrádku.“

„Vždy vám stojím k službám, pane z Dobrohrádku,“ doložil na to Albert kvapně. „Volte zbraň —“

„Stůjte!“ zkřikl mezi to náhle Dolanský, a hbitě se k mladému rozpustilci přitočil. „Z Dobrohrádku se jmenujete? — a snad Karel z Dobrohrádku? — syn starého Jana z Dobrohrádku?“

„Ano — ten samý —“ odvece mladík, s náramným podivením hledě na houslistu, jenžto se tak horlivě po jménu jeho vyptával.

„Ten samý?“ opáčil ještě horlivěji Dolanský. „A neslýchal jste nikdy o starém zemanu Svojetinském? Neslýchal jste o dceři jeho Lidmile?“

„Člověče řečí nezpytatelných!“ ulekl se mladík. „Co je ti o těch lidech povědomo, a proč mi je tady jmenuješ?“

„Proto že Bohu děkuji, že jsem vás, pane z Dobrohrádku, dříve poznal, nežli vám Lidmila do ruky padla,“ řekl houslista. „Ejhle! jak by se vyjevily poctivému Čechovi krásné sny, které míval o zeti svém! Ale já mu otevru oči — já jej poučím.“

„Jak že, člověče? Ty bys chtěl se opovážiti —“ zkřikl mladík, houslistu za rameno popadnuv. Dolanský však sebou při tom zahrození ani nepohnul.

„Ano, opovážím se, nepovážlivý mladíku!“ odpověděl mu slovy hřmotnými, zraky ohnivými jej bodaje. Patrno bylo, že ještě více říci chtěl, náhle však na četné posluchače okolo sebe pohlídnuv, zamlčel se, jakoby před cizíma ušima nějaké tajemství ukrýval. Při tom chopil mladíka za ruku a několik kroků ho dále odvedl. Stoje s ním v koutě, šeptal mu cosi do ucha. I bylo viděti, že se mladík diví, leká, nevěří, pak bledne a před houslistou uctivě se drží.

„Dovolte, pane —“ začal k němu něco hlasitěji; Dolanský ale zacpával si uši.

„Své mínění jsem vám již projevil,“ řekl k němu, „a neopominu o vás panu Svojetinskému i dceři jeho Lidmile věrnou zprávu podati.“

Tak řekl a na znamení, že je rozprávka mezi nimi skončena, před mladíkem se uklonil.

Tento mrzutě taktéž učiniv, zkřikl na kočího: „Zapřáhni!“ a než minulo deset minut, ujížděli oba mladíci z městečka.

*

S otevřenými ústy a vyvalenýma očima pohlížela zatím domácí čeleď na nepatrného šumaře, který byl krátkou, tichou rozmluvou vzácného panáčka přemohl. Jedlička mrkal na Vomáčku, a oba se těšili nad hloupým divením domácího lidu. Nejhůře dělo se však Albertovi. Onť byl slyšel houslistu o Lidmile Svojetinské a jejím otci mluviti, a nemohl pochybovati, že se to vyvolené dívky jeho týká. Jaká ale její neb otcova známost s pocestným šumařem? Jaké to řeči o sňatku mezi ní a mladým pánem z Dobrohrádku?

S tlukoucím srdcem přiblížil se k Dolanskému, jenžto se byl pro ukrocení pobouřené krve do vedlejší, na čas od hospodského najmuté sednice uchýlil.

„Nemějte mi za zlé, pane,“ promluvil k němu, „že snad nevčasnou otázkou na vás doléhám. Ale poslední vaše rozprávka s panem z Dobrohrádku jeví, že znáte rodinu, na které mi velmi mnoho záleží. Znáte opravdu zemana Svojetinského a dceru jeho Lidmilu?“

„Jestliže je znám?“ opětoval Dolanský, brzo na Alberta, brzo na své společníky se dívaje. Na tváři se mu střídaly podivení s usmáním, nedůvěra s rozpačitostí. „Ano, znám je; tito muži vydají svědectví,“ doložil konečně, na soudruhy své okázav.

„Dobře pravíno, pane Dolanský; my vydáme svědectví, že zemana Svojetinského znáte,“ odpověděl fagotista hlasem hlubokým, udeřiv se při tom na prsa a zachechtav se, jakoby šest dvakráte vázaných C staccato přednášel.

„Ano, my vydáme svědectví,“ posvědčil také druhý houslista, chechtaje se o osm tonů výše, nežli svědek první.

„Ó, vždyť není svědectví vašeho ani potřeba,“ řekl opět Albert. „Věřím vám samému, neboť bych se rád o domě tom něco dověděl.“

„Zdali možná? Aj, aj, vyť máte na něm, jak se mi zdá, velikého oučastenství, pane — tuším z Hardensteina? — Nesměl bych se ptáti proč?“ řekl houslista vrtě hlavou a jinocha bedlivým zrakem stíhaje. — „Znáte zemana?“

„Otce neznám, ale dceru.“

„Dceru že znáte?“ podivil se Dolanský. „I hleďme, hleďme!“

„Ano, dceru znám,“ opáčil jinoch. „Seznámil jsem se s ní v Praze. Vaše tvář, pane, má tolik půvabů, že navzdor vašemu stavu — odpusťte mi světský úsudek — že navzdor našemu ještě neuzrálému seznámení důvěrně se k vám obracím, doufaje u vás taktéž potřebné pravdy nalezti… Já miluji mladou zemanku Svojetinskou.“

„Že — ji — milujete?“ podivil se houslista, nemoha v té chvíli překvapením ze sebe více vypravit.

„A kojím se nadějí,“ doložil Albert, „že Lidmila také mne miluje.“

„Lidmila — miluje také vás?“ zkřikl Dolanský, ruce sprásknuv u větším ještě podivu.

„Jen pak si pomyslete, milí přátelé!“ obrátil se na to rychlým slovem k druhým hudbařům; „Lidmila je milována — snad sama miluje — a já o tom ani vidy ani slychy.“

„Zemanka neměla snad ještě potřebu anebo příležitost o té záležitosti s vámi mluviti,“ usmál se Albert všechtivému muzikantovi, jehož prostý stav se podivně s tajnostmi zamilované slečny srovnával. — „Mlčení její vás nemůže naplniti takovou starostí, jaková se mne při vaší rozprávce s panem z Dobrohrádku zmocnila. Proč jste mu, jak se podobalo, zemanem Svojetinským vyhrožoval?“

„I ďas aby s ním jinak rozprávěl!“ řekl Dolanský s probuzenou opět horlivostí. „Vždyť je to skutečný ženich Lidmily Svojetinské —“

„Ženich?“ ulekl se milující jinoch, a bledá jeho tvář pokryla se barvou umírajících. „Tedy opravdu —?“

„To jest, on byl jejím ženichem; nebo teď nemůže již o svazku přátelském mezi nima řeči být,“ opravil Dolanský svoje slova, ve své horlivosti jinochova leknutí si nevšimnuv. „Starý zeman je kmen stromu nezkaženého. Je Čech, jako slavní předkové jeho bývali, a největší chlouba jeho zní, býti statným, zdárným synem českého národu. Dle tohoto smýšlení vychoval také jediné dítě své, Lidmilu. Slavně o ní platí Čelakovského píseň:

Hrabě Pulkava měl dceru roztomilou,
Všemi sedmera krasotek ozdobenou,
                Třikrát pět
                Počítala let,
Očka co trnky v hlavě jí hrály,
Ústa co růže se smály.

Bez chlouby může to sám otec o ní říci; avšak to všecko nestojí za špetku slovíček, za pouhou zmínku. Lidmila je ale Češka; ona je zrcadlo českých šlechtiček — a to něco platí! Znáť svůj jazyk mateřský, shodne se s Polanem, s Rusem, promluví s Francouzem, s Vlachem, s Angličanem, tancuje jako Taglionka, zpívá jako Catalanka, kuchyni rozumí navzdor naší Rettigové, a o hospodářství mohla by knihu sepsati.“

Takto byl Dolanský opět s obzvláštním zalíbením v řeči své pokračoval. Najednou však se zarazil, pronikavě na Alberta pohledl, zasmál se a kvapně k němu přikročiv, za obě ruce ho uchopil a jako starého známého k srdci přitáhl.

„Což pak ale vám o tom povídati?“ mluvil jako blahostně rozčilený z vesela dále. — „Vyť Lidmilu milujete, a láska nalezá vždy ještě víc dokonalosti, nežli oko studeného diváka.“

„Na Lidmile nalezne i oko nejpřísnější jenom cnost a krásu,“ odpověděl Albert s opravdovou rozníceností. Počínalť zase volněji dýchati, ačkoli o protivných záležitostech mezi milenkou a jejím tak nazvaným ženichem dostatečného světla ještě nenabyl. Nechtěje však déle v temnostech blouditi, obnovil opět rozprávku o Dobrohradském, vyzvídaje, jak se takový Nedočech vyvoleným znamenité vlastenky stal.

„Starý zeman Svojetinský,“ odpověděl na to houslista, „kojíval se tou sladkou myšlénkou, že svou dceru za statného Čecha provdá. Mohlť se arci rodem a statkem postaviti na bok rodinám nejvzácnějším; proto však předce neobracel mysl svou dychtivě po zeti z domů takových. Pro všecko na světě vás prosím, příteli, jakého pak syna mohl se také odtamtud nadíti? Před malou chvílí měl jste tu dva obrázky, jakových za našeho věku po panských stěnách na sta visívá. — Třeba byl milenec jedinkého dítěte i rodu sprostého, jenom když ve vlasti dobrým jménem vynikne — to byla myšlénka starého zemana. Mívalť pak Svojetinský za dnů mladých přítele, ačkoli ne ve všech věcech smýšlení naskrze stejného, proto však předce přítele věrného a milého. — Jak pak, řekl jednou sám k sobě, abys dceru svou zasnoubil synovi starého Jana? Hocha sice neznáš — dle tatíka možno se ale dobrého, nezkaženého plodu nadíti. Pomyšleno, otci oznámeno, a tím také svoleno. Aby ho však ďas! Krásně si jedináčka vychoval. Píše a nadělá řeči o jeho zlatých vlastnostech, sype chválu na chválu — chytře ho ale pozornému tchánu na oči nepošle. Je prý ještě na cestách — již prý se ale vrací a snad jenom ještě Čechy projíždí, aby poznal krajiny, které miluje. Kéžby se byl Krakonoši dostal do klepet! Bohu díky, že ho aspoň mně náhoda na cestu hodila. Pošeptám já zemanu a dceři jeho něco do ucha, co se jim tak líbiti bude, jako skřípání mastného smyčce na mokrých strunách.“

„O kdož by se mohl na vaše slova bezpečiti, blahozvěstný anděle!“ zvolal Albert, neunaveného řečníka mocně k srdci přivinuv. „Vašemi slovy probuzuje se mi nový život!“

„Oho, jen zvolna — zvolna, přítelínku! sice blahozvěstného anděla umačkáte!“ řechtal se dobromyslný Dolanský, dera se z jinochova náručí. „Ačkoliv tím hrozně málo křesťanské lásky projevujete, an potěšení máte, že pan z Dobrohrádku košem dostane: můžete se předce na moje slova bezpečiti.“

Jako jemný květ jarním dechem zmáhala se naděje v prsou Albertových. Nevěděl sice, jakým právem by pocestný hudebník udání svá tvrditi, anebo za jakou příčinou by on v něj důvěřovati mohl; ale předce ho jakýsi vnitřní hlas popouzel, aby se mu se vším svěřil, a buď o radu buď o pomoc ho požádal. Nyní teprva zdála se mu Lidmilina milost býti jediným pramenem jeho života — nyní teprva, když mu byla na okamžení opravdivá ztráta drahé dívky hrozila.

I přebíhal po sednici, nevěda, kudy svým slovům cestu proraziti. Konečně chopil se houslisty pod paždí, vnutil mu klobouk do ruky a hrubě se nezdráhajícího vyvedl padesát kroků z krčmy do šíré krajiny.

„Nemějte mi za zlé, pane, že bych s vámi rád potají promluvil,“ dí tu k němu. „Vidím, že jste v domě Svojetinském dobře známý, a zpráva muže takového je mi teď nad míru potřebná! Veškerá bytost vaše je obraz laskavosti, a k takovému se láska ráda utíká.“

„Aj, aj, mladý pane!“ usmíval se houslista. „Vyť počínáte řeč svou tak vznešeně, jako:

Zvěstuju vám pověst veleslavnou.

Ha, ha, ha! Zpříma a zkrátka — co byste rád?“

„Já miluji Lidmilu —“

„To jsem slyšel,“ pousmál se zase Dolanský, vlídně na jinocha pohlednuv.

„Ona miluje mne.“

Dolanský pokynul hlavou. Bylo na něm viděti, že se do myšlének zabírá.

„Snažení mé nezná jiného cíle,“ začal opět Albert, „nežli nazvati Lidmilu svou.“

„Na vašem místě toužil bych snad po tom také.“

„Zemanův zeť musí prý býti ale Čech?“

„Nu, nemáte-li jiných překážek — za tou příčinou nemusíte snad se strachovati,“ prohodil houslista polohlasitě; všecka mysl jeho byla pohřížena v přemýšlení.

„Já ale nejsem Čech,“ doložil jinoch nesnadně.

Dolanský pak, buďto že byl v tajném přemítání svém již u konce, anebo že se neočekávanou zprávou ulekl, sepnul ustrnutím ruce a zkřikl: „Co že pravíte —! že nejste Čech?“

„Rozený Čech totiž nejsem,“ opětoval Albert, „jakož jsem se vám již v prvním okamžení našeho seznámení vyznal. K národu však, na nějžto jste, jak se mi zdá, poněkud zanevřel, také počítati se nesmím — to jste mohl již sám dobře poznati. Nejraději nazýval bych se Lidumilem. Každého člověka upřímně milovati, buďsi on jazyku jakéhokoliv — milovati ho bratrsky, dokud nezhanobí člověčenstva důstojnost a právo: to by mělo býti hlavním zákonem všelikých národů.“

„Mělo by, mělo! ale zdaž i jest?“ ozval se zprudka Dolanský, jehož horlení se nesrovnávalo s jinochovou mírnější myslí. — „Jmenujte mi, pane z Hardensteina, jediný národ, který by na obyvatele krajů cizích pohlížel okem lidumilovným? To vězí v lidské přirozenosti, že se každý za ratolest stromu nejšlechetnějšího pokládá. Co není druhu tohoto, je ničemné. A proč bych medle měl posudky takové poslouchati, maje dobrou příčinu, vynášeti se tak jako moji utrhačové? Proč bych je měl trpělivě snášeti, maje sám dost síly nad jich zdánlivost duševní silou vyniknouti? Trp si, kdo takové zlehčování trpělivě snášeti se naučil; já to neumím a učiti se tomu nebudu.“

„Nemohu se arci pravdě vašich slov protiviti,“ odpověděl jinoch; „neřekl jsem ale, jak to na světě jest, nýbrž jak bych se já nejraději ku světu choval. Ke mně nepřišlo požehnání, ani když jsem byl Němcem, ani když jsem se stal Čechem. I protož jsem vyvolil kráčeti cestou opatrně vyměřenou, jako nad hltavou propastí. Zastati se totiž práva tam, kde utlačeno bývá a protiviti se neprávu, kdekoli hru svou prováděti se osmělí. Chci býti bratrem celého světa. Můžete mne z oumyslu mého trestati?“

„Nu, trestati — hm, oumysl váš není arci trestuhodný,“ vypukla z mrzutého houslisty horlivá rozpačitost… „co pak jste ale trpěl, an jste se stal Čechem?“

„Nebude-li vám obtížno poslouchati, rád vám věc vyjevím,“ řekl Albert; „nebo totě právě, proč jsem s vámi o samotě rozmlouvati chtěl.“

U cesty, po nížto kráčeli, stála košatá lípa. Vonným květem zapáchalo celé okolí, a pozdržeti se u líbezného stromu, zdálo se příchozím proto ještě příjemněji býti, an se před nimi slunce za lesnaté hory potápělo. Po celé krajině plynula růžová záře.

Houslista se usadil. Albert sedl podle něho, a tu počala mezi nima nová rozprávka.

Krátkými ale srdečnými slovy vypravoval jinoch o rodu, o ujci a o vychování svém; přišel až na Prahu a na seznámení se s Lidmilou. Z pohnuté duše mluvil o lásce své, a hlas jeho ledva že hořkostí zazníval, an se o ztrátě ujcovy přízně, o zrušené naději v budoucí dědictví zmiňoval…

„Nejsem srdce zlého — ba někdy o sobě soudím, že dobrý jsem,“ končil své vypravování. „Lidmila je dobrota andělská; blažený život kynul nám v obapolné lásce. Tu se nám ale staví předsudky na cestu, a rozdírají blaho dvou srdcí!“

Takto řekl s bolestným povzdechem a povstal se země, jakoby hoře své stoje spíše přemohl, které ho s upamatováním překonati hrozilo.

„Máš ji míti, máš ji míti, Alberte!“ zvolal nenadále Dolanský, a vyskočiv přivinul jinocha žasnoucího k srdci. Slza radosti a pohnutí leskla se mu v oku. — „Kdo pak by se tedy mohl jmenem českým honositi, pakli že ty nemůžeš? Tyť jsi pro vlast a pro dívku již příkoří a protivenství vytrpěl. A jakžto praví náš Kolár…

Půlku jednu vlasti, druhou Míně!

Mysl tvá je blažený mír; je — jak pak bych řekl? — je jako tiché jezero, rádo na hřbetě svém plavoucího nesoucí; toho ale, kdo ti do vnitřnosti sáhne — toho pohltíš. Ano mír! mír! Tak, holečku, zní také heslo moje, a dokud mne z teplého hnízda nikdo vypichovati nepočne, rád se pod zelenými ratolestmi jeho ukrývám!“

„Vaše slova znějí arci překrásně, a pro mne obsahují obzvláště mnoho potěšitelného,“ posvědčil jinoch, nemoha se nad mládeneckým roznícením obstárlého muže malého úsměchu zdržeti. „Nač ale mám svou víru založiti? Jak se mi zaručíte za stejné smýšlení a vůli zemana Svojetinského? Vy, jenžto —“

„Jenžto jste pouhý šumař,“ doložil Dolanský žertovně, „světem putující houslista… či že ne? hahaha! Aj, aj, panáčku! držíváte vy tak mnoho na skořepinu, že soudíte za nehodné vyskoumati, co by v ní asi ukryto vězelo?“

„Jste na omylu, pane Dolanský!“ vymlouval se Albert, ačkoli potajmu houslistovi za pravdu dáti musel. „Ani stav, ani osoba vaše nezbudily ve mně nedůvěru; moje nelíčená srdečnost může vám býti toho důkazem. Toliko můj nynější stav zplodil ve mně onu námitku a rcete sám, neudobřím-li ujce, t. j. nebudu-li před ním se přetvařovati… což nikdy nemohu… jak si mám při chudobě na Lidmilu pomysliti?“

„Třesky, plesky! nechte marných vrtochů,“ těšil ho rozmarný houslista. „Nežli koš vody uplyne, zasvítí nám slunečko na nejzdařilejší sňatek ve všech šestnácti krajích země české!“

Mezi tím se přiblížil večer, a obadva se vraceli k městečku. Mlčíce kráčeli oba vedle sebe. Dolanský si mnul chvílemi ruce, jako by se z podařené věci radoval. Albert se odevzdával do rukou šťastné náhody.

„Ale jak pak,“ ozval se houslista, kroky zastaviv a ruce o boky si podepřev — „jak pak, kdyby vás, pane, děvče teď nechtělo?“

V Albertovi se zarazila na první okamžení všechna krev — tak strašlivo-pravdivě zněla ta otázka. Brzo však se zpamatoval.

„Jaké příčiny měla by Lidmila sliby své najednou zrušiti?“ ptal se, sobě samému důvěry dodávaje. „Myslíte, že by ji mohl otec nutit?“

„Ne, ne — to nemyslím,“ řekl Dolanský. „K tomu je tuze šlechetný. Ale dívky mívají vrtochy — mně to jen tak napadlo.“

„A věru, také to nemůže nic více být, než pouhý nápad. Lidmila mě miluje, a ještě poslední dopis její zazníval tou nejvřelejší láskou.“

„Je-li možná?“ zvolal houslista nově překvapený. „Tedy si také dopisujete?“

„Měl jsem se i té útěchy ve svém dobrovolném vyhnanství zbaviti?“ ptal se Albert.

„A já o tom ani slova!“ lomil onen rukama v směšné mrzutosti. — „Oni tak daleko, a já o tom ani nejmenšího zdání! Nu, počkej, holubinko! počkej! Proto panenka hlavu klopila, když se jí o mladém Dobrohradském mluvilo! — a my blázni jsme to měli za panenskou stydlavost — za nedůvěru horlivé vlastenky k člověku neznámému. Nu, počkej, panenko, počkej! však on tě otec napraví.“

„Ale drahý příteli!“ chtěl Albert něco omlouvavého namítnouti, nevěda, jak si houslistovo počínání vyložiti.

„A vás také napraví,“ mluvil tento dále, na mladíka nedbaje. „Vy svádivý pane z Hardensteina — ano, ano, vás také napraví!… Ale, nebojte se ho — on je dobrá duše, starý podivín, rád má okolo sebe šťastné, veselé tváře,“ dokládal hlasem nejsrdečnějším, Albertovi na ruku poklepávaje — „a vás uvidí rád s blahým úsměvem. Musím vám svěřiti, že ho cele dojmete, jak jen vaše jméno uslyší.“

„Moje jméno?“

„Vaše jméno — jste-li jinak opravdu bratrovec Hardensteina, toho starého mládence, který dlouhá leta jako královský panoš Tkadleček pro svou milou naříkal. Musím vám říci — váš ujec a Lidmilin otec zamilovali se před lety do jednoho děvčete — já to vím dozajista, neboť jsem měl od jakživa s rodinou Svojetinskou mnoho dělati — oba tedy snažili se o jedno děvče; zeman ale byl šťastnější nežli ujec váš a odvedl svou vyvolenou k oltáři. Hardenstein arci zuřil, a v tomto svém zuření uvrhnul hněv na vše, co z české krve pocházelo, poněvadž lid toho rodu za pramen svého neštěstí považoval.“

„Jak?“ divil se Albert. „Můj ujec byl by tedy k vůli tomu, že jiný člověk trochu většího štěstí v lásce měl — k vůli této vášni byl by na celý národ zanevřel?“

„Myslíte, že to není možná?“ řekl Dolanský. „Ó můj zlatinký, to ještě tedy člověka neznáte, ačkoli jste bezpochyby čítal:

Však ze vší hrůzy nejhroznější
Jest člověk ve svém šílení! —

K vůli nepatrnějším věcem, nežli je láska, prochvívající veškerou bytost lidskou, zanevře mnohdykráte člověk na veškeré člověčenstvo. Nu, však my o tom ještě promluvíme. Zejtra se vydáte s námi na cestu, a pod mou ochranou dostanete se do zámku Svojetinského.“

„Můžete mi to slíbiti?“ zvolal Albert živě. „Vaše slova znějí tak důvěrně —“

„Tedy jim důvěřujte! — a teď si popilme. Našim soudruhům se bude stýskati.“

*

Na zámku Svojetinském panovalo neobyčejné pohnutí. Všecko bylo na nohou a činilo přípravy k uvítání domácí dcery, která byla minulou zimu v hlavním městě u příbuzné ztrávila a dnes opět domů se vracela.

Nejčileji počínal si při tom sám pán domácí. Nařizoval, napomínal, aby vše uchystáno bylo, čím jediné své dítě, milovanou dceru, překvapiti chtěl, a obcházel, mna si dle obyčeje ruce tajnou radostí, že ji sám na přivítanou něčím překvapí, o čem posud nikdo ani slovíčka nevěděl.

Konečně vjel kočár na prostranný dvůr. Povětřím se rozlehlo hlasité vejskání domácího lidu a školní mládeže, kterážto se vždy z obzvláštní přízně mladé zemanky těšívala.

Otec a dcera padli si vroucně okolo krku.

„Nu — a teď pověz, Lidunko, jak jsi se měla?“ ptal se zeman, když byli z hluku obecného unikli a do svých pokojů vešli. „Povídej, jak se ti Praha líbila?“

„Ó Praha je skvostná studnice rozmanitých rozkoší, a pro venkovské poupátko, jako já jsem, pravý ráj,“ odpovídala dívka. „Já ztrávila těch několik měsíců, jako bych byla ve zlatých snech spočívala.“

„A co pak tam říkali tobě?“ ptal se zeman dychtivě.

„Nejdřív se divili jako zvířeti z dalekých, neznámých končin — to si můžeš, milý tatínku, pomysliti. Já je ale nechala diviti se. Potom se chtěli usmívati; ale smích jejich neměl dost zmužilosti při mých slovech a mém pohledu se rtů jim slítnouti. Drželať jsem je na uzdě. Ostatně myslím, že jsem svému jménu a vychování ani toho nejmenšího nezadala, nýbrž oboje módním článkem učinila. Takořka se o mne trhali.“

„Jen kdyby si také z tebe příklad vzíti a tebe následovati chtěli!“ řekl zeman s upřímným povzdechem. „To bude ale ještě marné doufání — je-liž pravda? Nu, povídej, co jsi pozorovala? Jací jsou tam lidé? — jak smýšlejí? Co dělá ten mladý svět?“

„Ten jsem neshledala jinak,“ řekla dívka, „než jak jsi mi ho byl dříve zobrazil. Zde onde pučí arci pěkné semínko — nic ale není rozkvetlého, nic dozrálého. Mluvím arci o životě, v jehož okresu jsem po boku paní tety se mohla pohybovati. Níže zelená se to ovšem bujněji a začíná milostně rozkvítati.“

„Nenalezli tedy panáčkové ze salonů milost před tvýma očima? — Neuvízl ti žádný v srdéčku?“

„Nebylo velikého nebezpečenství,“ prohodila dívka s lehounkým uzarděním. „Byli to bojovníci slabých rukou a špatné zbraně před mým silně ohrazeným srdcem.“

„Tím líp, tím líp!“ zaradoval se otec, a mna si opět ruce, přešel jednou, dvakrát po pokoji, tajemně se usmívaje. Potom přistoupil k dceři hezky blízko, vzal ji za ruku a šeptal jí do ucha: „Já pro tebe něco vyhlídnul.“

Dívka se ulekla, a všechna krev jí vběhla do tváří. Potom z nich opět zmizela.

„Milý otče!“ — chtěla mluviti, ale zeman ji nepustil k slovu.

„Nu, nu, jen se tak neděs, holubinko!“ smál se v dobrém rozmaru, „jakobys krajujce nad sebou viděla. Ještě nejdeš k oltáři. Povídám jen, že jsem ti něco vyhlídl. Dřív to musíš arci poznati; dřív to musíme oba zkoušeti, a ruce ohledati, v které bychom tak veliký poklad svěřili.“

Nepokojně dmula se dívce prsa. Chtěla mluviti — zdálo se, že chce jakési tajemství odhaliti, a předce opět váhala oponu s něho strhnouti.

„Že tě nedám jinému, nežli poctivému synu vlasti své — té vlasti, kterou i my oba milujeme: to si můžeš pomysliti, duše má!“ mluvil zeman dále. — „Mám přítele — to víš — starého Jana z Dobrohrádku. Ten má syna — a psal mi o něm několikráte mnoho pěkných věcí. Já si myslil: je-li ta ratolest šlechetná, že bychom na ni mohli květinu z vlastní zahrádky připnouti. Teď záleží jenom na tom, abychom v té věci jistoty nabyli, a protož jsem uzavřel vlastníma očima viděti a vlastníma ušima slyšeti — ale tak, aby mě jiný neviděl a neslyšel. Mám něco na mysli — ty se tomu snad zasměješ! ale je to kapitální prostředek. Podívám se k starému Dobrohradskému, aby nic nevěděl; vystihnu kroky syna jeho, anebo vyzvím alespoň, co se doma bez přetvářky o něm povídá. Neměj starosti — já to chytře navléknu.“

Lidmila nic nenamítala. S citem svým uchýlila se do hlubin duše své, a důvěřovala hlasu tajnému, který jí sliboval, že cesta otcova dobře pro ni vypadne. Doufalať, že bude mladý Dobrohradský človíček obyčejného rázu a smýšlení, a že se otci nezalíbí.

Takéť se neosmělovala otce z dobrodružného předsevzetí zrážeti. Znalať pevnou, ba tvrdošíjnou vůli jeho, když se oblíbeného plánu týkala, i byla na podivné kousky jeho od nejoutlejšího věku již uvyklá. Zeman se vydal tedy za svým oumyslem na cestu, maje v průvodu tři ze svých nejdůvěrnějších domácích lidí. —

A opět činily se na zámku veliké přípravy. Všecko bylo živo, pohyblivo. Hostinské pokoje se otvíraly. V kuchyni praskal veselý oheň. Kuchařky se potily.

Lidmila stála v bílých atlasových šatech u zrcadla. Oči její spočívaly na lístku, jejž byla den před tím od otce dostala.

„Mnoho štěstí, dcero má!“ psal jí zeman. „Raduj se. Vedu ti ho. Rozumíš? Jako že jsem vždy jen tvou blaženost chtíval — tak vím, že ti vedu štěstí. Učiňte přípravy k radostnému uvítání. Ostatně ale… nebudeš-li chtít, nebudu tě donucovati.“

Celý svět podivného tušení bouřil v duši její; ale nad vlnami citů a myšlének smíšených vznášela se pevná vůle, že učiní, k čemu ji váže slib a navádí hlas lásky.

Zatím se přiblížil večer, a první soumrak ulehl si na krajinu.

Polní pěšinkou okolo pěkné, rozlehlé osady kráčeli tou dobou k zámku Svojetinskému tři osoby: primarius Dolanský, fagotista Jedlička a nově přibraný fletista Albert. Sekundarius Vomáčka byl se hned první den od nich odrazil a za důležitou příčinou — jak Dolanský Albertovi svěřil — napřed k domovu pospíchal.

Nyní vešli pocestní hudebníci v pěkné, dlouhé stromořadí, přímo k zámku vedoucí. Okna rozlehlého stavení byla osvětlena jako o slavnosti a hostině.

Na konci alejí se zastavili, a líbezní hlasové jich nástrojů rozlétali se brzo po dvoře. Najednou se počal i vchod do zámku osvětlovati, a z lůna jeho vyhrnulo se množství pochodní, svíček a lidstva. Všecko bylo slavně vystrojeno, nejslavněji mezi nimi ale spanilá dívka.

V Albertovi se zarazila krev, flétna mu vypadla z rukou, zraky jeho upíraly se na sbor lidu jako u vytržení, a rtové jeho zvolali: „Lidmilo!“

A děva, až posud s očima sklopenýma se blížící, lekla se hlasu toho, pozvedla očí svých, hleděla po hudebnících a spatřila — Alberta. Blahostí ztrnulá. Radostný povzdech vyletěl z prsou jejích.

Tu se dal Dolanský do smíchu.

„No, co pak se neznáte?“ ptal se překvapených milenců. — „Blíže, blíže!“ mluvil dále, jinocha a dívku k sobě sváděje. Pak se obrátil k sboru ostatnímu. „Paničky a pánové — teď se smějte starému Svojetinskému dle libosti; dobrodružná jeho pouť nebyla daremná. Tentoť jest nastávající můj zeť, mladý pán z Hardensteina, věrný a zaslíbený ženich Lidmily Svojetinské… Nu, dceruško, jak jsem to vyvedl?“ ptal se pak s radostně pohnutým srdcem Lidmily, a dívka mu padla s blaženým pláčem na prsa.

Tak spočívali několik okamžení v tichém objetí; když pak se jí starý z náručí posléze vyvinul, přistoupil k Albertovi, který tu dosaváde stál v blahém zamlčení.

„Tuto je náš domácí učitel, pan Jedlička,“ řekl k němu, na fagotistu okázav; „tuto můj účetní, pan Vomáčka; třetí soudruh odpočívá v pokoji — a tuto jsem poslední já — tvůj příští otec, milý synu — otec tvé Lidmily. Vyšelť jsem — dosti směšně — abych poznal a vyhledal dceřina ženicha, a hle, také ho skutečně přivádím. O veselých a smutných příhodách našeho dobrodružství povíme si později. Teď honem ke stolu!“

*

V několika dnech na to letěl Albert k ujci. Stařec ležel na smrtelné posteli. Věkem a bolestí byl zchřadl; odpustil však milovanému jinochu v tomto velikém okamžení.

„Bůh budiž s tebou, Alberte!“ žehnal ho ve smrtelném chrapotu. „Jdi pravou cestou, a nebuď nikdy —“

„— Čechem!“ chtěl bezpochyby říci; ale smrt mu nedala řeč dokončiti, a Albert si z hluboka oddechl.

Láska zmohla plod staré nenávisti, a v lásce objaly se větve, které měly dle úsudků lidských z obou stran rozděleny uvadnout.