Hudba pramenů/Zasvěcení života

Hudba pramenů Otokar Březina
Zástupové	Zasvěcení života	Nebezpečí sklizně

Údaje o textu
Titulek:	Zasvěcení života
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 75–84. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Není jiného zasvěcení v mysterium krásy nežli život. Čistotě života odpovídá sláva vise. Ti, kdož se ptají po nejvyšším tajemství krásy, ptají se jedinou otázkou, která řeřavěla na rtech všech proroků: Jak žíti? Neboť jako všady i v oblastech krásy vládne hrůza a nádhera spravedlnosti, sklánějící se stejně k červu jako ke knížeti myšlenky a dosypávající hvězdami jako granátovým pískem nerovné misky vah do věčné rovnováhy, nikdy neporušené, vždy v stejném napjetí držící kosmos. Každý trhá z rozkošného ovoce krásy na těch větvích, k nimž dorostl svým duchovým vzrůstem; nad sebou ležící světelné galerie její odpovídají hierarchii duchů.

Ale vždy, ve všech svých projevech sleduje krása daleký svůj cíl: spojovati duchy mocným viděním země a skutečnosti bohatší nežli je každá skutečnost země; jako šalmaj pastýřova sváděti mystická stáda, rozptýlená na horách, do vyšších poloh, na světelnější, vonnější, léčivější trávníky prahor. V každém vítězném pohledu našich zraků je radost milionů, kteří pro nás dobývali světa barev a tvarů, vznešeného úsměvu květů a hvězd. Co bylo jednou dobyto, zůstává dobyto pro věky. Každý peníz, zúročen, je schopen proměniti se věčností ve všechno zlato země. Ani jeden mocný pohled, který uzřel svět v nové nádheře a pravdě, neztrácí a neruší se v tisíciletích; každý vtěluje se ve své době v čin, zahoří slovem, polibkem, proroctvím; ale i výčitkou, bolestí a horkým pocitem zápasu, vedeného duchy ve všech světech. Výtěžek ze všech polí krásy je daní, kterou odvádí za města života naše hvězda, poplatná věčnosti.

Jako plameny, tančící nad skrytými poklady země, ukazuje nám krása na místa, kde ještě máme hledati. Když rozděluje a rozpaluje k boji vášnivost duchů, má na zřeteli vysoká a slavná spojení, ležící jako terče v dálkách, kam nedoletí šípy ani nejodvážnějších pohledů. Její úsměv je jako široký, záhadný úsměv moře, nebezpečný osamělému plavci; a její poselství je jako mystické psaní vesmíru, zapečetěné hvězdami, jehož nerozlomí ani etherná ruka nejmocnějšího z duchů, ale které jednou bude přede všemi otevřeno. Miliony srdcí bijí ve službě krásy jako tkalcovské člunky na stavě života: miliony srdcí miliony úderů v nepřetržitém pracovním dni příčnými nitěmi lásky touží spojiti osnovu, roztrženou na počátku časů. A marně tepá každé srdce, které se vymklo z její práce sjednocující, člunek s nití přetrženou, nadarmo umdlévající duchové ruce. —

Jako slunce při stoupání dne, opouští i krása zdánlivě místa, kde jednou stála. Ale kdo pochopil její tajemství, ví, že je nehybná jako slunce, v oslňujícím vítězném smíchu se radující ze světů, které oživuje.

Dokud před našimi zraky jako mystická vegetace vyšlehuje krása věcí, vždy nová a úžas vzbuzující, je to znamením, že jdeme správnou cestou. Stromy, květy, prameny i obzory vracejí nám ve svém lesku zář naší duše, svítící tím ohnivěji, čím blíže přichází k svému cíli. Ptáci pozdravují nás jako bratří, naznačujíce svým letem sladkost a lehkost našeho letu. Celé stvoření, jehož složitost a zmatek nás znepokojoval, tiší se před námi jako chaotické vlnění sil v den tvůrčí a ukládá se před naší duchovou plavbou v jasný zrcadelný pohyb proudu. Povinnost jeví se nám s ostrostí geniální inspirace, jednání naše nabývá naprosté přesnosti funkce, vykonávané zjasnělým instinktem. Vidíme ze všech stran najednou, duchově, složitě i přehledně; jdeme směrem vývoje; každý okamžik vysvětluje nám záhady staletí; všechno si odpovídá v nádherných perspektivách zákona; opojení plnosti životní, překypujícího bohatství, dává nám okoušeti předtuchu svobody, po níž neseme všickni žízeň ve svém srdci.

Ale jakmile se věci před našimi zraky počnou rozpadávati v chaos, bez zákona a rythmu (byť i byl sebe tragičtější v duších, jimž spravedlností jest předurčena dráha bolesti), je to znamením, že jsme zbloudili z cesty a že jdeme v bažinatá místa rozkladu, která budou tisíciletí čekati na svou vegetaci a snad se jí ani nedočkají v trvání této země. Jako porušené zrcadlo, kde slepé ruce odlouply stříbrný povlak, příroda ztrácí schopnost odrážeti tahy naší duchové tváře. Zmatky a protiklady, navzájem se ubíjející v nicotu, prozrazují nám, že nějaká skvrna leží na našem vnitřním zraku. Ztratili jsme úběžný bod všech perspektiv krásy; něco se stalo, co se nemělo státi; náš poměr k životu země se porušil. Byla to bolest, která neměla býti vyvolána z temných doupat viny? Byla to láska, která neměla býti odmítnuta, když přicházela pokorně — královna! — a která teď pustila oheň kolem sebe, jako knížata na své jízdě nepřátelským územím? Byla to pravda, na kterou jsme zapomněli, jako na svíci, rozsvícenou u lože a převrhnutou v příliš vášnivém snu a hle! teď nám zapálila dům nad hlavou?… Spali jsme příliš dlouho a opozdili jsme se cestami věků? Ztratili jsme bratrský zástup postupujících a bloudíme po utichlých bojištích, kde jen lačné myšlenky krouží kolem našich hlav, jako stíny dravců následujících za táborem? Súčastnili jsme se svým mlčením viny, které se dopouštějí mocní na tisíci bezejmenných? Pracovali jsme snad nevědomky proti duchovému spojení? Krása zmizela. Duchovní zrak náš oslepl, ruce, vrážející do sebe ve tmě, ztratily schopnost díla. Umění je pro nás v tomto stavu ztraceno. Neboť viděti mocně a tvořiti jest jedno a totéž. Mystický zahradník neuvádí do svých vnitřních zahrad těch, kdož pozbyli síly v nich pracovati.

Ale práce, již vykonává umění, je touž prací, k níž směřuje veškerý život země. Je to pokračování tvůrčího díla, které položilo hvězdy jako základní kameny své stavby a obraznost jako most mezi světy viditelnými a neviditelnými. Nemůže tedy býti umění proti životu. Není proti životu ani umění hrůzy, ani umění, které oživuje soumračná místa mezi dnem a nocí. Neboť umění jako život jest vláda zákona nad chaosem, řeč, která pro věky formuje, linie, která ohraničuje ještě dále než příroda, barva, která dává tušiti slávu jiter, zapálených jiným sluncem nežli je naše, hudba, která i z úpění vichřic, z hukotu vln, z kvílení a jásotu zvířat osvobozuje světelná chvění vznešených tonů a dovede je spojiti tak mocně, že jako zaklínající slova pronikají až ve svět duchů a z jeho hlubin křísí vzlykot čistých bytostí, posud nenarozených. Neboť v umění ohlašují se tvary života posud nevtělené. Proti životu však je němota, třeba by se vysilovala věky trvajícím deštěm slov a třeba by její ticho bylo mlčením celých biblioték; slepota, třeba by ve všechnu růžovost červánků, zadrženou v prohloubených dlaních večerů, namáčela své štětce a nechávala z nich kapati slunce jako krůpěje tekutého zlata; hluchota, třeba by jako vichřice pracovala v šílenství, aby rozehrála gigantské klaviatury moří. Němota, slepota a hluchota však jsou proti životu, poněvadž přetrhávají souvislost mezi bytostmi a ruší tak dílo duchového spojení, smysl krásy.

V těchto místech není vnitřního rozdílu mezi jednotlivými formami lidského úsilí. Mistři vědy jsou zde právě tak umělci, jako geniové činu a srdce, dobyvatelé a světci a všichni nesčíslní, kteří pracují s nimi o společném díle spojení duchů. Všechny vede krása, vždy unikající v kruté milostné hře, vždy pronásledovaná obrazností. Onou obrazností, bez níž nebylo žádného objevu na zemi a jejíž lodě přijížděly k bílým mysům nových pevnin o staletí dříve, nežli lodě zroubené ze železa a dřeva; která při pohledu na jaro slyší šveholení tisíce jar, v písni ženců hudbu zrajících polí hvězdných a v kráse ženy pozdravuje lásku skvoucích bratrských bytostí, vystupujících z věků; obrazností, která vytvořila pojem všemohoucnosti v hluboké intuici duchové podstaty života a která z vděčnosti za okamžik extatického uzření cíle rozjasňuje celý kosmos jako úsměv, zapomíná na tisícileté rány milionů srdcí i na smrt, jíž živí nesmějí milovati, třeba by více spojovala nežli život.

Celý tajemný svět, jenž dříme v nás nevyjádřen, jenž nebude vyjádřen ani řadami souhvězdí v tisíci zemích, jehož šíři a slávu netuší ani snění nejodvážnější, zachvívá se v nás při každém blesknutí tvůrčího polibku, jako by zas jedno pouto mystické kletby se přelomilo a zase úže k sobě se přiblížila rozpjatá náruč duchů, toužících po spojení a vysvobození. A tímto dojmem působí všechna velká díla člověka na zemi.